Měsíčku na nebi...
29. listopadu 2014 v 23:23 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityOperní den. Rusalka. Traviata. (A spousta AZ kvízu. Kde si lidé myslí, že postavou v Kouzelné flétně je Petr Pan, řád založený Brumbálem je Fanfárová říše a... a vůbec.) Zvláštní mír. Mír pohádkové říše opery. I když všichni umírají a trpí. Mír je v té kráse. (Jsou i veselé opery. Ale já radši ty tragické. Jak jinak.)
Je úžasné být ve světě, kde všichni promlouvají hlasitým zpěvem. Kdy se vzkaz nese víc v melodii než ve slovech.
Musím zas někdy do opery. (Tentokrát na Rusalku.)
Svět je jinde.
"Ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít"
Spoluprožití dramatu. Za všechno se platí.
"Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená"
Svět ve kterém člověk chce i nechce žít.
Zvuk orchestu je plný. Unese tíhu člověka.
Fascinovaně sleduji dál sebe. Řeknu. Širokou a klidnou. "On ten klid taky nebude trvat pořád." Měla pravdu. Ale už si zvykám. Někdy je skvělé posadit se a zírat. Dýchat. Vydýchat se.
Cítím se víc svůj. Mé hranice jsou pevnější. Všechno je pevnější. Nejsem už jen vzduch a voda.
Jsou stovky věcí, co by mě mohly trápit, do hloubky mnou otřásat. Ale neotřásají. Možná jsem pragmatičtější. Netrhám přehrady. Nepropadám kataklysmatickým změnám. Vím, že ta síla ve mně je. Ale je ve mně spousta sil. Je spousta prostředků.
"Non sapete, quale affetto"
Nemusíš vědět, o čem zpívají. Prostě to ciť.
Možná každý vážně žijeme život, který je pro nás nejlepší. A Bůh je dobrý.
Mísí se ve mně plnost a prázdnota. Jsem plný všeho. A přitom jsem tak čistě prázdný. Všechno se slévá v Jedno.
Možná nevím, kudy jít. Ale možná to já vědět nemusím.
V té klidné řece se uzel úzkosti nerozpouští. Ale možná se sám rozmotá. Časem. Všechno je najednou tolik jiné. A přitom jsem pořád tolik stejný. Tolik já, že to víc nejde. Možná. A zároveň cítím tolik stability. Tolik síly. Tolik pevnosti. Držím na nohou.
A přitom cítím dotyky tak intenzivně. Violetta odchází. Rusalka je bludičkou, navždy. Je to o něco pevnější smutek. Můžu být smutný, hluboce dotčený, a zároveň se nehroutit.
Jsem. Jsem. Jsem. Jsem. Jsem.
Jsem nový. Nově jsem.
Jsem znovu.
Jsem zvon.
(Měsíčku, nezhasni!)
Komentáře
Opera mi vždycky přišla legrační :) A dělalo mi problém rozumět zpěvu, slyšet v něm slova. Taky se teď už pár dní cítím stabilnější. Tak nějak klidnější - což neznamená bez úzkosti - ale víc vyrovnaná s okolním děním, s tím co se mě dotýká. Míň vyžadující věci podle svých představ. Ale nemám moc víry v to, že mi to dlouho vydrží :) U tebe to třeba bude dlouhodobější... alespoň tě neovlivňují hormonální výkyvy ![]()
Vidět, že někdo tak mladý jako ty má rád operu, mi přijde stejně výjimečné a krásné jako když někdo tak mladý jako já, nachází klid, fascinaci, vzrušení a uspokojení v klasické hudbě :)