14. listopadu 2014 v 8:01 | Grey.t
|
Někdy je lepší držet hubu. Když jsem ráno v polozombifikované formě vylézal z postele, podobný své matce, přišlo mi na mysl, že jsem si včera neměl pouštět pusu (klávesnici) na špacír. Což mi potvrdil i nejspíš znechucený Racek.
Další věc byla, že jsem podobný své matce. Napadlo mě to až dnes ráno. Funím, mám zalepené oči. Jsem jak vypasený rozležený krtek, který omylem vylezl na mdlé ranní světlo. Mám ztuhlý snad každý sval v těle a jsem rád, že dokážu slézt z postele a dojít se nasnídat. Vážně, tak nějak vypadá má mátka, když v noci vstane a jde na záchod, nebo něco podobného. A očividně i já.
Vlastně nevím, proč jsem ten příběh psal. Stejně do něj nedokážu napsat vše. Nedokážu popsat, jak jsem to cítil já, protože se stydím. Nedokážu popsat všechny věci, které se staly, protože jsou špatné.
Lepší je psát o Lovestory a posměšně si libovat v patetických radostech a strastech mého života. Možná.
Takové divné období. Ten článek si nechám pro sebe a jednou ho snad smažu.
Dnes končí to peklo. Praktika. Nakonec to s Lovestory není tak zlé. Asi se bojím zbytečně. Racek, nebo Bůhvíjak mu tu mám říkat, by se vsadil, že mě pozve na večeři. Uvidíme, vypadá to, že by prohrál.
Všechno to vypadá líp. Trochu. Svaly povolily, oči se rozlepily. I vlasy jsem si trochu upravil. Snad se už ani nemusím stydět o sobě říct, že vypadám jako člověk.
Poslední den s Blonďákem.
Už se těším, až si zase budu číst. Když si čtu, svět se najednou změní. Jako kdybych žil někde úplně jinde a byl někdo úplně jiný. Ne postava z knihy nebo tak. Jen mi svět kolem přijde najednou takový... jiný. Neprotkaný úzkostí. Je klidnější.
Není nad to začíst se a strávit u knihy několik hodin. Je to jako zmizet.
(BXzS nebude mít svůj článek. Nebo ještě najdu odvahu ho zkusit zveřejnit? Taková zvláštní část mého života...)
Poslouchám Cranberries. Dolores a Don žijí odděleně. Tím má naděje na věčnou partnerskou lásku, tu velkou a silnou, upadá. Jí jsem tu lásku věřil. A věřil jsem, že to bude napořád.
Je zas čas jít...
Já bych tě...!! Věřil bys, že jsem ten článek rozečetla cestou do práce? A teď se vztekám, že nevím, jak to skončilo, když si mi to uprostřed čtení smazal? :) Skončila jsem někde ve fázi Silvestr. Asi u věty - Zas tak moc se nestalo. A přemýšlela jsem, proč něco takového píšeš. Ne, že bych tomu úplně nerozuměla. Ale jestli to má být záznam vzpomínky, kterou chceš uchovat, nebo chceš prostě vypsat to, co ti leží v hlavě, nebo co tě k tomu vede... Hlavně se mi zdálo zvláštní, že se bojíš třeba, že by tvůj blog mohl najít Lovestory, ale že ho najde tvůj přítel, z toho strach nemáš? :) Kdyby se ti chtělo můžeš mi ten článek doposlat na email :) Klidně i s připsanými podrobnostmi :)
Myslím, že bys jí tím úvodem teda moc nepotěšil

A taky by ses měl začít bát, aby tvůj blog nenašla máma