Kdo má právo rozhodovat o životě a smrti? Kdo má právo říct, že teď přišel ten čas? Proč si myslíme, že víme líp, než ti, kteří za sebe mluvit nemůžou, jestli jejich život ještě má nebo nemá smysl?
Když se koukám do nejupřímnějších očí, do němých očí, přijde mi absurdní tvrdit, že přišel ten čas. Vidím ten život. Je ho tolik, v tom malém, bíle ochlupeném těle. Oči plné nevinnosti a věrné lásky. Kdo má právo říct, že pro něj bude lepší umřít?
A proč říkáme uspat a ne zabít?
Je to hrozné pro nás všechny. Jistě, sedmnáct let je už ten věk. Ale jen kvůli věku bychom snad neměli sahat k takovému rozhodnutí snáz než dřív.
Je těžké měřit cizí utrpení. Určovat, co je dobrý život. Co je dobrá smrt.
Nedokážeme určit správný okamžik smrti ani sobě. Proč máme pocit, že to dokážeme u jiných?
Ta chladná část mě, cynická a pragmatická, říká, že to bude mít spoustu praktických výhod. A já vím, jak hrozně hnusné to je, ale je to fakt. Zbytek - zdrcující většina mě - křičí: "Neberte mi ho".
Nedovedu říct nikomu "ne". Není to na mně.
Prý uvidíme, co řekne doktor. Chceme u toho být všichni. Pokud ne zítra, budeme to rozhodnutí udělat stejně. Jindy, později. Každý den je dar, ale najednou si člověk říká: jakou to má cenu?
Fascinuje mě setkání existenciálního s každodenním. To, jak se otázky života a smrti vetřou do řádu věcí, do toho, jak náš svět funguje. Nebo spíš do toho, jak věříme, že funguje. Jak nám ukáže, že ten náš život není vůbec to, o co jde. Že skutečný život leží někde jinde. Jak ty otázky rozvrátí řád, který máme. Iluze, ke kterým se upínáme. Smrt je teď, nepočká. Zařiďte se, lidičky.
Nevím, jestli bude naživu, až zítra budu usínat. Visí to ve vzduchu.
"Táta chce zítra uspat Bena. Jestli se chceš nějak rozloučit..."
Nikdy to není jen zvíře. Je to přítel, ať si říká kdo chce co chce. A tak by se měl brát. I ve chvílích, kdy je jednodušší ho vidět jen jako zvíře. (Co to vůbec znamená, že je jen zvíře? Člověk je zase jen člověk.) I v tu chvíli by měl být vnímán jako přítel.
On si zaslouží, abych pro něj trpěl. Abych tu bolest ze ztráty prožil naplno. Za všechno, co pro mě udělal. Protože v určitou chvíli to bude to jediné, co pro něj můžu udělat já. Prožít si naplno bolest ze ztráty. Z úcty k němu a k jeho životu. A to platí univerzálně, pro každou smrt.
Nevím, jak se rozloučit. Jaká zvolit poslední slova.
Miluju tě se mi zdá nejlepší. Nejpravdivější. Nejobsažnější.
(Tak se prý nikam nejde. Prý je teď všechno v pořádku... tak snad ještě nějakou dobu...)