Víc hluboký den. Víc rozkývaný. Víc mnohoznačný. Co bylo jasné už jasné není.
Když poslouchám Joannu, cítím se o tolik romantičtější. Jako by láska vážně byla poetická.
Mám zas chvíli pocit, že každý okamžik lidského života se dá zachytit veršem. Že realita není tak pragmatická. (jak se do lesa volá...)
Příjemný den. Příjemný večer.
(Vědomí, že žít se dá i jinak.)
A tolik věcí najednou vyzní komicky. K popukání komicky. Proč mě dosud trápily?
"Já sice pop taky nemusim, ale chodim aspoň na diskotéky, kde to hrajou."
Jsme tak vzdálení, když jsi pryč. A pak si voláme. Píšeme. A zas mi začneš chybět. Zas se vzpomenu, že tě miluju. Rozejít se najednou nevypadá jako dobrý nápad.
Proč opouštět někoho, koho milujete? Proč doufat v něco lepšího?
Proč opouštět někoho, koho milujete? Proč doufat v něco lepšího?
Co od toho čekám?
A jak moc se mohou dva lidé poznat?
Nakolik je naše mysl otevřená cizímu člověku? Co z něj skutečně poznáme? Jsme vážně k uzoufání stejní? Jsme nezměrně rozdílní? Jsme něco mezi?
Člověk je tak komplexní... (Koníčky, názory, postoje, tolik jemných nuancí... k čemu to je, dejme tomu, evolučně? Je to vedlejší produkt, který nebyl eliminován, protože naše postavení v přírodě umožňuje jeho existenci?)
A kam patří láska?
Nebylo by úžasné poznat nějakou systematiku lidského života? Vědět, kam co v životě zařadit, jak kdy jednat? Mít jednoznačné schéma? prostě jen zadat vstupní informace a pomocí nějaké rovnice dojít k jednoznačnému výsledku? (Ne, nebylo.)
I když si to nepřiznávám, pořád jsem tak posedlý Střepem. Jsou chvíle, kdy napínám vůli k prasknutí, abych některým věcem zamezil.
Jsem rád, že tu vůli mám.
(Kdybych se rozešel, co by bylo? Dokázal bych tu vůli dál držet? Jedno mi je jasné - nesmí se to dozvědět. Cítil bych se trapně a pubertálně... ale ty představy.)
A mám fakt hrozný hlad. Přijdu si skoro jak všepohlcující země. (Pochopte tu hloubku! V knize Psýché a smrt je jako jeden z prvních symbolů smrti uváděna všepohlcující země, není to tedy žádná laciná metafóra.)
Sežeru tři kila těstovin a jedl bych dál.
Těším se, až usnu. Fakt hrozně moc. A netěším se, až budu vzhůru... je to tak únavné.
Mám život rád. (Teď mi přijde tak ohromný. A všechny trable tak malé.)
Tenhle článek jsem četla asi necelou půlhodinu po jeho zveřejnění, když jsem se snažila dopravit nočním spojem domů. Díky za to, že jsem neusnula :)
Opět spousty nezodpověditelných otázek. Bylo by hezké umět víc než se ptát. Vědět něco, rozumět :)