I wanna write something really sad. Abych se nad tím mohl rozbrečet, až si to po sobě budu číst. Abych se mohl dojmout a načerpat z toho zásoby svého autentického chladu. Vlhkosti, která se podobá dnešnímu padajícímu dešti. Dešti, který ani není pořádně deštěm.
(Až někdy složím svou post-rockovou skladbu, pojmenuju ji, pokud bude dobrá, The world is now Grey, the world is now mine. Ale na to bych asi potřeboval elektrickou kytaru, ne akustiku.)
Připomněl jsem si ty nejčistší post-rockové časy. Kdy jsem trávil hodiny na skypu se Sio, kdy jsem jí posílal písničky. Kdy jsem jel do Chorvatska a na terase v tom nesnesitelném vedru poslouchal post-rock. Pořád. Pamatuji si ty dny plné She got lost in the observatory, Pour more oil, Possible delusion, Pure as snow, Take me somewhere nice... na dny dokonalosti. The time will never come back.
Post-rock je plný vzpomínek. Vzpomínek na krásně bolestné časy. Protože i on je krásně bolestný. Miluju tu chladnou slast. Vodu. Vítr. Miluju letní post-rock. A miluju zimní post-rock. Pokaždé zní jinak.
Slova nepřichází. Jsem na pokraji usnutí. Chcí se vpít do minulosti. Chci se vpít do všeho. Cítit absolutně. Žít až na dřeň. Zdemolovat se o život.
Možná to svým způsobem dělám. Možná je to jediná cesta, jak se zbavit plochosti. Jít do všeho se vším. Přicházet o všechno a tím získávat mnohem víc.
Absolutní radost jen s ohromnou bolestí.
(I vzpomínky jsou život.)
Najednou jsem zas čerstvě z gymplu. Čerstvý maturant. Celý svět je přede mnou a já nevím, co s ním. Co se od té doby změnilo? Jsem jen víc smířený? Pořád přede mnou stojí svět, kterému nerozumím. Pořád nevím, kam se vrtnout. Možná jsem jen rezignoval - jdu někam jen abych šel. A někde po cestě jsem ztratil tu existenciální úzkost. Strach, který sahá do morku kostí; strach z toho, že nejdu správně.
Celý svět přede mnou. A já se zamilovávám. Mé divočejší léto. Možná mé nejdivočejší léto (trochu smutné, ne?). Jsem přijatý na filosofii - mám před sebou sen.
Co se změnilo?
(Ptám se. Znovu se ptám.)
Jaký mám teď sen? Nebo mi moje skepse už žádný nedovolí?
(At least I feel alive. Painfully alive.)