Hýčkám si svou neplochost. Ty vzácné chvilky. Třetí rozměr lidské bytosti - cit. Kolik má vlastně rozměrů lidská bytost? Kolik jich musím naplnit, abych byl úplný? Neustále rostu. Všichni rosteme. A když máme pocit, že jsme dosáhli cíle, je to teprve začátek.
Začátek další cesty.
Venku zima, šedo. Zmrzla mi máta, co se nedala pít. Z čaje se kouří. A já jsem. Sedím tu a píšu. U stejného stolu jako dřív. Svět se stále hýbe. Neexistuje žádná panacea. Kromě smrti. Nabírám znovu svou melancholii, šedost, pochmurnost. Jsem opět svým způsobem šťastný. Tím nejlepším způsobem, protože tohle štěstí mě rozpíná. Jsem velký jako celý svět.
Dostal jsem další dech. Vidím jinak. Nechci teď zavírat oči, chci koukat naplno. Cítit naplno.
Stačilo malé rýpnutí, pár věcí, ani nevím jakých. A zase vím, že nevím. Že nevím, co chci v životě dělat. Ale tak nějak mi stačí tohle. Cítit se.
Cítím, jak se moje srdce ždímá. Všechno z něj vytéká a já jsem plný.
Ležím u moře na šedé skále. Nebe je zatažené a schyluje se k dešti a všude je cítit svěžest. Vsakuje se mi do kůže, vdechuju ji, šeptem k ní promlouvám. Fouká vítr a vnucuje mi chlad. Pár chvil před deštěm. Pár minut, pár sekund. Moře zuří. To nekonečné očekávání - už? už? ještě ne.
Už jsem plný svěžesti, plný vlhkého vzduchu a nárazů větru. Plný bouření moře. Zbývají jen kapky deště. Toužím. Čekám. A moje srdce se chvěje vzrušením, div nepraskne.
První kapka je jako extáze. Rozpouštím se v dešti, dokud po mně na útesu nezbude vůbec nic. Měním se ve vlhkost, ve svěžest, v bouřlivost moře.
Přes každou změnu přetrvávám. Jsem i nejsem. Plynu. Všechno plyne. Ale každé svou cestou.
A já si hloubím koryto, abych někam doplynul. Nedokážu se vzdát myšlenky na cíl.
Rozrážím si cestu zemí, sbírám síly. Někdy někam dojdu. Jedno kam, když je to má cesta...?
Ta deštivá představa se mi moc líbí. Ta chvíle zastavení se a splynutí s okolním dějem. Chybí mi to. Jako bych poslední dobou jen utíkala.