close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

May nothing but happiness..

3. listopadu 2014 v 22:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Od rána do večera. Další den. Kdybych ho měl hodnotit z nějakého existenciálního pohledu, pohořel by. Někdy si říkám, jestli má smysl žít, když je tolik prázdných dní. Dní "od rána do večera". Dní, kdy s děsivou upřímností můžete konstatovat, že jste vlastně neudělali nic důležitého.
Nemám jednu z těch svých existenciálních nálad. Vlastně si přijdu celkově plochý. Tváří v tvář všedním dnům a všedním problémům se ztrácí prostor pro nějaké hlubší úvahy. Je potřeba něco udělat: Je potřeba vyvenčit psa, je potřeba jít do školy, je potřeba se najíst, je potřeba uklidit, je potřeba...
Občas si říkám: Kde je ten starý grey?
Zrovna dnes jsem na něco vzpomínal. Už si nepamatuju na co. Nemůžu si to vybavit ani když se snažím. Na nějaké z těch nekonečně početných krásných období.

Každé období, kdy nevím, co si pustit za hudbu, je něčím divné. Už nějakou dobu jsem v jednom z nich. Jako by mě všechno míjelo. Jako bych se nedokázal do žádné písně žádného interpreta pořádně ponořit a užít si to. Cítit z toho něco. Všechno mi přijde tak nějak prázdné, ploché a nudné.
(Možná proto, že žiju prázdný, plochý a nudný život. Ale konec konců, kdo ne.)

Pamatuji si na jeden komentář, který překvapeně chválil filosofické úvahy v deníčkovém článku. Vzpomenu si na něj vždycky, když mám chuť po nějaké takové úvaze zalovit, ale lapám naprázdno.
(Moje vyjadřování se za poslední dobu příšerně zhoršilo. Co hůř, přišlo o svůj nezměrný patos i o své náznaky "poetiky".)

Ve chvílích, jako je tato, si říkám, jestli není lepší hynout nějakou hloupou pošetilou starostí. Nějakým Střepem, nebo tak. Jenže co z toho, když hynete. Možná to člověku dodá iluzi hloubky, iluzi nějakého třetího rozměru, ale plochým zůstane. Vzrušení je jen vzrušení, ne prohloubení. A já bych si to měl uvědomit a nepropadat té iluzi stále dokola.

Jsem ztracený. (mám rád ten pocit ztracenosti). Ztracený v popisu úlohy na zítřejší praktika z biochemie, ztracený v plochosti, ztracený ve výběru hudby. K čemu je 32 gigabytů hudby, když si nejste schopni z toho vybrat jedinou uspokojivou skladbu?
Uvědomuju si teď jednu - asi zásadní - věc. Že jsem smíření s tím, kde jsem. Rezignoval jsem na budoucnost a na plánování. Jsem student přírodovědecké fakulty.
Jsem vlastně trochu robot. Z nekonečné rozmanitosti světa vidím dnešek a sebe. Všechno ve značně omezeném zorném poli. Žít přítomností - jaká z toho vlastně plyne slast? Alespoň dokud mám nějakou sebereflexi a vidím prázdnotu takového života... Jistě, je to bezbolestné. Necítím žádný tlak. Nemusím řešit, co se životem, protože dnes je dnes a teď je teď. And that's the only thing that matters.

Spousta lidí se mi vzdaluje. Vlastně mám pocit, jako by se mi vzdalovali všichni. Na koho jen pomyslím - s nikým nemám takovou blízkost jako kdysi.
Možná, že jsem teď vážně v nějaké bublině. Někde daleko. Vzdálený od dramatu života. Je to bezbolestné. Asi.
Minimálně do doby, než člověk pomyslí na ty ztráty.

Právě se mi vybavuje cesta mezi Neratovicema a Kojeticema. A já sedím v 351 a jedu za přítelem. Cítím, jak se hrozně těším. Jak mi to chybí, tyhle návštěvy.

Stojíme ve stromovce a já ti pouštím Mogway - May nothing but happines come through your door. Očividně nejsi nadšený. Miluju ty chvíle, kdy se dva lidé poznávají. To odhalování druhé osoby kousek po kousku. Miluju naši první schůzku, protože jsem tě poznával. A proto, že všechno, co jsi řekl, se mi zdálo povědomé. Jako bys mi to už někdy říkal. Jako bychom se znali. Nikdy jsi nepřišel na chuť post-rocku.


Ať pomyslím na kohokoliv, vzdálil se mi. Ne jeho vinou. Spíš mou vinou. Jako by to nějak souviselo s tím, jak žiju. S tím, kdo teď jsem. Jestli to vůbec takhle můžu říct.

Poslední dobou - a tím myslím delší dobu, možná tak rok - ztrácím ohebnost slov. Neplynou. A já je nedovedu ohýbat. Každá věta je křeč. Ať už psaná, nebo říkaná.
Je tak málo chvil, kdy to tak není. Tak málo lidí, se kterými se mi podaří toho dosáhnout. Jako bych nic, co říkám, nebyl já. (Tohle ano, tohle jsem já.)

Chtěl bych být jako Woolfová. Aspoň trošičku. Jen z tisíciny jako ona a měl bych pocit, že svět mi leží u nohou. Že jsem dokázal všechno, co jsem mohl.
Chtěl bych být post-rock.
Chtěl bych být klidný.
Chtěl bych být volný.
Chtěl bych být.

Možná jsem na místě, ze kterého už se prostě nedá odejít. Takhle už to bude vždy. Přes veškerou zjevnou nepravdivost toho výroku se mi to zdá skutečné. Jako kdyby tohle byla skutečná pravda popírající veškerou logiku, veškeré důkazy. Může být vznesena jakákoliv námitka, ze stolu ji smete prosté: je to takhle.

(Už se ani neptám. Vzpomínám, jak mi Sio říkala, že se poslední dobou ptám a neodpovídám. Už je to víc jak rok zpátky... a já se neptám.)
Něčím je tohle období správné. Měl bych si ho vážit. Jenže když se svět zploští, i ploché problémy bývají tíživé. A já nakonec možná budu ploštěnka.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 8:23 | Reagovat

Kdybych vzala tenhle článek, upravila ho do ženského rodu a něco málo vět ubrala, mohla bych ho klidně zveřejnit na svém blogu. Tyhle pocity a myšlenky znám už delší dobu, ale posledních pár dní jsou zase nějak aktuálnější. Někdy si myslím, že ten nedostatek blízkosti taky souvisí s tím nedostatkem času... lidi, které máme rádi, se pak najednou začnou dostávat na seznam toho - měl/a bych...
Co uděláme s tím plochým  životem bez výraznějšího smyslu? Spoléhám na tebe, že na něco přijdeš :) Mé bádání je léta bez sebemenšího výsledku...

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 21:46 | Reagovat

[1]: No, myslím, že když ho vezmeš, upravíš, ubereš pár vět... tak se dá aplikovat na většinu lidí... což je asi docela smutné.
Ano, to máš pravdu. Jen mám pocit, že tam chybí i nějaká ta vzájemná blízkost, něco sdíleného. Stačilo by mi pár vět prohozených po internetu a se spoustou lidí ztrácím i to.
Já nevím, co s tím uděláme. A když jsem si přečetl dvou reakci, padla na mě nějaká tíha. Něco... jako, že to tak v životě prostě je. Nevyhnutelná beznaděj - smiř se, nebo trp. Třeba na něco přijdu, ale nevěřím tomu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama