Zlomený svět. Dvě nesouvislé kry. Věci se mlží. Vzdalují se. Já zavírám oči, abych nebyl. Abych byl. Všechno kolem se děje. Jsem. Stále jsem.
Poblouznily se mi hormony. Lítají sem a tam. A já jsem okouzlený: tolik krásných lidí. Tolik lidí, do kterých bych se mohl zamilovat. A najednou je Střep znovu živější, protože je krásný. Najednou je všechno živější. A já to chci zabít. Zahnat chuť po kráse čokoládovým dortem. Zacpat si hubu, abych o tom nemluvil - jako by to pak bylo míň reálné.
Každý nádech je teď jako rozpouštění. Poslouchám roztok. Mísím se s neznámou tekutinou. Molekula po molekule odchází z mého těla. A jednou nezbyde nic. Nic než řídký roztok. Budu rozpuštěný v post-rocku. Smísím se sám se sebou.
Léčím se vínem. Stačí dvě skleničky, bohatě. Protože já. Protože nízká sekrece alkoholdehydrogenázy. Jsem drobný. Dobře opilý, tak akorát k poslouchání post-rocku, k rozpíjení se do okolí, k abstrakci. Tak akorát opojený, abych se cítil volnější a míň plochý. Odpařuji se do třetího rozměru. (Ale i pára jednou zkondenzuje.)
Pořád bych mohl být dál. A možná nakonec chci být dál, protože lidé mají hrany, řežou a bolí. Někdy. A kolikrát ani nechtějí.
(The time will never come back)
Voda mi sahá po kotníky.
Cítím se volnější. Ne volný - na volnost jsem stále moc svázaný. Jen o trochu volnější - že mohu dýchat.
Mím pocit, že jsem z vrstev. V každé z nich běží něco jiného. A občas se přehazují. Všechno to jsem já, ale v konečném důsledku nejsem nic stálého. Nevidím žádný řád, žádný předvídatelný determinovaný mechanismus. Jsem chaos. (Infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky.)
Escaping to another land
Voda. Cítím vodu. Chladí mě. Cítím proud. Pramen. Plynulost. Jsem a dýchám. Něco má i v mlze jasné kontury. Zařízla se. Vím o ní.
Možná je ve mně všechno. Přijdu si jako kdysi. Reálný, imaginární, plný i prázdný. Přijdu si unesený post-rockem. Volný v poutech. Jen být a cítit. Jako by to byl klíč ke všemu, k celému životu.
Život je bez poselství. Žijeme a umřeme. A to je asi vše.