Říjen 2014

Blinding

26. října 2014 v 20:09 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Piju čaj s medem, citronem a whisky. Moje iluze i bezproblémovém porozchodovém vztahu, pokud nějaké vůbec byly, zmizely. Nothing is perfect, já vím. Ale za některé věci se prostě zaslouží jediné. Nakopat do prdele. A poslouchám No rest for the wicked. Potlačuji chuť na cigaretu.
Zároveň mám pocit, že je všechno víceméně v pořádku. Necítím potřebu radikální změny. Střep vymizel. Všechno stojí. A já na to koukám. A vlastně jsem spokojený. Jsem spokojený se svým životem. I když mě trápí, kolik toho nemám. A asi nikdy mít nebudu. Tak to už chodí, člověk nemůže mít všechno. Nemůže být vším. Jsme omezení lidé v omezeném světě. Ve světě, ve kterém existuje vylučovací poměr. Vylučovací v tom smyslu, že když si vybereš jedno, už nikdy nemůžeš mít druhé.
A někdy je asi největší výhra nemít ani jedno, ani druhé. Být čistý.
Rozmýšlím slova. Nic mě nenapadá. Ne že by se nic nedělo. ne že bych nic necítil. Momentálně jsem rád, že mám chvíli klidu. Klidnější období. Možná ne ve všem, ale aspoň není existenciálně závažné. Že mě někdo nasere, to se stane. Nejsou tu ale otázky s dlouhodobým dopadem a to je dobře. To je moc dobře. Období relativního klidu.
Možná by se hodilo i období absolutního klidu. Kdy by bylo úplně všechno v pořádku. Kdy bych si mohl úplně odpočinout. Od všeho. (Takové období neexistuje - největší stresor je život.)
Občas vzpomínám na staré dobré osamělé časy. Bylo to něčím super. Každé období bylo něčím super. Myslím, že si tohle tvrzení už můžu dovolit. každá doba, každý úsek, na který nějak vzpomínám, byl něčím super. Možná ne v tu chvíli, ale ve vzpomínkách se to tak zdá. Možná, že kdybych dokázal teď vidět stejně, jako to budu vidět ve vzpomínkách, bylo by to skvělé. Na co asi budu vzpomínat za rok? Co mi bude chybět?

Občas jsem hrozně patetický. A fakt to mám rád. Ale zároveň je ve mně něco dost cynického, co se z toho může úplně zbláznit. Co to prostě nechce. Jaké by to asi bylo, být jen tím cynikem? Nebyl by pak život mnohem lehčí?
Třeba jo, třeba ne. Možná by o něco dost podstatného přišel...?

Je čas se položit na záda a prostě si užívat hezkých věcí. A na ty nehezké, pokud to jde, prostě kašlat. Odpočinout si.


Gods and monsters

23. října 2014 v 22:48 | Grey.t |  Zážitky a události
Vzpomínám na začátek. Jak jsme spolu poslouchali Lanu. Leželi jsme v posteli, tulili se k sobě a tobě hrála z počítače. Měl jsi Ride staženou z youtube, takže tam byla celá ta recitační pasáž. "Live fast, die young..." A já si nemohl zvyknout. To díky tobě jsem ji začal mít tolik rád.
American mi připomíná cestu nerabusem z Holešovic. (Nemáš rád american.) Třicet dva korun ke trojce škole. Seděl jsem a hrála mi Lana. A občas taky Dido a Aeneas od Purcella, protože omnia vincit amor et nos cedamus amori. Samozřejmě hlavně kvůli Thy hand belinde/When I am laid in earth. (Nemáš rád operu.)
Bel air jsem poslouchal u babičky. Vždycky ses vztekal, že na víkend odjíždím, že se nevěnuji tobě. Hrozně mi to chybí, ta fixace, žárlivost. To nepříčetné "chci být s tebou! Musíš být se mnou!". Teď jsem na tvém místě já. A vztekám se, kdykoliv tě u sebe nemůžu mít. (Ale já za to tehdy nemohl. Na rozdíl od tebe.)
Vážně teď vím, co chci. Chci, abys mě víc chtěl. Aby ses tak víc choval. Víc sobecky. (Bylo to hrozně otravné, ale fakt mi to chybí.)
(Nebylo to ideální ani týden... ale v co jsem vůbec doufal?)
Gods and monsters hrála vždycky, když jsme spolu dosáhli vrcholu. Zvláštní náhoda, ale vyšlo to skoro vždycky. Neodvážím se říct, že je to naše písnička. Nevím proč.
Dřív jsem náš vztah viděl hrozně extaticky. Mysticky. Jako rozpuštění. A já bych se asi rozpustil, ale ty ne. Přestože mě tak moc miluješ. A já ti to věřím.
Bel air jsme pak poslouchali i ve Stromovce. V naší Stromovce. V našem altánku. Patřil nám svět. Stačilo být spolu, bylo to to nejjednodušší. Pořád je stejně hrozné být bez tebe.
Burning desire jsem si poslouchal pro sebe.
Tys měl vždycky rád National Anthem. A já ne. Protože nesnáším text. A tys mi na to pak řekl, že je to ale pravda. Že všechno je o penězích.

To byly ty sladké začátky. One day nám hrála vždycky ve stromovce. A já ji miloval a měl jsem pocit, že tím mám navrch před tvým ex, protože on ji rád neměl.
A Sail. A další věci.

Nothing compares 2 U... pořád to platí. Nic se ti nevyrovná.
Oasis... miluješ Oasis. A Osudový dotek. Taky nám hrály. A Hurts. Společně. Mám je spojené. Myslím na ten oranžový pokoj. Na postel s oranžovým povlečením. Byla pro nás malá, ale nějak jsme se zmáčkli.
Možná jsem už ohledně lásky sušší a praktičtější. Ale teď si přijdu jako romantik. Bylo to jako ze sladké povídky.

Zvlášť vzhledem k událostem poslední doby si jasně uvědomuji, že můj život se změnil. Je jiný. Hrozně moc jiný. Změnil jsi ho ty a už se to nevrátí. Už do smrti budu žít život, jaký mám jen díky tobě. Život nám mění i maličkosti... ale stejně. Neratovice nikdy nebudou bezvýznamné, Spolana... Stromovka. Spousta věcí získala význam. Hlavně díky tobě a mojí přecitlivělosti.

Vzpomínám na všechno. A jsem za to rád.

Show little more, show little less

22. října 2014 v 23:02 | Grey.t |  Zážitky a události
První společný den. První po rozchodu a schodu. Všechno mi přišlo jiné. Celou dobu bylo všechno v pohybu. Smáli jsme se, laškovali jsme. Dělali jsme zamilované věci. A hrozně dlouho jsme se mazlili. Bylo to nádherné. Cítím se znovu zamilovaně.
Jistě, možná je to všechno dočasné, možná jsem jen spokojený po těch šocích, ale nechci to řešit. Nechci to zabít nějakou analýzou. Za poslední měsíce jsem analyzoval až dost. Zasloužím si teď něco jiného: lehnout si do toho, ponořit se, nechat se nést. Prožívat a užívat.
Obvykle vlastně moc nevím, co psát, když jsem spokojený. Cítím se mnohem líp než ve čtvrtek. A v pátek. A rozhodně líp než v sobotu večer. Což je ale dost logické.
Poslední dny poslouchám Cher. Začalo to někdy minulý týden. Tím, že mě nerozbrečela. A má nádherný hlas. Objevil jsem její album ze sedmdesátých let, kde se ukazuje, co v ní je. A zpívá na něm Am I blue.
A taky poslouchám Madonnu. (Včera jsme s přítelem sledovali MDNA tour.)
A vlastně asi dost teplám. Možná to bude i tím, že koukám na vtipné parodie na Madonnu, Gagu a Cher. Všechny hraje muž. A je to vlastně hrozně vtipné.... možná díky tomu konečně přestanu nesnášet Lady Gagu. Kdo ví. Jsem k ní teď trochu smířlivější... (Aspoň dokud si ji nepustím.)
Takže ve spokojené náladě sleduji živá vystoupení Cher, zpívám si s ní Dark Lady a divím se, že nedokážu vyzpívat její hloubky. (Ani její výšky.) Koukám na kýčovitá představení a vlastně si to celé užívám.
Se Střepem jsme už asi kamarádi. (Víte, co je divné? Jako by poznal, že se něco změnilo... But I'm really happy, protože věci jsou prostě tak, jak mají být...)
"Show little more, show little less, add a little smoke, welcome to burlesque"
Je fakt, že náš vztah je jako televonela. A asi to vážně zapijeme. Ale co. Mně je to jedno. Ať je náš život klidně jako groteska, ať je to klidně varieté, hlavně, že my budeme spokojení.

Jdu spát, nebo poslouchat Cher.
Enjoy it with me:


Nothing compares..

19. října 2014 v 23:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Rozhodni se, který krok byl špatný. Středeční? Dnešní? A já myslím, že ani jeden. Když se dva lidé rozejdou, mělo by to tak zůstat. Asi. I když kdo ví... těžko říct cokoliv, co by platilo pro všechny vztahy za všech okolností.
Je neskutečně hrozné koukat do očí člověku, kterého milujete, když jste se pár dní předtím rozešli. Ne kvůli nedostatku lásky. (Neříkám, že neznám ty důvody, ale těžko je nějak shrnout... těžko tedy říct, kvůli čemu.) Když mám pocit, že jsem ještě neudělal to, co bych dělat mohl.

Cítím díru v hrudi. Nestačí zaklapnout víko. Něco se dostalo ven. A už když jsem oplakával svůj vztah, tušil jsem, že nepláču jen kvůli tomu. Netuším, kolik v sobě mám bolesti. Jsem pravděpodobně ještě mnohem víc patetický a přecitlivělý, než nakolik ukazuji tady. Víc, než co bych si dokázal připustit.

Rozum jasně říká, že to byla blbost. Vím to. Ne že bych nebyl rád. Kdyby nebylo rozumu, byl bych úplně blažený. Ale vím, že jsem jednal pod vlivem situace. (Bezpochyby stejně tak, jako ve středu. Kdyby se cokoliv stalo jinak pár dní předtím, vůbec bych se nerozešel. Stačilo by se vidět a pravděpodobně bych se k ničemu nerozhodl.) Měl jsem si být jistý, že se chci vrátit. Nebo že se nechci vrátit.
Ale nedivím se sám sobě. A i teď, s chladnější hlavou, bych jednal stejně. Protože vím, jak jsem se cítil. Že vedle mě sedí milovaná osoba a já mám poslední šanci zabránit tomu, abychom se odtrhli. Nejen zabránit jednomu velmi trapnému dni, ale zabránit.... já vlastně nevím čemu. Jen chci být s ním.
(Možná je to tím, že koukám až moc na parodovanou Cher, Madonnu a Lady Gagu, ale buznovatím. Telenovelovatím. Je mi to jasné. Jsem sentimentálnější a sentimentálnější.)

Takže to mám. Mám to, co chci. Na jednu stranu si říkám, že to bylo celé nevyspělé. Na druhou stranu... chybama se člověk učí. Ale to není přímo to, co chci říct. Je mi dvacet dva a prožívám svůj první opravdu vážný vztah a první opravdu velkou lásku. Myslím, že mám vážně právo na to, chovat se nevyspěle. Ubližuju tím ostatním a ubližuju tím sobě, to je fakt. Ale už mě nebaví jednat pořád v rukavičkách s chorobnou opatrností a ohleduplností. Třeba i proto, že se mnou tak moc lidí nejedná. Nebo proto, že život se má žít. Když použiju nějakou hrozně cliché větu.
Moje duševní procesy nestíhají. Pořád cítím bolest z rozchodu, i když už jsme spolu. Pořád je mi do breku. Nedovedu si to ale představit jinak. A nechci si to představovat jinak. Jsme spolu a to stačí. (Aspoň zatím.)
Uvědomil jsem si ale pár věcí:
1) Je lepší si počkat na větší jistotu.
2) Pokud se nechcete dát dohromady, počkejte se setkáním až na chvíli, kdy si už nebudete zoufale chybět.
3) Miluju přítele. Nemiluju Střepa.
4) To, co je po rozchodu, bolí.
5) Vztah a láska jsou možná dvě rozdílné věci, ale jakmile je spojíte, jde jen těžko je rozdělit.
6) Že nestačí jen ležet neznamená, že není krásné jen ležet.
7) Přítel pro mě znamená víc, než mě ve středu vůbec napadlo.

A ještě si domyslete spoustu romantických blbostí typu "Je tak nádherné ležet na jeho hrudi a slyšet, jak mu bije srdce". Jakože fakt je.

Takže telenovela.

(A odpusťte si prosím komentáře o tom, že jsem to dělat neměl a že jsem blb. Nepotřebuju to slyšet.)

Nothing compares 2U... at least in some way

18. října 2014 v 1:00 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Kdybych si v ponděli představil dnešek, včerejšek nebo předvčerejšek, přišlo by mi to jako absurdní představa. Je to realita. Nejsme spolu. A už asi nikdy nebudeme. Co k tomu vlastně říct?
Asi bych mohl popisovat zmatek. Brek. Pochyby. Všechno. Fakt je, že to ani popsat nedokážu, protože mi to stále nepřijde jako skutečnost. Jako by stále bylo pondělí a já si tohle jen tak najednou představil. Co na tom, že to realita je.
Pořád mi nedá spát otázka, zda se s někým ještě někdy budu cítit tak skvěle. Tak v klidu. Jestli mi ještě někdy někdo bude schopný poskytnout takový pocit klidu. My dva proti světu. My dva za sebe. My dva tady a teď - a nic víc není.
Už nejsme my dva a zbyl jen ten svět.

Říkám si, jestli to byl vážně dobrý krok. Najednou vidím spoustu času, který nikdo nezaplní. Spoustu času, který by měl patřit jemu. Už končím ve škole, mohl bych se ozvat M.... počkat...
Vím, že bych se do toho neměl znovu nechat zatáhnout. Ale to, co mi dal on, mi nikdo jiný dát nemůže. Aspoň ne teď. Najednu si uvědomuji tu lásku. Lásku, jakou jsem prostě dosud nezažil. A přijde mi nemožné zažít ji znovu. Nebo zažít ještě větší. Vím, je to jen iluze, je to ovlivněné steskem, emocema. Za rok nebo za dva se třeba zas zamiluju a budu šťastný a bude to třeba ještě lepší. Teď mi to ale přijde jen taková utěšující lež. Takové placebo od rozumu.

Čím dál víc si však uvědomuju, že to asi fakt bylo dobré rozhodnutí. Bylo to tak 60 % pro rozchod a 40 proti. Tomu se fakt nedá říkat jistota. Ale bylo to tak už dlouho. Až moc dlouho. Když myslím na některé z těch věcí.... najednou si říkám: Uf, je to tak lepší. Jenže těch 40 % je sice míň, ale všechno jsou to věci, co mnohem lépe hrají na city.

Cítím se teď fakt divně. Chtěl jsem tu psát o tom.... já vlastně ani nevím o čem. Jen asi tohle: Pokud si nejste jistí, že se chcete rozejít, asi to radši nedělejte. Když je to 60:40, je to prostě málo.

Nikdy nenajdu nikoho, jako jsi ty. A ty nikdy nenajdeš nikoho, jako jsem já. Ale tak to je prostě proto, že jsme všichni něčím výjimeční. (Oba to ale myslíme jinak, žejo...)

Říkám si, že můj příští partner bude asi muset být taky trochu blb.

(Novinky o Střepovi: Záhy po informaci o rozchodu mě obdařil zprávou "Tak to tě můžu pozvat konečně na to rande??" A pak dodal: "Neboj, to byl vtip." So funny... Trapné by mi to asi nepřišlo ani za normálních okolností. Střepy se očividně nejlépe léčí jejich vlastní demencí. Jen si říkám: To jsem to kurva nemohl vidět dřííííííív?)

So this is it. Celý svět je plný mého (teď už bývalého) přítele. Můj pokoj. Byt. Ulice. Téměř celá Praha. Vždycky je poblíž místo, kde jsme byli. A když ne, aspoň mi někdo smrdí trávou pod nos. Nikdy bych neřekl, že budu s chutí čichat smrad marihuany. (Our first date... a já věřil, že je to.... asi osud?)
Chybí mi i ty špatné věci. Trochu. Některé.

Najednou je celej svět tak velkej. Pro jednoho člověka.

(Možná se ti fakt nic nevyrovná. Aspoň teď... potřebuju, aby mě někdo držel za ruku. Ale musel bys to být ty, aby to mělo nějaký efekt. Možná jsou na světě lepší lidi. Ale lepší neznamená lepší pro mě. A já.. fakt nevím.)

Už...?

15. října 2014 v 22:37 | Grey.t |  Zážitky a události
Těžký den. Po několikaměsíčním rozhodování jsem udělal řez. Pokusil jsem se to všechno říct přítelovi. O tom, jak pochybuji. O tom, že se chci rozejít. Den předtím mi to přišlo jako dobrý nápad. Dnes jsem to ze sebe mačkal.
Přijel a vypadal úžasně. A já nedokázal říct ani popel. Když jsem ho slyšel, když jsem mu otevíral. Když jsem ho viděl. Světle šedá mikina, černé tričko, modré kalhoty. Vážně mu to slušelo. Vlasy měl pěkně upravené. Usmál se. (Když se usmívá, mám pocit, že by ve mně roztály ledovce, kdyby tam nějaké byly.) Pak mě objal... voní pořád tak krásně.
Potom zkuste něco říkat. Když je milý. Když dělá všechny ty věci, kvůli kterým byste v tom vztahu nejraději zůstali navěky.
Lehl si ke mně na gauč, přitulil se. "Hrozně si mi chyběl." Milující zelené oči. Vím, že je se mnou šťastný. A já v tu chvíli nechtěl nic víc. Nikoho jiného. Měl na mně položenou hlavu a vypadal tak šťastně.
(Proč jsem se rozešel?)
Ležíme v posteli a já to ze sebe soukám. Že ho pořád miluju, ale... jsou tam věci, které mě trápí. Je často mrzutý a já mám pak zkaženou náladu. Když jsme spolu často, děláme furt to samé: Koukáme na filmy, sedíme každý u svého počítače. Nesmějeme se spolu. Pocit, že to nemá budoucnost, že to bude jen to samé a horší.
Nakonec brečím víc já. Hystericky, hlasitě. Teče mi z nosu. A mám pocit, že jde všechno ven. Ne jen ta tíha z toho vztahu, ale prostě všechno. Nedovedu si představit, že nebudeme spolu. Ale nedovedu si ani představit, že spolu budeme. Objímá mě. Utěšuje mě. A já říkám, že takhle to být nemá. Dávám kopačky já jemu, ale nakonec musí utěšovat on mě. Moc o tom nemluvíme. nedokážu to říct jasně. Nedokážu říct: Chci se rozejít. Ale je to implicitní v celé té situaci. Nakonec to vyjádřím. Aby to bylo jednoznačné: "Takže se asi rozcházíme?" "Asi jo." "Asi jo..."
A tak jsme brečeli, tulili se.... a pak jsme se spolu vyspali. Doprovázené mými psychologickými průpovídkami o tom, jak to bude pro oba těžší. Protože jsem tušil, že potom bude ve vzduchu znova viset otázka: rozcházíme se, nebo ne?
"Co chceš?"
"Tebe a to už mám."
A pak, říkejte si co chcete, se mi zlomilo srdce. Protože ten člověk miluje jen mě. A i když se často chová hrozně, miluje mě možná víc, než jsem já jeho kdy miloval. (Možná, jen možná.)
Když bylo po všem, usnul jsem na jeho hrudi. A on usnul taky. Je to asi naposledy, kdy jsme spolu takhle usínali. Potom jsme se probudili z pohádky a já mu řekl, že si za tím musím stát.
Nechtěl jsem. Chtěl jsem to všechno vzít zpátky. Ale jindy už bych nenašel odvahu to udělat. A nechci se vracet do pasti. Do vztahu, který by někde na hraně mezi štěstím a neštěstím běžel dál a dál a ve kterém bychom nakonec zůstali proto, že jsme si na sebe zvykli. Když s někým trávíte většinu volného času rok a půl, je jasné, že si nedokážete představit, že ten člověk z vašeho života (aspoň do určité míry) zmizí.
A když odcházel, nemohl jsem si nevzpomenout na Joannu Newsom. "I will pack all my pretty dresses...." "It does not suffice to merely lie beside each other as those who love each other do." "And everywhere I tried to love you is yours again and only yours"
Je nezvyk ho nepolíbit na rozloučenou. Neobejmout. Neříct mu: "Miluju tě, budeš mi chybět." (Miluju ho, bude mi chybět. Ale část mě si je jistá, že jsem udělal dobře.)
Potom jsem znovu brečel.
Nemám se ke komu přitulit. Nemám koho líbat. (Nejde o někoho. Jde o něj. Nemůžu se k němu přitulit. Už ho nemůžu líbat.)

Takže tu mám výsledek. Dvě hromádky Greyovy duše. Jedna je hrozně smutná a stýská se jí. Protože pro lásku se vyplatí trpět. Miluju ho a je mi s ním dobře. Mohl jsem ještě počkat. Krásně se vedle něj usíná. Je sladký.
A pak je tu ta druhá hromádka. Jak je otravné poslouchat některé řeči pořád dokola. Jak je ubíjející představa, že už to nikdy nebude lepší. Monotónnost. Absence dynamiky. Stagnace. A strach z toho, že v budoucnosti to akorát vyvrcholí něčím mnohem horším.

Nakonec... asi bych to nikdy jindy nezvládnul. A teď se jen uvidí, jestli se k sobě vážně nevrátíme.
Možná je dobře, že jsem to udělal. Možná ne. Já fakt nevím.


(Mimochodem: Střep se v tom ztratil. Střep je mimo skutečné vztahy. Mimo skutečné lásky.)

Rezignace.

14. října 2014 v 15:38 | Grey.t |  Střepy
Nádherný bolavý den.
Neodolal jsem a při pitvě žížaly jsem se musel podělit. Samozřejmě. Se Střepem. Komu jinému také pošlete fotku žížalých vnitřností, když ne své "tajné lásce", že? No. Neodolal jsem. A možná jsem to vážně chtěl udělat. Pocítit zase trochu toho uspokojení z kontaktu, i když to vykoupím spoustou bolestných sebelítostivých stavů. (Za ta léta jsem se naučil sebelítost milovat.)
A pak sedím na Vyšehradě a koukám po okolí. Je nádherné počasí: chladno, ale slunce svítí. Vynikají podzimní barvy, stále ještě promíchané se zelenou. A v tom všem se tyčí kostel svatého Petra a Pavla. Zvonkohra zvoní. Asi Vltavu, i když si najednou vůbec nejsem jistý. Místo abych se propadal někam do hlubin, cítím se dobře. Poslouchám a když dozvoní, nasadím si sluchátka. Poslouchám Smetanův Vyšehrad. Tak dobře mi už dlouho nebylo. Jako bych se v té chvíli znovu našel. Cítím bolest, ne že ne. Ale je mi dobře.. Z akátu opadává listí. Dolehá na mě dokonalost světa. Cítím se úplný.
Nechci myslet na to, že "nemám čas kvůli práci" je prostě výmluva. Je. Do očí bijící.

Včera večer jsem zjistil, že jsem Střepovi dával kdysi adresu svého blogu. (Ahoj Střepe!). Jak jinak. Pochybuji, že sem vážně chodí. Ale když jsem se snažil ujistit, že adresu nemá (haha), musel jsem zalovit v historii naší konverzace.
Tak fajn. Asi si záměrně ubližuju a asi mi to dělá dobře. (Včera mi to dobře neudělalo, ale dnešek nevypadá vůbec zle.) Tolik krásných řečí. Vážně krásných. Hovadin o hovně, jasně. Ale stejně. Bylo to tak moc o něčem jiném.
Jistě. Vím, že do mě není zabouchnutý. Že po mně netouží. Nedošlo by to už jen blbému. A chci si to myslet. Ale nejsem přesvědčený. Moje hormony nejsou přesvědčené, moje city. Kdo je přesvědčí, když to rozum nedokáže? Hledají skulinky - jistě, i nejlepší rozumem vytvořené schéma má nějakou malou dirku. A ony tam strčí prsty, do té falešné naděje, a šťourají, dokud nerozšťourají poslední zbytky mé racionalizace na padrť. Zbývá jen otevřená díra: Pojďte dál, představy.

Proč nerezignovat? Proč se snažit stavět podobnou bariéru pořád dokola a doufat, že jednou moje city ochabnou a přestanou se snažit? Je to těžké. Stojí to spoustu sil. Spoustu energie. Možná nejsem tak zničený z toho, že jsem zabouchnutý do člověka, se kterým (asi) nikdy nebudu, že je ten člověk šťastně zadaný a zamilovaný do někoho jiného, že já jsem taky "šťastně" zadaný. Možná jsem zničený z toho, že se snažím tu situaci odmítnout, popřít, předělat.
Vážně se chci poddat. Odevzdat se proudu a nechat se odnést. Ať mě to klidně roztrhá na kusy.
Prostě chci aspoň trochu té radosti. A z toho, že se snažím vší silou nebýt zamilovaný, vší silou odmítat kontakt... Z toho nemám nic.
Je to neperspektivní, omezené, neekonomické. jistě, velká snaha teď a ještě větší zisk v budoucnosti. Zatímco když se teď poddám svým touhám, budu mít pár malých radostí hned, ale do budoucnosti mi nezbyde nic. (A nebo taky něco jo, žejo.)

Občas si říkám, jestli by to Střep neměl vědět. Víte, nějak elegantně to naznačit. Tak, aby to bylo jasné, ale aby to ani jednoho z nás nedostávalo do nějaké trapné situace typu (a ano, myslím teď hlavně na sebe): Jéžiš, teď o mně všichni vědí, že jsem pubertální, nevyspělý a zabouchávám se do lidí, kteří jsou zadaní a které ani neznám. A ještě mám tu potřebu je s tím otravovat.
A mám pocit, že pro něj by to bylo taky nepříjemné.

Chci si odpočinout. Chci se poddat.
Prostě tak.

Takže tak.

13. října 2014 v 21:56 | Grey.t |  Střepy
Myslím, že to co mě v současnosti drží nejvíc nad vodou, je cvičení. Každý den se donutit k nějaké fyzické aktivitě. Provést pravidelnou sérii cviků a pak ještě jednou. Počítat cviky. Nic víc. Žít v jednoduchém světě - aspoň na pár minut. (Přibližně na čtyřicet.)
Řekl bych, že mi vyhovuje být ve škole dlouho a přijít domů hotový. Spousta věcí mi je ukradená. (Bohužel ne Střep a přítel a podobné věci.)
Zjistil jsem, že už chápu lidi, kteří nemají rádi, když si někdo stěžuje. Protože prostě nevím, co říct. A mám dost svých starostí. A dost práce s tím, abych svými starostmi mohl obtěžovat já. (Ujistěte se, že cítíte ten sarkastický podtón.)
Došel mi čaj.
Poslouchám Within Temptation a rozčiluji se nad dnešním světem. A nad sebou. Nad tím, že hrozně chci to, co mi zároveň přijde tak nechutné. Blabla.
A taky chci čokoládu a ta mi nechutná nepřijde.

Vařila myšička kašičku... Byl bych rád, kdyby byl svět stejně malý a jednoduchý, jako když jsem byl dítě. (Nesnáším děti.) Mam pocit, že tehdy bylo všechno jasné.
Je zvláštní, jak mi jedna vteřina dokáže uvíznout v hlavě: jak stojím na Nuseláku a zírám dolů. A cítím se čistý a prostý.
Teď se tak necítím. Cítím se zas těžší. Obyčejnější. Infikovaný světem. That's it.
A zítra pitva slimáka, woohoo. To už má do čistoty vážně daleko. (Není to metafora.)

Myslel jsem na kokon. Na Dušičku.

I'm so tired. Unavený ze života ve dvaadvaceti. Zní to tak trapně. Občas si říkám, kdy se u mě asi rozběhne nějaká vymazlená depresivní epizoda.
Jůů, Mozartovo Requiem. (A vzpomínka na křečka, kterému jsem ho pouštěl do té doby, než se oběsil na kleci. Jakože vážně. To taky není metafora.)
Kyyyyyyyyyyrieeeee eeeeeeleeeeeisoooooooon.

Diiiies iraeeee

No, takže tak. (Vážně trpím grafomanií.)

(Já vážně chci, aby se mnou střep byl?)

Same old story

12. října 2014 v 23:37 | Grey.t |  Střepy
Attention whore. Pozoruji u sebe příznaky. Je jasné, že se to zas otvírá. Nebo spíš... už to nedovedu tak dobře přehlížet. Rozhodně je to lepší než před dvěma týdny.
Přijdu si jak tragédie pro náctileté. Pro ty mladší náctileté. Je to tím, že jsem téma "vztahy" otevřel o několik let později než běžný teplý smrtelník? V době, kdy lidé jako střep za sebou měli víc partnerů, než kolik já nastřádal za celou dobu své vztahové a sexuální aktivity? Možná jsem prostě opožděný. A proto jsem tak pubertální.
Dedukce, tadá.
Nejradši bych to všechno vyzvracel. Vyzvracel a spláchnul a pak by to bylo prostě pryč.

Představa 1:
Chci jít na koncert Asafa Avidana. S kým půjdu? Napadne mě pozvat Střepa s přítelem. A tak nakonec stojíme někde a posloucháme, jak Asaf svým pozoruhodným eunuchovským hlasem zpívá "one day, baby, we'll be old, oh baby we'll be old..." A já se rozbrečím a myslím na přítele. A oni tam jsou a jsou dokonale šťastní.

Představa 2:
Ne, nic takového se nestane. Pozvu Střepa s jeho přítelem na koncert Asafa Avidana. A Střep řekne, že se pohádali a už spolu nejsou. Hrůza, tragédie. Sdílím s ním své pochybnosti o vztahu - ne, ne, rozešli jsme se taky. Utěšujeme se se Střepem navzájem. Objímáme se. Jsme v jedné posteli. Střep mi říká, že by mě pořád chtěl. Že nikdy nepřestal. Aaaah, jsem úplně odvařenej. Ale mám zlomené srdce, co s tím? (Až nápadně to připomíná jednu z mých trapných tajných romantických teplopovídek.) Říkám mu, že s ním chci být, ale že se necítím na vztah. Že potřebuji víc dýchat, cítit teď víc svobody. Ale můžeme spolu spát. A trávit čas. A líbat se. A říkat si krásně věci. A chodit spolu. A vlastně všechno. Akorát to nebude tak závazné a svazující.

Až někdy teď najíždí moje mysl s nějakým alarmem. "Doprdele, Tomáši," oslovuji se a pokračuji sérií nadávek. Co naplat. Rozjařený pubertální pocit se mi rozplavil po celém těle. A teď mi tvrďte, že pro mě mé nevědomí chce to nejlepší. Čím je tohle proboha nejlepší? Naprosto destabilizující element mého života budiž podporován, žejo.

Potom stačí pár chvil s Rackem a se Štěstím. Vážně, pár chvil se dvěma lidmi, do kterých jsem byl před dvěma lety zamilován. Jak jinak než současně. Do Racka nešťastně a střepovitě, do Štěstí - překvapivě - šťastně. A tak s nimi jsem, staré city dávno zmizelé. (A já prohlásím, že mám špatný vkus na kluky.) Zůstalo jen silné přátelství. A bavíme se. A potom se loučíme a já jdu se Štěstím po Nuseláku. Povídám o aminoacyl tRNA syntetáze. Jsem nadšený. Pravděpodobně jediný nadšený z nás dvou? A koukáme dolů. Najednou se cítím čistý. Najednou nemám chuť na cigarety - to je to první, co mě napadá. Zírám dolů na několik desítek metrů vzdálenou zem, myslím na to, jak na ní dřív padali sebevrazi. A přijdu si čistý. Původní. Svůj. A dřív než cokoliv jiného mě napadne, že nemám chuť na cigarety. Jako by mi někdo sundal závaží, jako bych nemusel nic řešit.

Zbožňuji humor Racka. Tolik ironie do jediné slabiky nedokáže vložit nikdo jiný. A pokud, stejně to u nikoho jiného nevyzní tak skvěle.

Vůbec jsem poslední dny nějaký společenský. Je to i tím, že začla škola, nevyhnutelně se musím stýkat se spoustou lidí. Ale i tak... Jako kdybych najednou nacházel potěšení ve společnosti přátel. A jako bych našel společnou blízkost s jinými lidmi. (Dobře, nemám teď žádné skvělé přezdívky...) Třeba s Kač. Jako kdybychom během posledních pár měsíců našli tak moc blízkosti... tak moc porozumění.
A dnes výstava s Kač. Umění, kterému absolutně nerozumím. Ke kterému jsem skeptický. Ale je to zajímavé. (Diskuse o Žralokovi od Hirshe ♥. Vždycky jsem si přál o něm s někým mluvit.) A pak posedy a naprosto sladký týpek s knírkem. Nemám rád knírky, ale mám rád sladké. Ale na výstavě umění by člověk čekal mnohem víc sladkého. (Takže si hystericky kontroluji účes na každém kroku.)

Ne že by se tam nenašly myšlenky na Střepa. Jsou všude. Stačí málo a já se o něm rozpovídám. Pořád něco. Furt.
Dny jsou tak bohaté, pořád se něco děje. Žiju. Žiju jako člověk.

A stejně myslím pořád na ten Nuselák. Na tu chvíli, kdy tiše zírám dolů, čelo opřené o tu zábranu. Nemyslím na smrt. Nemyslím na sebevraždu. Ne v souvislosti se mnou. Celý svět je pode mnou. Vzpomínám na časy, kdy jsem se tak cítil často. Tak volně. Tak duchaplně. Tak tiše.

(A vážně se těším, až si tohle přečtu za rok. Protože tohle byly dobré dny. Vážně dobré.)
(A už úplně chápu, proč někteří lidé, jmenovitě třeba Bludička a Willi, píší víc dějově. Celkem se mi to líbí..)
(A do třetice něco duchaplného: Tohle zdaleka není vše. Ale fakt potřebuju psát a líp to asi nesvedu. Takže prostě tak.)

A stejně je to pořád stejná story.


(A stejně chci aby mi napsal! Jo, mám ho v seznamu lidí, pro které jsem offline, ale to mu ještě nemusí bránit mi napsat. Další důkaz toho, že už ze mě není hotovej. Že na mě nemyslí. Sakra..aa..aaaa... Jak na mě může nemyslet, když každý den šahá na můj mobil? Pfff. Ale ne. je to dobře. A já se mu tentokrát neozvu, dokud se neozve on, nebo dokud to nebude nutné. This will be a new story. And I will keep you informed... určitě jste celý žhavý.)

Devět

12. října 2014 v 1:09 | Grey.t |  Střepy
Víc hluboký den. Víc rozkývaný. Víc mnohoznačný. Co bylo jasné už jasné není.
Když poslouchám Joannu, cítím se o tolik romantičtější. Jako by láska vážně byla poetická.
Mám zas chvíli pocit, že každý okamžik lidského života se dá zachytit veršem. Že realita není tak pragmatická. (jak se do lesa volá...)
Příjemný den. Příjemný večer.
(Vědomí, že žít se dá i jinak.)
A tolik věcí najednou vyzní komicky. K popukání komicky. Proč mě dosud trápily?
"Já sice pop taky nemusim, ale chodim aspoň na diskotéky, kde to hrajou."

Jsme tak vzdálení, když jsi pryč. A pak si voláme. Píšeme. A zas mi začneš chybět. Zas se vzpomenu, že tě miluju. Rozejít se najednou nevypadá jako dobrý nápad.
Proč opouštět někoho, koho milujete? Proč doufat v něco lepšího?
Co od toho čekám?

A jak moc se mohou dva lidé poznat?
Nakolik je naše mysl otevřená cizímu člověku? Co z něj skutečně poznáme? Jsme vážně k uzoufání stejní? Jsme nezměrně rozdílní? Jsme něco mezi?
Člověk je tak komplexní... (Koníčky, názory, postoje, tolik jemných nuancí... k čemu to je, dejme tomu, evolučně? Je to vedlejší produkt, který nebyl eliminován, protože naše postavení v přírodě umožňuje jeho existenci?)
A kam patří láska?

Nebylo by úžasné poznat nějakou systematiku lidského života? Vědět, kam co v životě zařadit, jak kdy jednat? Mít jednoznačné schéma? prostě jen zadat vstupní informace a pomocí nějaké rovnice dojít k jednoznačnému výsledku? (Ne, nebylo.)

I když si to nepřiznávám, pořád jsem tak posedlý Střepem. Jsou chvíle, kdy napínám vůli k prasknutí, abych některým věcem zamezil.
Jsem rád, že tu vůli mám.
(Kdybych se rozešel, co by bylo? Dokázal bych tu vůli dál držet? Jedno mi je jasné - nesmí se to dozvědět. Cítil bych se trapně a pubertálně... ale ty představy.)

A mám fakt hrozný hlad. Přijdu si skoro jak všepohlcující země. (Pochopte tu hloubku! V knize Psýché a smrt je jako jeden z prvních symbolů smrti uváděna všepohlcující země, není to tedy žádná laciná metafóra.)
Sežeru tři kila těstovin a jedl bych dál.

Těším se, až usnu. Fakt hrozně moc. A netěším se, až budu vzhůru... je to tak únavné.
Mám život rád. (Teď mi přijde tak ohromný. A všechny trable tak malé.)




Harmonie

11. října 2014 v 0:15 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Poslední dny všechny plyne. Je to jako klouzat. Ať už je tam dole pod nohama cokoliv, vy prostě kloužete. Všechno nějak kráčí, dalo by se říct, že je všechno jak má být. Pochybnosti, otázky... to tu zůstává. Ale najednou se necítím tak těžký. Nepřijdu si tak zabořený. Prostě se vezu po povrchu čehosi.
Nechci vědět, co je tam dole. Nechci se do toho znovu ponořit a zkoumat to. Ne teď. Možná je vhodný čas odložit sebereflexi. Na chvíli. Dělat prostě to, co si zamanu. Nepídit se po ničem. Se zmizením nějaké hloubky se vytratilo i vnímání morálky.
Zvykám si - pomalu, opravdu hodně pomalu - na školní systém. Nejradši bych měl doživotní prázdniny. (Dá se tak vůbec žít? Ale tohle léto bylo vlastně skvělé. Ze spousty důvodů. Jistě, byl jsem - pořád jsem - rozřezaný střepy... Ale měl jsem klid, měl jsem byt, byl jsem samostatný.) Jestli něco nesnáším, je to prázdný byt. Příležitost, kterou prostě nedokážete naplnil. Přítel je nemocný a koho jiného si pozvat? (Když máte partnera, jasně se nabízí jeden problém - pozvat si kamaráda toho pohlaví, které vás přitahuje, je prostě dost špatný nápad.)
Trávím večer s Joannou a anglickým překladem Murakamiho Wind-up bird chronicle. (Nechápu, jak mohli z té knihy vynechat přibližně 25 tisíc slov?!)
Vlastně bych měl být teď nadšený. Nedotírají na mě žádné "hluboké" otázky, nejsem nucený uvažovat o životě. Jsem na nějakých kolejích - Bůh ví, co je to za koleje, kam a odkud vedou a jak jsem se na ně, já, věčně vykolejený sebelítostivý tragéd, dostal - a jedu. Nic víc.
Střep. Možná na něj vlastně ani tolik nemyslím. Mívám fantazie. Dotěrné, samovolné. Jdu se psem a na nic nemyslím a ono se to prostě vetře. Splétá se postupně celý příběh a než si vzpomenu, že se děje něco špatného, mám na tváři přihlouplý úsměv. Jak se rozešli, jak jsem se rozešel i já. Jak spolu ležíme v posteli a já vysvětluju, že se po dvou letech vztahů necítím na to se hned vázat. Jak on odpovídá. Jak se domlouváme. Bude to jako vztah, jen tam nebude ten nutný závazek.
Aha? Počkat. Co?
Možná toužím po tom, dohnat průměrný počet jednorázových partnerů v gay komunitě. Ale volný vztah je snad nejhloupější věc, co jsem kdy viděl. Citově. Dovedete si představit, že jste s někým, naprosto otevřeně se podvádíte, ubližujete si, ale prostě.... je to vztah? Partnerský vztah? Proti gustu.... ale já bych na to neměl. Je to jedna z věcí, které by moje žárlivost prostě nepřežila.
(Teď je vhodná chvíle pro pasáž: Chtěl bych si lehnout na záda a koukat na nebe. Plus tisíc dalších dojemných řečí. I don't feel like that at all.)
O něco víc vím, že jsem to teď já. Ne takhle plochý, jednovrstevný, dvojrozměrný. Vím, že tam pod povrchem je toho hrozně moc. Ale odvážím se říct něco, co bych si jindy netroufnul: Já jsem já. Já jsem sebou.
(Stejně cítím tu závažnost.)
Netroufnu si říct, tentokrát, že jsem šťastný. Ani svým způsobem. Ne v tomhle období.
Myslím, že někdy je prostě nejlepší léčbou zaměstnat mozek. Využít kognitivní kapacitu natolik, aby už nezbyla na žádné nežádoucí myšlenky. Zabít ji anglicky psanou knihou. Zabít ji školou.
Vlastně, když to tak vezmu, se cítím hrozně dobře. Jsem unavený, ospalý, v očích mám slzy od zívání. A jediné, co doopravdy chci, je usnout a pořádně se vyspat. A jako by to přesně tak mělo být. Nebo jen možná už nemám dost té kognitivní kapacity na to, abych uvažoval nad věcmi jako jak má co být.

Aby to znělo víc sentimentálně... Na světě je tolik krásných věcí. Vážně je. Že je někdy nedokážeme vidět je jiná věc. Jsem fakt moc unavený na to, abych viděl nějakou dysharmonii. Harmonie je o tři písmena jednodušší.

Sladká Esme

7. října 2014 v 23:51 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V našem bytě se vůně rozprostírají velmi zvláštně. jakákoliv vůně, která vznikne v kuchyni, si bezchybně najde cestu do mého pokoje a v něm se usadí. Můj pokoj je totiž z nějakého důvodu nevětratelný. Okna mohou být otevřená dokořán, dveře také, ale aby se pořádně vyvětralo, to ne. Zajímavější na těch vůních ale je, že si každá vůně vybírá jiné místo, kde v pokoji se mi usadí. Tak například v posteli se mi usadila vůně vařených paprik. Vůně zbytku číny pak sídlí kousek od dveří. (Nesnáším vůni vařených paprik, proto o tom asi píšu.)
Poslouchám Joannu Newsom. Po dlouhé době se mi opravdu strefila do nálady. Dnes jsem se neohlídal a dovolil jsem si spoustu myšlenek na Střep. Působilo mi to nemalé potěšení a vlastně to nakonec ani tolik nebolelo, protože jsem to všechno aspoň trochu korigoval. Asi bych musel překročit určitou hranici...
Nedá se na to myslet a nedá se o tom psát. Jedna věc je představovat si ty krásné věci. Druhá věc je psát o tom tak, jak to je.

Dopoledne jsem si četl Sputnika, mou lásku. A dočetl. Murakami má zvláštní styl psaní a překladatel má zvláštní styl překládání. Chvílemi mi forma některých vět už vyloženě leze na mozek a rozčiluje mě tím, jak je pořád stejná. V 1Q84 si ten problém nepamatuju.
Sputnik je zvláštní tím, že mi připomíná zatím všechno, co jsem od Murakamiho četl. Jako by tam byl kousek z každé knihy. Nebo jako by v každé knize byl (jiný) kousek Sputniku.
Atmosféra opět beznadějně osamělá. Všichni jsme sami. Všichni budeme sami. Celý život, celou oběžnou dráhu. Jen na chvíli se možná setkáme s někým jiným, sblížíme se. Zákonitě se ale zase musíme rozejít.
Murakamiho beznaděj je mi oporou.

Pátral jsem po něčem ve starých statusech a upadal do nostalgie.
Často se mi stává, že minulost miluji víc než přítomnost. Přestože když byla přítomností, nesnášel jsem ji. Dokonce mám někdy pocit, že čím víc mi nějaká doba přijde hrozná, tím raději na ni pak vzpomínám a tím lepší mi v těch vzpomínkách přijde.
(Období okolo Střepu mi tedy určitě přijde naprosto boží... tak za rok.)

Když se o tom zmiňuju... pořád se nemůžu zbavit těch představ. Je to úplně nutkavé. Že jsme spolu. Že něco. Přitom... to sám nechci... řekl bych. Řekl bych, že i kdyby se to realizovalo, nebyl bych šťastný. Možná na pár chvil. Než bych si vzpomněl na různé věci... jako třeba na "já jsem zatím podvedl každého partnera, kterého jsem měl".

Potřebuju trochu vztahu na hraně. Trochu ultraviolence. "He hit me and it felt like true love". Víc agrese, víc vášně. Tolik vášně, že to začíná bolet.

Tak nějak mám pocit, že kdybych se teď rozešel, už nikdy nenajdu nikoho. Jistě, je to hloupost. Ale mám pocit, že nikdo nebude lepší než můj současný partner. Není to tak, že by byl nejlepší, to vůbec ne. Ani není ideální. Nebo že bych byl uspokojený. Spíš mám prostě pocit, že nic lepšího není. Že všechno je buď takovéhle, nebo horší.
Znamená "dosažení vrcholu" něco takového? To zklamání, že tohle je vrchol, nic vyššího není... ale zas tak vysoké to přece není.
To je jako Snowdon. Malinký kopeček, který je nejvyšší horou ve Walesu, přitom není ani tak velký jako Sněžka...

Potřeboval bych se teď propadnout víc do patosu, psát v metaforách a cítit se do toho nějak vtažený. Pohlcený psaním, vyprazdňovat duši, jak to dělám.

(Neříkejte mi nic o síle bohů. Žádný jiný bůh se nevzdal svého božství, nezrodil se jako člověk, nevzal na sebe hříchy všech lidí, co kdy žili a budou žít a neprošel smrtí. Žádný z bohů se tolik neobětoval. Tak k čemu jim je, že mají kladivo? Pod zbrojí se skrývá slabost, ne síla.)

Only skin

V poslední době hodně vzpomínám na Letní Bouři. Srovnávám. A nechci, aby se to opakovalo.
Jednou ráno jsem se probudil a ucítil jsem pocit. Příšerný. Bylo to jen krátké bodnutí, ale intenzivní. Vzpomněl jsem si, jak jsem se skutečně cítil v těch nejsilnějších dnech Letní Bouře. (Nebylo by jednodušší a hezčí psát prostě to jméno?) Jak? Hrozně. Každé probuzení bylo probuzení do pekla. A nejhorší probuzení byla ta ze snů o ní. Když jsem to zažil teď, uvědomil jsem si, že už si to nechci opakovat. Být rok zamilovaný do někoho, koho neznám. Mít to zafixované jako možná nejsilnější lásku v životě.

Je nějaké cliché, které jsem tu vlastně ještě nepoužil? Za těch pár let patetických (v českém i v anglickém smyslu slova, tedy obsahujících patos, ale i ubohých) článků... přehnaně romantických, přehnaně depresivních.
Možná jsem se ještě nikdy nelíbal v dešti. (Nemůžu napsat, co jsem prováděl v dešti, protože můj blog čtou i čisté duše.)

Budí se ve mně fakt velká zahořklost.

(Miluju studny.)

Těším se, až si to po sobě budu za rok číst. Vážně. A až si budu říkat: Jé, to byly časy.
Teď to nejsou časy. Fakt ne. Nejsou blažené (za rok si to stejně nebudu věřit). Všechno je na houby. A všechno je složitý. Je hrozně krásný, jak v životě všechno souvisí se vším, ale zkuste si pak řešit, jak moc jste schopni správného rozhodnutí, když ani nevíte, jestli jste s něčím nespokojení proto, že je špatné to něco, nebo prostě proto, že vás už toho ubíjí tolik, že nemáte sílu ani na to malé něco.

Milovat někoho a být s někým je rozdíl.

(Proboha, ale fakt, napiště mi sem někdo... Tohle psaní. Fakt mám nutkání psát a psát, ale tohle je tak jiný než obvykle... přijde vám to stejný?)

"You don't know my name but I know yours"
Vážně si tak přijdu. Ten paradox, kdy váš život ovlivňuje hrozně moc člověk, který si na vás ani nevzpomene.

Housky

6. října 2014 v 22:41 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nový den. Skleněný zvon se zvedl kousíček nad zem a jí ucítil vzduch. Po týdnu. Možná po delší době. Je fajn se nadechnout. Cítit vítr na tváři, cítit podzim, cítit chlad. Vidět víc než jeden jediný bod. Tvořit v mysli příběhy i o jiných lidech.
Hojí se jizvy po střepech? Kdo ví.
Pokročil jsem ve čtení Sputniku, mé lásky za polovinu. Jsem šíleně unavený, tak, že kdybych si lehl a zavřel oči, do deseti minut usnu. A přitom je tak hrozně nádherné ležet na zádech a zírat do stropu. (Zní mi to ironicky a přijde mi hrozně vtipné, že to ironie není. Haha.)
Je zvláštní pocit sedět po skoro třech letech v lavici na gymplu, poslouchat oblíbeného vyučujícího, poslouchat dotazy a přemýšlet. Z části mě to úplně nadchlo. Motivovalo se v životě ještě snažit. Z části to bylo.... prošlé. Ať chci nebo nechci, pořád mám ten pocit, že tam nepatřím. (Mohl bych psychologizovat: Moje nevědomí jen tvoří obranný mechanismus, abych si znovu nemusel projít bolestí ze ztráty milovaného prostředí, domova... Nebudu psychologizovat.)
Zvykám si na nový telefon, na zprávy bez diakritiky a na naprosto debilní klávesnici.
Oddaluji se partnerovi. Partner se oddaluje mně.
Snažím se vytrhnout střep. Nebo spíš... nechat ho vyhnít. Tak se to dělá s třískama, ne?
Vtipné. Vážně teď, když už jsem z toho alespoň trošinku venku, toužím spadnout do toho znovu? Nebo prostě chci, aby se naplnily všechny ty fantazie, proti kterým jsem nasadil metodu negativní zpětné vazby sebepohlavkováním? A STOP v podobě Immanuela Kanta. Stavím si přehradu a musím jen doufat.
Vážně nechci další letní bouři. (Jasně, část mě ano. Ale úplně jasně teď vidím, že by to zničilo všechno. Úplně všechno. Tahle bouře by vůbec nebyla tak nevinná. Vzrušuje mě ta představa, že mě něco může naprosto semlít. Jako ohromná vlna, která zničí baráky, zaplaví krajinu, protrhne přehradu... vlna, která zničí všechno, co jí stojí v cestě.)

Cítil jsem se tak silný, když jsem šel kolem a všechno jsem ustál.

V sobotu jsem zíral na fontánu na Náměstí Kinských. Je fascinující vidět stříkat tu ledovou vodu. Mít sto chutí tam vlézt a nechat se spláchnout. Nejlíp vše ve zpomaleném závěru za doprovodu nějaké šíleně pateticky dramatické vážné hudby, jako v nějakém Dolanově filmu.
Ztratil jsem spoustu romantických nápadů, ale když jsem koukal na tu fontánu, bylo to najednou zpátky: K někomu se tam přitulit, povídat si (o čem k sakru? o čem se v takových chvílích mluví? určitě ne o tom, s kým kdy přítel kdy hulil kolik trávy, určitě ne o tom, jak život stojí za hovno. Ale co si vlastně ještě lidi můžou říkat?), koukat na tu krásu. Ne, raději mlčet. Rozhodně raději mlčet.
(Nemám chuť poslouchat číkoliv kecy, vážně. Lidi jsou prostě buď hrozně prozaičtí, nebo přehnaně poetičtí. Potřebuju poezii v próze. Vlny od Woolfové. Potřebuju někoho, kdo je jako Vlny od Woolfové. Ne člověka, co by mi dával květiny do vlasů, skládal na mě ódy a dělal jánevímco. Ale ani ne člověka, co naprosto nechápe, co je romantika.)

Je vážně těžké být spokojený s tím co mám. Vztah, který je naprosto nesnesitelný ve chvílích, kdy musím zvládat nejen jeho, ale i svou depresi. Neříkám, že ho nemiluju. Miluju. Ale ne tolik, abych se vzdal všeho. Je ubíjející někoho pořád utěšovat. Ubíjející pořád poslouchat stejné negativní poznámky o všem: Svět je na hovno. To nemá cenu. Nic nemá cenu. Život je pořád horší. Lepší už to nebude. S tim nic nenadělám.
Co mám dohajzlu furt říkat? Jsem tu pro tebe? Spolu to zvládneme? Těžko můžu tahat někoho z bažiny, když se v ní topim sám.
Samozřejmě. Miluju ho. Pořád ho miluju. Otázka je... jestli ta láska má budoucnost.

Co mi ještě v životě zbývá? Aspoň tohle: péct housky pro celý svět. Poctivou housku pro každého. Ať je jí klidně střep. Ať je klidně jí přítel. Ať je jí kdokoliv.

Občas cítím ten teplý letní vítr, závan romantiky. Patří to vážně minulosti? Byl jsem romantik, přestal jsem jím být? Poslední dobou mám spoustu příležitostí přemýšlet o sobě jako o partnerovi (ó, děkuji Střepe, za tak úžasnou příležitost, můžu si sebemrskačsky říkat, proč nejsem ten pravý). Zjišťují následující:
Nejsem schopný být veselý rozjuchaný člověk, chodit po diskotékách, pařit, líbat se s lidma ve friends.
Nejsem schopný dělat hlubokomyslná romantická gesta, plánovat romantické výlety a dělat prostě všechny ty sweet nothings.
Nevydělávám a nežiju ve vlastním.
Jsem skeptický ke vztahům.
Neoblékám se stylově a módně, nemám krásný účes, nemám krásy na rozdávání. Nemám jí dost ani pro sebe.
Nejsem dobrý v posteli a nemám zkušenosti, na základě kterých bych dobrý být mohl.

Tak si říkám, co vlastně můžu od vztahů očekávat. S tímhle ohromným přínosem mé bohatě rozvinuté osobnosti (jistě, můžeme diskutovat Základy metafyziky mravů u těstovin s cuketou, které připravím) by bezpochyby měl být každý vztah radostí, že?
(Dopřejme si trochu ironie, smíchu a tak: Haha.)
Ne, vážně netuším, co bych si vlastně představoval pod pojmem ideální vztah. Naprosto netuším, jaký by měl být můj partner. Možná jsem prostě už jen natolik rezignovaný. Nebo prostě žádnou představu nemám, protože nevím, co chci.
Jak snadné by to bylo, kdybych byl stejně plochý, jako hlavní postava některé z mých povídek.
Jak bych se asi v povídce popsal teď? Jak psát příběh o člověku, který absolutně netuší, co chce? Jak je vůbec možné netušit, co chci?
Být tak plochý, jako jedna ze svých hlavních postav, měl bych velmi snadný výběr partnera. Ale já nejsem. Takže žádný z těch vysněných povídkových konstruktů není uspokojivý.
(Řekněme si to na rovinu, já bych fakt hrozně moc chtěl nějaký snadný, jednoduchý, oddechový vztah. Něco, kde se můžu prostě chvíli vézt a nic neřešit, ne něco, kdo si musím za pochodu odklízet závěje sněhu z cesty.)

Myslím, že jednou skončím jako ta paní, co přišla do knihkupectví a řekla, ať jí prodají knihu. Prostě nějakou knihu. Jakoukoliv.
Nedovedu si vybrat, co chci poslouchat za hudbu. Prostě něco pouštím, aby něco hrálo.
jednou budu číst jen abych četl. Jedno jestli Joyceova Odyssea nebo Bravo Girl.

Když trávíte většinu času s člověkem, kterého absolutně nic nebaví, pravděpodobně se to na vás taky nějak podepíše...

K čertu s tím vším. Chci zas nějakou tu jednoduchou chvíli. Aby všechno prostě nějak bylo a hotovo.

Sedm (Svět jde dál)

5. října 2014 v 11:16 | Grey.t |  Střepy
Jsem už úplně na krajíčku. Další krok si nemůžu dovolit, ale své nohy neovládám já. Někde pod povrchem, mimo zorné pole sebereflexe, šílím panikou. Tuším přítomnost toho pocitu, ale nevidím ho. Chci brečet a nejde mi to. Chci se zhroutit, ale držím.
Mám pocit, že jsem v železném brnění. I když už se neudržím na nohou, brnění mi nedovolí spadnout. Nedovolí mi podvolit se. Dřív bych možná řekl, že jsem silný. Není to síla. Není to ani slabost. Je to spíš stav, ve kterém jsem. A možná je to dobře. Možná je vážně dobře, že se nedokážu zhroutit, podvolit, scvrknout se do neurotického klubíčka, křičet a máchat rukama. I když přesně to bych chtěl. Protože mám pocit, že mimo to zorné pole přesně tohle dělám.
Situace se zamotává.
Ne. Zamotávám se já. Zamotávám se do vlastních dedukcí, pocitů, do guláše, který mám v hlavě.
Vztah se mi sype pod rukama. Zoufale se snažím udržet pohromadě to jediné, co zbylo, ale v rukou se mi to mění v popel. "Co máš tak důležitýho?" Tuší. Vím, že tuší. Bojím se toho.
Posledních několik dní mi běželo ve sluchátkách stále Placebo. Bolest pro zapomnění. Cynický pohled na život.
Střídají se u mě záchvaty cynického sebevýsměchu a naprosto patetických sebelítostí. V jedno chvíli chci se vším skončit. Začít jinde jinak. Nebo nezačínat už vůbec. Druhou chvíli se sám sobě směju a celý svět mi přijde tak směšný...
Kde jsem ztratil sebe?

"I will always go beside you, you will always understand."

Mám pocit, že se všechno sype. Jsou chvíle, kdy to zvládám, kdy prostě funguju víceméně normálně. Pak jsou chvíle, kdy ne.
Myslím na jistého Xaviera ze Štětí. Na to, že se mi po něm stýská... přes to všechno.
Psychologicky: přesně netuším, co mi v životě chybí a co si potřebuji Střepem doplnit, ale myslím, že to vážně není nic víc. Jen taková ta zamilovanost, kdy potřebujete ve skutečnosti integrovat něco do svého života, aby byl úplnější. Ne tu osobu, ta je jen projekčním plátnem, na kterém vidíte, co potřebujete. Obraz zatím nechápu, ale má to něco společného i s Xavierem. Možná to nějak souvisí s pocitem být žádaný?

Možná ne.

Nevím, co chci. Otevírají se existenční krize: Co budeš v životě dělat? Co chceš? Co s životem?
Nemůžu prostě jen čekat na smrt.

Takže se mažu brusinkovým balzamem, směsicí smutku a soucitného obejmutí. Jako vždy tu zbyla Dolores. Ať už je to jakkoliv pubertálně nevyspělé, je pro mě vším. Jedna z mála věcí, o které se můžu opřít, když je "hůř". Tolik lásky, ale i porozumění... je v tom cítit prožitá bolest. Není to slepý soucit, je to porozumění.

A všechno co píšu jsou prázdné tlachy. Fakt je ten, že vůbec nedokážu říct, jak se cítím. Protože to vlastně ani pořádně nevím. Je to tak trochu houpačka, chvíli tak a chvíli jinak.
(Celou noc se mi zdály erotické sny. O kom asi....)
Vím, že to všechno zas bude v pořádku. Časem. Vždycky to tak dopadlo. Ale předtím to taky vždycky bolelo. Chvíli to nebude lehké. A pak zapomenu, odpustím.... Svět jde dál.
(A v Irsku je zima)


Šest

1. října 2014 v 22:48 | Grey.t |  Střepy
Den s Placebo. Snaha o hořkou medicínu. Bez úspěchu. Léčí jiné věci. Ale je fajn se u něčeho ironicky šklebit. Šklebit se celému světu do tváře. Hystericky se smát. Cynicky se smát. Tisíc druhů smíchu v jednom dni.
"Miluju tě," šeptám. Objímám tě. Bojím se, že se zhroutí svět. Že přijdu o to poslední pevné, co ještě existuje. O tebe. Protože netuším, co dál. Netuším, co může být.

Čeká mě život. Lidský život. Čeká mě chození do školy. Příprava na spoustu věcí. Přednášky. Zkoušky. Všechno. Čekají mě povinnosti a já si úplně odvykl cokoliv dělat.
Pořád mi je nejbližžší se naprosto bezúčelně rozpouštět sám v sobě. Jako by to byl k něčemu klíč... není.

Prostře zavřít oči.

Jsem rád za tolik věcí. Jsem slepený izolepou, než srostu. Jsem rád za své brnění. Jsem rád, že jsem měl sílu držet pohromadě. Nezhroutit se pod tím tlakem všeho. Chci zas vrátit čas. Vrátit mámin návrat sem. Vrátit ty pohodové prázdniny. Vrátit se před nutnost školních povinností. Vrátit se před chvíli, než se rozbily střepy.
Žít.

"Somebody please find me"
"For what it's worth"

Pořád se táhne nit lítosti. Stále nemám sílu to utnout. Musí se utnout sama. Tyhle věci vždy musí skončit samy.

Přemýšlím, kde se vůbec vzal Střep. Kdy. Proč. Možná šlo o tamto...

Proč je to vždycky stejné?
(Nevěřím na happy-endy, jasně. Nevěřím na velkou lásku, která potrvá navždy. Už ne. A taky už nedokážu o takové lásce psát povídky. Nevěřím na ni v mém případě, protože jsem moc nespokojený. Vždy jsem se vším nespokojený.)
Proč je to vždycky stejné? Třeba to tak vážně má být. (Nevěřím moc na řízení osudu. Vlastně už ani nevěřím na to, že mi tu cestu připravil Bůh, protože je pro mě nejlepší... Proč?)

Místo všeho se rozřezávám pomocí Placebo. Skalpel Brianova hlasu mě párá. A já se směju. Protože je to to nejhezčí, co dovedu cítit. Protože se potřebuju svléknout z kůže a pak se znovu zahojit.
Potřebuju změnit tolik věcí.

Potřebuju být šťastný.
(svým způsobem...)

(Možná jsem.... možná jo. Ale teď je tolik aktuální bolesti. Tolik věcí, které mi zaslepily zrak.)

Možná vážně potřebuji momentálně malé cíle. Třeba přečíst farmu zvířat. Třeba psát každý den na blog. (jsem na tom závislý.) Třeba zkusit víc tvořit, použít něco ke kreativní tvorbě.
Posunout se trochu jinam. Chodit víc ven. Cokoliv.
(Nějaká kolektivní akce, ale na to bych potřeboval Xenina...)

Zatím mám přítele. Zatím to stačí. Zatím se hojím naší skromnou láskou.