Probudilo se to. Ať tomu budu říkat jak chci. Ten pocit z imaginárních lásek. Ta divná bolest. Jen proto, že jsem chtěl ukázat fotku kamarádce. Střep. Bum. Bác.
(Potřebuji ho zas zesměšnit s Rackem. Hahaha, ale aspoň chodí na párty... Dobrý, tohle zabere vždycky.)
Prší a já stojím na zastávce. Hraje Fever Ray - Keet the streets empty. Kterou znám z Imaginárních lásek od Dolana. (Proto tomu říkám imaginární lásky.)
A přitom je to takové masochistické potěšení: Už zase trpím. Konečně, vzpomínky na tu dobu.
Proč se mi ve vzpomínkách zdají jako nejkrásnější ta období, kdy jsem nejvíc trpěl?
Koukám do nebe a na obličej mi kape déšť. (podzimní dešti, proč pršíš po celý rok?) Dokázal bych tam stát dlouho. Hodně dlouho. Zakusuje se do mě zima a já se poddávám.
Jsem to já. Cítím to ze všech koutů světa.
Probudilo se to a já nevím, co s tím. Jak se na to dívat?
Mám chuť sledovat Dolana. (Xavier se jmenoval podle něj. O důvod víc - co? Milovat? Nenávidět? Vzpomínat? Zapomenout?)
Mám chuť se poddat.
Už jsem zapomněl, co je to skutečné špatné období. Ten skutečný boj o každou další minutu, bitva o to, abych dovedl fungovat ještě příští vteřinu.
Nadějné na tom je, že se ten boj dá vyhrát. Aspoň na nějakou dobu. Na dost dlouhou dobu na to, aby člověk zapomněl, jak to vlastně bylo hrozné.
Bodnutí ostnu u srdce mi to připomnělo. Zvedni se. Teď se musíš zvednout. Ale já nechci. Už nic nechci. Ne, zvedni se.
A pak se zvednete a je to.
Možná jsem se hodně poučil. O lidech... a tak. Já vlastně nevím.
V sobotu uvidím Sionnach, lištičku. A jako by všechno z té doby znovu ožilo, nabralo tvar a začalo znovu existovat.
Jinak tanec na E.V.O.L, Kač a krásný den. Všechno krásné. Dokud se neotevřela zas tahleta jáma.
L. O. V. E. love is evol.
(Ne vždy, já vím... jen... tak trochu, občas... ten pocit.)
Ještě na chvíli ven...