Jsem už úplně na krajíčku. Další krok si nemůžu dovolit, ale své nohy neovládám já. Někde pod povrchem, mimo zorné pole sebereflexe, šílím panikou. Tuším přítomnost toho pocitu, ale nevidím ho. Chci brečet a nejde mi to. Chci se zhroutit, ale držím.
Mám pocit, že jsem v železném brnění. I když už se neudržím na nohou, brnění mi nedovolí spadnout. Nedovolí mi podvolit se. Dřív bych možná řekl, že jsem silný. Není to síla. Není to ani slabost. Je to spíš stav, ve kterém jsem. A možná je to dobře. Možná je vážně dobře, že se nedokážu zhroutit, podvolit, scvrknout se do neurotického klubíčka, křičet a máchat rukama. I když přesně to bych chtěl. Protože mám pocit, že mimo to zorné pole přesně tohle dělám.
Situace se zamotává.
Ne. Zamotávám se já. Zamotávám se do vlastních dedukcí, pocitů, do guláše, který mám v hlavě.
Vztah se mi sype pod rukama. Zoufale se snažím udržet pohromadě to jediné, co zbylo, ale v rukou se mi to mění v popel. "Co máš tak důležitýho?" Tuší. Vím, že tuší. Bojím se toho.
Posledních několik dní mi běželo ve sluchátkách stále Placebo. Bolest pro zapomnění. Cynický pohled na život.
Střídají se u mě záchvaty cynického sebevýsměchu a naprosto patetických sebelítostí. V jedno chvíli chci se vším skončit. Začít jinde jinak. Nebo nezačínat už vůbec. Druhou chvíli se sám sobě směju a celý svět mi přijde tak směšný...
Kde jsem ztratil sebe?
"I will always go beside you, you will always understand."
Mám pocit, že se všechno sype. Jsou chvíle, kdy to zvládám, kdy prostě funguju víceméně normálně. Pak jsou chvíle, kdy ne.
Myslím na jistého Xaviera ze Štětí. Na to, že se mi po něm stýská... přes to všechno.
Psychologicky: přesně netuším, co mi v životě chybí a co si potřebuji Střepem doplnit, ale myslím, že to vážně není nic víc. Jen taková ta zamilovanost, kdy potřebujete ve skutečnosti integrovat něco do svého života, aby byl úplnější. Ne tu osobu, ta je jen projekčním plátnem, na kterém vidíte, co potřebujete. Obraz zatím nechápu, ale má to něco společného i s Xavierem. Možná to nějak souvisí s pocitem být žádaný?
Možná ne.
Nevím, co chci. Otevírají se existenční krize: Co budeš v životě dělat? Co chceš? Co s životem?
Nemůžu prostě jen čekat na smrt.
Takže se mažu brusinkovým balzamem, směsicí smutku a soucitného obejmutí. Jako vždy tu zbyla Dolores. Ať už je to jakkoliv pubertálně nevyspělé, je pro mě vším. Jedna z mála věcí, o které se můžu opřít, když je "hůř". Tolik lásky, ale i porozumění... je v tom cítit prožitá bolest. Není to slepý soucit, je to porozumění.
A všechno co píšu jsou prázdné tlachy. Fakt je ten, že vůbec nedokážu říct, jak se cítím. Protože to vlastně ani pořádně nevím. Je to tak trochu houpačka, chvíli tak a chvíli jinak.
(Celou noc se mi zdály erotické sny. O kom asi....)
Vím, že to všechno zas bude v pořádku. Časem. Vždycky to tak dopadlo. Ale předtím to taky vždycky bolelo. Chvíli to nebude lehké. A pak zapomenu, odpustím.... Svět jde dál.
(A v Irsku je zima)
A co zkusit nějakou ozdravnou kúru pro vztah? Naplánovat něco, co obnoví vaší soudržnost, nějakou netypickou společnou aktivitu, výlet,... :)
Někdy to může být taky touha po nové lásce, poblouznění, protože je to spojeno s přívalem spousty hormonů, vzrušení, energie, všechno se zdá barevnější, výjimečnější,.. prostě to klidně může být i jen ta touha být zase na obláčku a vznášet se.
O existenčních krizích mi ani nemluv. Mám pocit, že už se dostávám do toho důchodcovského - "Kdybych teď byla mladá, byla bych víc.... " :)