16. listopadu 2014 v 1:11 | Grey.t
|
Jsem opilý. Vrtím se k Paint it black od Rolling stones. Cítím se zoufale. Ze všeho. Ze zoufalství, ze života, z dospívání. A slintám u toho. Je to asi odporné. A budu psát spoustu překlepů. A všechno, prostě všechno. Protože protože.
Proto.
Víte co je život? Život je hromada hoven. Protože to právě teď chci říct. I když to není pravda.
Zrovna teď bych chtěl být sám, pít další sklenici whiskey (nenalévám si po panácích, ale po sklenicích, což asi není úplně dobře, nebo jo?)... a já nevím. Chci všechno na celém světě pro sebe. jsem sebestředný sobec. A nejvíc chci to nejhorší, jako vždy. Co se týče kluků, vybírám si zjevné kretény. Čím horší člověk, tím víc můj typ. Hlavně pokud je navíc hezký.
Amorální pohlední kokoti. Asi tak by se to dalo nazvat.
(Je můj přítel amorální? Je kokot? Pohledný je určitě. A miluju ho. I když o tom vůbec nepíšu. I když se občas chovám hnusně. I když nejsem srna....)
Nechci být postavou z Murakamiho románů. Fakt ne? Možná jo. Možná chci trpět a tak. proč jinak bych to četl? Proč jinak bych si bral k srdci, že člověk má možná v celém životě míň než jen dvacet vteřin na to, aby zachytil to nejdůležitější? A pokud to nestihne, stráví zbytek života jako troska.
Jsem troska.
(Jsem?)
Nevěřím na pravou lásku. Nebo možná jo. Spíš ne.
Věřím na Boha a na Pravdu. A láska jde mimo mě. nechápu proč. Prostě pravá láska... co to vůbec je? Co je nepravá láska?
Když někoho miluju, tak ho miluju. A když někoho nemiluju, tak ho nemiluju.
Nedovedu si představit, že bych někoho miloval pravdivěji, než jak miluju normálně.
Jen vím, že ležet na hrudi mého přítele a poslouchat, jak mu bije srdce, je nádherné. Stačí to? (Komu by to mělo stačit? Stačí, když to bude stačit mně? A stačí to mně? Stačí to někomu? Může člověk být spokojený s jednou hrudí a jedním srdcem?)
Když jsem tak opilý, jako teď (nedokážu říct, jestli to je hodně, nebo málo), mám zavřené oči. A je to možná krásnější, než je mít otevřené. Chodím poslepu a stejně chodím.
Tohle všechno potřebuje ven. Já potřebuju ven.
Miluju. Tolik lidí, tolik věcí.
A tolik nenávidím.
Právě myslím na dušičku. Na to, že ji miluju. Že je tak úžasná...
A teď na spoustu dalších lidí, o kterých to musím říct taky. A nechci je všechny jmenovat.
Těším se, až uvidím Sio.
A pořád prším po celý rok...
Nikdy jiný nenapsal báseň o mně pro mě. Nikdo jiný se tak netrefil.
Kdybych byla Letní bouří.... Tolik krásných věcí a já nevím, jak je oplatit. Jak dát najevo vděk a lásku.
Myslím na bludičku. Na zlatovlasou pistolnici (kopretinku... která se mnou vybojovala moje šachové souboje), na lidi, pro které nemám přezdívku. Na Xenina (dobře, tohle je přezdívka), na... prostě na všechny. Ne že by ta jména nestála za napsání. Klára. Kryštof. Vít. Sarsorika (dušička, lesoslava, hmyzenka). Martin. Doktor s medovýma očima (dřív nejkrásnější, teď nikdo... "chtěl jsem tě políbit a pak jsem si to rozmyslel"). Na Marušku. Na Blanku. Na Kač. Toničku. Na všechno, na všechny.
Kývu se ze strany na stranu jak postižený kretén. (Úroveň mého jazyka je teď někde na nule. Žádná barvitá patetická přirovnání. Ani přiorání.)
jak postižený pomeranč.
paint it black
Dospělost je mrtvá. Bez citu. Bez lásky. Jako kdyby cit a láska a všechny takové věci - všechno, co znám - byly jen dětské hry. Nějaká lovestory. Blonďák. Střep. V mé představě dospělosti to není.
Umírám. Každým dnem. Pomalu. Furt.
Jsem plný lásky a plný smrti.
Bolí mě to. Život. Něco. Kdo ví.
Nechci dospět. Nechci dostát té představě. A mám pocit, že jinak budu neúplný, když nedospěju.
Slyším moře.
Dvacet vteřin na zachycení toho nejdůležitějšího, jinak se staneš troskou? Přemýšlím, o čem to je...
Třeba bych i dospět chtěla. Nějak přirozeně, bez nějakého přemáhání.. ale ono se to neděje. A možná ani dít nezačne. Nebo to přichází až s dobou, kdy má člověk děti a nemůže už být tak sebestředný? Nemá cenu se umělě přizpůsovat dospělosti a obírat se tak o to dobré. Třeba můžeš být dospělý i takový, jaký jsi. S takovou povahou.. jen udělat víc kroků vstříc samostatnosti.