Někdy se i rychlá řeka rozleje do širokého koryta. Není kam spěchat. Život jde pomalu. Zavládl klid. A já se ho bojím. Jsem tak zvyklý na kotrmelce, že stát na nohou mi vyvolává závrať. Bojím se ztráty sebe. Pomalý svět je děsivější, než jsem myslel. Střepy neřežou. Když něco, jsou to malá bodnutí. Je to jen pár dnů. Ale jako bych mrznul.
Doteky nebolí. Mám hroší kůži. Ztrácím něco? Citlivost, nebo i něco víc?
Na přednášce zoologie jsem opět potkal bolest. Je zvláštní, že něčí vůně dokáže tak skvěle zdemolovat stabilitu. Jsem stále řeka v širokém korytu, mám stále hroší kůži. Ale tohle cítím. Vůni Xaviera. Vzrušení i odpor, nadšení i strach. Znovu prožívám morální dilema. Toužím a zároveň jsem rád, že už je to pryč. Bolí mě z toho hlava. Proč zrovna tahle vůně, proč zrovna on? Ze všech vůní, co jsem poznal. A proč si nepamatuju tu nejdůležitější? Proč neznám vůni Letní Bouře? Proč jsem na ni nikdy nenarazil?
(Možná jsem nikdy nebyl dost blízko tělu Letní Bouře.)
Možná to nejdůležitější prostě máme zapomenout. Možná by to bylo moc.
Nikdy by ta bouře neskončila, kdybych poznával tu vůni. Sežehl by mě blesk.
Čím širší je prostor, tím míň se orientuju. Rozpínám se, až vůbec nevím, kde jsem. Jsem všude - a to znamená nikde.
Láska, co cítím, je skrytá. Je tichá a skromná. Nepožírá svět. Jen je a občas se připomene. Ležet ti na hrudi je jako vlít se do jezera. Najednou nikam nemusím. Jsem v bezpečí.
Poslouchám American life od Madonny. Asi nejlepší její album. Je něčím zvláštní, jiné.
Trochu mi chybí bolest. Ale je dobře, že mám čas načerpat energii. Přišlo to ze dne na den. Utíkáte a najednou se zastavíte a zjistíte, že je všude klid. A nevíte, co si s ním počít.
Pořád nervozně sedím uprostřed toho klidu a čekám. Někdy je klid jen klid.
X-static process... Jsem ze všeho stále zmatený. Ze Střepa. Z Xaviera. Ze všech svých pocitů. Z toho, že píšu jinak. Že prožívám jinak. Že svět je o něco stabilnější místo.
Že nedovedu tvořit.
Že nedovedu tvořit.
(Že poslouchám Madonnu.)
Co čekám od života? Co bych chtěl? Co bych nechtěl?
Nechce se mi koukat na konec cesty. Někdy je prostě lepší jít. Někam. Kamkoliv. Třeba naslepo.
Někdy je lepší udělat potenciálně špatnou volbu než neudělat žádnou.
Vylil jsem se do širokého koryta. Jsem v klidu, ale unavený. Stát je nezvyklé. Je na čase si znovu zvyknout.