Ranní káva se smetanou. Výhled z okna na ulici. Je prvního září, ze stromů začíná pomalu padat listí, děti se ženou ze školy. Lidé chodí do práce. Na chvíli se naplní ulice a silnice a pak po lidech znovu slehne zem. Jen sem tam někdo. A já v teple, doma. Jsem mimo to dění. Jsem tu jen jako pozorovatel. Netýká se mě to. Přesto mě to dojímá, sahá to na mě. Mystika prvního září, mystika rána. Duchovno mokrých silnic, mravenčí lidské úkoly a transcendence jejich životů. Malé figurky s velkými příběhy. A já tu sedím a zírám. Jakoby bez příběhu, jakoby mimo. Jede zmrzlinář a já cítím bodnutí dětství. Není to moje.
Moje je teplá káva s cukrem a se smetanou. Můj je poslech Radůzy. Prázdný byt, předčasné probuzení, chlad. Jsem za okny. Jsem za sklem. Pozoruji, ale cítím se, jako bych byl sám pozorován. V akváriu. Jde o můj příběh. Jde o něj proto, že to říkám já. Člověku jde hlavně o vlastní příběh. A když se snaží jen pomáhat ostatním, dělá to kvůli svému - snad trpitelskému, rádoby obětavému - příběhu.
Na autě se pohnuly stěrače. (Ó větře, duj!) Nádech. Výdech. Tíha prvního září, tíha života školáků, tíha povinnosti. Tíha pracujících. To je mimo mě. Mě čeká zkouška z novověké filosofie a vědy a to je vše. Čeká mě druhý ročník na biologii. To je vše. Jsem mimo tíhu pracujících. Mimo tíhu běžných školáků. Škola mi nezačíná prvního září, nebudu v ní ode dneška sedět každý všední den daný počet hodin. Nedostanu sestavený rozvrh, budu si ho muset sestavit sám.
Ulice jsou prázdnější a prázdnější, život se vyprázdnil zde a plní se jinde. Venku je krásně. Krásné bolavé počasí. Šedá, která řeže, která bolí. Šedá podzimu, šedá po dešti. Šedá, kvůli které jsem šedý. Šedá, kterou jsem si vyvolil. Šedá, která si vyvolila mě. Abych byl, jaký jsem. Abych byl sám sebou.
Minulost se neopakuje. Nebudu dělat laboratorní techniku, nebudu poslouchat Radůzu na cestě sedmičkou na Albertov. Nebudu se smát, že nemám pít chemikálie. Nebudu si každé úterní ráno číst skripta laboratorní techniky, abych věděl, co dělat. Bude něco jiného. Zamiloval jsem si to, co bylo. Dokážu milovat to, co bude?
(Musela by to být bezpodmínečná láska, nezměrná sebeláska, protože nevím, co bude.)
Každopádně to bude.
Dopil jsem svou ranní kávu. Ulice jsou osamělé,p řestože na nich je pár lidí. Chybí jim chůze davů, dupot a hluk, život. Jsou tu jen jednotliví lidé. Pár jedinců, každý uzavřený ve svém světě. Vnímají a zpracovávají okolní svět (pokud nějaký vůbec je), vidí ho po svém.
Ráno. (Už je spíš dopoledne.)
"Lásko má, pojď blíž..." Nejdokonalejší hudba. Láska. A já v tom vidím nás dva. Jako by se svět smrštil na jednu partnerskou postel, jako by byli jen dva lidé: Já a Ty. Konkrétní já a ty, nebo možná prostě libovolné Já a Ty, prázdná osobní zájmena, která čekají na naplnění.
(Bůh je buď neomezený, nebo dobrý. A nebo obojí, pak ale existuje jen dobro a nic jako zlo není. Tvoří Bůh na úkor sebe, nebo tvoří uvnitř sebe?)
Plešatý muž s plnovousem. Starší světlovlasá paní čekající u silnice. Popochází sem a tam. Muž se dcerkou jdou ze školky. Pro paní přijelo taxi. A mně se vybavuje prosinec, vybavuje se mi Štětí a vybavují se mi ty pocity. Cokoliv vykoukne, je jako bodnutí. Všechno mě bolí. Ne bolestí, ale tím náhlým úderem. Je to spíš leknutí, než bolest. Proud adrenalinu v žilách: "Tohle jsem taky já."
Chybí mi sounáležitost se školáky. Chybí mi střední škola, chybí mi gympl, chybí mi maturitní ročník. Chybí mi opravdové první září. (První září skutečně existuje jen pro školáky a jejich rodiče. Mně je vzdálené. Pro mě je to děj za oknem, děj, ke kterému mám daleko.)
"...a tygr, který je láska..."
I minulý rok je daleko. I včerejšek je daleko. Začátek článku je daleko. Blízko je jen teď. A teď je nekonečný pohyb, nekonečný sprint, abych nezamrznul v minulosti. Nekonečný sprint, abych se nevzdálil sám sobě. A nekonečná mysl, která se snaží spojit to, co bylo, to, co je a to, co bude. Co může být. Potenci budoucnosti, chcete-li. (Chci-li.)
Spadané listy tančí po silnici. Všechno je mokré. Vlhké, jako já. Šedé a tím nepopsatelným způsobem subtilně bolavé. (Subtilnost smutku. Sžil jsem se s Hlaváčkem.)
Všechno je mi blízko. Najednou jako by mě někdo sepnul do jednoho bodu v celičkém vesmíru. Jsem tak malý. Všichni jsme. A přitom, kdybychom se rozepli...
Nevím, co je člověk. Nevím nic o životě, nevím nic o Bohu, nevím nic o sobě. Jsem. (Jsem?)
Ulice jsou zase prázdné. A pak na ně znovu vkročí lidé, vjedou auta. Svět je v pohybu, já jsem v pohybu. Život je jako pád listu (prostě aby to mělo nějakou patetickou metaforu).
Chtěl bych se položit a být. Cítit ten pohyb, cítít ho nekonečně a vymanit se z času. Být jen tím pohybem. (Může být pohyb bez času?) Jsem.
Skončilo léto. Skončily prázdniny. Svět se změnil, jakoby trhnutím. Jakoby znenadání. A já jsem stále.
Je vůbec něco jako mystika rána, mystika prvního září? Nebo je prostě jen ulice a já, který na ni zírám?
Jsem rád, že mám uvnitř svět, do kterého se mohu stáhnout. Jsem rád, že jsem já a že svět má díky tomu kouzlo. Jsem znovu stržen do vírů nekonečna, věčnosti a omezenosti a časovosti. Rozpínám se. Mám hlad, chci víc. Ale nedostanu víc, než mi náleží. Jsem. Jsem ohromný, veliký. Jsem všude.
Jsem i v prvním září, jsem součástí té ulice.
(Existuje mystika. Je v člověku.)
Buď hrd, žes sám sebou. :)