Opět propadám jejímu hlasu. Hlasu Susanne Sundfor. Je tak ledový. Tak ostrý. Cítím, jak mě řeže, jak mě studí. Jak si prodírá cestu do morku všeho. A včerejší smutek nemizí. Stále tu někde dřímá, jeho přítomnost je očividná.
Prál bych si toho tolik. Jezdím kolem Střepa. Tramvají z jednoho směru, autobusem z druhého. Praha je opět živá, opět je tu tolik míst, které mohu s někým spojit. S někým novým. Život je kořeněný.
Hlas Susanne mě otevírá. Dává průchod stříbrnému pocitu. Stříbrné lítosti. Člověku je do pláče. Vzpomínám na dobu, kdy jsem chtěl umřít. Byla u toho s tím svým hlasem. S hlasem, který otevírá pandořinu skříňku.
Na světě je tolik smutných lidí...
Chci se nechat rozříznout tím hlasem. Vytéct všechno, co ve mně mokvá. Vyčistit se, jako se čistí rána. A zahojit se.
Chtěl bych být čistý jako sníh. Chtěl bych toho tolik.
Chtěl bych zimu. Spoustu sněhu. Nelítostnou záplavu lítosti.
Miluju to hryznutí vlka. Když ucítíte čelisti, jak vám tisknou celé tělo. Jak se zakusují do srdce. A bolest se šíří dál. Miluju ten pocit, když jedu kolem domu Střepu. "Teď bych mohl vystoupit a jít kolem..." Co z toho mám?
Miluju toho tolik.
Zavři oči. Něco si přej. A celý svět se změní. Najdeš odvahu je otevřít?
Co kdyby se mi má přání splnila?
Rád se ptám. Odpovědi se mění, ale otázky zůstávají. Měním se už ptaním. Měním se každou odpovědí.
Krmím se nadějí. Krmím se představami. Možnostmi, které nebudu realizovat. Co kdyby to byla realita? Možná bych zemřel hlady.
A dnes si snad i přeji usnout. Nebát se spát. Rozpustit se. Ať se svět chvíli mění beze mě.
Pořád platí mé Miluje tě. Někdy to cítím víc, někdy míň. Když mi chybíš, cítím, jak je to stále reálné. Romantika možná nikde, ale srdce stále tluče.
(Napiš mi básničku.)
I když blouzním o Střepu, ty jsi stálý. Zůstáváš. Jsi ten nejmíň spolehlivý člověk, jakého znám. Ale jsi při mě. A ano, věřím ti. Možná konečně nalézám tu důvěru, kterou jsem tak dlouho hledal. Důvěru, kterou jsme kdysi zničili.
Není to stoprocentní. To si uvědomuju.
A zítra bude všechno pryč. Otevřu oči a bude jiný svět.
Myslím, že kdybys na chvíli jen zkusil být se Střepem, tak bys zjistil, že to všechno bylo vlastně napůl platonické. Nakonec to není člověk dostatečně kompatibilní a tvůj mozek si to jen teď odmítá přiznat...
Co na to říct... Láska nás jen zkouší, jestli vydržíme...
Je to sranda poznávat někoho takhle přes blog
..
(Jen malá poznámka k Praze... Zrovna jsem se nastěhovala na kolej a vůbec se mi to nelíbí... Je tu takový hluk!!)