close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Dva (abych pokračoval v tradici)

6. září 2014 v 19:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnes to tedy bude. Znovu zkouška toho, jak jsem schopný vydržet nápor cizích lidí v cizím prostředí. Jak jsem schopný ustát kluby plné podivných individuí, podivné hudby (všichni lidé jsou podivní... a všechna hlasitá hudba taky). Jen s pár lidmi, které znám. Jen jednu z těch lidí mohu nazvat skutečnou velkou kamarádkou. Bojím se. Protože tam neslyším, nevidím.
(Je zvláštní zároveň psát svůj článek a zároveň cizí číst.) Dnes není den, kdy bych se cítil na lidi. (Není týden, kdy bych se cítil na lidi.) Prostě bych se nejraději zahrabal doma. U čehokoliv, co neobnáší lidskou interakci. Ukájel se hořkostí vlastního vzteku, Hlaváčkovou poezií, a možná i Skácelovou a Šiktancovou. Ukájel bych se svým prvním Hummusem, kterého jsem připravil jak pro regiment vojáků. Ukájel bych se čímkoliv, co by zrovna bylo po ruce, protože chci být kojen a ukojen. Chci nasát a být plný. (Chci vypustit a být prázdný. Obojí je tak slastné, ale člověk nemůže mít obojí zároveň. Vyber si ze slastí a nezapomeň cítit tu hořkost z toho, že nemůžeš mít opak.)
Něco chci a nevím co. Snědl jsem spoustu hummusu. (Je mi trochu blbě a mám škytavku. Neumírněná slast plodí strast. Nepoznal jsem svou mez.) Mám pocit, že jsem něco neudělal. Měl jsem vytřít barák. Alespon jednou týdně, nebo kdykoliv je potřeba. Je potřeba a já to neudělal. Je tu našlapáno po dešti a já to odkládal a odkládal. Je to odložené. Na kdy? (Alespoň jednou týdně, to bylo včera, ne?)
Zdá se mi to, nebo jsou písmenka menší a hranatější? Kostnatější a osamělejší? Rozčiluje mě to, jsem zvyklý na jiná písmenka. (Nebo jsem si jen odvykl na tato? Je to tím, že zároveň čtu v jiném fontu?)
Nad něčím jsem včera přemýšlel. Nebo předvčírem. A chtěl jsem to napsat a byl jsem si jistý, že si to zapamatuju. Vyprchalo to. Včera bylo krásně. A taky trochu osaměle, když přišel pozdnější večer. Když se večer lámal s noci. Být sám doma není zas taková výhra, ale je to příjemnější, než tu být s rodiči. než tu být s kýmkoliv. Je tu víc místa a míň pravidel. Mám víc prostoru pro setkání sám se sebou. A taky víc prostoru pro strach z dnešního večera. Bojím se. (Bojím se, protože nikdo nepochopí, proč chci po hodině a půl odejít a já jim to nedokážu vysvětlit. Proč budu chtít odejít? Protože mi je na takových místech zle. Jdu tam kvůli kamarádce a bojím se, že se jí nebude líbit, že odcházím. Nechci se vymlouvat, nechci říkat ani rezolutní NE. Chci svobodně přijít a svobodně odejít jako svobodný člověk, bez výčitek a nátlaku.)
Miluju obrázky u post-rockových písní na youtube. Někteří lidé mají vkus vystihnout ten pocit. Takové to tamto. Prostě to, co moc nedokážu popsat. Směs radosti a smutku, osamělosti a vzrušení, rezignace a odhodlanosti. Směs protikladů, která člověka drtí, ale dodává mu velikosti.
Čas se nikdy nevrátí. (Miluju totiž i jména post-rockových skladeb.) A je to pravda. Možná mi chybí nějaké vzrušení. Nějaký risk. Být mužem na laně. Přejít lano natažené mezi dvojčaty. (Už nestojí, nemohl bych ani kdybych chtěl.) Být jako z obalu desky Belladonny. Být ohrožený na životě, žít možná poslední chvíli. Všechno se může zhroutit. Uniknout o vlásek smrti. Nebo taky ne, protože to k tomu riziku patří. Zažít nebezpečí. (Dnešek není nebezpečí, dnešek je nepříjemná situace.)
Nechci nést zodpovědnost za některé situace. Nechci řešit otázky, na které neexistuje správná odpověď. Ano. Ne. Je to jedno. Obojí může být špatně. Ublížím sobě. Ublížím jinému.
Je to jen jeden den. Je to tak nepodstatné. (Je tak nepodstatné ublížit jeden den sobě, ale je tak hrozné ublížit jeden den jinému? Blbost.)
Někdy mívám pocit, že jsem sobec. Jindy, že až moc myslím na druhé. ("Přebíráte až moc zodpovědnost za druhé.") Stejně vím, jak to dopadne. Podobné situace dopadnou vždy stejně. Buď výčitky, nebo vězení. Ale před půlnocí prostě chci odjet. Basta.
Čas nepoběží zpátky. Dnes je dnes a už se to nevrátí. Dnes je dnes jen dnes. Zítra bude jiný den. Dnes je maličkost. (Kyselé hrozny, tak směšné kyselé hrozny, že to ani nefunguje. Tak naivní racionalizace.)
Nechci říct, že dnes přežiju. Nechci tvrdit už nic o dnešku a dnešním večeru. Nějak to dopadne. Nenávidím mezilidské vztahy přesně proto. Lidé nejsou hračka, kterou můžete odložit na rok do skříně. Vztahům se člověk musí věnovat, udržovat je. "Dlouho jsme se neviděli". A to znamená "máme se vidět." Neznamená to automaticky: "už se mi stýská, těším se." Je to prostě povinnost. Přátelská povinnost. Asi nejsem moc dobrý kamarád. Přátelství je možná o tom, že to lidé dělají rádi. ne že se někdy prostě vykrucují a vymlouvají, nebo jdou jen proto, že ví, že už vážně musí. Proč se tolik bojím říct: "Nechce se mi"? Proč se bojím, že je to urážka? Neberu to jako pádný argument. Není to důvod. Protože čas se nikdy nevrátí. Protože teď je příležitost, která nikdy jindy být nemusí. Bojím se říct "nechce se mi," protože mám pocit, že to není důvod. Že to není dost dobrý důvod. Že je třeba se překonat. Mám pořád tendenci něco překonávat, hlavně sebe. Posunovat hranice všeho. Někdy je to možná správně. (Někdy ne. V případě toho druhého někdy mě to možná zabije.)
Měl bych víc sledovat, jak se chovám k ostatním. Jak se rozhoduji, když mě někdo prosí. Proč neumím říkat Ne.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama