Listopad 2014

Měsíčku na nebi...

29. listopadu 2014 v 23:23 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Operní den. Rusalka. Traviata. (A spousta AZ kvízu. Kde si lidé myslí, že postavou v Kouzelné flétně je Petr Pan, řád založený Brumbálem je Fanfárová říše a... a vůbec.) Zvláštní mír. Mír pohádkové říše opery. I když všichni umírají a trpí. Mír je v té kráse. (Jsou i veselé opery. Ale já radši ty tragické. Jak jinak.)
Je úžasné být ve světě, kde všichni promlouvají hlasitým zpěvem. Kdy se vzkaz nese víc v melodii než ve slovech.
Musím zas někdy do opery. (Tentokrát na Rusalku.)
Svět je jinde.
"Ženou ni vílou nemohu být, nemohu zemřít, nemohu žít"
Spoluprožití dramatu. Za všechno se platí.
"Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená"
Svět ve kterém člověk chce i nechce žít.

Zvuk orchestu je plný. Unese tíhu člověka.

Fascinovaně sleduji dál sebe. Řeknu. Širokou a klidnou. "On ten klid taky nebude trvat pořád." Měla pravdu. Ale už si zvykám. Někdy je skvělé posadit se a zírat. Dýchat. Vydýchat se.
Cítím se víc svůj. Mé hranice jsou pevnější. Všechno je pevnější. Nejsem už jen vzduch a voda.

Jsou stovky věcí, co by mě mohly trápit, do hloubky mnou otřásat. Ale neotřásají. Možná jsem pragmatičtější. Netrhám přehrady. Nepropadám kataklysmatickým změnám. Vím, že ta síla ve mně je. Ale je ve mně spousta sil. Je spousta prostředků.

"Non sapete, quale affetto"

Nemusíš vědět, o čem zpívají. Prostě to ciť.

Možná každý vážně žijeme život, který je pro nás nejlepší. A Bůh je dobrý.
Mísí se ve mně plnost a prázdnota. Jsem plný všeho. A přitom jsem tak čistě prázdný. Všechno se slévá v Jedno.
Možná nevím, kudy jít. Ale možná to vědět nemusím.

V té klidné řece se uzel úzkosti nerozpouští. Ale možná se sám rozmotá. Časem. Všechno je najednou tolik jiné. A přitom jsem pořád tolik stejný. Tolik já, že to víc nejde. Možná. A zároveň cítím tolik stability. Tolik síly. Tolik pevnosti. Držím na nohou.
A přitom cítím dotyky tak intenzivně. Violetta odchází. Rusalka je bludičkou, navždy. Je to o něco pevnější smutek. Můžu být smutný, hluboce dotčený, a zároveň se nehroutit.

Jsem. Jsem. Jsem. Jsem. Jsem.
Jsem nový. Nově jsem.
Jsem znovu.
Jsem zvon.

(Měsíčku, nezhasni!)


Naše pohanské mládi

29. listopadu 2014 v 0:16 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Rozhodl jsem se být morální. Nejednat podle toho, co je lepší, ale podle toho, co je správné. A pak jsem si uvědomil, že je to možná i dost výhodné. Není nutné přemýšlet, co komu způsobí kolik potíží. Ve spoustě situací je jasné, co by člověk měl udělat. Zkrátka, "jednej tak, aby se tvá maxima mohla stát obecným zákonem." A taky nepoužívat druhého člověka jako prostředku, ale vždy jako účelu o sobě. Některé věci jsou jasnější.
A v pátek se budu těšit na oddychový večer se Zlatovlasou Pistolnicí (zajímavé, jak se to ujalo...). V café 80's. Budem pařit na Madonnu. Snad. (Ne, vážně si z celého srdce přeju, abychom napůl opilí tancovali bláznivě na Like a prayer. Stoprocentně bych se rozbrečel štěstím. A cítil bych se tak čistý.)
Připomněla mi dnes naše pohanské mládí. Jak jsme šíleli z přírody... Jak jsem nosil zelenou mikinu s jelením mužem a pentagramem.
Na něco, co bych klidně mohl označit pojmem mládí. Nostalgická minulost, i když to není tak dávno.
Lehce smáčím chodidla v sentimentu.
A jsem pořád ta řeka vylitá do velkého koryta. Když do řeky hodíte kámen, nevlní se hladina věčně. Mám v sobě pár kamenů, ale plynu dál. Jsem stabilnější. Dějí se mi věci, ze kterých bych se před rokem či dvěma úplně skládal. Možná nejsem oddělený sám od sebe, nevidím se jako třetí osobu. Jsem jen nezvykle klidný, nezvykle stabilní. "Ano, stalo se to. Ale to se stává. Teď záleží na tom, jak se k tomu postavíš."
Nehroutím se.
Zvykám si na nové já. Na nový svět. Na svět, kde nejsem tolik přecitlivělý. Možná se to změní a zas to přijde. Je zvláštní mít pevné základy. O to hlouběji bych mohl jít, ne?
Až se ustálím, budu si třeba moct dovolit mnohem víc ze života. Mnohem víc z bolesti. (Pořád tak miluju bolest...)

Třeba tentokrát, počínaje dneškem, budu schopný jednat vážně čistě. Morálně. Tak, abych svoje činy sám dokázal z hlediska nějakého přísného morálního soudu, obhájit. Aniž bych měl pocit, že je to obhajoba postavená na polopravdách.
A nebo taky ne.
Nechci se omezovat předsevzetím.
Kdo ví, co bude dál.

Uvědomuju si svoji úzkost, napětí a nervositu. To všechno, co mi zatíná zuby, až to bolí. A zároveň, i když jsem tím svázaný, se cítím tak skvěle svobodný... someone call the ambulance, there's gonna be an accident...
Necítím se dobře i špatně zároveň, cítím se dobře v rámci možností. Nejlíp v rámci možností. A není to tak zlé. Není tak zlé žít o trochu normálnější život.
Celá realita je jen interpretace. Zákony nevystupují ze světa, zákony do světa vnášíme. A záleží na nás, co za zákony do něj zaneseme. Jen je dobré, aby to byly takové zákony, které fakt fungují.
Samozřejmě to není tak jednoduché. Možná, že svět vážně nějaký je. Že má nějaké vlastnosti sám o sobě, nezávisle na nás. (Asi by bylo bláhové si myslet, že to můžeme poznat, ne?)
Jsem ve světě, kde jsem rozlitá řeka. Stabilní, vodnatá, zdravá. Až se změním, změní se svět. Ale teď je svět pro mě takovýhle. A to je všechno, co potřebuju vědět. (A možná i všechno, co vědět můžu.)

Naše pohanské mládí už je dávno pryč. Ale dalo živnou půdu něčemu dalšímu. A právě v tom dál žije. Pořád je ve mně, to pohanské mládí. Pořád je ve mně ta plodná vlhkost země. Pořád jsem .

Nemravný I.

27. listopadu 2014 v 23:00 | Grey.t |  Zážitky a události
Některé věci je lehčí nebrat vážně. I když jsou vážně myšlené. I ta rozlitá řeka se najednou rozvířila. jsem pozvaný do trojky. Střepem. Už jen ta představa.
ne že by mě to nelákalo. Z části je to vážně pěkné pomyšlení. Jsou oba pěkný. A byla by to příležitost poznat, jaký je Střep v posteli. (I nad tím jsem přemýšlel.) Druhá, rozumější, míň debilní a míň nemravná část mě, mi jasně dala najevo, že je to ten nejdebilnější nápad, jaký jsem za posledního půl roku (možná i za delší dobu, ale kdo si má všechny ty blbé nápady pamatovat) dostal. Znamenalo by to nejspíš otevřít si všechny šrámy. Zároveň se ponořit hluboko do morální kocoviny a dost si to vyžrat... A kromě toho bych se totálně ztrapnil, až by se ukázalo, jak neobratný v takových věcech jsem. A tak. (Navíc nevěřím tomu, že by mě chtěl Střepův přítel.)
Nedovedu si představit, čím to je. Třeba proč zvou zrovna mě. Nevěřím, že by neznali hezčí a schopnější a nezadané kluky. A proč zrovna dnes, v době, kdy už moje posedlost Střepem opadává.
Jsem rád, že to nevyšlo? Že jsem to nestihl? Netuším. Na jednu stranu, malá část někde v mozku, řekl bych, že na levé straně, říká, že o hodně přicházím. Proti tomu ten zbytek oslavuje, že jsem tu příležitost ani neměl. Protože neumím říkat ne. Protože když někdo nerespektuje první ne, nedokážu si stát na svém. Ať jde o cokoliv. O pozvání na párty (poslední jsem odmítl mlčením), o nabízené pití. Nejvíc jsem si trval na Ne, když mi kamarádka nabízela extázi. A pak jsem měl celou noc noční můry o tom, jak mě nutí.
Nenávidím, když mě někdo nutí. Možná je to pro normální lidi běžné, odmítat pořád dokola a stát si za rázným Ne. Pro mě je to vyčerpávající. Každé ne vyžaduje, abych se ozval, abych se ozval hlasitě. Navíc pokud ve mně je aspoň malá motivace někde zůstat - u té párty třeba to, že by to bylo blbé, odejít teď a že je tam ten a ten člověk, nebo že je tam alkohol -, má ta motivace značný vliv na odvolání Ne. (A u Střepa by ta motivace byla určitě větší než na párty.)
A něco mi říká, že kecá, když tvrdí, že jeho přítel to chce taky. Prostě mám ten pocit. ne že bych byl vnímaný jako sok. Myslím, že tak moc nemůžu zrovna jeho ohrozit. Ale prostě tak.
Potřebuju si o tom s někým povídat. jsem z toho... hotovej. Úplně. Trochu vykolejenej.
Žilo by se mi líp ve světě, kde by takové věci vůbec nebyly. Sex a tak. Pořád mám sklony k tomu rozpolcení na tělesnost a duševnost. Čistá a neposkvrněná duše, zkažená pudy těla. Na druhou stranu.... bych přišel asi o hodně.
Je mi jasné, že kdybych nebyl zadaný, přijal bych to. Možná bych se zničil.
Docela se bojím.
A fakt nevím... co si o tom všem mám myslet...? Jak se mám zachovat. A tak vůbec. Celé mi to přijde neuvěřitelné a absurdní. Možná jen blbej vtip? Nebo fakt nevím. Na druhou stranu mi lichotí, že je o mě zájem.
Jsem zmatený. Protože to nějak nedává smysl. přemýšlím, jako by to bylo v povídce, kterou píšu. Prostě pošlu hlavní postavu, aby si dala trojku se Střepem a jeho přítelem. Možná už vím, kde dělám chybu. Necítím, co cítí postavy. Možná proto už nedovedu psát... a už vůbec se do toho vžít. (Pokud nejde o kokon. A tak.)
Možná proto mám pocit, že bych klidně šel. Protože mi to nepřijde reálné. To , které by šlo, je jen hloupá, lobotomizovaná postavička z příběhu. A celá ta situace jako by nebyla reálná. Přitom je to skutečnost.
Možná proto občas udělám něco blbě. Nechápu to jako plnou realitu. Neuvědomuju si všechny následky. Jednám jen podle nějakého částečného popudu a zbytek vnitřních hlasů zavřu někam do komory. Přestanu být skutečným člověkem a jsem jen postavou. Jako teď. Dokážu se na to koukat z jednotlivých úhlů. Ale ne najednou. Ne jako na ten skutečný zmatek. Pořád mi je to celé vzdálené, celé je to "pohádkové". Jako i jiné situace.
Hrozně se bojím. Sebe. Toho, že jsem schopný dělat blbosti. Ne proto, že bych to fakt chtěl, ale proto, že vypnu mozek a chovám se jako idiot.
Je asi dobře, že to nevyšlo. A asi bude potřeba zas pozapojovat obvody do mozku. Je to stejně zvláštní. Dá se tomu říkat sebereflexe, když se na sebe koukám jako na třetí osobu? Je to sebereflexe, když mám pocit, že se to ani neděje mně?
Jako by ta myslící část koukala na film. A vidí, co se děje a analyzuje to.
(Proč mám pocit, že v té trojce bych se očistil? Proč se mi v hlavě dějí samé absurdity?)
Někdy mám pocit, že nedokážu žít sám se sebou. Že by fakt bylo lepší to všechno zabalit. (Nebo ještě líp, zbavit se té zodpovědné myslící části a dělat prostě nezávazně blbosti...?)
A úplne nejlepší - tak nějak metafyzicky, z pohledu apriorní morálky, kategorického imperativu nebo něčeho takového - by bylo ovládnout ty nemravné pudy a dělat vždycky jen to správné. Nebýt nikdy jako idiot. Ať už se jedná o cokoliv. Nejet do Štětí, třeba.


koryto

27. listopadu 2014 v 0:47 | Grey.t |  Střepy
Někdy se i rychlá řeka rozleje do širokého koryta. Není kam spěchat. Život jde pomalu. Zavládl klid. A já se ho bojím. Jsem tak zvyklý na kotrmelce, že stát na nohou mi vyvolává závrať. Bojím se ztráty sebe. Pomalý svět je děsivější, než jsem myslel. Střepy neřežou. Když něco, jsou to malá bodnutí. Je to jen pár dnů. Ale jako bych mrznul.
Doteky nebolí. Mám hroší kůži. Ztrácím něco? Citlivost, nebo i něco víc?
Na přednášce zoologie jsem opět potkal bolest. Je zvláštní, že něčí vůně dokáže tak skvěle zdemolovat stabilitu. Jsem stále řeka v širokém korytu, mám stále hroší kůži. Ale tohle cítím. Vůni Xaviera. Vzrušení i odpor, nadšení i strach. Znovu prožívám morální dilema. Toužím a zároveň jsem rád, že už je to pryč. Bolí mě z toho hlava. Proč zrovna tahle vůně, proč zrovna on? Ze všech vůní, co jsem poznal. A proč si nepamatuju tu nejdůležitější? Proč neznám vůni Letní Bouře? Proč jsem na ni nikdy nenarazil?
(Možná jsem nikdy nebyl dost blízko tělu Letní Bouře.)
Možná to nejdůležitější prostě máme zapomenout. Možná by to bylo moc.
Nikdy by ta bouře neskončila, kdybych poznával tu vůni. Sežehl by mě blesk.

Čím širší je prostor, tím míň se orientuju. Rozpínám se, až vůbec nevím, kde jsem. Jsem všude - a to znamená nikde.

Láska, co cítím, je skrytá. Je tichá a skromná. Nepožírá svět. Jen je a občas se připomene. Ležet ti na hrudi je jako vlít se do jezera. Najednou nikam nemusím. Jsem v bezpečí.

Poslouchám American life od Madonny. Asi nejlepší její album. Je něčím zvláštní, jiné.

Trochu mi chybí bolest. Ale je dobře, že mám čas načerpat energii. Přišlo to ze dne na den. Utíkáte a najednou se zastavíte a zjistíte, že je všude klid. A nevíte, co si s ním počít.
Pořád nervozně sedím uprostřed toho klidu a čekám. Někdy je klid jen klid.

X-static process... Jsem ze všeho stále zmatený. Ze Střepa. Z Xaviera. Ze všech svých pocitů. Z toho, že píšu jinak. Že prožívám jinak. Že svět je o něco stabilnější místo.
Že nedovedu tvořit.
(Že poslouchám Madonnu.)

Co čekám od života? Co bych chtěl? Co bych nechtěl?
Nechce se mi koukat na konec cesty. Někdy je prostě lepší jít. Někam. Kamkoliv. Třeba naslepo.
Někdy je lepší udělat potenciálně špatnou volbu než neudělat žádnou.

Vylil jsem se do širokého koryta. Jsem v klidu, ale unavený. Stát je nezvyklé. Je na čase si znovu zvyknout.

Plachost (Co bych chtěl říct světu?)

24. listopadu 2014 v 23:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Utekla mi slova. Utekla mi atmosféra. Možná je to tím, že jejich náplň je teď mělká, že celý můj život je teď mělčí. Možná jsem vkročil na vyšlapanou cestu a půjdu po ní. Žádná krize. Žádná hrozba. Nic.
Jsem obklopen zdánlivými jistotamy a necítím jejich skutečnou nejistost. Mé kroky dopadají na pevnou půdu. Protože teď vím, kudy jdu. Svět je předvídatelný. Je determinovatelný. Mé vnímání se odklání od skepse. Nárokuje si - mylně! - pravdu. Je to, co vnímám.
A ono možná ne.

Rád bych zas pocítil ten svěží nádech abstrakce. Vesmíry a nekonečna, které na mě zíraly koncem prvního semestru na filosofii. Neomezenost světa, závrať. Nerozpínám se, smršťuji se. Nejdu ven ani dovnitř. Jsem menší a menší. Hrozba všednosti. Každý den je stín.

Pokud mi temnota má co dát, přeji si, aby přišla. Dýchat tmu hustou jak povidla, propadat se do tíhy bytí.

Ve svých starých větách cítím pravdu. Udeří do mě v okamžiku čtení. Tohle jsi ty, cítím.
Mé současné věty jsou prosty té úderné, tíživé pravdy. Chybí jim něco. Chybí jim přesně to, co mi dala filosofie. Za velkou cenu. Vykoupil jsem to a ztratil.
To nejdražší ztrácíme tak snadno.

"Mají-li slova žít, musí se rodit z toho, co mají vyjádřit."

Co mám vyjádřit? Odkud se rodím já?

Co bych chtěl říct světu?
Nevěřte svým očím.
Nevěřte sobě.
Pravdu nezná nikdo.
Svůj život žijete jen vy.
Tisíc klišé. Proč mám pocit, že mé sdělení by bylo výjimečné?

Toužím být z ledu. Být chladný, až to pálí. Mít ostré hrany. Být nebezpečně nádherný. A sám přesto cítit. Všechnu tu bolest, co způsobuji. Protože jsem na bolesti závislý. Nedokážu žít bez melancholie, která svým objetím dusí. Polibek s ní je jako polibek s nožem.

"Člověk musí umět dýchat i pod vodou."

Budu citovat sebe. Okouzluji se. Vystihuji se.
Možná už jsem řekl vše. Možná proto mám pocit, že cokoliv říkám teď, je zbytečné. Prázdné. Bezobsažné.

Kdybych měl mluvit o všem, bylo by to bezobsažné. Co obsažného obsahuje všechno?
Po roce je všechno jinak. A pravda leží rok zpět.

Řekněte mi něco. Něco o světě. Něco o sobě. Přineste mi něco z dálky. Protože nevidím. Neslyším. Protože je všechno k smrti skutečné. Jsem vězněm zdánlivé reality. Vězněm vlastních smyslů. Nemluvím.
Povězte mi prostě něco. Ať vím. Že svět stále je. Že je široký.

Život je moc dlouhý. A já tak krátkozraký.
Nemám se koho držet za ruku. I ta vyšlapaná cesta je opuštěná. Jsem sám i na tu plochost.

Hedvábí

22. listopadu 2014 v 23:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Sedím se Sio v taneční konzervatoři. Vzduchem se nesou útržky smyčcových melodií. Housle. Kontrabas. Skoro jako by se část notového zápisu vytrhla ze sešitu a rozhodla se plout volně vzduchem. Jen pět řádků, noty a pomlky. Sedíme uprostřed toho. Je to jako v jiném světě. Tam venku to zní jinak.
A hudebníci jsou tak krásní. Ne tak jako hudba, ne tak čistě. Jinak, ale moc.
Zase se mi do hlavy vloudila krása vážné hudby. Housle a violy, cella a kontrabasy, flétny, hoboje, lesní rohy. Všechno. Ten neskutečně organický a plný zvuk. Ale pak najednou zas nemůžu najít tu správnou skladbu. Vzduchem plují útržky a říkají: "Jsem nádherný". A já jim bez zaváhání věřím. Ale pak, když slyším celek, váhám. Tohle ano. Tohle ne.
Předehra ke Strace zlodějce je skvělá. (Ptáček na klíček.)

Láká mě vlézt do studny. Nedokážu si to představit. Nemůžu si věrně vybavit pocit, že jsem na dně něčeho nesmírně hlubokého. Že je tam dokonalá tma. Nejde to. Ale já moc chci. Ale v těch představách stále cítím, že jsem moc vysoko. Možná mi není souzeno být ve studně. (Možná bych dokázal najít někoho s vyschlou studnou.)

I'm a larva wrapped in silk
Něčím se vracím. Něčím se ztrácím.
Chybí mi ten melancholický pocit z něčeho. Z jízdy autem. Z jízdy autobusem. Ze života a vůbec.
Jsem larva?
V kokonu?
Z hedvábí?
Proč mám ten pocit? Proč se mi to tak líbí? Fascinace metamorfózou. Celé tělo se rozpustí a pak se složí jiné tělo. Stejná bytost dvakrát jinak. Vzdát se všeho a získat zpět snad ještě víc.

Proč jsem si vybral housle? A proč se jim tak vzdaluju? Cizí zní tak nádherně a ty mé... ty mé prostě vržou. Nedokážu vydat ten správný tón. Krásné melodie zní ošizeně. Neumím to udělat správně.
(Stejně jako se psaním. Něco tomu chybí. Ale píšu líp než hraju. Akorát skoro nepíšu.)
Zároveň se jich nedokážu definitivně vzdát. (Ani psaní.)

Jako kdyby něco mizelo. Jako by koníčky byly pro děti. (Velcí už si hrají s penězi? Nebo co?) Bojím se, že budu ten dospělý, co nic nedělá, jen pracuje, zabíjí čas a spí. Chci něco tvořit. A zároveň se mi všechno tvůrčí, co jsem dosud dělal, vzdaluje. Housle. Psaní. Představy.

Možná se právě rozpouštím. Možná je čas všeho nechat - a pak vyplyne na povrch to, co má být. Teprve až se vzdám všeho, až se odpoutám. Třeba se pak všechno spraví, ukáže a bude to jasné.
A nebo jen o všechno přijdu a budu muset jít dál bez toho. (Ale nejdu bez toho stejně už teď?)

Když byly všude kolem melodie, bylo to snazší. Jako by celý svět byl na té lavičce na chodbě konzervatoře. Hudba, Sio, já. A krásní lidé chodící okolo. Nemysli na svět. Neexistuje

Run

20. listopadu 2014 v 21:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Bolí mě čelist. Poslední dobou často zatínám zuby. Asi z nervozity, z úzkosti. Cítím takový ten tlak. Jako kdybych byl někde uprostřed hrudi svázaný uzlem. Je to tam zamotané, zablokované. Najednou - a nevím proč. Možná je to tím, že se na chvíli otevřela ta skulina pro bolest.
Když se na to soustředím, vibruje to. Je to ale jako mrtvý bod. Koukám a jediné, co vidím je, že tam nic nevidím. Okolí je patrné. Ale ten uzel ne. Jako by mi bránil plně se ponořit, odevzdat. Když poslouchám post-rock, jako by mezi mě a proud hudby vložil zábradlí. Najednou si to nedokážu užít, potřebuju se té hudby dotýkat. Ale ať se natahuju jak chci, přes zábradlí nedošáhnu. Potřebuju hudbu fakt nahlas. Musí trhat zábradlí.
Co je to? Nevím.
Možná je to cucek bolesti, který musím pomalu rozpouštět. Možná je to nápor, který by mě oslabil, ale když ho budu dávkovat po troškách, znatelně mi neublíží. Každou svou bolest si člověk musí vytrpět. Někdy. Nějak. Ona si o to řekne.
Hůř se mi dýchá, když to tak vezmu. Ale zvykám si na to rychle. Jako by se mi zúžil životní prostor. Jako kdybych byl v těsné krabici. Mám pocit, že cigaretový kouř by se mi vdechoval víc. Ale to je lež. Prý se po cigaretě rozšíří plíce nebo co a člověk potom udýchá víc. Kdoví.

když se koukám do minulosti, mám pocit, že ničeho nelituju. Že jsem kým jsem díky všemu, co se stalo. To mě uklidňuje. Mohl bych udělat mnohem víc hloupostí. Mnohem víc špatného. Mohl bych zakusit mnohem víc bolesti.
Pojďme si lhát. Cítím se příjemně. Svět je krásný. Život je to nejlepší, co může člověka potkat.
Dobře, to by stačilo.

Chce to pořádný nádech a pořádný výdech, ale i když dýchám jak divý, necítím to. Velký nádech není pořád dost velký. Jako bych potřeboval vdechnout víc vzduchu, než se do mě může reálně vejít.
Zároveň si ale nepřijdu jako neurotické klubíčko. Nemám chuť se skácet, složit, smotat a zoufat si.
Možná bych měl vážně vyzkoušet trochu jiný způsob života. Pařit a tak. Možná by mi to udělalo dobře. Prostě taková psychohygiena. Možná zírám až moc dovnitř a něco takového by mi pomohlo - vyjít ven a dělat skopičiny s cizími lidmi. Nebo taky ne. Je tu ta možnost, že bych se potom cítil ještě hůř, jak to bývá, když jsem mezi lidmi a očekává se ode mě nějaká interakce. Když mě někdo nutí tancovat, pít, mluvit, cokoliv.
Mám se ve své noře hezky. Jen přemítám o možnostech.
Jsem součástí světa. Je to zvláštní. Necítím se jako pozorovatel. Mám pocit, že všechno je za pochodu. Ne, za běhu. A to se pořád pohybuju v dost pomalém tempu, ne?

Eating snow

18. listopadu 2014 v 20:16 | Grey.t |  Střepy
Probudilo se to. Ať tomu budu říkat jak chci. Ten pocit z imaginárních lásek. Ta divná bolest. Jen proto, že jsem chtěl ukázat fotku kamarádce. Střep. Bum. Bác.
(Potřebuji ho zas zesměšnit s Rackem. Hahaha, ale aspoň chodí na párty... Dobrý, tohle zabere vždycky.)

Prší a já stojím na zastávce. Hraje Fever Ray - Keet the streets empty. Kterou znám z Imaginárních lásek od Dolana. (Proto tomu říkám imaginární lásky.)
A přitom je to takové masochistické potěšení: Už zase trpím. Konečně, vzpomínky na tu dobu.
Proč se mi ve vzpomínkách zdají jako nejkrásnější ta období, kdy jsem nejvíc trpěl?
Koukám do nebe a na obličej mi kape déšť. (podzimní dešti, proč pršíš po celý rok?) Dokázal bych tam stát dlouho. Hodně dlouho. Zakusuje se do mě zima a já se poddávám.
Jsem to já. Cítím to ze všech koutů světa.

Probudilo se to a já nevím, co s tím. Jak se na to dívat?

Mám chuť sledovat Dolana. (Xavier se jmenoval podle něj. O důvod víc - co? Milovat? Nenávidět? Vzpomínat? Zapomenout?)
Mám chuť se poddat.


Už jsem zapomněl, co je to skutečné špatné období. Ten skutečný boj o každou další minutu, bitva o to, abych dovedl fungovat ještě příští vteřinu.
Nadějné na tom je, že se ten boj dá vyhrát. Aspoň na nějakou dobu. Na dost dlouhou dobu na to, aby člověk zapomněl, jak to vlastně bylo hrozné.
Bodnutí ostnu u srdce mi to připomnělo. Zvedni se. Teď se musíš zvednout. Ale já nechci. Už nic nechci. Ne, zvedni se.
A pak se zvednete a je to.

Možná jsem se hodně poučil. O lidech... a tak. Já vlastně nevím.
V sobotu uvidím Sionnach, lištičku. A jako by všechno z té doby znovu ožilo, nabralo tvar a začalo znovu existovat.

Jinak tanec na E.V.O.L, Kač a krásný den. Všechno krásné. Dokud se neotevřela zas tahleta jáma.
L. O. V. E. love is evol.
(Ne vždy, já vím... jen... tak trochu, občas... ten pocit.)

Ještě na chvíli ven...

Předvečer

18. listopadu 2014 v 0:34 | Grey.t |  Zážitky a události
Kdo má právo rozhodovat o životě a smrti? Kdo má právo říct, že teď přišel ten čas? Proč si myslíme, že víme líp, než ti, kteří za sebe mluvit nemůžou, jestli jejich život ještě má nebo nemá smysl?
Když se koukám do nejupřímnějších očí, do němých očí, přijde mi absurdní tvrdit, že přišel ten čas. Vidím ten život. Je ho tolik, v tom malém, bíle ochlupeném těle. Oči plné nevinnosti a věrné lásky. Kdo má právo říct, že pro něj bude lepší umřít?
A proč říkáme uspat a ne zabít?
Je to hrozné pro nás všechny. Jistě, sedmnáct let je už ten věk. Ale jen kvůli věku bychom snad neměli sahat k takovému rozhodnutí snáz než dřív.
Je těžké měřit cizí utrpení. Určovat, co je dobrý život. Co je dobrá smrt.
Nedokážeme určit správný okamžik smrti ani sobě. Proč máme pocit, že to dokážeme u jiných?
Ta chladná část mě, cynická a pragmatická, říká, že to bude mít spoustu praktických výhod. A já vím, jak hrozně hnusné to je, ale je to fakt. Zbytek - zdrcující většina mě - křičí: "Neberte mi ho".
Nedovedu říct nikomu "ne". Není to na mně.

Prý uvidíme, co řekne doktor. Chceme u toho být všichni. Pokud ne zítra, budeme to rozhodnutí udělat stejně. Jindy, později. Každý den je dar, ale najednou si člověk říká: jakou to má cenu?

Fascinuje mě setkání existenciálního s každodenním. To, jak se otázky života a smrti vetřou do řádu věcí, do toho, jak náš svět funguje. Nebo spíš do toho, jak věříme, že funguje. Jak nám ukáže, že ten náš život není vůbec to, o co jde. Že skutečný život leží někde jinde. Jak ty otázky rozvrátí řád, který máme. Iluze, ke kterým se upínáme. Smrt je teď, nepočká. Zařiďte se, lidičky.

Nevím, jestli bude naživu, až zítra budu usínat. Visí to ve vzduchu.

"Táta chce zítra uspat Bena. Jestli se chceš nějak rozloučit..."

Nikdy to není jen zvíře. Je to přítel, ať si říká kdo chce co chce. A tak by se měl brát. I ve chvílích, kdy je jednodušší ho vidět jen jako zvíře. (Co to vůbec znamená, že je jen zvíře? Člověk je zase jen člověk.) I v tu chvíli by měl být vnímán jako přítel.
On si zaslouží, abych pro něj trpěl. Abych tu bolest ze ztráty prožil naplno. Za všechno, co pro mě udělal. Protože v určitou chvíli to bude to jediné, co pro něj můžu udělat já. Prožít si naplno bolest ze ztráty. Z úcty k němu a k jeho životu. A to platí univerzálně, pro každou smrt.

Nevím, jak se rozloučit. Jaká zvolit poslední slova.
Miluju tě se mi zdá nejlepší. Nejpravdivější. Nejobsažnější.



(Tak se prý nikam nejde. Prý je teď všechno v pořádku... tak snad ještě nějakou dobu...)

Paint it black

16. listopadu 2014 v 1:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem opilý. Vrtím se k Paint it black od Rolling stones. Cítím se zoufale. Ze všeho. Ze zoufalství, ze života, z dospívání. A slintám u toho. Je to asi odporné. A budu psát spoustu překlepů. A všechno, prostě všechno. Protože protože.
Proto.
Víte co je život? Život je hromada hoven. Protože to právě teď chci říct. I když to není pravda.

Zrovna teď bych chtěl být sám, pít další sklenici whiskey (nenalévám si po panácích, ale po sklenicích, což asi není úplně dobře, nebo jo?)... a já nevím. Chci všechno na celém světě pro sebe. jsem sebestředný sobec. A nejvíc chci to nejhorší, jako vždy. Co se týče kluků, vybírám si zjevné kretény. Čím horší člověk, tím víc můj typ. Hlavně pokud je navíc hezký.
Amorální pohlední kokoti. Asi tak by se to dalo nazvat.
(Je můj přítel amorální? Je kokot? Pohledný je určitě. A miluju ho. I když o tom vůbec nepíšu. I když se občas chovám hnusně. I když nejsem srna....)

Nechci být postavou z Murakamiho románů. Fakt ne? Možná jo. Možná chci trpět a tak. proč jinak bych to četl? Proč jinak bych si bral k srdci, že člověk má možná v celém životě míň než jen dvacet vteřin na to, aby zachytil to nejdůležitější? A pokud to nestihne, stráví zbytek života jako troska.
Jsem troska.
(Jsem?)

Nevěřím na pravou lásku. Nebo možná jo. Spíš ne.
Věřím na Boha a na Pravdu. A láska jde mimo mě. nechápu proč. Prostě pravá láska... co to vůbec je? Co je nepravá láska?
Když někoho miluju, tak ho miluju. A když někoho nemiluju, tak ho nemiluju.
Nedovedu si představit, že bych někoho miloval pravdivěji, než jak miluju normálně.
Jen vím, že ležet na hrudi mého přítele a poslouchat, jak mu bije srdce, je nádherné. Stačí to? (Komu by to mělo stačit? Stačí, když to bude stačit mně? A stačí to mně? Stačí to někomu? Může člověk být spokojený s jednou hrudí a jedním srdcem?)

Když jsem tak opilý, jako teď (nedokážu říct, jestli to je hodně, nebo málo), mám zavřené oči. A je to možná krásnější, než je mít otevřené. Chodím poslepu a stejně chodím.
Tohle všechno potřebuje ven. potřebuju ven.
Miluju. Tolik lidí, tolik věcí.
A tolik nenávidím.
Právě myslím na dušičku. Na to, že ji miluju. Že je tak úžasná...
A teď na spoustu dalších lidí, o kterých to musím říct taky. A nechci je všechny jmenovat.

Těším se, až uvidím Sio.

A pořád prším po celý rok...
Nikdy jiný nenapsal báseň o mně pro mě. Nikdo jiný se tak netrefil.
Kdybych byla Letní bouří.... Tolik krásných věcí a já nevím, jak je oplatit. Jak dát najevo vděk a lásku.

Myslím na bludičku. Na zlatovlasou pistolnici (kopretinku... která se mnou vybojovala moje šachové souboje), na lidi, pro které nemám přezdívku. Na Xenina (dobře, tohle je přezdívka), na... prostě na všechny. Ne že by ta jména nestála za napsání. Klára. Kryštof. Vít. Sarsorika (dušička, lesoslava, hmyzenka). Martin. Doktor s medovýma očima (dřív nejkrásnější, teď nikdo... "chtěl jsem tě políbit a pak jsem si to rozmyslel"). Na Marušku. Na Blanku. Na Kač. Toničku. Na všechno, na všechny.

Kývu se ze strany na stranu jak postižený kretén. (Úroveň mého jazyka je teď někde na nule. Žádná barvitá patetická přirovnání. Ani přiorání.)
jak postižený pomeranč.

paint it black

Dospělost je mrtvá. Bez citu. Bez lásky. Jako kdyby cit a láska a všechny takové věci - všechno, co znám - byly jen dětské hry. Nějaká lovestory. Blonďák. Střep. V mé představě dospělosti to není.

Umírám. Každým dnem. Pomalu. Furt.
Jsem plný lásky a plný smrti.
Bolí mě to. Život. Něco. Kdo ví.
Nechci dospět. Nechci dostát té představě. A mám pocit, že jinak budu neúplný, když nedospěju.

Slyším moře.

Děs.

15. listopadu 2014 v 23:57 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chce se mi umřít. Právě teď. Z Murakamiho nové knihy. (Není nová. Ani vypraná v Perwollu. Je jen nově přeložená.) Sedím tu a jsem jak uzlíček nervů. Vyděšený ze života, do morku kostí mě užírá strach z toho, co je za hranicí mého drobného světa. Pět krát pět kroků. A zbytek je čiré širé šílenství.
Chci se zavřít do skříně.
(Myslím, že posud je to dokonalé dostačující a výstižné..)
Uzlíček nervů...

Úzkost je světle žlutá.

Mám vytřeštěné oči. Neděsí mě jen ta kniha. Děsí mě, co odhaluje za možnosti v životě. Děsí mě, že všechno to by se mi mohlo stát. Mohlo by se to někomu stát.
A stejně si přijdu jako v jiném světě.

Taky už bych měl dospět. Teď, když už dospěli skoro všichni kolem mě.
(Já nikdy nedospěju. Nikdy nedokážu sám sebou naplnit tu představu o tom, co je dospělý člověk. Nejvíc mě děsí pocit, že dospělý člověk nemiluje. Necítí. Dospělý člověk je. Jen je. Suše, strojově.)

Nejen, že nevím, co dělat se životem. Já s ním ani nic dělat nechci.

Nepřiznání

14. listopadu 2014 v 8:01 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy je lepší držet hubu. Když jsem ráno v polozombifikované formě vylézal z postele, podobný své matce, přišlo mi na mysl, že jsem si včera neměl pouštět pusu (klávesnici) na špacír. Což mi potvrdil i nejspíš znechucený Racek.
Další věc byla, že jsem podobný své matce. Napadlo mě to až dnes ráno. Funím, mám zalepené oči. Jsem jak vypasený rozležený krtek, který omylem vylezl na mdlé ranní světlo. Mám ztuhlý snad každý sval v těle a jsem rád, že dokážu slézt z postele a dojít se nasnídat. Vážně, tak nějak vypadá má mátka, když v noci vstane a jde na záchod, nebo něco podobného. A očividně i já.
Vlastně nevím, proč jsem ten příběh psal. Stejně do něj nedokážu napsat vše. Nedokážu popsat, jak jsem to cítil já, protože se stydím. Nedokážu popsat všechny věci, které se staly, protože jsou špatné.
Lepší je psát o Lovestory a posměšně si libovat v patetických radostech a strastech mého života. Možná.
Takové divné období. Ten článek si nechám pro sebe a jednou ho snad smažu.

Dnes končí to peklo. Praktika. Nakonec to s Lovestory není tak zlé. Asi se bojím zbytečně. Racek, nebo Bůhvíjak mu tu mám říkat, by se vsadil, že mě pozve na večeři. Uvidíme, vypadá to, že by prohrál.

Všechno to vypadá líp. Trochu. Svaly povolily, oči se rozlepily. I vlasy jsem si trochu upravil. Snad se už ani nemusím stydět o sobě říct, že vypadám jako člověk.
Poslední den s Blonďákem.
Už se těším, až si zase budu číst. Když si čtu, svět se najednou změní. Jako kdybych žil někde úplně jinde a byl někdo úplně jiný. Ne postava z knihy nebo tak. Jen mi svět kolem přijde najednou takový... jiný. Neprotkaný úzkostí. Je klidnější.
Není nad to začíst se a strávit u knihy několik hodin. Je to jako zmizet.
(BXzS nebude mít svůj článek. Nebo ještě najdu odvahu ho zkusit zveřejnit? Taková zvláštní část mého života...)

Poslouchám Cranberries. Dolores a Don žijí odděleně. Tím má naděje na věčnou partnerskou lásku, tu velkou a silnou, upadá. Jí jsem tu lásku věřil. A věřil jsem, že to bude napořád.

Je zas čas jít...

Snůška keců

12. listopadu 2014 v 22:32 | Grey.t |  Střepy
Chtěl bych říct něco hlubokomyslného. Odhalit tajemství vesmíru, ukázat podstatu lidského života. Nebo aspoň konstatovat něco, co bude znít fakt krásně. Místo toho se mi honí hlavou maličkosti. hezké, ošklivé, neutrální.
Praktika, den první. Jednodušší úlohy. Už mám spálený prst. Post-rockový sen se pomalu rozplývá, musím se věnovat realitě. Ale není to tak zlé.
Mám tajného ctitele. Až na to, že není tajný a možná to, snad, ani není ctitel. Lovestory jak z Brava. Lichotí mi to a zároveň mě to znervozňuje. Zvlášť když je má "lovestory" se mnou ve dvojici na praktika.
Když tam tak jsem - a vlastně mi to jde - přemýšlím, jestli bych to mohl dělat celý život. Čím dál tím víc mě láká být laborantem. Dělat takové ty nenáročné věci. Umět s autoklávem, lít agar do petrisek a pokud budu dost šikovný, tak i očkovat kultury do média. A víkendy mít volné.
Miluju slovo "petriska". A cítím se hustě, když říkám petriska místo petriho miska.

Za týden o víkendu uvidím Sionnach. Po víc jak roku. Sio, její dokonalou báseň, kterou mi dala k narozeninám.

Poslouchám zpívající horu. Od Mogway. Obnovuji svůj post-rockový sen. Zbavuji se vyhlídky na další den s lovestory. Pořád doufám, že si jen vykládám špatně začátky naší komunikace.
A snažím se být anonymní - co kdyby to četl. (Beztak by mu došlo, o koho jde, well, sorry. Kdyžtak to půjde rozchodit. Na Vyšehrad. Achjo.)

Tohle se mi neděje každý den. Obdivná zpráva na facebooku. Něco, co bych klidně mohl brát jako ódu na mě. Ať už to tak bylo nebo nebylo myšleno. Zas se cítím o něco víc pohledný. Prý mám charisma. Och.

Prý mám smůlu na lidi. A nakonec se nejvíc směju u zpráv od člověka, u kterého bych to tak před rokem vůbec nečekal. Protože jsou geniálně humorné. Huppodtramvaj. (nakonec jsou to taky jediné zprávy, které mi přes den chodí, takže u jakých jiných bych se mohl smát. Ale na jejich humornosti to asi neubývá.)

Pořád cítím smrad agaru.

Možná mi bylo lépe ve světě, kde se nic nedělo. Ne, vážně. Furt říkám, že bych chtěl, aby někdo udělal něco bláznivého proto, že jsem úžasný. Ale teď si říkám, že ... no. myslím, že "no" je dostačující.
Nechce se mi na zítřejší praktika. Utíká to rychle. Ale není to taková zábava.

To je asi všechno. jsem fakt rozpačitý. A jsem sám doma. A všechno je to divné. (A shodl jsem se, že Like a prayer je jedna z nejdokonalejších popových skladem. Sice čistý pop, ale fakt dobře udělaný. Melodicky, různorodě...)

Fakt to snad nebude lovestory. Iboys říká: vážný vztah. Tak třeba. Jako by to byl důvěryhodný zdroj, žejo.

Dnešek je divnej den.
(A s lovestory jsme celkem sehraný tým. Až na to, že se nám vyplavily všechny e. coli a b. subtilly z preparátu a neviděli jsme nic.)

Na praktikách je kluk. Světlovlasý krásný kluk. Na kterého obdivně koukám už od prvního semestru prvního ročníku. Přibližně tak od první biologie buňky. Chodil i na novověkou filosofii a to mi je sympatické. A je určitě heterák.
Totiž, zjistil jsem, co je fakt zaručení velmi krásného kluka. Když je hezký a je heterák. Protože pak je všechno takové víc sexy. Kdo ví proč. (A neposadil se ke mně. Samozřejmě. Ne že bych neměl chvilku nějakou představu podobnou této: Sedíme spolu v lavici. Nenápadně se mě dotýká kolenem. Mile se usmývá. Já rozplývám. Jsem rozplynutý jak med v horkém čaji. A on je sladký jak tabletka hroznového cukru. Po praktikách jdeme probrat protokoly. Rodiče nejsou doma, jdeme ke mně. Udělám mu kafe. Zůstane na noc. Vlastně netuším, proč jsem přestal psát romantické gay povídky, furt by to šlo, trochu to prodloužit, okecat, rozepsat, zakončit nějakou sexuální scénou a naznačit možnost pokračování...)
No dobře. Takže se mi líbí další blonďatý heterák.

Co mě na světě ještě čeká? (Patetické povzdechnutí.)

Každopádně myslím, že mám název článku. (obvykle je vymýšlím ex-post...)

Takže dnešní den. V ne moc stručné kostce. A teď sedím a poslouchám post-rock. Jak jinak. Cítím se rozpáraný. Cítím, jak mi pomalu, nitku po nitce, rozplétá švy. Všechno, co jsem tak pracně dával dohromady. Všechno umělé. Dělá mě sebou.
I když je to jen iluze - že jsem zrovna takový, jaký jsem teď.

Fakt bych potřeboval trochu lehkomyslnosti do zásoby. K některým situacím. K lovestory.
A zas si občas píšu se Střepem. Asi jsem jednou nohou pořád v tom. A druhou v přítelovi. A třetí v heterosexuálních blonďácích. A vůbec nevím, kolik těch noh mám. Nakonec jsem možná stonožka.
A stonožky maj jednoduchej život, ne? Stačí se jen naučit chodit...

A zejtra po sto nohách dolezu k lovestory (fakt se omlouvám, jestli to čte... ale co naplat) a budu se piplat s mikroorganismama.
A všechno bude.
Padá na mě smutek.

(Myslím na Štětí. Na Xaviera. Na to, jak voněl. Fakt hezky. A tak vůbec.)

Post-rock je tak vzpomínací. zas se moc rozpínám k minulosti. Moc cítím. Ale jsem za to furt rád. jsem zvyklý takový být. Jsem takový.

Takže snůška keců. Ať se to netáhne do nekonečna.

Tichý sen

11. listopadu 2014 v 12:16 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Hýčkám si svou neplochost. Ty vzácné chvilky. Třetí rozměr lidské bytosti - cit. Kolik má vlastně rozměrů lidská bytost? Kolik jich musím naplnit, abych byl úplný? Neustále rostu. Všichni rosteme. A když máme pocit, že jsme dosáhli cíle, je to teprve začátek.
Začátek další cesty.

Venku zima, šedo. Zmrzla mi máta, co se nedala pít. Z čaje se kouří. A já jsem. Sedím tu a píšu. U stejného stolu jako dřív. Svět se stále hýbe. Neexistuje žádná panacea. Kromě smrti. Nabírám znovu svou melancholii, šedost, pochmurnost. Jsem opět svým způsobem šťastný. Tím nejlepším způsobem, protože tohle štěstí mě rozpíná. Jsem velký jako celý svět.

Dostal jsem další dech. Vidím jinak. Nechci teď zavírat oči, chci koukat naplno. Cítit naplno.

Stačilo malé rýpnutí, pár věcí, ani nevím jakých. A zase vím, že nevím. Že nevím, co chci v životě dělat. Ale tak nějak mi stačí tohle. Cítit se.

Cítím, jak se moje srdce ždímá. Všechno z něj vytéká a já jsem plný.

Ležím u moře na šedé skále. Nebe je zatažené a schyluje se k dešti a všude je cítit svěžest. Vsakuje se mi do kůže, vdechuju ji, šeptem k ní promlouvám. Fouká vítr a vnucuje mi chlad. Pár chvil před deštěm. Pár minut, pár sekund. Moře zuří. To nekonečné očekávání - už? už? ještě ne.
Už jsem plný svěžesti, plný vlhkého vzduchu a nárazů větru. Plný bouření moře. Zbývají jen kapky deště. Toužím. Čekám. A moje srdce se chvěje vzrušením, div nepraskne.
První kapka je jako extáze. Rozpouštím se v dešti, dokud po mně na útesu nezbude vůbec nic. Měním se ve vlhkost, ve svěžest, v bouřlivost moře.

Přes každou změnu přetrvávám. Jsem i nejsem. Plynu. Všechno plyne. Ale každé svou cestou.
A já si hloubím koryto, abych někam doplynul. Nedokážu se vzdát myšlenky na cíl.
Rozrážím si cestu zemí, sbírám síly. Někdy někam dojdu. Jedno kam, když je to má cesta...?


Une chute sans fin

9. listopadu 2014 v 19:52 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pád bez konce. Jako by mě už nic nemohlo rozhodit. Jako bych byl už tak moc melancholický, že žádná rána osudu mi neublíží. Všechno mnou projde. Zvíří vody. Nic víc. (Vím, že to není pravda. Je to jen pocit.) Propadám se. Někam. Nějak. Nenápadně, že o tom skoro sám nevím.
Musím si připomínat realitu. Jako bych v realitě měl jen tu plochost. Tady je víc. V tom melancholickém post-rockovém světě. Ve světě uvnitř. Kde si můžu dělat co chci, kde na ničem nezáleží. (Protože neznám smysl).
Mohl bych se ohánět existenciálními výrazy. Relativizovat. Mohl bych cokoliv. Neudělám nic.

Jako bych žil znovu ten pocit. Jako tehdy. Možná se mi to vážně poprvé podařilo. (poprvé?). Že je svět zas tak nějak stejný. Všechno je jinak, já jsem jiný, jsem jinde. Ale nakonec se to vyruší, neznámé se vykrátí. Pro každé x platí, že...

Šílí mi hormony. Jako bych mládnul. Svět je jiný a najednou tak známý. Svět je šedý, svět je můj.

Mám chuť se ponořit do velké vany, schoulit se do klubíčka a ležet minutu pod vodou. Pak se nadechnout a zas ležet pod vodou. Nechat si narůst žábry a nemuset se nadechovat. Vnímat tu úzkost všude okolo. Beznaděj vody.

Příští týden mě čekají další praktika. Další třídenní muka. Tři dny intenzivního mezilidského kontaktu a intenzivní práce. Intenzivní možnost něco pokazit. Intenzivně pokazit. Nakonec to nikdy není tak zlé. Až na tu únavu, vyčerpání a ztracený čas.
Většina věcí obvykle nebývá tak zlá...

Realita mi klepe na dveře. A já jsem si zvykl na svůj post-rockový svět. Tak rychle. Vrátil jsem se domů. Jsem tu. S radostí se nechávám rvát agresivními kytarovými tóny na kusy. "Musel jsi být hrozně smutný, když jsi ty písničky hledal..."
Byl jsem? Netuším. Nebyl to ten špatný smutek. Není to ten špatný smutek.
Je to jedna z nejkrásnějších věcí.

Chtěl bych zas brečet pro dokonalost a pro pomíjivost. Cítit tu nevěčnost.
Cítím pád bez konce. Pád životem. Padám. Pádím. Bdím.
Nemám zavřené oči.
Nechci mít zavřené oči.
Jen padat.

Dream it back

7. listopadu 2014 v 0:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
I wanna write something really sad. Abych se nad tím mohl rozbrečet, až si to po sobě budu číst. Abych se mohl dojmout a načerpat z toho zásoby svého autentického chladu. Vlhkosti, která se podobá dnešnímu padajícímu dešti. Dešti, který ani není pořádně deštěm.
(Až někdy složím svou post-rockovou skladbu, pojmenuju ji, pokud bude dobrá, The world is now Grey, the world is now mine. Ale na to bych asi potřeboval elektrickou kytaru, ne akustiku.)
Připomněl jsem si ty nejčistší post-rockové časy. Kdy jsem trávil hodiny na skypu se Sio, kdy jsem jí posílal písničky. Kdy jsem jel do Chorvatska a na terase v tom nesnesitelném vedru poslouchal post-rock. Pořád. Pamatuji si ty dny plné She got lost in the observatory, Pour more oil, Possible delusion, Pure as snow, Take me somewhere nice... na dny dokonalosti. The time will never come back.
Post-rock je plný vzpomínek. Vzpomínek na krásně bolestné časy. Protože i on je krásně bolestný. Miluju tu chladnou slast. Vodu. Vítr. Miluju letní post-rock. A miluju zimní post-rock. Pokaždé zní jinak.

Slova nepřichází. Jsem na pokraji usnutí. Chcí se vpít do minulosti. Chci se vpít do všeho. Cítit absolutně. Žít až na dřeň. Zdemolovat se o život.
Možná to svým způsobem dělám. Možná je to jediná cesta, jak se zbavit plochosti. Jít do všeho se vším. Přicházet o všechno a tím získávat mnohem víc.
Absolutní radost jen s ohromnou bolestí.
(I vzpomínky jsou život.)

Najednou jsem zas čerstvě z gymplu. Čerstvý maturant. Celý svět je přede mnou a já nevím, co s ním. Co se od té doby změnilo? Jsem jen víc smířený? Pořád přede mnou stojí svět, kterému nerozumím. Pořád nevím, kam se vrtnout. Možná jsem jen rezignoval - jdu někam jen abych šel. A někde po cestě jsem ztratil tu existenciální úzkost. Strach, který sahá do morku kostí; strach z toho, že nejdu správně.
Celý svět přede mnou. A já se zamilovávám. Mé divočejší léto. Možná mé nejdivočejší léto (trochu smutné, ne?). Jsem přijatý na filosofii - mám před sebou sen.
Co se změnilo?

(Ptám se. Znovu se ptám.)

Jaký mám teď sen? Nebo mi moje skepse už žádný nedovolí?
(At least I feel alive. Painfully alive.)

Quiet

5. listopadu 2014 v 22:33 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zlomený svět. Dvě nesouvislé kry. Věci se mlží. Vzdalují se. Já zavírám oči, abych nebyl. Abych byl. Všechno kolem se děje. Jsem. Stále jsem.
Poblouznily se mi hormony. Lítají sem a tam. A já jsem okouzlený: tolik krásných lidí. Tolik lidí, do kterých bych se mohl zamilovat. A najednou je Střep znovu živější, protože je krásný. Najednou je všechno živější. A já to chci zabít. Zahnat chuť po kráse čokoládovým dortem. Zacpat si hubu, abych o tom nemluvil - jako by to pak bylo míň reálné.
Každý nádech je teď jako rozpouštění. Poslouchám roztok. Mísím se s neznámou tekutinou. Molekula po molekule odchází z mého těla. A jednou nezbyde nic. Nic než řídký roztok. Budu rozpuštěný v post-rocku. Smísím se sám se sebou.
Léčím se vínem. Stačí dvě skleničky, bohatě. Protože já. Protože nízká sekrece alkoholdehydrogenázy. Jsem drobný. Dobře opilý, tak akorát k poslouchání post-rocku, k rozpíjení se do okolí, k abstrakci. Tak akorát opojený, abych se cítil volnější a míň plochý. Odpařuji se do třetího rozměru. (Ale i pára jednou zkondenzuje.)
Pořád bych mohl být dál. A možná nakonec chci být dál, protože lidé mají hrany, řežou a bolí. Někdy. A kolikrát ani nechtějí.
(The time will never come back)
Voda mi sahá po kotníky.
Cítím se volnější. Ne volný - na volnost jsem stále moc svázaný. Jen o trochu volnější - že mohu dýchat.
Mím pocit, že jsem z vrstev. V každé z nich běží něco jiného. A občas se přehazují. Všechno to jsem já, ale v konečném důsledku nejsem nic stálého. Nevidím žádný řád, žádný předvídatelný determinovaný mechanismus. Jsem chaos. (Infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky.)
Escaping to another land
Voda. Cítím vodu. Chladí mě. Cítím proud. Pramen. Plynulost. Jsem a dýchám. Něco má i v mlze jasné kontury. Zařízla se. Vím o ní.
Možná je ve mně všechno. Přijdu si jako kdysi. Reálný, imaginární, plný i prázdný. Přijdu si unesený post-rockem. Volný v poutech. Jen být a cítit. Jako by to byl klíč ke všemu, k celému životu.

Život je bez poselství. Žijeme a umřeme. A to je asi vše.

May nothing but happiness..

3. listopadu 2014 v 22:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Od rána do večera. Další den. Kdybych ho měl hodnotit z nějakého existenciálního pohledu, pohořel by. Někdy si říkám, jestli má smysl žít, když je tolik prázdných dní. Dní "od rána do večera". Dní, kdy s děsivou upřímností můžete konstatovat, že jste vlastně neudělali nic důležitého.
Nemám jednu z těch svých existenciálních nálad. Vlastně si přijdu celkově plochý. Tváří v tvář všedním dnům a všedním problémům se ztrácí prostor pro nějaké hlubší úvahy. Je potřeba něco udělat: Je potřeba vyvenčit psa, je potřeba jít do školy, je potřeba se najíst, je potřeba uklidit, je potřeba...
Občas si říkám: Kde je ten starý grey?
Zrovna dnes jsem na něco vzpomínal. Už si nepamatuju na co. Nemůžu si to vybavit ani když se snažím. Na nějaké z těch nekonečně početných krásných období.

Každé období, kdy nevím, co si pustit za hudbu, je něčím divné. Už nějakou dobu jsem v jednom z nich. Jako by mě všechno míjelo. Jako bych se nedokázal do žádné písně žádného interpreta pořádně ponořit a užít si to. Cítit z toho něco. Všechno mi přijde tak nějak prázdné, ploché a nudné.
(Možná proto, že žiju prázdný, plochý a nudný život. Ale konec konců, kdo ne.)

Pamatuji si na jeden komentář, který překvapeně chválil filosofické úvahy v deníčkovém článku. Vzpomenu si na něj vždycky, když mám chuť po nějaké takové úvaze zalovit, ale lapám naprázdno.
(Moje vyjadřování se za poslední dobu příšerně zhoršilo. Co hůř, přišlo o svůj nezměrný patos i o své náznaky "poetiky".)

Ve chvílích, jako je tato, si říkám, jestli není lepší hynout nějakou hloupou pošetilou starostí. Nějakým Střepem, nebo tak. Jenže co z toho, když hynete. Možná to člověku dodá iluzi hloubky, iluzi nějakého třetího rozměru, ale plochým zůstane. Vzrušení je jen vzrušení, ne prohloubení. A já bych si to měl uvědomit a nepropadat té iluzi stále dokola.

Jsem ztracený. (mám rád ten pocit ztracenosti). Ztracený v popisu úlohy na zítřejší praktika z biochemie, ztracený v plochosti, ztracený ve výběru hudby. K čemu je 32 gigabytů hudby, když si nejste schopni z toho vybrat jedinou uspokojivou skladbu?
Uvědomuju si teď jednu - asi zásadní - věc. Že jsem smíření s tím, kde jsem. Rezignoval jsem na budoucnost a na plánování. Jsem student přírodovědecké fakulty.
Jsem vlastně trochu robot. Z nekonečné rozmanitosti světa vidím dnešek a sebe. Všechno ve značně omezeném zorném poli. Žít přítomností - jaká z toho vlastně plyne slast? Alespoň dokud mám nějakou sebereflexi a vidím prázdnotu takového života... Jistě, je to bezbolestné. Necítím žádný tlak. Nemusím řešit, co se životem, protože dnes je dnes a teď je teď. And that's the only thing that matters.

Spousta lidí se mi vzdaluje. Vlastně mám pocit, jako by se mi vzdalovali všichni. Na koho jen pomyslím - s nikým nemám takovou blízkost jako kdysi.
Možná, že jsem teď vážně v nějaké bublině. Někde daleko. Vzdálený od dramatu života. Je to bezbolestné. Asi.
Minimálně do doby, než člověk pomyslí na ty ztráty.

Právě se mi vybavuje cesta mezi Neratovicema a Kojeticema. A já sedím v 351 a jedu za přítelem. Cítím, jak se hrozně těším. Jak mi to chybí, tyhle návštěvy.

Stojíme ve stromovce a já ti pouštím Mogway - May nothing but happines come through your door. Očividně nejsi nadšený. Miluju ty chvíle, kdy se dva lidé poznávají. To odhalování druhé osoby kousek po kousku. Miluju naši první schůzku, protože jsem tě poznával. A proto, že všechno, co jsi řekl, se mi zdálo povědomé. Jako bys mi to už někdy říkal. Jako bychom se znali. Nikdy jsi nepřišel na chuť post-rocku.


Ať pomyslím na kohokoliv, vzdálil se mi. Ne jeho vinou. Spíš mou vinou. Jako by to nějak souviselo s tím, jak žiju. S tím, kdo teď jsem. Jestli to vůbec takhle můžu říct.

Poslední dobou - a tím myslím delší dobu, možná tak rok - ztrácím ohebnost slov. Neplynou. A já je nedovedu ohýbat. Každá věta je křeč. Ať už psaná, nebo říkaná.
Je tak málo chvil, kdy to tak není. Tak málo lidí, se kterými se mi podaří toho dosáhnout. Jako bych nic, co říkám, nebyl já. (Tohle ano, tohle jsem já.)

Chtěl bych být jako Woolfová. Aspoň trošičku. Jen z tisíciny jako ona a měl bych pocit, že svět mi leží u nohou. Že jsem dokázal všechno, co jsem mohl.
Chtěl bych být post-rock.
Chtěl bych být klidný.
Chtěl bych být volný.
Chtěl bych být.

Možná jsem na místě, ze kterého už se prostě nedá odejít. Takhle už to bude vždy. Přes veškerou zjevnou nepravdivost toho výroku se mi to zdá skutečné. Jako kdyby tohle byla skutečná pravda popírající veškerou logiku, veškeré důkazy. Může být vznesena jakákoliv námitka, ze stolu ji smete prosté: je to takhle.

(Už se ani neptám. Vzpomínám, jak mi Sio říkala, že se poslední dobou ptám a neodpovídám. Už je to víc jak rok zpátky... a já se neptám.)
Něčím je tohle období správné. Měl bych si ho vážit. Jenže když se svět zploští, i ploché problémy bývají tíživé. A já nakonec možná budu ploštěnka.



...a stojí za to žít

2. listopadu 2014 v 0:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Není čas. Na nic není čas. Jsou prázdniny. Ne, nejsou. Správně je: Ty máš prázdniny. Já ne. Já jsem rád za pár chvil s tebou. Ať už je to pondělní škola do šesti, úterní oslava narozenin, středeční užaninevímpročjsemnemělčas, čtvrteční přednáška a úklid baráku, páteční vynucená návštěva kina a tvůj chvilkový odjezd, dnešní sekání trávy... Jako bychom se pořád míjeli. A když se nemíjíme, sedíme u počítačů a já vlastně nevím, jak ten čas chci trávit. A pak jsou ty chvíle, které spolu trávíme.
Jen mám pocit, že není čas. Že nic nestíhám. Nedelám, co bych chtěl, protože mám dělat jiné věci. Ale nedělám ani ty věci, které bych dělat měl. Proč? Bůh ví. Čert ví. Kdo ví...? (Odpoví?)
Možná toho chci stihnout jen příliš. A možná je to úplně jedno.
Chci třeba psát víc na blog, ale nedostanu se k tomu. Nedostanu se ani k houslím. Ani ke čtení. Nedostal jsem se skoro k ničemu, štěstí, že aspoň na dvě schůzky s přáteli jsem si čas udělal. Pf.

Dnes jsem v sobě objevil ohromný zdroj agrese. Úplně nesnáším, když někdo tvrdí, že Lara Fabian zpívá Je suis malade líp než Dalida. Nebo když někdo neví (!!!?!) kdo je Dalida. (!!) Protože Dalida je úžasná. (Nebo spíš byla.) A protože ona to uměla zazpívat nejlíp a nikdy to nikdo nezazpívá tak dobře. (Tím neříkám, že Lara Fabian je špatná zpěvačka. Ale její verze Je suis malade nesahá Dalidině podání ani po kotníky.)
Jsem schopný kvůli tomu vyhrožovat brachiálním násilím vlastnímu partnerovi. (Takže prostě Lara ne. Ne, ne, ne.)

Jinak si dál prožívám svůj klidný vztah. Pokračuje to dobře. Bez Střepa. (Nebudu popírat, že na něj občas myslím. Stejně tak nebudu tvrdit, že nemám nějaké fantazie. Mám, myslím. V porovnání s minulostí je to ale neškodné. Míň zúzkostňující. Míň svazující. Je to jen takové volné myšlení.)
Nějak moc neumím psát o těch hezkýc jednoduchých věcech. O tom, jak je krásné sledovat partnerův úsměv, jak je roztomilý a přítulný a prostě úplně ňuňu jako plyšáček. Asi se spokojím s tím, že je to fajn. Fakt moc fajn. A asi jsem vážně rád, že jsme se k sobě vrátili, protože Bůh ví jak by to bylo. Dost možná nefajn.

Mám nezvladatelnou chuť na čokoládu a jediné, co tu chuť drží na uzdě, je fakt, že máme málo čokolády. Takže tu čokoládu nesním, protože si ji šetřím na dobu, kdy ta chuť bude ještě nezvladatelnější.
Taky jsem dnes měl kafe, kdyby to někoho zajímalo.

Několik dní tohoto týdnej sem strávil v zelené auře. Asi ani nebudu specifikovat, co to je. Obvykle to nedělám. Ale bylo to příjemně uklidňující. Příjemně uvolněné a veselé, tak nějak přítulné. Může mít člověk vůbec pocit přitulnosti? Ne ve smyslu toho, že by se chtěl tulit, ale prostě... jako by se něco tulilo? Asi?
A víte, co bych si vážně rád dal? Medovinu. Slaďoučkou alkoholickou medovinu, krásně horkou, aby zahřála. Není to tak intenzivní pocit jako z whiskey, ale pořád je to krásné rozsvícení uvnitř těla. Jako by všechno na chvíli ožilo.

Včera jsem viděl Dolanův film Mommy. Pořád mi tak trochu leží v hlavě. Rozhodně je to dobrý film.

Rád bych se teď někam zavrtal. Zavrtám se do postele s přítelem a budu si užívat těch pár krásných chvil před spaním. Možná si pustíme nějaký seriál, ještě nevím. Nebo hudbu.

(Právě jsem si vzpomněl na chvíli, kdy jsme leželi na roztaženém gauči v mém pokoji. Koukali jsme se na seriál a ty jsi usnul. Už nevím, kdy to bylo, ale mám dojem, že jsme oba měli hrozně moc volna. Všechno bylo hrozně moc volné a hrozně moc krásné. Myslím, že to nebylo léto.
A taky si vzpomínám na naše výročí. Jak jsme sledovali MTV.)

Dnešek byl fajn den. A venku bylo hezky. Probudil jsem se do neskutečně svěžího rána, protože jsme přes noc nechali otevřená okna. A já kupodivu nenastydl. Venku bylo nádherně. A prostě to bylo fajn. Být spolu. Od pondělí doteď.
Prostě je fajn celej život. Asi jo. Asi to tak bude. Aspoň někdy. A snad teda i stojí za to žít.