close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Blues

10. září 2014 v 23:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vzpomínám na sterilní doby. Nikdy jsem možná nebyl čistý, býval jsem ale sterilní. Vydestilovaný čímsi, co nedovedu popsat. Snad bolestí, sebemrskačstvím. Prosátý, pročištěný, vydezinfikovaný. Voněl jsem jako prázdná dlážděná místnost čerstvě vytřená savem. Já jsem byl ta místnost. Ta vůně, která dávala člověku tušit něco rozlehlého, ale hrozně úzkostného. Byl jsem vyčištěný úzkostmi. Slabými, možná. Přesto ovládaly můj život, drhly ho a drhly, dokud nezůstala bílá kost.
Vzpomínám na doby, kdy jsem se zkazil. Kdy mě přestali drhnout. Kdy už bylo té běloby tolik, že se o ni něco zlomilo. Jsou chvíle, kdy už nemůžete bít bělejší. Pak všechno zemřelo a já se zkazil. Úzkosti mě drhly ještě víc, ale marně. Nevím proč, ale je to tak slastné. Celá ta doba, kdy na mě padalo smetí. Kdy jsem se z čistoty měnil v něco, co se kazí. V hnijící cosi - hnijící sladce, krásně a slastně. Začal jsem růst, začal jsem se měnit. Vyrostl jsem z hniloby a necítím se špinavý.
Nepřijdu si špatný, přestože jsem dělal špatné věci. Dělal jsem je s vědomím toho, že jsou špatné, ale i přesto si jako špatný nepřijdu. Vzpomínám si na své cigaretové období. Cítím se tak slastně. Tak nádherně. Protkaný krásou. Jehla se mi při každém stehu zaryla do těla, ale za ní šlo to nejlepší.
Musíme dělat rozhodnutí.
Minulost byla tak krásná v tom, že jsem měl naději i na jinou budoucnost. A přítomnost.... je snad krásná tím, že je to zrovna ta z budoucností, kterou jsem si tehdy vybral. Nejkratší cesta zpět přes vzpomínky.
Myslím na Mr. Nobody. Na ten film. Je tak plný bolesti. Tak plný toho, co mohlo být. Toho, co nikdy nebude.
Design your own universe. Nikdy nemůžeme mít všechno. A já nevím, co chci. Nedokážu se rozhodnout. A když to znovu pocítím, jako by mi zmizela zem pod nohama, nestojím nikde. Pode mnou je nekonečný prostor. Nic v něm není. Je všude kolem a já nemůžu jít.
Už i já mám takovou svou pandořinu skříňku. Je v ní bolest a já ji toužím otevřít. Aby to mohlo všechno ven. Ale mám strach. Mám takovou hrůzu z bolesti.

Je zvláštní, že spousta těch nejlepších věcí mě potkala až potom. Až po gymplu, až po odchodu z toho mého tak nějak domova. Ale jako nejlepší období života mám pořád zafixovaný poslední rok tam. Letní Bouři. A všechno, prostě všechno. Poslední zimní dovolenou s rodinou, ledovou krásu, která konečně rozkvetla. Mráz, který mě konečně objal. Polibky a ledovou odtažitost zimy. Sněhu. Všeho.
Pořád se toužím zbavit všech těch jedů. Říkám jim lidskost. Tolik se toužím zbavit potřeby milovat. Celé své milostné minulosti. Není to tím, že bych odmítal přijmout svou orientaci. Je to tím, že odmítám přijmout všechnu tu tělesnost. A realitu závislosti. Toho, že člověk není ostrov, není sám pro sebe, není soběstačný. Nikdy ne úplně. Tak moc bych chtěl být dřív. Před osmnáctým rokem svého života, nezažít všechny ty krásné věci. Ano. Nezažít nic krásného, žít pořád jen v temnotě, utápět se v depresích. nezkoušet najít cestu ven. Nehledat.
Vážně bych chtěl nikdy netančit blues na Dream a little dream of me? Vážně bych chtěl nikdy nezažít tu první lásku, nebýt kýčovitě přirovnán ke hvězdě? Nikdy bych nechtěl být kouzelný? Nepoznat člověka, kterého tu oslovuji vždy jen druhou osobou, protože pro něj nemám žádnou přihlouplou přezdívku? Možná ano. Je to jedna z možností, kterou jsem zabil rozhodnutím najít si partnera.
A stejně tehdy už ve mně ten jed byl. Tělesnost.
Když to nemohu zabít, musím to přijmout. Nic víc mi nezbývá.
Nechtěl bych přijít o ten tanec na Dream a little dream of me. Kdo bych pak byl? Nechci zpět. Nechtěl bych jet jinou cestou. Jsou to teprve čtyři roky. Ne zas tak dlouhá doba. A tolik mi to chybí. Jako by to bylo tak hrozně dávno, jako bych já byl tak hrozně jiný. Jako by celý svět vypadal jinak. Žil jinak.
"Babička spí, tak musím psát potichoučku."
"Jsi kouzelnej."
První z toho druhu lásek. Zamilovaností. Výlety na Petřín a spousta země. Spousta magie. Spousta přírody. Tehdy to začalo, tehdy se změnil svět. Krása může být i kudrnatá.
Je podivné někoho ztratit, aniž byste ho poznali.
Krása v oblecích. Krása v šatech. Krása v pohybu. Dnes je má velká cesta zpět. Vyhlídková cesta, nemůžu opustit svou loď. Miluju blues. Miluju valčík. Miluju waltz. Miluju čaču. Miluju jive. Miluju tango. Miluju... miluju všechno. Čardáš.

Sweet dreams... Sním si svůj sen. Nevím nic o životě. A jsem.
Jsem tmavomodrý. Spíš než šedý. Ta tmavě modrá, ta půlnoční barva, barva té písně, ve mně sídlí a splývá se mnou. Nedovedu si svůj život představit jinak. Nechci si ho představovat jinak. Je možná šedý. Ale půlnočně modře šedý, i když to vůbec nedává smysl.

Všechno se smaže. Pár tónů a svět je jiný. Malá událost může změnit svět. Co bylo před třemi lety mi mění dnešní den. Mění mi to život. Mění to mě. Jsem spolutvořen svou minulostí. ("Jen zvony ví, co jsi mi dal, jen zvony ví, co bude dál...")
Miluju písně o spaní. Písně ke spaní. Ukolébavky pro dospělé. Ukolébavky plné lásky, která neexistuje. Iluze, která má tu tmavomodrou barvu těsně před usnutím.
(A jednou si to přečtu a budu vzpomínat na ten večerní pocit. Nebo si řeknu, že je to jeden z těch slabších článků, že mi nic nepřipomíná. Nebo že připomíná to samé, co skoro všechny ostatní. Nikdy nevím. Nikdy netuším dopředu.)
Nejraději mám dvě písmena. P a F. (Ale musí být ve správných slovech. Ve správných jménech.)

Jsem kouzelný. Řekli mi to. Jsem kouzelný. Vzpomínám na nejkrásnější slova, jaká mi kdo řekl. Nebo možná nebyla nejkrásnější. Vzpomínám na slova, která pro mě znamenala tolik. ("Kdybych byla Letní Bouří...")
Přál bych si milovat někoho, kdo by se mnou tančil blues. Kdo by se mnou tančil blues takovým tím způsobem. Bluesově, zamilovaně, tmavomodře...
Přál bych si toho tolik... Přál bych si toho moc.
Cítit cizí tělo. Žár lásky. Všechna ta cliché. Půlnoční blues. Pomalé taneční kroky. Rytmus v bocích, v kolenou. Láska v pohybu. Netělesná tělesnost. Jako by se veškerá vulgarita vytratila. Vše je vyjádřeno uměním pohybu. Neexistuje nic jako polibky, ale cítíte dech na tváři. Cítíte napětí. Cítíte tu přitažlivost. Kouzlo okamžiku. Oba tančící jsou kouzelní.
Chci tančit. Pomalu. Osvojit si rytmus. Poddat se.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama