Nový den. Skleněný zvon se zvedl kousíček nad zem a jí ucítil vzduch. Po týdnu. Možná po delší době. Je fajn se nadechnout. Cítit vítr na tváři, cítit podzim, cítit chlad. Vidět víc než jeden jediný bod. Tvořit v mysli příběhy i o jiných lidech.
Hojí se jizvy po střepech? Kdo ví.
Pokročil jsem ve čtení Sputniku, mé lásky za polovinu. Jsem šíleně unavený, tak, že kdybych si lehl a zavřel oči, do deseti minut usnu. A přitom je tak hrozně nádherné ležet na zádech a zírat do stropu. (Zní mi to ironicky a přijde mi hrozně vtipné, že to ironie není. Haha.)
Je zvláštní pocit sedět po skoro třech letech v lavici na gymplu, poslouchat oblíbeného vyučujícího, poslouchat dotazy a přemýšlet. Z části mě to úplně nadchlo. Motivovalo se v životě ještě snažit. Z části to bylo.... prošlé. Ať chci nebo nechci, pořád mám ten pocit, že tam nepatřím. (Mohl bych psychologizovat: Moje nevědomí jen tvoří obranný mechanismus, abych si znovu nemusel projít bolestí ze ztráty milovaného prostředí, domova... Nebudu psychologizovat.)
Zvykám si na nový telefon, na zprávy bez diakritiky a na naprosto debilní klávesnici.
Oddaluji se partnerovi. Partner se oddaluje mně.
Snažím se vytrhnout střep. Nebo spíš... nechat ho vyhnít. Tak se to dělá s třískama, ne?
Vtipné. Vážně teď, když už jsem z toho alespoň trošinku venku, toužím spadnout do toho znovu? Nebo prostě chci, aby se naplnily všechny ty fantazie, proti kterým jsem nasadil metodu negativní zpětné vazby sebepohlavkováním? A STOP v podobě Immanuela Kanta. Stavím si přehradu a musím jen doufat.
Vážně nechci další letní bouři. (Jasně, část mě ano. Ale úplně jasně teď vidím, že by to zničilo všechno. Úplně všechno. Tahle bouře by vůbec nebyla tak nevinná. Vzrušuje mě ta představa, že mě něco může naprosto semlít. Jako ohromná vlna, která zničí baráky, zaplaví krajinu, protrhne přehradu... vlna, která zničí všechno, co jí stojí v cestě.)
Cítil jsem se tak silný, když jsem šel kolem a všechno jsem ustál.
V sobotu jsem zíral na fontánu na Náměstí Kinských. Je fascinující vidět stříkat tu ledovou vodu. Mít sto chutí tam vlézt a nechat se spláchnout. Nejlíp vše ve zpomaleném závěru za doprovodu nějaké šíleně pateticky dramatické vážné hudby, jako v nějakém Dolanově filmu.
Ztratil jsem spoustu romantických nápadů, ale když jsem koukal na tu fontánu, bylo to najednou zpátky: K někomu se tam přitulit, povídat si (o čem k sakru? o čem se v takových chvílích mluví? určitě ne o tom, s kým kdy přítel kdy hulil kolik trávy, určitě ne o tom, jak život stojí za hovno. Ale co si vlastně ještě lidi můžou říkat?), koukat na tu krásu. Ne, raději mlčet. Rozhodně raději mlčet.
(Nemám chuť poslouchat číkoliv kecy, vážně. Lidi jsou prostě buď hrozně prozaičtí, nebo přehnaně poetičtí. Potřebuju poezii v próze. Vlny od Woolfové. Potřebuju někoho, kdo je jako Vlny od Woolfové. Ne člověka, co by mi dával květiny do vlasů, skládal na mě ódy a dělal jánevímco. Ale ani ne člověka, co naprosto nechápe, co je romantika.)
Je vážně těžké být spokojený s tím co mám. Vztah, který je naprosto nesnesitelný ve chvílích, kdy musím zvládat nejen jeho, ale i svou depresi. Neříkám, že ho nemiluju. Miluju. Ale ne tolik, abych se vzdal všeho. Je ubíjející někoho pořád utěšovat. Ubíjející pořád poslouchat stejné negativní poznámky o všem: Svět je na hovno. To nemá cenu. Nic nemá cenu. Život je pořád horší. Lepší už to nebude. S tim nic nenadělám.
Co mám dohajzlu furt říkat? Jsem tu pro tebe? Spolu to zvládneme? Těžko můžu tahat někoho z bažiny, když se v ní topim sám.
Samozřejmě. Miluju ho. Pořád ho miluju. Otázka je... jestli ta láska má budoucnost.
Co mi ještě v životě zbývá? Aspoň tohle: péct housky pro celý svět. Poctivou housku pro každého. Ať je jí klidně střep. Ať je klidně jí přítel. Ať je jí kdokoliv.
Občas cítím ten teplý letní vítr, závan romantiky. Patří to vážně minulosti? Byl jsem romantik, přestal jsem jím být? Poslední dobou mám spoustu příležitostí přemýšlet o sobě jako o partnerovi (ó, děkuji Střepe, za tak úžasnou příležitost, můžu si sebemrskačsky říkat, proč nejsem ten pravý). Zjišťují následující:
Nejsem schopný být veselý rozjuchaný člověk, chodit po diskotékách, pařit, líbat se s lidma ve friends.
Nejsem schopný dělat hlubokomyslná romantická gesta, plánovat romantické výlety a dělat prostě všechny ty sweet nothings.
Nevydělávám a nežiju ve vlastním.
Jsem skeptický ke vztahům.
Neoblékám se stylově a módně, nemám krásný účes, nemám krásy na rozdávání. Nemám jí dost ani pro sebe.
Nejsem dobrý v posteli a nemám zkušenosti, na základě kterých bych dobrý být mohl.
Tak si říkám, co vlastně můžu od vztahů očekávat. S tímhle ohromným přínosem mé bohatě rozvinuté osobnosti (jistě, můžeme diskutovat Základy metafyziky mravů u těstovin s cuketou, které připravím) by bezpochyby měl být každý vztah radostí, že?
(Dopřejme si trochu ironie, smíchu a tak: Haha.)
Ne, vážně netuším, co bych si vlastně představoval pod pojmem ideální vztah. Naprosto netuším, jaký by měl být můj partner. Možná jsem prostě už jen natolik rezignovaný. Nebo prostě žádnou představu nemám, protože nevím, co chci.
Jak snadné by to bylo, kdybych byl stejně plochý, jako hlavní postava některé z mých povídek.
Jak bych se asi v povídce popsal teď? Jak psát příběh o člověku, který absolutně netuší, co chce? Jak je vůbec možné netušit, co chci?
Být tak plochý, jako jedna ze svých hlavních postav, měl bych velmi snadný výběr partnera. Ale já nejsem. Takže žádný z těch vysněných povídkových konstruktů není uspokojivý.
(Řekněme si to na rovinu, já bych fakt hrozně moc chtěl nějaký snadný, jednoduchý, oddechový vztah. Něco, kde se můžu prostě chvíli vézt a nic neřešit, ne něco, kdo si musím za pochodu odklízet závěje sněhu z cesty.)
Myslím, že jednou skončím jako ta paní, co přišla do knihkupectví a řekla, ať jí prodají knihu. Prostě nějakou knihu. Jakoukoliv.
Nedovedu si vybrat, co chci poslouchat za hudbu. Prostě něco pouštím, aby něco hrálo.
jednou budu číst jen abych četl. Jedno jestli Joyceova Odyssea nebo Bravo Girl.
Když trávíte většinu času s člověkem, kterého absolutně nic nebaví, pravděpodobně se to na vás taky nějak podepíše...
K čertu s tím vším. Chci zas nějakou tu jednoduchou chvíli. Aby všechno prostě nějak bylo a hotovo.
Já jsem si nakonec tak zvykla na anglickou klávesnici na svém mobilu, že se mi plete z s y, když píšu na té normální.. Jako kdyby všechno bylo jen o zvyku.
Taky se občas ponořím do té představy, že mě něco může "semlít". Že se prostě podám všemu, co přijde, líbí se mi i představa riskovat rozdrcení svého srdce napadrť...zkrátka obout se zase do něčeho ze všech sil, dát tomu všechno, klidně si tím nechat zlomit vaz...
Nezapomenu, jak jsem takhle koukala na fontánu v Plzni. Byla asi neděle jedenáct dopoledne a já měla příšernou kocovinu. Koukala jsem na fontánu a všechno mi přišlo tak úžasný, tak dokonalý..jako by svět a život už nemohl být lepší.
O čem by se u toho tak dalo mluvit? Možná jen nahlas popisovat, co máš před očima... vyznávat si lásku... to by možná ještě šlo :)
Těstoviny s cuketou a metafyzika? Proč ne? Určitě musí existovat někdo, kdo by z toho byl nadšený. Mně to přijde fajn :)
Nedopadneš tak :) Je to vážně pravda, že na sebe mají lidi tak velký vliv, ale když to víš, můžeš tomu zabránit :)