close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jedna (protože mě nic lepšího nenapadlo)

4. září 2014 v 22:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A little bit of pain again. Ale tak to asi chodí. Nevím, jestli z toho vinit jiné, nebo jen sám sebe. Můj pokoj je moc velký, přál bych si, aby se smrsknul. Aby byl mnohem menší, abych měl blízko ke všem zdem. Aby tu nebyly dveře. Aby tu nebyla okna. Chci být jenom tady.
Cítím, jak se každým slovem roztahuju. Chci se smršťovat. Chci se spoutat slovy, stáhnout se jimi jako svěrací kazajkou. Chci mít všemohoucí slova, slova, která tvoří. Co slova nedokáží, doháním písněmi z filmů Twilight (jediná věc, která se jim nedá upřít, je skvěle vybraná hudba).
Pořád jsem obklopený spoustou iluzí. Možná proto, že se bojím, co bych uviděl, kdyby mi nezastiňovaly oči. Pravda dovede být děsivá a skličující. Někdy je horší než lež. Na druhou stranu... když zná člověk pravdu, ví, s čím se má vypořádat. Co mi stojí v cestě?
Myslím na něco, mám to před očima, ale netuším, kde jsem to viděl. Přál bych si to vybavit.

Potřebuji si zase zacpat mozek. Zalít ho něčím tuhým, co ho znehybní. Zpitomět se, zpomalit si myšlenky. Na stole mi leží Etika Níkomachova a nečtu ji. Čím dál tím víc se vzdaluji filosofii, čím dál tím míň mě zajímají sáhodlouhé důkazy o tom, proč si někdo myslí to, co si zrovna myslí.
Nechce se mi nic, nechce se mi nikam. Nechce se mi mezi lidi. Nenávidím všechny příležitosti, které mě k tomu nutí. Miluju svůj pokoj, noční Prahu, prázdné ulice. Miluju svůj klid. Internet, který mi dovolí regulovat dávky mezilidského kontaktu. Stačí vypnout počítat, ignorovat telefon. A je ticho. Stačí cvak. Když chci, pouštím si lidi k tělu, když nechci, zavřu přívod jako u vodovodního kohoutku.
(Mohl bych zase začít používat trapná přirovnání k Twilight filmům. Mohl bych si zase trapně dokazovat, že ty filmy nejsou úplně zbytečné, že nejsou úplně prázdné. Že mají smysl... Konec konců, pro mě ano. Mají smysl jako vymílač mozku, jako odstraňovač, odlehčovač. Mají smysl pro trapná přirovnání.)
(Je čtvrtek... Už je čtvrtek.)

Chci si stěžovat jako malé děcko. Bez rozmyslu, bez skrupulí, bez veškeré cenzury sebestředně ječet, že se cítím sám. Ječet kvůli ptákovinám, které mě trápí. Ječet jen tak. Bez následku. Jsem hrozně sobecký člověk a přesto se nedokážu přenést přes jistou hranici. Stát se prostě a jednoduše sebestředným sobcem. Dělat věci, protože chci. Bez ohledu na ostatní, bez ohledu na cizí dobro, na cizí pocity. Je to můj život, ale jsou v něm i jiní lidé, než já.

Mám pocit, jako kdybych si neměl kde odpočinout. Přitom odpočívám skoro pořád. Ale mám pocit, že je to povinnost. Přátelská povinnost. Partnerská povinnost. Věci, které mám dělat kvůli nějakým zažitým pořádkům, kvůli přátelství, i když mi ubližují.
Rád bych odešel bez rozloučení. Odešel a nechal všechno za sebou. Prostě se tak nějak nenápadně vypařil. Možná bych byl opuštěný, ale zároveň bych byl volnější. Svobodnější. Rád bych na chvíli nechal za sebou všechny starosti a pochybnosti. Přetvářku, která se sama objeví, když jsme s kýmkoliv. Protože vypadám jako pohodový člověk, jako veselý člověk. Jsem veselý člověk? Možná se směju, ale to nikdo nevidí, že je to výsměch, že shazuju sám sebe, znevažuju se, aby mi nikdo jiný tu hodnotu nevzal? Spousta věcí je očividná. Do očí bijící. A lidi to nevidí. (Kolik toho asi nevidím já?)
Kolem mě je svět. A to je to zlo. Bez něj bych žádné zlo páchat nemohl. Ani zakoušet. Ale co když jsem já ten svět? Co když já jsem to zlo?
Nebaví mě bojovat s pochybnostmi, když mi je okolí stále pumpuje do žil. Nebaví mě bojovat s větrnými mlýny. Ale jediná další možnost je vzdát se.
Dřívější bolesti byly krásné, protože byly zbytečné. Protože jsem sám věděl o tom, jak hloupoučké to všechno je. Teď to není hloupoučké, teď má všechno význam. Jak se toho zbavit?
Potřebuju zimu. Sníh. Železné konstrukce. Bílo. Potřebuju být venku sám. Sám v mrazu. Netuším, co od toho čekám. Chci to. Prostě chci.

Chybí mi vlhkost. Voda. A nebo mráz, abych zmrznul a už se neodpařoval. (Jsem divnej. Mám trapná přirovnání. A už ani nedokážu napsat nic sebeironického, co by mě zachránilo před tím sebeodsouzením.)
(Ještě že voda může být i v hudbě...)

Let the only sound be the overflow... Chci přetéct. V té své malé smrštěné komůrce. A utopit se sám v sobě. Utopit se ve svých řekách.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama