25. září 2014 v 23:55 | Grey.t
|
Je zvláštní pocit pořídit si něco za vlastní peníze. Poprvé něco drahého. Cítím se víc samostatně. Víc uvědoměle.
Kdykoliv si něco kupuji, mám pocit, že bych mohl utratit ty peníze lépe. Ať už je to cokoliv. Největší marnost pociťuji při koupi oblečení. Jistě, je hezké mít něco pěkného na sebe. Něco slušivého, co vám třeba i ladí k ostatnímu oblečení. Ale co z toho? Jaká existenčně nutná potřeba se tím naplní? Pořád jsou to jen hadry, ničím výjimečné. Prostě hadry. K čemu je kabát za osm tisíc? Čím je výjimečný? Je tak nadčasový? Pochybuji. Je tak houževnatý, že vydrží deset let?
Dnes jsem si koupil telefon. Konečně nový. Neseká se, netípe mi hovory, nevypíná mi aplikace. Dokáže mě dostat na net, aniž by mi vypnul hudbu a pak můžu plynule přepnout na jízdní řády, bez obav. Ale tak si říkám: neplatil jsem sedm tisíc jen za úplně zbytečný luxus? Za něco, bez čeho bych se dokázal obejít? Protože obejít bych se bez toho dokázal rozhodně.
Nepopírám, že je příjemné psát zprávy, aniž bych se musel rozčilovat, že se mi po každém slově zasekne klávesnice. Nepopírám, že mám radost. Miluji nové věci a za vlastní peníze jsou lepší.
Pak je tu ale ten pocit: nebylo by lepší peníze uložit na spořící účet? Odevzdat je rodičům za to, že je už dvacet dva let vyžírám? Udělat cokoliv mnohem ohleduplnějšího, smyslplnějšího a nesobečtějšího? Darovat sedm tisíc na charitu? (Dobře, to bych nepřežil, to už si radši koupit ten kabát... Jsem sobecká svině?).
Taky si vždycky ceny výrobků přepočítáváte na něco užitkového? Já na rohlíky. Když si jdu koupit něco zbytečného... třeba pizzu, protože se samozřejmě dá najíst mnohem levněji než za stovku... automaticky zkouším počítat, kolik bych za to měl rohlíků. Tedy kolik dní bych dokázal přežít z peněz, které vydám na stravu za jeden den. Stojí-li rohlík dvě koruny (v Bille 1,90, ale usnadním si to), pak bych měl přesně 3500 rohlíků. Pokud denně sním deset, žil bych skoro rok z toho, co jsem dnes utratil. Není to hrozné? (Jistě, když přihlédnu k tomu, že jsem utratil jen 6490, bylo by to 3245 rohlíku, tedy 324,5 dne zajištěné potřeby po jídle, ale to už takový rozdíl není, o měsíc míň, no..)
Fakt je, že hrozně nerad utrácím za cokoliv. Úplně nejradši prostě sedím na penězích. Hezky syslím a syslím, nikam nechodím a nic nedělám. A pak se raduju, kolik jsem našetřil za kapesné, kolik jsem si našetřil za brigádu, kolik z narozeninových "dárků". (Peníze prostě nejsou plnohodnotný dárek.) Problém je, že pak přijde ta otázka: co s tím?
Věčně si stěžuju, že na něco nemám. Asi by ani tolik nebyl problém si na to našetřit. Je problém za to ty peníze utratit. Jistě, kdybych si našetřil víc peněz, mohl bych si koupit třeba lepší notebook. Ale já nevidím ten hlavní důvod: k čemu lepší notebook?
To je ovšem v přímém rozporu s mou touhou po nových věcech. Miluju nové věci, hlavně technické, ať už je to discman, televize, mp3 přehrávač, telefon, počítač. Cokoliv, co něco umí, mám rád. Mám vždy pocit, jako kdyby se v tom skrývalo něco hrozně nádherného, úžasného a oslnivého. Po pár hodinách či dnech zkoumání a hraní si pro mě předmět začne uvadat. Jistě, je to pořád užitečná věcička, ale ta ohromná tajemství se rozplynou. Je to jen to nadšení z něčeho nového.
Jsem v tomhle naprosto materialistický. Na druhou stranu něco podobného zažívám i s nápady. Když mě zrovna náhodou osvítí a mám nápad na povídku, jsem z toho naprosto nadšený. Mám pocit, jako bych objevil něco stejně nesmírně bohatého, jako u toho telefonu... A pak, když to získá formu, zjistím, jak moc omezené to celé je.
Cítím se marnivě. Koupil jsem si telefon za 6500. Jediné, z čeho mám skutečnou radost je, že jsem s tím nemusel vysávat rodiče. Nemusím mít aspoň v tomhle to černé svědomí, že se chovám tak sobecky, zatímco oni dřou, abychom měli na chleba (a na wifi a takové ty další esenciální věci, víte? :D).
Ale mám vlastně i radost z toho telefonu. Že je hezký. Že ho mám. Že je funkční. A mám ohromný strach, že na něm najdu spoustu záporů. Třeba malou výdrž, tak už se teď pomalu celkem ukazuje... snad to je jen klam.
No, takže tak. Asi jsem se potřeboval podělit o to, jak hrozně marnivě se cítím. Protože jsou lidé, co musí obracet každou korunu. Protože nemáme zas tak daleko k tomu, abychom měli nějakou finanční krizi taky. Protože nevydělávám plnohodnotně (možná by mi to přišlo smysluplnější, než studium).
Marnivost nad marnivost... celý tenhle svět. Ten konzum.
(A vím, že originál je marnost nad marnost, nejsem blbý, jen parafrázuji.)
Na jídlo nepřepočítávám, ale mám pocit, že dřív jsem něco podobného dělala. Ale spíš jsem to rozpočítávala na pivo nebo tak :) Dneska to mám možná spíš tak, že když jdu někam na jídlo, přepočtu si jakou věc trvalé (nebo alespoň trvalejší) hodnoty jsem si za to mohla pořídit.
Můj telefon stál asi do čtyř tisíc. Už si ani nevzpomenu :) Často taky přemýšlím, jestli bych peníze nemohla utratit líp, nebo jestli by mi nestačila levnější varianta. Vždycky je mi nejhůř z toho, že si sice můžu dovolit semtam jít do kina, na večeři, koupit si něco levnějšího, ale i kdybych si tohle všechno odepřela, stejně nikdy nenašetřím tolik, abych si mohla koupit třeba dům nebo byt nebo i pitomé auto (pokud bych chtěla nějaké neojeté).
Taky jsem dlouho váhala nad koupí toho nového telefonu, když ten starý ještě fungoval (i když asi dost obdobným způsobem jako ten tvůj a přicházela jsem kvůli tomu o nervy).
Kabát za osm tisíc bych si nepořídila. Spíš si kupuju levný věci. Ale stejně občas toužím prostě po něčem novém, po nákupech. Myslím, že to je tím, že sním o tom, že s tou novou věcí si kupuju pocit, který chci mít. Na tom to celé stojí.
Mimochodem během zítřka by se měly u mě na blogu objevit odpovědi na ty tebou pokládané otázky :) Budu ráda, když odpovíš na těch pár mých.