27. září 2014 v 23:44 | Grey.t
|
Je krásné být znovu začleněn do noci. Dýchat večerní vzduch. Cítit chlad. A propadat melancholii. Nic není jak má být. Všechno je vlastně špatně.
Miluji své monology, svou sebeterapii. Miluji sebeironii, která pak vystoupí. Stav, kdy naprosto zesměšňujete svůj život... Nakonec ne jen svůj.
Možná že to, co mě někdy nejvíc drží při životě, je živá nenávist k životu.
Toužím po objetí a opět ho nedostanu. Opět na noc sám v prázdném bytě. Přijde mi to smutné.
Chtěl bych vše v jednom. Dnes jsem na to přišel. Stačila by mi jediná věc, ale muselo by to být vše v jednom.
Dnešek je zvláštní den. Smutný den. A já chtěl tolik říct a najednou není co.
Mám chuť se schoulit do klubíčka, zavřít oči a jen tiše vrnět. Neřešit tolik věcí... tolik věcí.
Úterý je poslední den života.
A já vzpomínám na své sluníčkové období, kdy jsem chtěl láskou spojit svět. Propojit všechny lidi. Zničit samotu.
Teď v ní kráčím. jsem v ní tak rád, tak doma. A zároveň ne. Zároveň chci, aby byl někdo se mnou, občas.
Znovu jsem zažil ten úžasný pocit: hledím na hvězdy a myslím na Letní Bouři. Takové cliché mého života, ale tak tak tak tak tak krásné. A celou tu procházku bych mohl dělat do nekonečna, kdyby mi nebyla zima.
(Týden zmizel, jako by ani nikdy nebyl. Všechno proběhlo, prosvištělo kolem. A já ani nestihl pořádně zamrkat. Ráno, poledne, večer, noc, ráno.... co jsem vlastně celý týden dělal?)
Když vám po dlouhé době odepíše střep.... je to vlastně hrozně zvláštní. Podobně jako s Letní Bouří. Dochází k rozdvojení, k odštěpu představy a reality. A zároveň k jisté chvilkové blaženosti. K pubertální extázi: "napsal!"
Jsem tak hrozně dětinský.
A půjdu spát.
Me taky občas přepadá melancholie. Hlavně na konci zimy, když už cítím, že by mohlo být jaro a ono je furt hnusně.