close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Tři (abych znovu navázal)

8. září 2014 v 1:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Není to romantika jako v písničkách Lany. Neunáší to člověka tím temně erotickým, oddaným rytmem. Prostě se jen tak plácáme jak ryby na suchu a říkáme tomu láska. Možná by mi to přišlo i celkem vtipné, kdybych tomu nebyl tak blízko. Všechno je to vlastně takový trapný pokus, který vypadá spíš jako parodie. Zdálky komedie, z blízka celkem tragédie. Nejsme shopní se domluvit na ničem. Nejsme sehraní. Když už to vypadá na přihrávku, letí míč někam do háje.
Žádné ultraviolence. Žádná láska, která boří hranice, překračuje meze. Láska, která se nedá projevit v tradičních hodnotách. Tohle je prostě cliché. Typický vztah po dvaceti letech, akorát ještě neuplynuly ani dva roky. Ohromná emocionální síla v kontrastu k příšerně trapných chybám. K čítankových chybám.
Pomalu ve mně vyprchává ta dnešní extáze. (hah, vzhledem k událostem dnešního dne bych se vážně nedivil, kdyby to mělo něco společného s tou tabletkou, ale fakt nevím, jak by se do mě dostala.) Pořád čekám na únavu. Na spánek delší než čtyři hodiny, na pořádný celonoční spánek. Na náladu, která nebude šíleně akční, ale tak nějak typicky greyovská. S vyprcháním návalů energie se zas objevují staré a už známé útesy. Říkám si - tak hrozně automaticky, tak nějak tradičně a neodůvodněně jistě: To jsem já.
Jsem to vážně já? Dnes jsem se viděl jinak. Míň omezeně, míň smutně. Víc pohyblivě. Žil jsem život, o kterém jsem přesvědčený, že není upřímný. Ale on upřímný byl. Možná se jen nedá žít ustavičně. Únava nikde a já čekám dál.
Jak to pomalu vyprchává, stávám se zas tím starým Greyem. Prostě sebou. Slavnost je slavnost právě proto, že netrvá věčně. Jinak by to už nebyla slavnost, ale všednost. Hranice se mohou porušovat, ale i to porušování má svou mez, jinak už to nebudou hranice. Mez si mě našla a já jsem její mezek. Ale možná jsem rád.
Když nehledám ve slovech útěchu, ale snažím se je jen tvarovat bez toho vnitřního soužení, jako kdyby mi kladla odpor.
Rád bych prožil něco víc poetického. Něco, co jsem si kdysi vysnil. Ideál, které jsem pak zahodil s tím, že je nereálný. To ale ideály bývají. Ideál se nemusí naplnit. Stačí orientačně. Ne?
Občas prostě zatoužím po té téměř perfektní romantice jako z povídek, které jsem kdysi psával. Všechno tak přeslazené, ale tak slastné. Téměř kýč, ale ještě ne úplně. Ne pro mě. Ne v tu chvíli, spíš jen krásný sen, dokud se na to nepodívá cynické oko.
Pořád toužím po něčem víc. Pořád toužím po něčem, co nemám. Ztrácí věc hodnotu s tím, jak ji získám?
Možná se přeci jen přibližuje únava. Snad už je tedy čas spát, osvobodit se. A já se neskonale těším na svobodu. Až budu ležet a bude mi stačit spát. Zdá se to tak jednoduché.
I will love you till the end of time...
To je přesně ten kousek romantiky, co mi chybí. Ten pocit, že to může klidně být navždy. Přeslazenost, která se nepřejí.
Cukrová vata. Ostružinový koktejl. (Řetězí se mi představy, mám asociace.)
(Bože. Born to die.)


Pššššt.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama