Bolí mě čelist. Poslední dobou často zatínám zuby. Asi z nervozity, z úzkosti. Cítím takový ten tlak. Jako kdybych byl někde uprostřed hrudi svázaný uzlem. Je to tam zamotané, zablokované. Najednou - a nevím proč. Možná je to tím, že se na chvíli otevřela ta skulina pro bolest.
Když se na to soustředím, vibruje to. Je to ale jako mrtvý bod. Koukám a jediné, co vidím je, že tam nic nevidím. Okolí je patrné. Ale ten uzel ne. Jako by mi bránil plně se ponořit, odevzdat. Když poslouchám post-rock, jako by mezi mě a proud hudby vložil zábradlí. Najednou si to nedokážu užít, potřebuju se té hudby dotýkat. Ale ať se natahuju jak chci, přes zábradlí nedošáhnu. Potřebuju hudbu fakt nahlas. Musí trhat zábradlí.
Co je to? Nevím.
Možná je to cucek bolesti, který musím pomalu rozpouštět. Možná je to nápor, který by mě oslabil, ale když ho budu dávkovat po troškách, znatelně mi neublíží. Každou svou bolest si člověk musí vytrpět. Někdy. Nějak. Ona si o to řekne.
Hůř se mi dýchá, když to tak vezmu. Ale zvykám si na to rychle. Jako by se mi zúžil životní prostor. Jako kdybych byl v těsné krabici. Mám pocit, že cigaretový kouř by se mi vdechoval víc. Ale to je lež. Prý se po cigaretě rozšíří plíce nebo co a člověk potom udýchá víc. Kdoví.
když se koukám do minulosti, mám pocit, že ničeho nelituju. Že jsem kým jsem díky všemu, co se stalo. To mě uklidňuje. Mohl bych udělat mnohem víc hloupostí. Mnohem víc špatného. Mohl bych zakusit mnohem víc bolesti.
Pojďme si lhát. Cítím se příjemně. Svět je krásný. Život je to nejlepší, co může člověka potkat.
Dobře, to by stačilo.
Chce to pořádný nádech a pořádný výdech, ale i když dýchám jak divý, necítím to. Velký nádech není pořád dost velký. Jako bych potřeboval vdechnout víc vzduchu, než se do mě může reálně vejít.
Zároveň si ale nepřijdu jako neurotické klubíčko. Nemám chuť se skácet, složit, smotat a zoufat si.
Možná bych měl vážně vyzkoušet trochu jiný způsob života. Pařit a tak. Možná by mi to udělalo dobře. Prostě taková psychohygiena. Možná zírám až moc dovnitř a něco takového by mi pomohlo - vyjít ven a dělat skopičiny s cizími lidmi. Nebo taky ne. Je tu ta možnost, že bych se potom cítil ještě hůř, jak to bývá, když jsem mezi lidmi a očekává se ode mě nějaká interakce. Když mě někdo nutí tancovat, pít, mluvit, cokoliv.
Mám se ve své noře hezky. Jen přemítám o možnostech.
Jsem součástí světa. Je to zvláštní. Necítím se jako pozorovatel. Mám pocit, že všechno je za pochodu. Ne, za běhu. A to se pořád pohybuju v dost pomalém tempu, ne?
Když sem byl malej prďola, taky sem zatínal zuby. Ale mimo jiné sem taky několikrát kontroloval zamčený zámek, opakovaně se nesmyslně dotýkal věcí, nebo šlapal na každý kanál a tak. Měl sem a možná ještě trochu mám obsedantně kompulzivní poruchu, jako pan přítel Monk.
Nějakou pořádnou jízdu by sis naordinovat asi měl. Podle mě sou některý blbosti paradoxně dost potřebný a otevírají cestu těm nejdůležitějším věcem.