7. října 2014 v 23:51 | Grey.t
|
V našem bytě se vůně rozprostírají velmi zvláštně. jakákoliv vůně, která vznikne v kuchyni, si bezchybně najde cestu do mého pokoje a v něm se usadí. Můj pokoj je totiž z nějakého důvodu nevětratelný. Okna mohou být otevřená dokořán, dveře také, ale aby se pořádně vyvětralo, to ne. Zajímavější na těch vůních ale je, že si každá vůně vybírá jiné místo, kde v pokoji se mi usadí. Tak například v posteli se mi usadila vůně vařených paprik. Vůně zbytku číny pak sídlí kousek od dveří. (Nesnáším vůni vařených paprik, proto o tom asi píšu.)
Poslouchám Joannu Newsom. Po dlouhé době se mi opravdu strefila do nálady. Dnes jsem se neohlídal a dovolil jsem si spoustu myšlenek na Střep. Působilo mi to nemalé potěšení a vlastně to nakonec ani tolik nebolelo, protože jsem to všechno aspoň trochu korigoval. Asi bych musel překročit určitou hranici...
Nedá se na to myslet a nedá se o tom psát. Jedna věc je představovat si ty krásné věci. Druhá věc je psát o tom tak, jak to je.
Dopoledne jsem si četl Sputnika, mou lásku. A dočetl. Murakami má zvláštní styl psaní a překladatel má zvláštní styl překládání. Chvílemi mi forma některých vět už vyloženě leze na mozek a rozčiluje mě tím, jak je pořád stejná. V 1Q84 si ten problém nepamatuju.
Sputnik je zvláštní tím, že mi připomíná zatím všechno, co jsem od Murakamiho četl. Jako by tam byl kousek z každé knihy. Nebo jako by v každé knize byl (jiný) kousek Sputniku.
Atmosféra opět beznadějně osamělá. Všichni jsme sami. Všichni budeme sami. Celý život, celou oběžnou dráhu. Jen na chvíli se možná setkáme s někým jiným, sblížíme se. Zákonitě se ale zase musíme rozejít.
Murakamiho beznaděj je mi oporou.
Pátral jsem po něčem ve starých statusech a upadal do nostalgie.
Často se mi stává, že minulost miluji víc než přítomnost. Přestože když byla přítomností, nesnášel jsem ji. Dokonce mám někdy pocit, že čím víc mi nějaká doba přijde hrozná, tím raději na ni pak vzpomínám a tím lepší mi v těch vzpomínkách přijde.
(Období okolo Střepu mi tedy určitě přijde naprosto boží... tak za rok.)
Když se o tom zmiňuju... pořád se nemůžu zbavit těch představ. Je to úplně nutkavé. Že jsme spolu. Že něco. Přitom... to sám nechci... řekl bych. Řekl bych, že i kdyby se to realizovalo, nebyl bych šťastný. Možná na pár chvil. Než bych si vzpomněl na různé věci... jako třeba na "já jsem zatím podvedl každého partnera, kterého jsem měl".
Potřebuju trochu vztahu na hraně. Trochu ultraviolence. "He hit me and it felt like true love". Víc agrese, víc vášně. Tolik vášně, že to začíná bolet.
Tak nějak mám pocit, že kdybych se teď rozešel, už nikdy nenajdu nikoho. Jistě, je to hloupost. Ale mám pocit, že nikdo nebude lepší než můj současný partner. Není to tak, že by byl nejlepší, to vůbec ne. Ani není ideální. Nebo že bych byl uspokojený. Spíš mám prostě pocit, že nic lepšího není. Že všechno je buď takovéhle, nebo horší.
Znamená "dosažení vrcholu" něco takového? To zklamání, že tohle je vrchol, nic vyššího není... ale zas tak vysoké to přece není.
To je jako Snowdon. Malinký kopeček, který je nejvyšší horou ve Walesu, přitom není ani tak velký jako Sněžka...
Potřeboval bych se teď propadnout víc do patosu, psát v metaforách a cítit se do toho nějak vtažený. Pohlcený psaním, vyprazdňovat duši, jak to dělám.
(Neříkejte mi nic o síle bohů. Žádný jiný bůh se nevzdal svého božství, nezrodil se jako člověk, nevzal na sebe hříchy všech lidí, co kdy žili a budou žít a neprošel smrtí. Žádný z bohů se tolik neobětoval. Tak k čemu jim je, že mají kladivo? Pod zbrojí se skrývá slabost, ne síla.)
Only skin
V poslední době hodně vzpomínám na Letní Bouři. Srovnávám. A nechci, aby se to opakovalo.
Jednou ráno jsem se probudil a ucítil jsem pocit. Příšerný. Bylo to jen krátké bodnutí, ale intenzivní. Vzpomněl jsem si, jak jsem se skutečně cítil v těch nejsilnějších dnech Letní Bouře. (Nebylo by jednodušší a hezčí psát prostě to jméno?) Jak? Hrozně. Každé probuzení bylo probuzení do pekla. A nejhorší probuzení byla ta ze snů o ní. Když jsem to zažil teď, uvědomil jsem si, že už si to nechci opakovat. Být rok zamilovaný do někoho, koho neznám. Mít to zafixované jako možná nejsilnější lásku v životě.
Je nějaké cliché, které jsem tu vlastně ještě nepoužil? Za těch pár let patetických (v českém i v anglickém smyslu slova, tedy obsahujících patos, ale i ubohých) článků... přehnaně romantických, přehnaně depresivních.
Možná jsem se ještě nikdy nelíbal v dešti. (Nemůžu napsat, co jsem prováděl v dešti, protože můj blog čtou i čisté duše.)
Budí se ve mně fakt velká zahořklost.
(Miluju studny.)
Těším se, až si to po sobě budu za rok číst. Vážně. A až si budu říkat: Jé, to byly časy.
Teď to nejsou časy. Fakt ne. Nejsou blažené (za rok si to stejně nebudu věřit). Všechno je na houby. A všechno je složitý. Je hrozně krásný, jak v životě všechno souvisí se vším, ale zkuste si pak řešit, jak moc jste schopni správného rozhodnutí, když ani nevíte, jestli jste s něčím nespokojení proto, že je špatné to něco, nebo prostě proto, že vás už toho ubíjí tolik, že nemáte sílu ani na to malé něco.
Milovat někoho a být s někým je rozdíl.
(Proboha, ale fakt, napiště mi sem někdo... Tohle psaní. Fakt mám nutkání psát a psát, ale tohle je tak jiný než obvykle... přijde vám to stejný?)
"You don't know my name but I know yours"
Vážně si tak přijdu. Ten paradox, kdy váš život ovlivňuje hrozně moc člověk, který si na vás ani nevzpomene.
Začalo to stejně, a pak se to dost proměnilo. Ale i v tom je to pořád tvůj styl psaní.
Já se koukám na minulost přes nějakých tucet tlustých skel. Všechno je rozmazané a ideální a pohodlné. Možná proto, že už se to stalo a já vím, že jsem to zvládla. Minulost je tak známá, bezpečná. Děsí mě, že si to říkám i o chvílích, které byly spíše strašné než snesitelné.
Chtěla jsem ti napsat ještě víc, na něco konkrétně zareagovat, ale jak jsem to teď začala psát, někam to ulétlo.
Aha... tady to je. Možná, takový obrys spíš.
Líbilo se mi tvé přirovnání ke Snowdonu. Jakoby byl pro každého člověka jeho vlastní individuálně nastavený nejvyšší bod. Ano, existují i vyšší vrcholky, ale pro mě je určen pouze "ten jeden", co mi tu vyrostl na zahrádce. Možná je to trochu pesimistické a možná to tak doufám! není. Ale z dosavadního výčtu všech těch mých si připadám jak v nížinaté krajině. A pak si řeknu, že někdo je na tom třeba ještě hůř.
A zásek.