Opilost vždycky chutnala po whiskey. Ta pravá opilost, ta nejlepší. Bez té chuti to nejde. Bez té chuti je to jen laciné motání hlavy. Stačí přidat trochu vůně, trochu chuti.... a je to něco hlubšího.
Dnes žádné zážitky. Nic extra, nic mystického. Jen mnohem živější člověk. Mnohem citlivější. Nahé maso.
Střep najednou už nic neznamená. (Na jak dlouho?)
Svět bez sluchátek víc bolí. Je úplně jiný. Stačí malý pohyb. Hudba zmizí. Zní jiné zvuky. Člověk je najednou bezprostředně akusticky svázám s okolím. Slyší slova. Hlasy. Kroky. Miliony věcí.
Cestu mi vybírala mince. Která strana padne? Kterou cestou půjdu?
Neposlouchal jsem ji.
Viděl jsem Vyšehrad a byl jsem opět okouzlen.
A doufal jsem v něco jiného.
V sebe víc čistého.
Nevím, jestli má cenu modlit se za odpuštění.
Chci odpuštění?
Chci nikdy nedělat nic špatného.
(Ptám se: Co by na to řekl Střep. Špatné věci mi vadí kvůli němu? Je to tak? Jde o projekci? I have no idea.)
Nemůžeme udělat jiné rozhodnutí v minulosti. Odbočíme a svět se změní. Svět je hned jiný.
Necítím se špatně. A to je na tom možná to nejhorší.
Mě často ruší i hudba. Mám ráda takové to co největší ticho, nebo jen monotónní zvuky. Poslední dobou mě navíc začalo bavit nosit sluchátka, i když nic neposlouchám. Jako bych byla volnější. Mohla dělat, že neslyším. Ignorovat svět :)
Líbí se mi, když je člověk na chvíli osvobozen od rozhodování. Prostě jen zadá parametry a nechá rozhodnout někoho (něco) jiného. Poslední dobou zase zvažuju, že sebou budu nosit kostku. Takovou vícehranou. A dovolím jí spolupodílet se na chodu mého života :)
Odpuštění čeho? Nechci dělat špatné věci, protože chci být vnímán jako dobrý člověk? Protože vím, že jsem, ale ostatní to mohou vědět jen na základě mých správných rozhodnutí?