Rozhodni se, který krok byl špatný. Středeční? Dnešní? A já myslím, že ani jeden. Když se dva lidé rozejdou, mělo by to tak zůstat. Asi. I když kdo ví... těžko říct cokoliv, co by platilo pro všechny vztahy za všech okolností.
Je neskutečně hrozné koukat do očí člověku, kterého milujete, když jste se pár dní předtím rozešli. Ne kvůli nedostatku lásky. (Neříkám, že neznám ty důvody, ale těžko je nějak shrnout... těžko tedy říct, kvůli čemu.) Když mám pocit, že jsem ještě neudělal to, co bych dělat mohl.
Cítím díru v hrudi. Nestačí zaklapnout víko. Něco se dostalo ven. A už když jsem oplakával svůj vztah, tušil jsem, že nepláču jen kvůli tomu. Netuším, kolik v sobě mám bolesti. Jsem pravděpodobně ještě mnohem víc patetický a přecitlivělý, než nakolik ukazuji tady. Víc, než co bych si dokázal připustit.
Rozum jasně říká, že to byla blbost. Vím to. Ne že bych nebyl rád. Kdyby nebylo rozumu, byl bych úplně blažený. Ale vím, že jsem jednal pod vlivem situace. (Bezpochyby stejně tak, jako ve středu. Kdyby se cokoliv stalo jinak pár dní předtím, vůbec bych se nerozešel. Stačilo by se vidět a pravděpodobně bych se k ničemu nerozhodl.) Měl jsem si být jistý, že se chci vrátit. Nebo že se nechci vrátit.
Ale nedivím se sám sobě. A i teď, s chladnější hlavou, bych jednal stejně. Protože vím, jak jsem se cítil. Že vedle mě sedí milovaná osoba a já mám poslední šanci zabránit tomu, abychom se odtrhli. Nejen zabránit jednomu velmi trapnému dni, ale zabránit.... já vlastně nevím čemu. Jen chci být s ním.
(Možná je to tím, že koukám až moc na parodovanou Cher, Madonnu a Lady Gagu, ale buznovatím. Telenovelovatím. Je mi to jasné. Jsem sentimentálnější a sentimentálnější.)
Takže to mám. Mám to, co chci. Na jednu stranu si říkám, že to bylo celé nevyspělé. Na druhou stranu... chybama se člověk učí. Ale to není přímo to, co chci říct. Je mi dvacet dva a prožívám svůj první opravdu vážný vztah a první opravdu velkou lásku. Myslím, že mám vážně právo na to, chovat se nevyspěle. Ubližuju tím ostatním a ubližuju tím sobě, to je fakt. Ale už mě nebaví jednat pořád v rukavičkách s chorobnou opatrností a ohleduplností. Třeba i proto, že se mnou tak moc lidí nejedná. Nebo proto, že život se má žít. Když použiju nějakou hrozně cliché větu.
Moje duševní procesy nestíhají. Pořád cítím bolest z rozchodu, i když už jsme spolu. Pořád je mi do breku. Nedovedu si to ale představit jinak. A nechci si to představovat jinak. Jsme spolu a to stačí. (Aspoň zatím.)
Uvědomil jsem si ale pár věcí:
1) Je lepší si počkat na větší jistotu.
2) Pokud se nechcete dát dohromady, počkejte se setkáním až na chvíli, kdy si už nebudete zoufale chybět.
3) Miluju přítele. Nemiluju Střepa.
4) To, co je po rozchodu, bolí.
5) Vztah a láska jsou možná dvě rozdílné věci, ale jakmile je spojíte, jde jen těžko je rozdělit.
6) Že nestačí jen ležet neznamená, že není krásné jen ležet.
7) Přítel pro mě znamená víc, než mě ve středu vůbec napadlo.
A ještě si domyslete spoustu romantických blbostí typu "Je tak nádherné ležet na jeho hrudi a slyšet, jak mu bije srdce". Jakože fakt je.
Takže telenovela.
(A odpusťte si prosím komentáře o tom, že jsem to dělat neměl a že jsem blb. Nepotřebuju to slyšet.)
Jseš blb.