close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

...prostě nic

15. září 2014 v 0:50 | Grey.t |  Střepy
Chtěl jsem jít ven. Chtěl jsem být sám. Poslouchat hudbu v noční Praze. Chodit. Sedět. Přemýšlet. Být sám. Začalo pršet... Zůstal jsem doma.
Cítím se divně.
Pořád mě trápí ten Střep. A já to nechci. Nechci, aby to začlo být vážné. Abych tu měl další vzplanutí pro někoho, s kým nikdy nebudu. S kým bych vlastně ze spousty důvodů ani nechtěl být. Zvlášť když jsem s někým, s kým chci být. Co je špatně? Proč se tak moc nedokážu smířit s tím, že mě už někdo nechce? Že už nejsem středem zájmu... Tím to možná bude.
(Takže nakonec trávím celý večer tím, že projíždím komixy "Living with hipstergirl and gamergirl")
Hrozně moc chci, aby tu byl někdo se mnou. A zároveň chci být hrozně sám. Odříznutý od všech a od všeho. Po čem toužím? Chci lidský kontakt? A proč ho zároveň tak nechci? Vůbec to nedává smysl. Je to tak debilně absurdní, že je to skoro až k smíchu. Možná se celkem těším, až mi někdy někdo popíše podobnou situaci a já se hlasitě zasměju. Ne z výsměchu, ale proto, že podobně hloupé pocity jsem taky zažil. Stejně jako se směju, když mi někdo vypráví o jiných absurditách, které jsem zažil. Není to moc smích.
Jsou chvíle, kdy mi úplně všichni přijdou debilní. Kdy cítím k lidem odpor. Ke všemu, co kdo řekne, co kdo udělá. Všechno mi to přijde tak ubohé a malé. Ani ne směšné. Jen otravné. Všechno na jedno brdo. Celý lidský život jako jedno dlouhé opakování. Smyčka, nic víc. Všichni se chováme stejně. Fotky z dovolené. Fotky z minulosti. Zamyšlení. Politika. O čem to všechno je? Někdy jsou věci, které by mě nadchly. Někdy. Jindy na ně koukám tím nejzakyslejším výrazem.
co když jsme vážně všichni stejní? Nic jako originalita neexistuje, je to jen taková hřejivá iluze, abychom si nepřišli tak všední. Je to paradox, který vzniká tím, že sebe jsme schopni poznat do mnohem větší hloubky než jiné lidi. Nějaké drobnosti se liší, ale až příliš mnoho toho zůstává... Možná...
Možná vůbec nemá cenu se nad podobnými věcmi zamýšlet.
Možná ani nemá cenu dnes ten článek psát. A já vlastně ani nevím, co chci vyjádřit. Pocit, který necítím. Vím o něm, ale nedokážu ho cítit. Jako by byl za nějakou plachtou. Cítím se uměle. Nelidsky. Necitlivě.
Chci se zbavit té touhy po obdivu, po lichotkách. Chci být soběstačný. Nezávislý. Nechci prožívat další ztrátu zdroje krásných řečí. Nic neznamenají. Jsou to prázdná slova. A přesto mě dokáží dostat do kolen. Čím?
Potřeboval bych s někým mluvit. Vážně. Ale nedokážu si představit s kým. A o čem. Jen vím, že je něco, o čem potřebuji mluvit. S nějakým konkrétním člověkem, ale požadavky na tu osobu nesplňuje asi nikdo, koho znám. Nevím, jaké jsou to požadavky. Poznal bych to. (Asi aby existoval jen když to budu říkat a pak zas zanikl. Aby to bylo svěření se plnohodnotné osobě, ale s vědomím, že ta osoba si to nebude pamatovat, nebude to šířit. Možná.)
Je tolik lidí, kteří se mi vzdálili. je tolik věcí, o které jsem přišel. Tolik možností seberealizace a sebeprojevu, které už nemám.
Nemám nic.
("I have my books and my poetry to protect me...")
Nakonec prostě půjdu spát. A bude to den jako každý jiný. Dnes bez hlubších depresí, bez záchvatů breku před spaním. Bude to prostě den. Neděle. Neděle, kdy jsem nešel ven, přestože jsem chtěl...
Snad.
A nebo taky ne.
Co chci? Co sakra chci? (Chci to vědět?) Jaký má smysl ta touha po někom, koho nechci, s kým nechci být? Proč chci být žádaný lidmi, jejichž žádosti bych nikdy nevyhověl?
Proč toho chci tolik?
Někdy mám pocit, že nejhůř se cítím proto, že jsem přeplněný. Že to, co popisuji jako prázdnotu je ve skutečnosti tak velká přeplněnost, že už se ve mně nic nemůže hýbat.
Někdy mám spoustu jiných pocitů. (Zde - špetka té vytoužené ironie, toho sebevýsměchu. Jenom špetička a já ji musím řádně oslavit. Nic jiného mi nezbylo...)

Vážně si asi přijdu sám. Jako bych se neměl na koho obrátit. Jako bych ani nedokázal přijmout lidský kontakt. Jako kdybych se všem vzdálil. Možná proto chci být skutečně sám - nehrát hru. A možná proto tak toužím po kontaktu. Po skutečném kontaktu, který by nebyl hra a ulehčil by mi od osamění.
(Nelíbí se mi, když nechci být sám. Jsem rád sám. Tak hrozně rád. Nechci lidi kolem sebe proto, že sám jsem jiný. Jako bych byl větší, mám víc prostoru pro sebe. Nejsou tam dva lidé, jen jeden.)

Achjo. (To je to nejupřímnější, tím upouštím všechen ten přetlak v průběhu dne. Frekventovaným říkáním "achjo".)
Ví toho tolik... Tak málo kontaktu. No interest at all.
Možná má matka pravdu. Možná jsou všechny ty lichotky o ničem - jen snaha se zalíbit. Možná vážně můžu věřit jen matce a její kritice. Možná nic jako upřímnost mezi vrstevníky neexistuje. Možná, že "vypadáš hezky" je fakt jen snaha dostat se do kalhot. A když člověk po několikáté nedá, tak se to prostě vzdá a už žádné "vypadáš hezky". Už ani žádné "ahoj".

Jako kdyby se některé věci v mém životě vůbec neodehrávaly. Přítel, vztah. jako by to ani nebylo. (Bolest post-rockových not. Každý tón bolí. To chci.)
Nejsme stejní. Každý je nenahraditelný. Když vám někdo chybí, můžete zabít čas a myšlenky s někým jiným. Ale to místo nezaplníte. Prostě ne.
(Chce se mi brečet. Tak z poloviny prostě nad vlastní debilní přecitlivělostí... posměšně.)
Cítím se ale líp. Lehčeji. Řekněte mi někdo, že mi rozumíte. (Někdo nevšední. Tady, ne na facebooku, protože tam se to ztratí.)
Rád bych se ztratil. Rozplynul, aby ze mě všechny tyhle věci mohly vypadat. Jsou těžké, propadly by skrz.
Je divné chtít někoho, kdo bude jako post-rock? Jako některé ty post-rockové písničky, u kterých mám pocit, že mě hudba objala, poplácala po ramenou? Že jsem doma? Nikdo takový není. A já jsem hloupý. Jen hloupý snílek. Blbé "metafory". Spousta plků o ničem. A výsledek žádný... prostě nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama