13. září 2014 v 0:25 | Grey.t
|
Ležím v posteli. Je noc, ale je mnohem dřív, než když se obvykle ukládám do peřin. Zavírám oči a doufám ve spánek. Nepřichází. Z mobilu mi hraje Mogwai. Music for a forgotten future. Puštěná s mým komentářem: "Budeš bulet." Nebulel jsem. Už hraje May nothing but happiness come through your door. Hudba bolí. Je to jeden z nejnádhernějších pocitů, když k vám promlouvá post-rocková hudba. Když na vás nedolehá jen ten smutek, ale především ta bolestivá dokonalost. Každý tón má své místo.
Kde mám své místo já? Uvažuji o životě. O svém životě. O svém nadání psát. Nemám nadání psát, jen hledám útěchu ve slovech. Hledám svou kolébku, dělohu, do které bych se mohl vrátit. Hledám to hřejivé teplo slov. Všemohoucích slov, se kterými správný člověk dokáže stvořit celý svět. A mně stačí, když mi protečou mezi prsty a odnesou trochu z mého života pryč. Zabíjím se slovy. Žiju díky slovům. Pouštím si žilou.
Cítím potřebu psát. Už hraje She got lost in the observatory od Motionless. Jedna z mých post-rockových srdcovek. Cítím potřebu psát, ale nechci zrušit tmu. Nechci přijít o útěchu, kterou tu mám. Nechci přijít o nic. Chci mít všechno. Pořád přemýšlím o životě. Dokud byla tma, bylo to tak snadné: "Nebudeš nic. Nikdy nic. Umři. Zfetuj se. Opij se. Je to jedno." Stačí světlo obrazovky a kouzlo se láme. Nedokážu si poručit smrt. Proklínám kohokoliv, kdo mi do hlavy natloukl, že život je vážná věc. Že musím čehokoliv dosáhnout.
Dvanáct dní od posledního komentáře. Buď nestojím za nic, nebo už jsem tak hrozně protivný a zlý na všechny kolem sebe, že to nikdo nechce číst ani komentovat. Nedivil bych se. Nedivil bych se, kdyby mě už nikdo neměl rád po mém vyznání o tom, jak beru své přátele, jak beru čas, který s nimi trávím. Ne vždy, jistě. Ta nutná podmínka pro zachování výjimky - třeba jsem to já, třeba se mnou je to jinak. (Není to jen nutná výjimka. Ne vždy, prostě to tak je.)
Potřebuju léto a zároveň zimu. Nevím, co chci. Chci to léto, kdy jsem byl nadšený z racků a kdy jsem poznal štěstí. Léto pomněnek, zapomněnek, čekanek. Léto s výletem na Ústřední hřbitov. Potřebuji to léto, kdy jsem v noci coural po Praze a poslouchal post-rock. Noci byly chladné, tak akorát. Nikdy se nic nezopakuje. Svět letí dopředu a já nejsem stejný. Měním se. Nikdy nezažiju stejný pocit.
Je noc, já vstávám v osm a nedokážu usnout včas. Poslouchám post-rock. Co tím chci říct? Opakuji se. Opakuji suchá fakta. (One milion things - one milion thoughts.) Čeká mě rozhodnutí, tentokrát možná definitivní. Filosofie - ano, nebo ne? Pořád je to sen. Pořád to nedokáž úplně odříznout. Ale s každým odloženým rokem budu mít času už jen míň a míň. Život není lehký. Život je vážná věc. To směšné lidské lpění na životě. Pokud je něco po životě, nemá cenu lpět na něm, protože je vždy další čas. Pokud po životě nic není, má o to menší smysl na něm lpět.
Představuji si dlouhý pád. Pád někam do nikam. Svět plný neurčitých zájmen. Někdo. Někde. Něco. Nenaplnitelné nádoby. Někdo někde něco. Základ všech příběhů. Kdo kde co?
Co kde já?
Přál bych si - někdy, jen někdy - nebýt tak sám v té nicotě. V tom pádu. V těch pocitech. Nebýt sám v té samotě. Aby mě někdo držel za ruku, dumal se mnou. Aby mi teď někdo řekl: Mám tě rád. (Ne až to přečtete, ale teď, když to píšu.) Přál bych si tolik nesplnitelných věcí. Jsem ponechán ve svém světě (to je jediný svět, který mám, všichni máme jen ten svůj).
Somma - possible delusion. Jak jsem mohl tak dlouho neposlouchat post-rock? Jako by se ve mně něco rozplývalo. Nebo jako by to konečně zmrzlo do žádaného tvaru. Přeju si zimu. Přeju si vítr a sníh.
Mám podzim. Mám deště. Je to mé počasí. Já to vím, cítím v tom tolik života. A zas mi chybí Anglie a cornwallské počasí. Vítr na Land's Endu. (Následuje dlouhé zasněné vzpomínání na ten vítr. Na ten život, co jsem tehdy měl. Na mou cernunnovskou mikinu a na všechno.)
Prosím, najděte mě někdo.
Proboha, dodejte tomu někdo trochu ironie. Dejte mi někdo něco, čím to můžu zabít. Ten dlouhej pád, tu melancholii, ten vlhkej chladnej pocit bolesti, ve kterym se topim. Tu ironii, která by mě zastavila včas, přesně ve chvíli, kdy to už začíná být příliš patetické. (Někdy teď, hádám.)
Já vážně nevím nic o světě a nevím nic o životě. Nevím nic o sobě. Mám jenom ty svoje pocity a v těch se tak přihlouple sebestředně utápím, jsem jako děcko v bazénku, co se plácá a plácá, fascinováno samo sebou a svým plácáním se. A chci, aby se na mě ostatní koukali. Přijdu si tak. Teď si tak přijdu.
Nedokážu se od toho už odříznout. Od proudu slov. Kdykoliv přijde ta chvíle, začnou proudit slova, ať už mám po ruce cokoliv, nebo ne. Představuju si, jak něco píšu a řetězím slova, řetězím věty. Všechno se to ztrácí, jakmile to opustí má smyšlená ústa.
A million roads to nowhere. Přesně tak si vlastně asi přijdu.
Zavázat si oči a jít. Nehledět na konec - proboha, hlavně tam ne. Nemyslet příliš daleko. Jít krok za krokem. Ať nevidíme absurditu celku, nesmyslnost celé té cesty.
Cítím se tak naživu. Po všech těch sebelítostivých projevech se cítím tak hrozně živý. Cítím to v sobě. V jednu chvíli. Najednou to není utrpení, není to bolest, není to letargické umírání. Je to život. Bodnutí života, které se připomíná: "Hele, já jsem ještě tady". Nebo spíš: "Hele, ale to jsem já, koukáš přímo na mě!". Neviditelný život. Tak velký důvod se milovat. Život. Můj život.
(Kolikátá cesta nikam to je dnes? Dejme tomu, že třetí.)
Já si myslím, že bys za svým snem (filosofií) měl jít... Nevím, jaké argumenty máš proti, ale sny mají být splněny. Když si přečteš Alchymistu, tak ti to tam budou opakovat od začátku do konce