close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Už...?

15. října 2014 v 22:37 | Grey.t |  Zážitky a události
Těžký den. Po několikaměsíčním rozhodování jsem udělal řez. Pokusil jsem se to všechno říct přítelovi. O tom, jak pochybuji. O tom, že se chci rozejít. Den předtím mi to přišlo jako dobrý nápad. Dnes jsem to ze sebe mačkal.
Přijel a vypadal úžasně. A já nedokázal říct ani popel. Když jsem ho slyšel, když jsem mu otevíral. Když jsem ho viděl. Světle šedá mikina, černé tričko, modré kalhoty. Vážně mu to slušelo. Vlasy měl pěkně upravené. Usmál se. (Když se usmívá, mám pocit, že by ve mně roztály ledovce, kdyby tam nějaké byly.) Pak mě objal... voní pořád tak krásně.
Potom zkuste něco říkat. Když je milý. Když dělá všechny ty věci, kvůli kterým byste v tom vztahu nejraději zůstali navěky.
Lehl si ke mně na gauč, přitulil se. "Hrozně si mi chyběl." Milující zelené oči. Vím, že je se mnou šťastný. A já v tu chvíli nechtěl nic víc. Nikoho jiného. Měl na mně položenou hlavu a vypadal tak šťastně.
(Proč jsem se rozešel?)
Ležíme v posteli a já to ze sebe soukám. Že ho pořád miluju, ale... jsou tam věci, které mě trápí. Je často mrzutý a já mám pak zkaženou náladu. Když jsme spolu často, děláme furt to samé: Koukáme na filmy, sedíme každý u svého počítače. Nesmějeme se spolu. Pocit, že to nemá budoucnost, že to bude jen to samé a horší.
Nakonec brečím víc já. Hystericky, hlasitě. Teče mi z nosu. A mám pocit, že jde všechno ven. Ne jen ta tíha z toho vztahu, ale prostě všechno. Nedovedu si představit, že nebudeme spolu. Ale nedovedu si ani představit, že spolu budeme. Objímá mě. Utěšuje mě. A já říkám, že takhle to být nemá. Dávám kopačky já jemu, ale nakonec musí utěšovat on mě. Moc o tom nemluvíme. nedokážu to říct jasně. Nedokážu říct: Chci se rozejít. Ale je to implicitní v celé té situaci. Nakonec to vyjádřím. Aby to bylo jednoznačné: "Takže se asi rozcházíme?" "Asi jo." "Asi jo..."
A tak jsme brečeli, tulili se.... a pak jsme se spolu vyspali. Doprovázené mými psychologickými průpovídkami o tom, jak to bude pro oba těžší. Protože jsem tušil, že potom bude ve vzduchu znova viset otázka: rozcházíme se, nebo ne?
"Co chceš?"
"Tebe a to už mám."
A pak, říkejte si co chcete, se mi zlomilo srdce. Protože ten člověk miluje jen mě. A i když se často chová hrozně, miluje mě možná víc, než jsem já jeho kdy miloval. (Možná, jen možná.)
Když bylo po všem, usnul jsem na jeho hrudi. A on usnul taky. Je to asi naposledy, kdy jsme spolu takhle usínali. Potom jsme se probudili z pohádky a já mu řekl, že si za tím musím stát.
Nechtěl jsem. Chtěl jsem to všechno vzít zpátky. Ale jindy už bych nenašel odvahu to udělat. A nechci se vracet do pasti. Do vztahu, který by někde na hraně mezi štěstím a neštěstím běžel dál a dál a ve kterém bychom nakonec zůstali proto, že jsme si na sebe zvykli. Když s někým trávíte většinu volného času rok a půl, je jasné, že si nedokážete představit, že ten člověk z vašeho života (aspoň do určité míry) zmizí.
A když odcházel, nemohl jsem si nevzpomenout na Joannu Newsom. "I will pack all my pretty dresses...." "It does not suffice to merely lie beside each other as those who love each other do." "And everywhere I tried to love you is yours again and only yours"
Je nezvyk ho nepolíbit na rozloučenou. Neobejmout. Neříct mu: "Miluju tě, budeš mi chybět." (Miluju ho, bude mi chybět. Ale část mě si je jistá, že jsem udělal dobře.)
Potom jsem znovu brečel.
Nemám se ke komu přitulit. Nemám koho líbat. (Nejde o někoho. Jde o něj. Nemůžu se k němu přitulit. Už ho nemůžu líbat.)

Takže tu mám výsledek. Dvě hromádky Greyovy duše. Jedna je hrozně smutná a stýská se jí. Protože pro lásku se vyplatí trpět. Miluju ho a je mi s ním dobře. Mohl jsem ještě počkat. Krásně se vedle něj usíná. Je sladký.
A pak je tu ta druhá hromádka. Jak je otravné poslouchat některé řeči pořád dokola. Jak je ubíjející představa, že už to nikdy nebude lepší. Monotónnost. Absence dynamiky. Stagnace. A strach z toho, že v budoucnosti to akorát vyvrcholí něčím mnohem horším.

Nakonec... asi bych to nikdy jindy nezvládnul. A teď se jen uvidí, jestli se k sobě vážně nevrátíme.
Možná je dobře, že jsem to udělal. Možná ne. Já fakt nevím.


(Mimochodem: Střep se v tom ztratil. Střep je mimo skutečné vztahy. Mimo skutečné lásky.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. října 2014 v 8:28 | Reagovat

Přijde mi pochopitelné, že brečí víc ten, který opouští. Pokud je v tom citově zainteresován a není si stoprocentně jistý svým rozhodnutím. Protože už si v hlavě srovnal, co vše bude následovat. Navíc je to jeho svobodná volba, takže není prostor pro výmluvy. Ten, co kopačky dostal, je podle mě nejdříve v šoku a ta bolest se postupně rozezní a víc a víc přichází k sobě.
Musím přiznat, že jsem hodně zaskočená tím, jak věci najednou vzaly spád. Vůbec jsem to nečekala.
Taky mi přijde zvláštní, jak tvoje psaní často ovlivňuje moje rána. Dnes se tenhle tvůj článek stal pro mě ranním tématem číslo jedna a celé uvažování se neslo v tomhle duchu. Celé jako bych si to prožívala sama, jako bych si představovala, že jsem se zachovala jako ty.
Drž se!

2 aves passeri aves passeri | Web | 16. října 2014 v 13:27 | Reagovat

Pokud člověk věří, že to, co dělá, je správné, ačkoliv mu to trhá srdce, tak to jistě měl udělat. Každé rozhodnutí je podle mě ta správná zkušenost, kterou musíme udělat.
Jsem téměř 10 let vdaná, manžel, nebo já jsme občas mrzutí. Obvykle se pak snažíme jeden druhého přivést na lepší myšlenky. Nebo být alespoň ten, který aspoň na tu chvíli vytváří příjemné prostředí, aby ten druhý mohl nalézt svou rovnováhu zpět. Někdy jsme nakonec mrzutí oba. Ale tak už to v životě chodí. Nejsou jen slunečná rána. Když jsme spolu, děláme furt to samé: povídáme si, díváme se na TV, jeden je u počítače, druhý u TV, jeden vaří, druý dělá něco jiného, občas jdeme společně někam ven (včetně dcery). Smějeme se spolu. Když nám není do smíchu, nesmějeme se. Ale dotýkáme se, tulíme se, tíhneme k sobě, vnímáme sebe. Nemáme potřebu dramatického života, nebo nějaké velké dynamiky... ten dramatický život je tam venku za dveřmi, my si užíváme ten poklid, to pochopení, tu podporu, tu ochotu dát druhému svobodu dělat to, co potřebuje a chce. Lásku. Mezi všemi těmi povinnostmi, mezi všemi těmi nudnými všedními dny obzvlášťněnými jen úsměvem, letmým dotykem a sdílením radosti, nebo problémů, je láska to nejdůležitější, co nás pojí.

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 16. října 2014 v 15:35 | Reagovat

[2]: To máš pravdu. Jen mám dojem, že je rozdíl, když se to děje po roce a půl a rozdíl, když to tak je po deseti letech. Možná ne, co já vím... Možná jen nevím, co vlastně chci...
Vím, že nejsou jen slunečná rána, na druhou stranu když je dlouho jen zataženo, na člověku se to podepíše. Dynamiku nemyslím ani tak, že by se muselo dít něco dramatického. Jen občas, třeba jednou do měsíce, něco víc. Abych měl pocit, že to má nějaký smysl, že jsme si blíž a blíž. Místo toho, že si přijdu dál a dál.

[1]: Já jsem tím taky zaskočený. Rozhodl jsem se v úterý večer. Nejdřív jsem si chtěl dát měsíc na rozmyšlenou. Někdy do listopadu. Ale nechci prostě každou společnou chvíli hodnotit "rozejít-zůstat spolu". Buď si to chci užít, nebo.... Jen mi asi nedošlo, co všechno ztratím. Nebo došlo, ale tehdy mi to nepřišlo tak hodnotné. Důvody pro rozchod jsou subtilní, jsou to výhledy do budoucnosti a podobné věci. A důvody proti jsou ty, které na člověka dýchají bezprostředně - příjemná společnost, úsměv, teplo toho druhého. Všechny ty krásné věci. Je jasné, co mi hraje na city víc... A stejně jsem to udělal.

4 Lilien Lilien | 16. října 2014 v 18:37 | Reagovat

Měla jsem dojem, že jsem pod tenhle článek psala komentář a nikde nic, teď jsem opravdu zmatená! Nepřebývá ti někde nehodící se komentář?

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 16. října 2014 v 18:59 | Reagovat

[4]: Bohužel o žádném nevím. Chodí mi upozornění na mail a na tvůj komentář žádné upozornění nepřišlo. Alespoň ne na jiný než na tento.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama