Už...?
15. října 2014 v 22:37 | Grey.t | Zážitky a událostiKomentáře
Pokud člověk věří, že to, co dělá, je správné, ačkoliv mu to trhá srdce, tak to jistě měl udělat. Každé rozhodnutí je podle mě ta správná zkušenost, kterou musíme udělat.
Jsem téměř 10 let vdaná, manžel, nebo já jsme občas mrzutí. Obvykle se pak snažíme jeden druhého přivést na lepší myšlenky. Nebo být alespoň ten, který aspoň na tu chvíli vytváří příjemné prostředí, aby ten druhý mohl nalézt svou rovnováhu zpět. Někdy jsme nakonec mrzutí oba. Ale tak už to v životě chodí. Nejsou jen slunečná rána. Když jsme spolu, děláme furt to samé: povídáme si, díváme se na TV, jeden je u počítače, druhý u TV, jeden vaří, druý dělá něco jiného, občas jdeme společně někam ven (včetně dcery). Smějeme se spolu. Když nám není do smíchu, nesmějeme se. Ale dotýkáme se, tulíme se, tíhneme k sobě, vnímáme sebe. Nemáme potřebu dramatického života, nebo nějaké velké dynamiky... ten dramatický život je tam venku za dveřmi, my si užíváme ten poklid, to pochopení, tu podporu, tu ochotu dát druhému svobodu dělat to, co potřebuje a chce. Lásku. Mezi všemi těmi povinnostmi, mezi všemi těmi nudnými všedními dny obzvlášťněnými jen úsměvem, letmým dotykem a sdílením radosti, nebo problémů, je láska to nejdůležitější, co nás pojí.
[2]: To máš pravdu. Jen mám dojem, že je rozdíl, když se to děje po roce a půl a rozdíl, když to tak je po deseti letech. Možná ne, co já vím... Možná jen nevím, co vlastně chci...
Vím, že nejsou jen slunečná rána, na druhou stranu když je dlouho jen zataženo, na člověku se to podepíše. Dynamiku nemyslím ani tak, že by se muselo dít něco dramatického. Jen občas, třeba jednou do měsíce, něco víc. Abych měl pocit, že to má nějaký smysl, že jsme si blíž a blíž. Místo toho, že si přijdu dál a dál.
[1]: Já jsem tím taky zaskočený. Rozhodl jsem se v úterý večer. Nejdřív jsem si chtěl dát měsíc na rozmyšlenou. Někdy do listopadu. Ale nechci prostě každou společnou chvíli hodnotit "rozejít-zůstat spolu". Buď si to chci užít, nebo.... Jen mi asi nedošlo, co všechno ztratím. Nebo došlo, ale tehdy mi to nepřišlo tak hodnotné. Důvody pro rozchod jsou subtilní, jsou to výhledy do budoucnosti a podobné věci. A důvody proti jsou ty, které na člověka dýchají bezprostředně - příjemná společnost, úsměv, teplo toho druhého. Všechny ty krásné věci. Je jasné, co mi hraje na city víc... A stejně jsem to udělal.
Měla jsem dojem, že jsem pod tenhle článek psala komentář a nikde nic, teď jsem opravdu zmatená! Nepřebývá ti někde nehodící se komentář?
Přijde mi pochopitelné, že brečí víc ten, který opouští. Pokud je v tom citově zainteresován a není si stoprocentně jistý svým rozhodnutím. Protože už si v hlavě srovnal, co vše bude následovat. Navíc je to jeho svobodná volba, takže není prostor pro výmluvy. Ten, co kopačky dostal, je podle mě nejdříve v šoku a ta bolest se postupně rozezní a víc a víc přichází k sobě.
Musím přiznat, že jsem hodně zaskočená tím, jak věci najednou vzaly spád. Vůbec jsem to nečekala.
Taky mi přijde zvláštní, jak tvoje psaní často ovlivňuje moje rána. Dnes se tenhle tvůj článek stal pro mě ranním tématem číslo jedna a celé uvažování se neslo v tomhle duchu. Celé jako bych si to prožívala sama, jako bych si představovala, že jsem se zachovala jako ty.
Drž se!