Naše pohanské mládi
29. listopadu 2014 v 0:16 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityRozhodl jsem se být morální. Nejednat podle toho, co je lepší, ale podle toho, co je správné. A pak jsem si uvědomil, že je to možná i dost výhodné. Není nutné přemýšlet, co komu způsobí kolik potíží. Ve spoustě situací je jasné, co by člověk měl udělat. Zkrátka, "jednej tak, aby se tvá maxima mohla stát obecným zákonem." A taky nepoužívat druhého člověka jako prostředku, ale vždy jako účelu o sobě. Některé věci jsou jasnější.
A v pátek se budu těšit na oddychový večer se Zlatovlasou Pistolnicí (zajímavé, jak se to ujalo...). V café 80's. Budem pařit na Madonnu. Snad. (Ne, vážně si z celého srdce přeju, abychom napůl opilí tancovali bláznivě na Like a prayer. Stoprocentně bych se rozbrečel štěstím. A cítil bych se tak čistý.)
Připomněla mi dnes naše pohanské mládí. Jak jsme šíleli z přírody... Jak jsem nosil zelenou mikinu s jelením mužem a pentagramem.
Na něco, co bych klidně mohl označit pojmem mládí. Nostalgická minulost, i když to není tak dávno.
Lehce smáčím chodidla v sentimentu.
A jsem pořád ta řeka vylitá do velkého koryta. Když do řeky hodíte kámen, nevlní se hladina věčně. Mám v sobě pár kamenů, ale plynu dál. Jsem stabilnější. Dějí se mi věci, ze kterých bych se před rokem či dvěma úplně skládal. Možná nejsem oddělený sám od sebe, nevidím se jako třetí osobu. Jsem jen nezvykle klidný, nezvykle stabilní. "Ano, stalo se to. Ale to se stává. Teď záleží na tom, jak se k tomu postavíš."
Nehroutím se.
Zvykám si na nové já. Na nový svět. Na svět, kde nejsem tolik přecitlivělý. Možná se to změní a zas to přijde. Je zvláštní mít pevné základy. O to hlouběji bych mohl jít, ne?
Až se ustálím, budu si třeba moct dovolit mnohem víc ze života. Mnohem víc z bolesti. (Pořád tak miluju bolest...)
Třeba tentokrát, počínaje dneškem, budu schopný jednat vážně čistě. Morálně. Tak, abych svoje činy sám dokázal z hlediska nějakého přísného morálního soudu, obhájit. Aniž bych měl pocit, že je to obhajoba postavená na polopravdách.
A nebo taky ne.
Nechci se omezovat předsevzetím.
Kdo ví, co bude dál.
Uvědomuju si svoji úzkost, napětí a nervositu. To všechno, co mi zatíná zuby, až to bolí. A zároveň, i když jsem tím svázaný, se cítím tak skvěle svobodný... someone call the ambulance, there's gonna be an accident...
Necítím se dobře i špatně zároveň, cítím se dobře v rámci možností. Nejlíp v rámci možností. A není to tak zlé. Není tak zlé žít o trochu normálnější život.
Celá realita je jen interpretace. Zákony nevystupují ze světa, zákony do světa vnášíme. A záleží na nás, co za zákony do něj zaneseme. Jen je dobré, aby to byly takové zákony, které fakt fungují.
Samozřejmě to není tak jednoduché. Možná, že svět vážně nějaký je. Že má nějaké vlastnosti sám o sobě, nezávisle na nás. (Asi by bylo bláhové si myslet, že to můžeme poznat, ne?)
Jsem ve světě, kde jsem rozlitá řeka. Stabilní, vodnatá, zdravá. Až se změním, změní se svět. Ale teď je svět pro mě takovýhle. A to je všechno, co potřebuju vědět. (A možná i všechno, co vědět můžu.)
Naše pohanské mládí už je dávno pryč. Ale dalo živnou půdu něčemu dalšímu. A právě v tom dál žije. Pořád je ve mně, to pohanské mládí. Pořád je ve mně ta plodná vlhkost země. Pořád jsem já.
Komentáře
1
A. | 29. listopadu 2014 v 12:52 | Reagovat
)
Je fakt, že někdy to správné není zřejmé a někdy ano. I když se to spíš jeví. Záleží na kritériích pro správnost. Jestli správnost znamená dělat to, co se od slušného člověka očekává... Tedy morální správnost. Nebo správnost může znamenat dělat co cítíš... Správnost může znamenat ledacos :) A taky je těžké rozeznat, jestli je důležitější morální správnost nebo jiná správnost :)