Září 2014

Explosion (not in the sky)

30. září 2014 v 22:06 | Grey.t |  Střepy
Střepy všude. Nálada na Placebo. Nálada na Lanu. Všechno zmrzlo v minutě. A jedinému člověku, který by mě mohl trochu utěšit, nedokážu říct o objetí. Protože všechna má bolest je tak sobecká. Nemůžu od něj žádat útěchu v tom, že jsem zakoukaný i do někoho jiného. Opět stejné schéma bolesti. Mnohem živější v jednom, mnohem mrtvější v jiném.
Chtěl jsem se rozejít. Když vidím jediný úsměv, jistota se vytratí. Je to ten úsměv, bez kterého nechci žít. Jsou to ty drobnosti, které tak moc potřebuji, abych měl jistotu, že aspoň někoho miluju. Že aspoň trocha lásky existuje. A stejně je tvé tělo tak chladné, jako bychom byli tisíc světů od sebe. Když něco říkám, jde to mimo tebe. Když něco říkáš, jde to mimo mě. Co jsme? Proč mě miluješ?
Proč chci já být s tebou? Miluju, jaký jsi. Miluju na tobě tak polovinu věcí a druhou polovinou mi ubližuješ. Ne proto, že bys chtěl, ale prostě proto, že jsi takový, jaký jsi. Líp to nedokážeš.
Jestli něco potřebuju, jsi to ty. Chci, abys byl šťastný. Mám pocit, že pak bych byl šťastný i já.
Přitom tě tak moc podvádím. Jsem smutný kvůli někomu jinému. Kvůli někomu, kdo mi není ani zdaleka tak blízký. Kvůli někomu, kdo by mi měl být tolikrát dál než ty... A místo toho si k srdci víc připouštím Střepy než tebe. Ten špatný jsem já, ne ty.
Tolik mi chybíš. Tolik bych se k tobě chtěl přitulit. Ležet zas chvíli v tom blaženém klidu, v oddechu. Jen ať si svět počká.

Jsou šťastnější. Střep a jeho střípek. Je to důvod k rozchodu? Že je někdo šťastnější, že se k sobě dva lidé chovají jinak?
Nikdo na světě nemá tvůj úsměv. Nikdo se nedokáže chovat tak roztomile rozjíveně. Nikdo nevoní jako ty.
("They say that the world was built for two, Only worth living if somebody is loving you..." Vždy byla o nás. Pro nás. Kam jsme se poděli, kde je my?)

Chci znovu ochutnat to chybíš mi, to budeš mi chybět jako na začátku. Znovu poznat lásku, kterou jsme měli. Proč je teď všechno tak přizabité, polomrtvé, táhlé a nudné? Proč je všechno nucené? Proč chybí jiskra. Pořád jsi to ty, pořád jsem to já. Co se s náma stalo?

Proč přichází střepy, proč se objevují imaginární lásky?
Proč se ničím? Proč se ti vzdaluju?

Destroy everything you touch

Bojím se všeho. Pár slz a svět je lepší. Lehčí. Jako kdyby slzy vážily tuny. Láska je nádherná. A já tě dnes ani pořádně neobjal. Pořád jsi to ty. Pořád jsem to já. Pořád je naděje.

Nebude to snadné. Mám střepy v srdci. Jsou střepy mezi námi. Celý svět je složený ze střepů, celý svět má ostré hrany. Cokoliv nás může rozříznout.
Nemůžu tě přestat milovat. Na poslední chvíli jsem to našel. Lásku k tobě.
"Který vlk vyhraje?"
"Ten, kterého krmíš."

Pět

27. září 2014 v 23:44 | Grey.t |  Střepy
Je krásné být znovu začleněn do noci. Dýchat večerní vzduch. Cítit chlad. A propadat melancholii. Nic není jak má být. Všechno je vlastně špatně.
Miluji své monology, svou sebeterapii. Miluji sebeironii, která pak vystoupí. Stav, kdy naprosto zesměšňujete svůj život... Nakonec ne jen svůj.
Možná že to, co mě někdy nejvíc drží při životě, je živá nenávist k životu.

Toužím po objetí a opět ho nedostanu. Opět na noc sám v prázdném bytě. Přijde mi to smutné.

Chtěl bych vše v jednom. Dnes jsem na to přišel. Stačila by mi jediná věc, ale muselo by to být vše v jednom.
Dnešek je zvláštní den. Smutný den. A já chtěl tolik říct a najednou není co.
Mám chuť se schoulit do klubíčka, zavřít oči a jen tiše vrnět. Neřešit tolik věcí... tolik věcí.

Úterý je poslední den života.

A já vzpomínám na své sluníčkové období, kdy jsem chtěl láskou spojit svět. Propojit všechny lidi. Zničit samotu.
Teď v ní kráčím. jsem v ní tak rád, tak doma. A zároveň ne. Zároveň chci, aby byl někdo se mnou, občas.

Znovu jsem zažil ten úžasný pocit: hledím na hvězdy a myslím na Letní Bouři. Takové cliché mého života, ale tak tak tak tak tak krásné. A celou tu procházku bych mohl dělat do nekonečna, kdyby mi nebyla zima.

(Týden zmizel, jako by ani nikdy nebyl. Všechno proběhlo, prosvištělo kolem. A já ani nestihl pořádně zamrkat. Ráno, poledne, večer, noc, ráno.... co jsem vlastně celý týden dělal?)

Když vám po dlouhé době odepíše střep.... je to vlastně hrozně zvláštní. Podobně jako s Letní Bouří. Dochází k rozdvojení, k odštěpu představy a reality. A zároveň k jisté chvilkové blaženosti. K pubertální extázi: "napsal!"
Jsem tak hrozně dětinský.

A půjdu spát.

šifra

27. září 2014 v 8:53 | Grey.t |  Střepy
Opilost vždycky chutnala po whiskey. Ta pravá opilost, ta nejlepší. Bez té chuti to nejde. Bez té chuti je to jen laciné motání hlavy. Stačí přidat trochu vůně, trochu chuti.... a je to něco hlubšího.
Dnes žádné zážitky. Nic extra, nic mystického. Jen mnohem živější člověk. Mnohem citlivější. Nahé maso.
Střep najednou už nic neznamená. (Na jak dlouho?)
Svět bez sluchátek víc bolí. Je úplně jiný. Stačí malý pohyb. Hudba zmizí. Zní jiné zvuky. Člověk je najednou bezprostředně akusticky svázám s okolím. Slyší slova. Hlasy. Kroky. Miliony věcí.
Cestu mi vybírala mince. Která strana padne? Kterou cestou půjdu?
Neposlouchal jsem ji.
Viděl jsem Vyšehrad a byl jsem opět okouzlen.
A doufal jsem v něco jiného.
V sebe víc čistého.
Nevím, jestli má cenu modlit se za odpuštění.
Chci odpuštění?
Chci nikdy nedělat nic špatného.
(Ptám se: Co by na to řekl Střep. Špatné věci mi vadí kvůli němu? Je to tak? Jde o projekci? I have no idea.)
Nemůžeme udělat jiné rozhodnutí v minulosti. Odbočíme a svět se změní. Svět je hned jiný.
Necítím se špatně. A to je na tom možná to nejhorší.

Marnivost

25. září 2014 v 23:55 | Grey.t |  Zážitky a události
Je zvláštní pocit pořídit si něco za vlastní peníze. Poprvé něco drahého. Cítím se víc samostatně. Víc uvědoměle.
Kdykoliv si něco kupuji, mám pocit, že bych mohl utratit ty peníze lépe. Ať už je to cokoliv. Největší marnost pociťuji při koupi oblečení. Jistě, je hezké mít něco pěkného na sebe. Něco slušivého, co vám třeba i ladí k ostatnímu oblečení. Ale co z toho? Jaká existenčně nutná potřeba se tím naplní? Pořád jsou to jen hadry, ničím výjimečné. Prostě hadry. K čemu je kabát za osm tisíc? Čím je výjimečný? Je tak nadčasový? Pochybuji. Je tak houževnatý, že vydrží deset let?
Dnes jsem si koupil telefon. Konečně nový. Neseká se, netípe mi hovory, nevypíná mi aplikace. Dokáže mě dostat na net, aniž by mi vypnul hudbu a pak můžu plynule přepnout na jízdní řády, bez obav. Ale tak si říkám: neplatil jsem sedm tisíc jen za úplně zbytečný luxus? Za něco, bez čeho bych se dokázal obejít? Protože obejít bych se bez toho dokázal rozhodně.
Nepopírám, že je příjemné psát zprávy, aniž bych se musel rozčilovat, že se mi po každém slově zasekne klávesnice. Nepopírám, že mám radost. Miluji nové věci a za vlastní peníze jsou lepší.
Pak je tu ale ten pocit: nebylo by lepší peníze uložit na spořící účet? Odevzdat je rodičům za to, že je už dvacet dva let vyžírám? Udělat cokoliv mnohem ohleduplnějšího, smyslplnějšího a nesobečtějšího? Darovat sedm tisíc na charitu? (Dobře, to bych nepřežil, to už si radši koupit ten kabát... Jsem sobecká svině?).
Taky si vždycky ceny výrobků přepočítáváte na něco užitkového? Já na rohlíky. Když si jdu koupit něco zbytečného... třeba pizzu, protože se samozřejmě dá najíst mnohem levněji než za stovku... automaticky zkouším počítat, kolik bych za to měl rohlíků. Tedy kolik dní bych dokázal přežít z peněz, které vydám na stravu za jeden den. Stojí-li rohlík dvě koruny (v Bille 1,90, ale usnadním si to), pak bych měl přesně 3500 rohlíků. Pokud denně sním deset, žil bych skoro rok z toho, co jsem dnes utratil. Není to hrozné? (Jistě, když přihlédnu k tomu, že jsem utratil jen 6490, bylo by to 3245 rohlíku, tedy 324,5 dne zajištěné potřeby po jídle, ale to už takový rozdíl není, o měsíc míň, no..)
Fakt je, že hrozně nerad utrácím za cokoliv. Úplně nejradši prostě sedím na penězích. Hezky syslím a syslím, nikam nechodím a nic nedělám. A pak se raduju, kolik jsem našetřil za kapesné, kolik jsem si našetřil za brigádu, kolik z narozeninových "dárků". (Peníze prostě nejsou plnohodnotný dárek.) Problém je, že pak přijde ta otázka: co s tím?
Věčně si stěžuju, že na něco nemám. Asi by ani tolik nebyl problém si na to našetřit. Je problém za to ty peníze utratit. Jistě, kdybych si našetřil víc peněz, mohl bych si koupit třeba lepší notebook. Ale já nevidím ten hlavní důvod: k čemu lepší notebook?
To je ovšem v přímém rozporu s mou touhou po nových věcech. Miluju nové věci, hlavně technické, ať už je to discman, televize, mp3 přehrávač, telefon, počítač. Cokoliv, co něco umí, mám rád. Mám vždy pocit, jako kdyby se v tom skrývalo něco hrozně nádherného, úžasného a oslnivého. Po pár hodinách či dnech zkoumání a hraní si pro mě předmět začne uvadat. Jistě, je to pořád užitečná věcička, ale ta ohromná tajemství se rozplynou. Je to jen to nadšení z něčeho nového.
Jsem v tomhle naprosto materialistický. Na druhou stranu něco podobného zažívám i s nápady. Když mě zrovna náhodou osvítí a mám nápad na povídku, jsem z toho naprosto nadšený. Mám pocit, jako bych objevil něco stejně nesmírně bohatého, jako u toho telefonu... A pak, když to získá formu, zjistím, jak moc omezené to celé je.
Cítím se marnivě. Koupil jsem si telefon za 6500. Jediné, z čeho mám skutečnou radost je, že jsem s tím nemusel vysávat rodiče. Nemusím mít aspoň v tomhle to černé svědomí, že se chovám tak sobecky, zatímco oni dřou, abychom měli na chleba (a na wifi a takové ty další esenciální věci, víte? :D).
Ale mám vlastně i radost z toho telefonu. Že je hezký. Že ho mám. Že je funkční. A mám ohromný strach, že na něm najdu spoustu záporů. Třeba malou výdrž, tak už se teď pomalu celkem ukazuje... snad to je jen klam.
No, takže tak. Asi jsem se potřeboval podělit o to, jak hrozně marnivě se cítím. Protože jsou lidé, co musí obracet každou korunu. Protože nemáme zas tak daleko k tomu, abychom měli nějakou finanční krizi taky. Protože nevydělávám plnohodnotně (možná by mi to přišlo smysluplnější, než studium).
Marnivost nad marnivost... celý tenhle svět. Ten konzum.
(A vím, že originál je marnost nad marnost, nejsem blbý, jen parafrázuji.)

Čtyři (další číslo pro bezejmenné, protože už bylo na čase)

24. září 2014 v 1:12 | Grey.t |  Střepy
Opět propadám jejímu hlasu. Hlasu Susanne Sundfor. Je tak ledový. Tak ostrý. Cítím, jak mě řeže, jak mě studí. Jak si prodírá cestu do morku všeho. A včerejší smutek nemizí. Stále tu někde dřímá, jeho přítomnost je očividná.
Prál bych si toho tolik. Jezdím kolem Střepa. Tramvají z jednoho směru, autobusem z druhého. Praha je opět živá, opět je tu tolik míst, které mohu s někým spojit. S někým novým. Život je kořeněný.
Hlas Susanne mě otevírá. Dává průchod stříbrnému pocitu. Stříbrné lítosti. Člověku je do pláče. Vzpomínám na dobu, kdy jsem chtěl umřít. Byla u toho s tím svým hlasem. S hlasem, který otevírá pandořinu skříňku.

Na světě je tolik smutných lidí...

Chci se nechat rozříznout tím hlasem. Vytéct všechno, co ve mně mokvá. Vyčistit se, jako se čistí rána. A zahojit se.
Chtěl bych být čistý jako sníh. Chtěl bych toho tolik.
Chtěl bych zimu. Spoustu sněhu. Nelítostnou záplavu lítosti.

Miluju to hryznutí vlka. Když ucítíte čelisti, jak vám tisknou celé tělo. Jak se zakusují do srdce. A bolest se šíří dál. Miluju ten pocit, když jedu kolem domu Střepu. "Teď bych mohl vystoupit a jít kolem..." Co z toho mám?

Miluju toho tolik.

Zavři oči. Něco si přej. A celý svět se změní. Najdeš odvahu je otevřít?
Co kdyby se mi má přání splnila?

Rád se ptám. Odpovědi se mění, ale otázky zůstávají. Měním se už ptaním. Měním se každou odpovědí.

Krmím se nadějí. Krmím se představami. Možnostmi, které nebudu realizovat. Co kdyby to byla realita? Možná bych zemřel hlady.
A dnes si snad i přeji usnout. Nebát se spát. Rozpustit se. Ať se svět chvíli mění beze mě.

Pořád platí mé Miluje tě. Někdy to cítím víc, někdy míň. Když mi chybíš, cítím, jak je to stále reálné. Romantika možná nikde, ale srdce stále tluče.
(Napiš mi básničku.)
I když blouzním o Střepu, ty jsi stálý. Zůstáváš. Jsi ten nejmíň spolehlivý člověk, jakého znám. Ale jsi při mě. A ano, věřím ti. Možná konečně nalézám tu důvěru, kterou jsem tak dlouho hledal. Důvěru, kterou jsme kdysi zničili.
Není to stoprocentní. To si uvědomuju.

A zítra bude všechno pryč. Otevřu oči a bude jiný svět.


Kdybych byl sebou, byl bych...

23. září 2014 v 1:54 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Malé bodnutí u srdce. Nikdy to neodejde úplně. A třeba jo. A třeba ne. A třeba někdy přestanu litovat, že nejsem víc volný. Že si víc neužívám. Třeba jednou přestanu závidět každému, kdo je schopný mít každý měsíc někoho jiného. Kdo je schopný nevázané "lásky". Nevázaného sexu.
Připomínka. "Toho znám. Ten teď chodí se Střepem". Slyším se to říkat. Vidím se to psát. A co na tom záleží. Že na světě jsou hezčí lidé, než já. Že na světě jsou lidé, kteří mají ze života víc. Že jsou na světě lidi, kteří jsou šťastní. A já jim to na jednu stranu hrozně přeju. A na druhou stranu hrozně závidím. Hrozně nepřeju.
Nedokázal bych se vzdát vztahu pro úlety.
nedokázal bych mít úlěty, ani kdybych neměl vztah. Protože se bojím. Bojím se nemocí, bojím se HIV. Panicky. Stačí sex s partnerem a mívám hysterické záchvaty ohledně zdraví. "Ty mi nevěříš?" Nechápe to. Nejde o důvěru. Jistě, mám i nějaké důvody nevěřit. Docela dobré důvody. Jde ale o něco jiného. O stoprocentní jistotu.
Dokázal bych se vzdát vztahu... ne, všech vztahů, jen proto, abych eliminoval riziko nákazy? Asi ano.
Je normální se tak bát? Jistě, je to bezpečné. Ale je to normální? Svazuje mi to život. Jistě, nebudu děvka. Ale co když chci být, trochu? Co když chci prožívat morální kocovinu, výčitky a všechno. Ne obavy o zdraví, ale obavy o svou moralitu.

Nebo se chci úplně ztratit v romantice. A myslet si o každém promiskuitním člověku, že je zvrácený, nemorální a špatný. Zkažený. Ne tiše závidět...
Jistě, k čemu by mi to bylo... Co bych z toho měl...
Já vlastně nevím. Možná to chci prostě proto, že to nemám.

"Fuck yeah, give it to me, this is heaven. What I trully want is innocence lost."
Jsem někde. Jsem někdo. Jsem.
A kousek ode mě je Střep. Pár ulic jedním směrem. Přes jednu velkou silnici. A co z toho mám? Je divné bydlet tak blízko někoho. Někoho... ne jen tak někoho.

Nejde o nic. Vůbec o nic. Jen o to, že jsem přišel o tolik věcí. Mohl jsem toho mít tolik. A mám toho tak málo.

Nevím, co chci.

"Ale vy to nechcete. Pro vás je důležitá ta citová stránka. Myslím, že pro vás tohle není ta pravá tužba." Nebo něco v tom smyslu. Není? Toužím po tom tak často.

Chtěl bych se vyplakat někomu do náruče. A člověk, který je mi asi nejblíž, to slyšet nesmí. Kdo jiný mě obejme, kdo jiný bude vonět tou specifickou vůní, vůní mého partnera? Jistě, neřekl by na to nic moc chytrého. Nic moc soucitného. Ale byl by tam se mnou... Ale co v tomhle případě? Co by na to mohl říct? "Ty mě nemiluješ?" "Miluju." "Tak nechápu, proč chceš někoho jiného..."
Co k tomu říct? Co říct? "Víš, asi se občas jen tak zabouchnu do někoho dalšího. Miluju víc lidí najednou a nedělá mi to problém. Ale trápí mě to."

Až budu umírat, budu litovat, že jsem měl málo sexu?
(Když o tom mluvím, přijdu si jak Carrie Bradshaw.)

Přál bych si mít oči zavázané šátkem. Nevidět všechny své marnivé touhy. Nevidět tu touhu, aby po mně někdo toužil. Možná nechci sex. Možná nechci být děvka. Možná se nechci nechat vydržovat. Možná chci jen jediné - cítit tu touhu. Ne vědět, že jsem pro*ukal půl života, ale vědět, že mě chtělo tolik lidí.

Přál bych si mít oči zavázané šátkem. Před tolika věcmi.
Přál bych si mít ještě jednodušší život. Plný přepychu. Bohatství. Věcí, které k životě nepotřebuju. Chtěl bych dělat velká gesta a darovat peníze. Darovat každý týden auto, jako Oprah. Založit si posilovnu jako Madonna. Udělat vlastní parfém. Mít na všechno.
Jsem materialistická svině.
(Nejsem schopný pro to cokoliv udělat. Takže jen závidím.)

Nikdy bych nebyl vlaštovkou.

To neustálé přesvědčování: "Vždyť máš úžasný život, Tome. Greyi. Recituješ si pro sebe poezii. Děláš to či ono a jsi takový a makový, to jen tak někdo nemá." Sebeklam. Snažím se přesvědčit sám sebe, že můj život je dobrý, správný a plnohodnotný. Že přesně takhle mi to vyhovuje. Přitom to není pravda.

Nechci spát. Protože pak přijde zítřek.

"Málokdo to pozná, gratuluju!"
Jsem výjimečný tím, že v čajovně poznám soundtrack k Only lovers left alive. Jsem tak výjimečný, až to bolí. Ale zapomenu dát dýško a vypadám jak největší namyšlenec.

Kdybych byl vlaštovkou....
nic mi z života nezbylo
jako by to ani nebyl můj život
jako bych žil jen svoje patetické bláboly
Kdybych přeci jen byl vlaštovkou, byl bych vlaštovkou bez křídel. A kdybych přeci jen měl křídla, nevážil bych si letu a toužil bych po antilopích nohách. A dokud bych neměl všechno, co na světě lze mít, dokud bych nebyl všechno, co na světě lze být, nebyl bych šťastný. A ani potom bych už nebyl šťastný, protože jsem ve skutečnosti stejně nebyl ničím.
Nemusel by mě nikdo chytit. Lákat. Nalákal bych se sám na první věc, kterou bych uviděl.
Kdybych byl vlaštovkou, zaprodal bych svou vlaštovečnost za cokoliv.

Kdybych si mohl všechno na světě koupit za kousek sebe, kupoval bych si, dokud bych se úplně nerozprodal.

Nejsem dobrý člověk.

Nejsem zbožný člověk.

Nejsem vlaštovka.

A všude mají vyprodáno.

(Je mi zas smutno. Tak hrozně smutno. Není to tak hrozné, jak to asi bývalo kdysi... ale je mi smutno. Stočil bych se do klubíčka a brečel. Nechci usnout.)

Pošlete to dál...


Liebster Award

21. září 2014 v 12:49 | Grey.t |  Zážitky a události
Byl jsem nominován na Liebster Award. Jedná se o takovou řetězovou akci, pravidla (přejatá od Lirky z miloslavab.blog.cz v upravené podobě, tzn. jen 4 nominace) jsou následující:
1) Poděkuj blogerovi, který tě nominoval
2) Napiš 11 faktů o sobě
3) Odpověz na 11 otázek, které jsi obdržel od blogera, který tě nominoval
4) Nominuj 4 blogery s méně než 200 odběrateli, kteří odpoví na tvé otázky (v původním zadání jedenáct, no uvidím, kolik dám, tolik dám)

1) Poděkování:
Takže Mili! Taky tě miluju a budu rád, když mi konečně napíšeš na tom fb, jak jsi v červnu slíbila :) :D A díky za nominaci, pokusím se to nějak zvládnout, ale vůbec nevím, jak mi to půjde.... (Jedenáct věcí, huh :D )
Mám moc rád tvůj blog a jsem rád, že na něj po pauze opět přispíváš, protože jsem tvé články vždy rád četl. Je z nich cítit tvá láska.

2) Jedenáct faktů o sobě... ehm.

První fakt: Když s někým mluvím, skoro vždy se usmívám. Ale těžko říct, kdy je to upřímný úsměv a kdy je to jenom křeč. Naučil jsem se to někdy na gymplu, asi jsem měl pocit, že usměvaví lidé jsou kolektivem líp přijímaní, ale nezabralo to. každopádně mi to zůstalo. V souvislosti s tím mi spousta lidí říká, že jsem hrozně veselý člověk, i když to asi není úplně pravda.

Druhý fakt: Nevím, kdo jsem. Třeba v souvislosti s prvním faktem občas nevím, jestli jsem ve skutečnosti takový, jaký se zdám ostatním... veselý a rozesmátý, nebo jestli jsem takový, jako tady na tom blogu - zahloubaný skorodepresivní mrzout. Těžko říct, možná obojí, možná ani jedno. Každopádně si nikdy nejsem příliš jistý tím, jaký jsem ve skutečnosti... někde v hloubi.

Třetí fakt: Učím se hrát na housle. Už asi čtyři roky, ale hrozně to flákám a tak vlastně nic neumím. Pořád to ale nechci vzdát, protože mám pocit, že bych tím hrozně moc ztratil. Takže mi držte palce.

Čtvrtý fakt: Když mám o sobě říkat nějaké věci, tak vůbec nevím co říct. Zároveň o sobě ale mluvím hrozně rád a jsem svým způsobem dost sebestředný. Důkazem toho je tenhle blog, žejo... Každopádně mi dělá hrozný problém vybírat nějaká fakta, která bych mohl říct a ze všeho, co jsem a jak se vidím, vybrat jen těch pár věcí.

Pátý fakt: Miluju čokoládu. Horkou, tuhou, bílou, černou, mléčnou, oříškovou, čokoládové bonbony, plody moře...

Šestý fakt: Věřím v Boha, nejspíš v toho křesťanského. Nehlásím se k žádné církvi a většinou to do mého života nijak zásadně nezasahuje. Nemám ale rád, když se Boha někdo snaží vyvrátit "rozumnými argumenty" či vědeckými metodami, protože zároveň zastávám agnostické názory o nedokazatelnosti Boha. Boha poznávám Vírou, ne vědou či rozumovými argumenty. Rozum není vše a věda není vše, mimo jejich působnost leží ohromná část světa a lidského života.

Sedmý fakt: Jsem hrozně nostalgický. Často se steskem vzpomínám na nejrůznější okamžiky minulosti. Vzpomínáním trávím velkou část života. Ale nemyslím si, že je to špatně. Můžu sice znít velmi sentimentálně a melancholický, ale svým způsobem vzpomínáním někdy čerpám sílu pro současnost. Navíc si uvědomuji, že i teď bude jednou vzpomínka a že jednou budu nostalgicky vzpomínat na dnešek. Nemyslím si, že je chyba, že nežiju "přítomným okamžikem". Ten je natolik pomíjivý, že téměř nikdy není složený z čisté přítomnosti, ale vždy obsahuje i část minulosti a část budoucnosti, které tomu dodávají kontext a smysl. (Neříkám, že neexistuje mystické "pouze teď a tady". Ale myslím, že pro život člověk vždy potřebuje vědět, kdo byl, kdo je a kdo může být.)

Osmý fakt: Moje nejoblíbenější kapela jsou Cranberries. Napůl jen oficiálně, napůl doopravdy, protože je většinou neposlouchám, ale pořád je to kapela mého srdce, kterou nedokážu zavrhnout.

Devátý fakt: Mám rád letní noci a podzimní deště. Cítím se s nimi nějak spojený. V letních nocích se rád procházím, není ani moc teplo, ani moc zima, tak akorát. A hodí se k nim z nějakého důvodu post-rock. A v podzimním dešti rád zmoknu... prostě miluju to počasí, kdy fouká vítr, je šedo a padají kapky. Vlhko a chlad.

Desátý fakt: Miluji básně Karla Hlaváčka a báseň Adam a Eva od Karla Šiktance. A spoustu věcí od Skácela. Hrozně rád se učím recitovat z paměti. Občas se mi pak v hlavě rozezní jen tak. (""Jsem Adam," křičel na lesy a mraky šly jak procesí. "Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku!"") A vlastně literaturu tak nějak vůbec. Rád čtu některé knihy vícekrát.

Jedenáctý fakt: Jedenáct je jedno z mých nejoblíbenějších čísel. Asi proto, že jen s jedenáctkou můžete mít 11. 11. 1111 v 11:11. A taky miluju pětku. A jedničku.

3) Odpověď na jedenáct otázek:

Máš raději květiny, nebo zvířata?
Těžko říct. Možná spíš zvířata. Ale doma budu mít raději padesát kytek než padesát psů :)

Co na svém životě miluješ?
No... třeba svůj blog, hudbu. Sám na sobě asi svou nostalgii a způsob, kterým prožívám emoce.

Jakou chvíli by jsi za nic na světě nevyměnil?
Takových je spousta. I kdybych teď nějakou popsal, určitě nebude jediná, je spousta dalších, o které bych nechtěl přijít. Třeba tu, kdy jsem tančil blues pod hvězdama ve Stromovce na Dream a little dream of me od Mamy Cass. Nebo některou z těch svých opileckých meditací. Asi skoro žádnou chvíli. Ale mám-li být víc "filosofický", rozhodně bych za nic na světě nevyměnil chvíli své smrti. Nechci být nesmrtelný.

Máš raději světlo, nebo tmu?
Obojí, jak kdy. Ve tmě se bojím, ale v noci se rád procházím. Světlo je hezké a klidné, ale zároveň mi v něm chybí něco ponuře romantického...

Kočka, nebo pes?
Pes.

Ten nejvíce emotivný sen, který se ti zdál.
Spoustu snů si už nepamatuju, ale asi nejvíc psychicky zdeptaný jsem se probudil po dvou snech. V jednom jsem se bavil s babičkou, pohádali jsme se a já ji pak objímal. Nic víc se tam nedělo, ta hádka nebyla nijak hrozná, ale to objetí ve mně zanechalo hrozně silný pocit i po probuzení a bylo mi z toho šíleně smutno. Nevím proč.
Druhý sen byl ten, kdy se mě snažili někde zabít tak, aby to vypadalo jako sebevražda. Nejdřív mi podřezali zápěstí, ale já ne a ne umřít, tak vzali do rukou čepel z gilotiny a chtěli mi tím useknout hlavu, ale ani to jim nešlo. Nakonec se mi nějak podařilo utéct, ale věděl jsem, že je na mě vyhlášené pátrání a že musím zůstat doma. Náš dům byl zabalený v nějaké síti a když jsem se dostal do bytu, máma prováděla felaci tátovi a všude byly knedlíky. To mě taky nějak celkově zdeptalo...

Modré oči, nebo hnědé?
Moje jsou hnědé, modré jsou asi krásnější, ale jak které. Takže hnědé :D

Jaký je tvůj životní cíl?
To bych taky rád věděl :) Asi být dobrým člověkem, zůstat dobrým člověkem a dobře zemřít?

Láska, nebo kariéra?
Pokud to bude pravá láska, tak láska. Jinak kariéra, nebo kompromis :D

Les, nebo obchoďák?
Podle toho, co zrovna potřebuju. V lese toaleťák neseženu, ale do obchoďáku nepůjdu relaxovat :)

Jak podle tebe vypadá rodina?
Jako rodinu si vždycky nejdřív vybavím svou rodinu - otec, matka, syn. Ale pak si představím nějakou tu velkou, rozrostlou rodinu, kde se mají všichni rádi. I když je to nereálné. Podle mě by v rodině měli lidi držet spolu co nejvíc. Problém je, že ne každý člověk je dobrý člověk a ne s každým člověkem lze držet pohromadě. No, ale jinak moc nevím, co konkrétního říct. Každá ta představa už je nějak omezující. Ale rozhodně není o biologii. Matka a otec jsou podle mě lidé, kteří vás vychovali, kteří vám věnovali čas a lásku. Od koho má člověk DNA už není tak důležité. Aspoň to si myslím.

4) Nominace dalších blogerů a otázky pro ně:

1 - Jak bys odpověděl(a) na otázku "Kdo jsi", aniž bys k odpovědi použil(a) své jméno, nebo "já", či něco podobného? (Takže ani "člověk", pokud možno.)
2 - Co je to život?
3 - Existuje altruismus, nebo je za každým dobrým skutkem skryté sobectví, a proč?
4 - Kdyby sis směl(a) vybrat jednu osobnost (herec, spisovatel, umělec, zpěvák, skladatel atp.), živou či mrtvou, která by se stala tvým blízkým přítelem, která osobnost by to byla a proč?
5 - Popiš svého vysněného partnera. Co nejvíc konkrétně a bez ohledu na to, jak moc je to realistická představa.
6 - Zkus vybrat pět vlastností, které dohromady vystihují jen a právě tebe a nikoho jiného.
7 - Existuje nějaká drobnost, která ti vždy udělá radost, drží tě při životě, na kterou by ses dokázal(a) spolehnout, kdyby ti už nic jiného nezbylo? A jaká?
8 - S jakou literární či filmovou postavou se ztotožňuješ? (Pokud s žádnou, tak která ti je nejbližší?)
9 - Kdybys byl(a) kniha, co za knihu bys byl(a)?
10 - Je něco, co bys nikomu nikdy neodpustil(a)? A co?
11 - Co je pravá láska?

A nominovaní blogeři jsou, většinou prostě z toho důvodu, že je mám rád a že mě zajímá, jak odpoví na otázky:
Adélie z Adelinu - Jedna z mně nejbližších lidí.
Fronésis, Aletheia, Veritas či jakékoliv jiné řecké či latinské slovíčko, které si zrovna vybere :) - Další z těch velmi blízkých lidí... A nominovaná je hlavně proto, že mě k některým těm otázkám inspirovala.
Hmyzenka - Další z hrozně blízkých lidí.
Mar - Protože má zajímavé články, zajímavé myšlenky, zajímavý blog a určitě je zajímavým člověkem, který odpoví zajímavě na moje zajímavé otázky :)
Siuška - Další z hrozně blízkých lidí. Nominovaná hlavně proto, aby ji to donutilo opět začít blogovat ^^
Xenin - I když na to nejspíš nebude mít čas, prostě proto, že Xenin. Další z nejbližších přátel.
Kotě - Moje drahé Kotě, protože ho mám rád a protože jsem zvědavý, co mi odpoví.
Christina - Protože mám rád její básně.
Sinsi - Ze stejného důvodu, jako Christina. A taky proto, že patří k těm lidem, kteří sem chodili tehdy.
Bludička - Protože chápe. Snad se nebude zlobit...
Kdokoliv další, kdo chce a chodí sem a na koho si zatím nepamatuju adresu či na jehož blog jsem si zatím nenašel čas. (Akorát, pokud někdo takový je, přihlašte se v komentáři a já vás připíšu, ať to je hezky systematické).

Jinak pro všechny mnou nominované platí následující: Pokud to dělat nechcete, nedělejte to, já se zlobit nebudu. Chápu, že mnozí z vás nemají čas, chuť, nehodí se jim to k tematice blogu, nechtějí dál blogovat, neví, koho nominovat. Ale čím víc vás napíše článek, tím raději budu! :)

Hloubání o životě

19. září 2014 v 0:02 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
ČLÁNEK JE PŘIŘAZEN K TÉMATU TÝDNE "UČÍM SE ŽÍT" (viz. tady)

Nikdy jsem to neuměl. Ne úplně. Ne tak jako ostatní, nebo mi to tak alespoň přijde. Když se díváme do tváří lidí kolem, máme pocit, že přesně vědí, co dělají. Vědí kam jdou a vědí proč. Možná je to jen iluze, možná se tak tváříme všichni. Kolik lidí dokáže uspokojivě odpovědět, co je smyslem života? Dá se tím zazdít skoro každá diskuse...
Co znamená žít? Věčná otázka. Když už si myslím, že to vím, něco se změní. Pevná půda pod nohama je vždycky jen iluzí, dřív nebo později se rozplyne jak pára nad hrncem a člověku zbyde jen údiv: "Čemu jsem to dosud věřil?"
Možná, že se ani neučím žít. Ne tím způsobem, jakým bych se to učit měl. Neučím se o tom, jak se orientovat v úřadech, kam s čím jít. Neučím se fungovat. Jen se neustále ptám. Otázek je dost na celý život... hlavně proto, že na většinu prostě nejde odpovědět. Ale to neznamená, že se odpověď nemá hledat. Všechny ty otázky jsou vlastně takový koán. Kdo jsem? Proč tu jsem? Mám nějaký účel? Jsem svobodný? Je Bůh? A jaký je? Jaký je svět? Co mohu poznat a co už ne?
Učím se fungovat po svém. Naučil jsem se - i když je to možná jen berlička, racionalizace, kdo ví -, že je tu vždycky něco, k čemu se mohu schovat. Že se vždycky naskytne nějaká útěcha, ať už v podobě hudby, básní, knih, přátel.
Učím se fungovat v domácnosti. Prát, žehlit. Vařit. Protože to za mě jednou nikdo neudělá. Ale učím se tím žít? (Jednoznačně ne, protože život není o praní, žehlení a vaření. Už samotná ta otázka mi zavání.)
Nikdy to umět nebudu. (Možná nikdo.) Protože se vždycky objeví něco, s čím jsem se nesetkal. Učíme se vždycky za pochodu. Učíme se nakládat s tím, co nás potká. Nemáme čas si sednout a zamyslet se, pořád musíme jít dál. Ta volba "zastavit se, nebo jít?" není na nás. Je to vždycky jít. Prostě proto, že svět jde a s ním události. Nemůžeme se zavřít do prázdna a rozjímat. Svět se mění a my se měníme. Možná, že umění žít je tedy umění se měnit. Nic morálního, žádný ctnostný člověk, který sahá až k samé idee dobra. Jen člověk, který už nechává věci jít. Ví, které nechat jít a které držet. Možná.
Neexistuje nic jako příprava na život. To vás ve škole nenaučí a ani nemohou naučit. Otázka "co mi to dá do života?" je bezpředmětná. Učit žít se můžeme nejspíš jen tím, že se necháme otrkat životem. Dobře míněné rady do života nic neznamenají, protože obsahují pravdy, na které si každý musí přijít sám, v ten správný čas. A nebo taky nemusí, pokud se jeho život odvíjí jinak.
A možná je cílem života prostě jen smrt a nic jako umění žít není. Není, co se tu naučit. Může to být tak či onak, může to být jakkoliv. Ale pravděpodobně je to prostě přesně to, co si člověk myslí, že to je. Život, smysl života, umění žít - jsou to pro každého úplně jiné věci. Ať už si náplň těch pojmů vybírá každý svobodně, nebo nějak zákonitě vyplyne z vlivu prostředí, zkušenosti a genetiky, je to pro člověka to nejdůležitější: žít podle sebe. Žít tak, abychom měli pocit, že žijeme dobře. Možná, že ten pocit bude lež, ale co jiného máme? Co může být pravdivější, než vlastní přesvědčení? Nejspíš umí žít ti, kteří jsou šťastní. A je vlastně jedno, jestli k tomu potřebují peníze a sex, odpovědi na otázky, nebo vysněného partnera. Asi umí žít ten, kdo žije tak, aby byl spokojený.
Umím tedy žít? Jsem spokojený? Odpovím jako vždy, když se o mě ta otázka otírá: svým způsobem. Protože to, co cítím, by většina lidí nenazvala štěstím, ale když trochu odstoupím a podívám se na svůj život, mám vlastně pocit, že je to něco hezkého. Že to tak má být. Není to žádná extáze, žádná veselost. Nejsem zas tak veselý člověk. Ale jsem - svým způsobem - šťastný člověk.
Možná vážně umím žít.
(Proč si pak ale myslím, že neumím?)

(This world is only gonna break your heart)

18. září 2014 v 1:04 | Grey.t |  Střepy
Vlastně mě to uklidňuje. Pomyšlení, že nikdo nikoho nemiluje. Člověk ví, na čem je. Ví, co nemůže čekat. Není to láska. Ale já tomu nevěřím. Začíná to tak sjetým tónem, že se člověk sesype na kolena. Nechci se zamilovat. Ne do tebe.
Mohl bych to opakovat jako mantru...
Nechci se do tebe zamilovat.
Nechci se do tebe zamilovat.
(Do koho?)
Svět je v plamenech.
Když chci psát, přijdu si podivně netknutý. Najednou uschnu a zkamením.
Připomíná mi Tebe. Ve snu by mě nenapadlo, že tě budu milovat. Ve snu by mě nenapadlo, že bych o tebe mohl přijít.
Připomíná mi Střep. Nechci se zamilovat.
Připomíná mi mě. A I am a rock od Simona a Garfunkela. Připomíná mi tu pevnost. Pořád ještě jsem se nevzdal ochrany svých knih.
Nikdo nikoho nemiluje. Svým způsobem bych za to byl rád. Ale co je potom to, co cítíme?
Chvílema je svět to nejkrásnější místo na světě. A chvílema to nejhorší.

Co já vím.
Co my jen víme.
Tisíc otázek na svět.

Chci to dát do slov a všechno se ztratí. Vesmír mi uteče, konečky prstů marně hmatají. Svět jakoby najednou nebyl. Je prázdno. Jsem já a netuším. Jsem dutý v dutině.

Pořád věrím na lásku.
Věřím lichotkám.
A vím, že jsem naivní.

Pořád čekám. Na ulici.
Na tebe.
(Kdo jsi?)
Čekám na spřízněnou duši.
Chci dotek, co pronikne vším. Přímo ke mně. Dovnitř.
Jsem na ulici sám. A ze sedmi miliard lidí mě nikdo neuspokojí.
Potřebuju obejmout. Ale nevím od koho. Od jiných to nefunguje.

Nevěřím, že nikdo nikoho nemiluje.

Chci nějakou dlouhý pád. Absolutní svobodu. Bez zodpovědnosti. Bez následků.

Jsem jako tehdy. Tolik jsem to chtěl. Trpět svou polyamorií, zažívat absurdní zamilovanosti. Chodit znovu venku po nocích. (I když teď jen na kratičko.) Chtěl jsem, aby se to vrátilo. A vážně se poznávám. Jsem pořád stejný. Stejně naivní s tou potlačenou nadějí, že na ulici někoho potkám.
Teď už možná nejde o lásku. Jen se někomu schoulit do náruče. Mít ten pocit bezpečí.
Chráním, ale potřebuji ochranu.
(Nikdy jsem nebyl stavěný na to, abych byl já ten mužný ochranář.)
Chci bezpečí, někoho, kdo mě ochrání.
(Nezahodím lásku pro bezpečí.)

Dokola jediná písnička. Čas teče mezi prsty. A já k čertu vůbec nevím, co se životem.
Nevím, co chci.

(Nechci Střep. Tohle je jiné chtění. Míň marnivé.)
(Něco za tím vším musí být. Nějaký komplex. Archetyp. Prostě něco.)
(Snažím se nepsychologizovat své přátele, ale psychologizuji sebe.)
Co když prostě chci, aby mě všichni milovali?
(Od všech slyšet, že jsem skvělý.)




Přítel

16. září 2014 v 0:13 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Uchýlit se do náruče někoho, koho znáte. To je kouzlo naposlouchaných skladeb. Skladeb, které vám poskytly útěchu v době, kdy jste zažívali něco podobného. Jsou to staří přátelé. Objímají vás a vám není tak hrozná zima. Nejste tak úplně sami. Jste tu s někým, jste silnější.
Přijdu si jako nějaké depresivní děcko. Zalezlý ve svém pokoji, téměř nekompromisně zavřený. Sám a odmítám číkoliv přítomnost. Kromě post-rocku.
Nechci se ptát: "Jsi můj přítel?" Nedostal bych žádnou odpověď. Jen neustále ten samý tok tónů. Musí mi stačit nevyjádřená láska. Jistě, tvořím ji já. Já miluju hudbu. Ale něco se mi vrací. Útěcha. Blízkost.
Miluju instrumentální skladby. Že nemusím nic. Nemusím vnímat slova.
Šíleně depresivní hudba pro šíleně depresivní osobu. (Nejsem šíleně depresivní. Nemám ty skutečné deprese.) Stačí mi to ale. Ne ke štěstí. Ale k takové celkem snesitelné spokojenosti. Ke snesitelnému stavu bytí. Občas mám chuť brečet, občas mám křeče z toho, jak je post-rock dokonalý. Jak bolí. Z toho, jaký je můj život.
Pokusím se na některé věci nemyslet. (Jmenovitě Střep).
Pokusím se prostě... já ani nevím co. Zvládat svůj život? Není to moc velký cíl?
Mono. Mono. Mono.
(Mono no aware.)
Mono.
Nořím se do nich. Nechávám hudbu, aby se nořila do mě. Nechám přítele, aby přišel blíž. Jediného přítele na světě, kterého k sobě teď chci pustit. Necítím se zas tak hrozně. Dnes ne. (Není to ani zas tak dobré.) Je mi tak akorát na post-rock. Na osamělé post-rockové sezení. Tak akorát na to, abych jánevímco. Abych se vykřičel ze střepů a podivných podivností. Abych existoval dál. Normálně. (Nikdy si nemyslete, že to zvládnete. Že zvládnete něco necítit, když zůstanete v kontaktu.) Vlastně mě tohle už tolik ani netrápí. (Asi jsem se dost vykřičel.)
Yearning.
Jsem sobec. Vím to.
Jsem nevděčný. I to vím.
Nesnáším ty rady: Kdybys byl ve vztahu spokojený, tak na to nemyslíš.
Blbost. V mém případě blbost. (Něco jako polyamorie. Když jsem to poprvé napsal, nevěděl jsem ,že to slovo vážně existuje. Voila.)
(Dnes to nedokážu napsat dobře.)
Chci ticho. Tu drásající agresi post-rocku. Agresi, která člověka tak uklidní. Agresi Yearning od Mono. Jako by z vás někdo sloupal všechnu kůži. Svět je tragický. Svět je temný. Svět je apokaliptický. Výdech. Svět je pořád stejný. Stejně normální, ani ne nádherný, ani ne tragický. Prostě svět. A kůži už zas máte na těle.
Pár tónů. Pár klidných tónů a dokáží tolik. Působit tak ostře. Tak rázně.


Všechno pak ztichne. Nechci být sám. Chci slyšet něco krásného.
Nejkrásnější jsou slova přítele. Ta pravá slova. Ta slova beze slov.

...prostě nic

15. září 2014 v 0:50 | Grey.t |  Střepy
Chtěl jsem jít ven. Chtěl jsem být sám. Poslouchat hudbu v noční Praze. Chodit. Sedět. Přemýšlet. Být sám. Začalo pršet... Zůstal jsem doma.
Cítím se divně.
Pořád mě trápí ten Střep. A já to nechci. Nechci, aby to začlo být vážné. Abych tu měl další vzplanutí pro někoho, s kým nikdy nebudu. S kým bych vlastně ze spousty důvodů ani nechtěl být. Zvlášť když jsem s někým, s kým chci být. Co je špatně? Proč se tak moc nedokážu smířit s tím, že mě už někdo nechce? Že už nejsem středem zájmu... Tím to možná bude.
(Takže nakonec trávím celý večer tím, že projíždím komixy "Living with hipstergirl and gamergirl")
Hrozně moc chci, aby tu byl někdo se mnou. A zároveň chci být hrozně sám. Odříznutý od všech a od všeho. Po čem toužím? Chci lidský kontakt? A proč ho zároveň tak nechci? Vůbec to nedává smysl. Je to tak debilně absurdní, že je to skoro až k smíchu. Možná se celkem těším, až mi někdy někdo popíše podobnou situaci a já se hlasitě zasměju. Ne z výsměchu, ale proto, že podobně hloupé pocity jsem taky zažil. Stejně jako se směju, když mi někdo vypráví o jiných absurditách, které jsem zažil. Není to moc smích.
Jsou chvíle, kdy mi úplně všichni přijdou debilní. Kdy cítím k lidem odpor. Ke všemu, co kdo řekne, co kdo udělá. Všechno mi to přijde tak ubohé a malé. Ani ne směšné. Jen otravné. Všechno na jedno brdo. Celý lidský život jako jedno dlouhé opakování. Smyčka, nic víc. Všichni se chováme stejně. Fotky z dovolené. Fotky z minulosti. Zamyšlení. Politika. O čem to všechno je? Někdy jsou věci, které by mě nadchly. Někdy. Jindy na ně koukám tím nejzakyslejším výrazem.
co když jsme vážně všichni stejní? Nic jako originalita neexistuje, je to jen taková hřejivá iluze, abychom si nepřišli tak všední. Je to paradox, který vzniká tím, že sebe jsme schopni poznat do mnohem větší hloubky než jiné lidi. Nějaké drobnosti se liší, ale až příliš mnoho toho zůstává... Možná...
Možná vůbec nemá cenu se nad podobnými věcmi zamýšlet.
Možná ani nemá cenu dnes ten článek psát. A já vlastně ani nevím, co chci vyjádřit. Pocit, který necítím. Vím o něm, ale nedokážu ho cítit. Jako by byl za nějakou plachtou. Cítím se uměle. Nelidsky. Necitlivě.
Chci se zbavit té touhy po obdivu, po lichotkách. Chci být soběstačný. Nezávislý. Nechci prožívat další ztrátu zdroje krásných řečí. Nic neznamenají. Jsou to prázdná slova. A přesto mě dokáží dostat do kolen. Čím?
Potřeboval bych s někým mluvit. Vážně. Ale nedokážu si představit s kým. A o čem. Jen vím, že je něco, o čem potřebuji mluvit. S nějakým konkrétním člověkem, ale požadavky na tu osobu nesplňuje asi nikdo, koho znám. Nevím, jaké jsou to požadavky. Poznal bych to. (Asi aby existoval jen když to budu říkat a pak zas zanikl. Aby to bylo svěření se plnohodnotné osobě, ale s vědomím, že ta osoba si to nebude pamatovat, nebude to šířit. Možná.)
Je tolik lidí, kteří se mi vzdálili. je tolik věcí, o které jsem přišel. Tolik možností seberealizace a sebeprojevu, které už nemám.
Nemám nic.
("I have my books and my poetry to protect me...")
Nakonec prostě půjdu spát. A bude to den jako každý jiný. Dnes bez hlubších depresí, bez záchvatů breku před spaním. Bude to prostě den. Neděle. Neděle, kdy jsem nešel ven, přestože jsem chtěl...
Snad.
A nebo taky ne.
Co chci? Co sakra chci? (Chci to vědět?) Jaký má smysl ta touha po někom, koho nechci, s kým nechci být? Proč chci být žádaný lidmi, jejichž žádosti bych nikdy nevyhověl?
Proč toho chci tolik?
Někdy mám pocit, že nejhůř se cítím proto, že jsem přeplněný. Že to, co popisuji jako prázdnotu je ve skutečnosti tak velká přeplněnost, že už se ve mně nic nemůže hýbat.
Někdy mám spoustu jiných pocitů. (Zde - špetka té vytoužené ironie, toho sebevýsměchu. Jenom špetička a já ji musím řádně oslavit. Nic jiného mi nezbylo...)

Vážně si asi přijdu sám. Jako bych se neměl na koho obrátit. Jako bych ani nedokázal přijmout lidský kontakt. Jako kdybych se všem vzdálil. Možná proto chci být skutečně sám - nehrát hru. A možná proto tak toužím po kontaktu. Po skutečném kontaktu, který by nebyl hra a ulehčil by mi od osamění.
(Nelíbí se mi, když nechci být sám. Jsem rád sám. Tak hrozně rád. Nechci lidi kolem sebe proto, že sám jsem jiný. Jako bych byl větší, mám víc prostoru pro sebe. Nejsou tam dva lidé, jen jeden.)

Achjo. (To je to nejupřímnější, tím upouštím všechen ten přetlak v průběhu dne. Frekventovaným říkáním "achjo".)
Ví toho tolik... Tak málo kontaktu. No interest at all.
Možná má matka pravdu. Možná jsou všechny ty lichotky o ničem - jen snaha se zalíbit. Možná vážně můžu věřit jen matce a její kritice. Možná nic jako upřímnost mezi vrstevníky neexistuje. Možná, že "vypadáš hezky" je fakt jen snaha dostat se do kalhot. A když člověk po několikáté nedá, tak se to prostě vzdá a už žádné "vypadáš hezky". Už ani žádné "ahoj".

Jako kdyby se některé věci v mém životě vůbec neodehrávaly. Přítel, vztah. jako by to ani nebylo. (Bolest post-rockových not. Každý tón bolí. To chci.)
Nejsme stejní. Každý je nenahraditelný. Když vám někdo chybí, můžete zabít čas a myšlenky s někým jiným. Ale to místo nezaplníte. Prostě ne.
(Chce se mi brečet. Tak z poloviny prostě nad vlastní debilní přecitlivělostí... posměšně.)
Cítím se ale líp. Lehčeji. Řekněte mi někdo, že mi rozumíte. (Někdo nevšední. Tady, ne na facebooku, protože tam se to ztratí.)
Rád bych se ztratil. Rozplynul, aby ze mě všechny tyhle věci mohly vypadat. Jsou těžké, propadly by skrz.
Je divné chtít někoho, kdo bude jako post-rock? Jako některé ty post-rockové písničky, u kterých mám pocit, že mě hudba objala, poplácala po ramenou? Že jsem doma? Nikdo takový není. A já jsem hloupý. Jen hloupý snílek. Blbé "metafory". Spousta plků o ničem. A výsledek žádný... prostě nic.

Third road to nowhere

13. září 2014 v 0:25 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ležím v posteli. Je noc, ale je mnohem dřív, než když se obvykle ukládám do peřin. Zavírám oči a doufám ve spánek. Nepřichází. Z mobilu mi hraje Mogwai. Music for a forgotten future. Puštěná s mým komentářem: "Budeš bulet." Nebulel jsem. Už hraje May nothing but happiness come through your door. Hudba bolí. Je to jeden z nejnádhernějších pocitů, když k vám promlouvá post-rocková hudba. Když na vás nedolehá jen ten smutek, ale především ta bolestivá dokonalost. Každý tón má své místo.
Kde mám své místo já? Uvažuji o životě. O svém životě. O svém nadání psát. Nemám nadání psát, jen hledám útěchu ve slovech. Hledám svou kolébku, dělohu, do které bych se mohl vrátit. Hledám to hřejivé teplo slov. Všemohoucích slov, se kterými správný člověk dokáže stvořit celý svět. A mně stačí, když mi protečou mezi prsty a odnesou trochu z mého života pryč. Zabíjím se slovy. Žiju díky slovům. Pouštím si žilou.
Cítím potřebu psát. Už hraje She got lost in the observatory od Motionless. Jedna z mých post-rockových srdcovek. Cítím potřebu psát, ale nechci zrušit tmu. Nechci přijít o útěchu, kterou tu mám. Nechci přijít o nic. Chci mít všechno. Pořád přemýšlím o životě. Dokud byla tma, bylo to tak snadné: "Nebudeš nic. Nikdy nic. Umři. Zfetuj se. Opij se. Je to jedno." Stačí světlo obrazovky a kouzlo se láme. Nedokážu si poručit smrt. Proklínám kohokoliv, kdo mi do hlavy natloukl, že život je vážná věc. Že musím čehokoliv dosáhnout.
Dvanáct dní od posledního komentáře. Buď nestojím za nic, nebo už jsem tak hrozně protivný a zlý na všechny kolem sebe, že to nikdo nechce číst ani komentovat. Nedivil bych se. Nedivil bych se, kdyby mě už nikdo neměl rád po mém vyznání o tom, jak beru své přátele, jak beru čas, který s nimi trávím. Ne vždy, jistě. Ta nutná podmínka pro zachování výjimky - třeba jsem to já, třeba se mnou je to jinak. (Není to jen nutná výjimka. Ne vždy, prostě to tak je.)
Potřebuju léto a zároveň zimu. Nevím, co chci. Chci to léto, kdy jsem byl nadšený z racků a kdy jsem poznal štěstí. Léto pomněnek, zapomněnek, čekanek. Léto s výletem na Ústřední hřbitov. Potřebuji to léto, kdy jsem v noci coural po Praze a poslouchal post-rock. Noci byly chladné, tak akorát. Nikdy se nic nezopakuje. Svět letí dopředu a já nejsem stejný. Měním se. Nikdy nezažiju stejný pocit.
Je noc, já vstávám v osm a nedokážu usnout včas. Poslouchám post-rock. Co tím chci říct? Opakuji se. Opakuji suchá fakta. (One milion things - one milion thoughts.) Čeká mě rozhodnutí, tentokrát možná definitivní. Filosofie - ano, nebo ne? Pořád je to sen. Pořád to nedokáž úplně odříznout. Ale s každým odloženým rokem budu mít času už jen míň a míň. Život není lehký. Život je vážná věc. To směšné lidské lpění na životě. Pokud je něco po životě, nemá cenu lpět na něm, protože je vždy další čas. Pokud po životě nic není, má o to menší smysl na něm lpět.
Představuji si dlouhý pád. Pád někam do nikam. Svět plný neurčitých zájmen. Někdo. Někde. Něco. Nenaplnitelné nádoby. Někdo někde něco. Základ všech příběhů. Kdo kde co?
Co kde já?
Přál bych si - někdy, jen někdy - nebýt tak sám v té nicotě. V tom pádu. V těch pocitech. Nebýt sám v té samotě. Aby mě někdo držel za ruku, dumal se mnou. Aby mi teď někdo řekl: Mám tě rád. (Ne až to přečtete, ale teď, když to píšu.) Přál bych si tolik nesplnitelných věcí. Jsem ponechán ve svém světě (to je jediný svět, který mám, všichni máme jen ten svůj).
Somma - possible delusion. Jak jsem mohl tak dlouho neposlouchat post-rock? Jako by se ve mně něco rozplývalo. Nebo jako by to konečně zmrzlo do žádaného tvaru. Přeju si zimu. Přeju si vítr a sníh.
Mám podzim. Mám deště. Je to mé počasí. Já to vím, cítím v tom tolik života. A zas mi chybí Anglie a cornwallské počasí. Vítr na Land's Endu. (Následuje dlouhé zasněné vzpomínání na ten vítr. Na ten život, co jsem tehdy měl. Na mou cernunnovskou mikinu a na všechno.)
Prosím, najděte mě někdo.
Proboha, dodejte tomu někdo trochu ironie. Dejte mi někdo něco, čím to můžu zabít. Ten dlouhej pád, tu melancholii, ten vlhkej chladnej pocit bolesti, ve kterym se topim. Tu ironii, která by mě zastavila včas, přesně ve chvíli, kdy to už začíná být příliš patetické. (Někdy teď, hádám.)
Já vážně nevím nic o světě a nevím nic o životě. Nevím nic o sobě. Mám jenom ty svoje pocity a v těch se tak přihlouple sebestředně utápím, jsem jako děcko v bazénku, co se plácá a plácá, fascinováno samo sebou a svým plácáním se. A chci, aby se na mě ostatní koukali. Přijdu si tak. Teď si tak přijdu.
Nedokážu se od toho už odříznout. Od proudu slov. Kdykoliv přijde ta chvíle, začnou proudit slova, ať už mám po ruce cokoliv, nebo ne. Představuju si, jak něco píšu a řetězím slova, řetězím věty. Všechno se to ztrácí, jakmile to opustí má smyšlená ústa.
A million roads to nowhere. Přesně tak si vlastně asi přijdu.
Zavázat si oči a jít. Nehledět na konec - proboha, hlavně tam ne. Nemyslet příliš daleko. Jít krok za krokem. Ať nevidíme absurditu celku, nesmyslnost celé té cesty.
Cítím se tak naživu. Po všech těch sebelítostivých projevech se cítím tak hrozně živý. Cítím to v sobě. V jednu chvíli. Najednou to není utrpení, není to bolest, není to letargické umírání. Je to život. Bodnutí života, které se připomíná: "Hele, já jsem ještě tady". Nebo spíš: "Hele, ale to jsem já, koukáš přímo na mě!". Neviditelný život. Tak velký důvod se milovat. Život. Můj život.
(Kolikátá cesta nikam to je dnes? Dejme tomu, že třetí.)

Blues

10. září 2014 v 23:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vzpomínám na sterilní doby. Nikdy jsem možná nebyl čistý, býval jsem ale sterilní. Vydestilovaný čímsi, co nedovedu popsat. Snad bolestí, sebemrskačstvím. Prosátý, pročištěný, vydezinfikovaný. Voněl jsem jako prázdná dlážděná místnost čerstvě vytřená savem. Já jsem byl ta místnost. Ta vůně, která dávala člověku tušit něco rozlehlého, ale hrozně úzkostného. Byl jsem vyčištěný úzkostmi. Slabými, možná. Přesto ovládaly můj život, drhly ho a drhly, dokud nezůstala bílá kost.
Vzpomínám na doby, kdy jsem se zkazil. Kdy mě přestali drhnout. Kdy už bylo té běloby tolik, že se o ni něco zlomilo. Jsou chvíle, kdy už nemůžete bít bělejší. Pak všechno zemřelo a já se zkazil. Úzkosti mě drhly ještě víc, ale marně. Nevím proč, ale je to tak slastné. Celá ta doba, kdy na mě padalo smetí. Kdy jsem se z čistoty měnil v něco, co se kazí. V hnijící cosi - hnijící sladce, krásně a slastně. Začal jsem růst, začal jsem se měnit. Vyrostl jsem z hniloby a necítím se špinavý.
Nepřijdu si špatný, přestože jsem dělal špatné věci. Dělal jsem je s vědomím toho, že jsou špatné, ale i přesto si jako špatný nepřijdu. Vzpomínám si na své cigaretové období. Cítím se tak slastně. Tak nádherně. Protkaný krásou. Jehla se mi při každém stehu zaryla do těla, ale za ní šlo to nejlepší.
Musíme dělat rozhodnutí.
Minulost byla tak krásná v tom, že jsem měl naději i na jinou budoucnost. A přítomnost.... je snad krásná tím, že je to zrovna ta z budoucností, kterou jsem si tehdy vybral. Nejkratší cesta zpět přes vzpomínky.
Myslím na Mr. Nobody. Na ten film. Je tak plný bolesti. Tak plný toho, co mohlo být. Toho, co nikdy nebude.
Design your own universe. Nikdy nemůžeme mít všechno. A já nevím, co chci. Nedokážu se rozhodnout. A když to znovu pocítím, jako by mi zmizela zem pod nohama, nestojím nikde. Pode mnou je nekonečný prostor. Nic v něm není. Je všude kolem a já nemůžu jít.
Už i já mám takovou svou pandořinu skříňku. Je v ní bolest a já ji toužím otevřít. Aby to mohlo všechno ven. Ale mám strach. Mám takovou hrůzu z bolesti.

Je zvláštní, že spousta těch nejlepších věcí mě potkala až potom. Až po gymplu, až po odchodu z toho mého tak nějak domova. Ale jako nejlepší období života mám pořád zafixovaný poslední rok tam. Letní Bouři. A všechno, prostě všechno. Poslední zimní dovolenou s rodinou, ledovou krásu, která konečně rozkvetla. Mráz, který mě konečně objal. Polibky a ledovou odtažitost zimy. Sněhu. Všeho.
Pořád se toužím zbavit všech těch jedů. Říkám jim lidskost. Tolik se toužím zbavit potřeby milovat. Celé své milostné minulosti. Není to tím, že bych odmítal přijmout svou orientaci. Je to tím, že odmítám přijmout všechnu tu tělesnost. A realitu závislosti. Toho, že člověk není ostrov, není sám pro sebe, není soběstačný. Nikdy ne úplně. Tak moc bych chtěl být dřív. Před osmnáctým rokem svého života, nezažít všechny ty krásné věci. Ano. Nezažít nic krásného, žít pořád jen v temnotě, utápět se v depresích. nezkoušet najít cestu ven. Nehledat.
Vážně bych chtěl nikdy netančit blues na Dream a little dream of me? Vážně bych chtěl nikdy nezažít tu první lásku, nebýt kýčovitě přirovnán ke hvězdě? Nikdy bych nechtěl být kouzelný? Nepoznat člověka, kterého tu oslovuji vždy jen druhou osobou, protože pro něj nemám žádnou přihlouplou přezdívku? Možná ano. Je to jedna z možností, kterou jsem zabil rozhodnutím najít si partnera.
A stejně tehdy už ve mně ten jed byl. Tělesnost.
Když to nemohu zabít, musím to přijmout. Nic víc mi nezbývá.
Nechtěl bych přijít o ten tanec na Dream a little dream of me. Kdo bych pak byl? Nechci zpět. Nechtěl bych jet jinou cestou. Jsou to teprve čtyři roky. Ne zas tak dlouhá doba. A tolik mi to chybí. Jako by to bylo tak hrozně dávno, jako bych já byl tak hrozně jiný. Jako by celý svět vypadal jinak. Žil jinak.
"Babička spí, tak musím psát potichoučku."
"Jsi kouzelnej."
První z toho druhu lásek. Zamilovaností. Výlety na Petřín a spousta země. Spousta magie. Spousta přírody. Tehdy to začalo, tehdy se změnil svět. Krása může být i kudrnatá.
Je podivné někoho ztratit, aniž byste ho poznali.
Krása v oblecích. Krása v šatech. Krása v pohybu. Dnes je má velká cesta zpět. Vyhlídková cesta, nemůžu opustit svou loď. Miluju blues. Miluju valčík. Miluju waltz. Miluju čaču. Miluju jive. Miluju tango. Miluju... miluju všechno. Čardáš.

Sweet dreams... Sním si svůj sen. Nevím nic o životě. A jsem.
Jsem tmavomodrý. Spíš než šedý. Ta tmavě modrá, ta půlnoční barva, barva té písně, ve mně sídlí a splývá se mnou. Nedovedu si svůj život představit jinak. Nechci si ho představovat jinak. Je možná šedý. Ale půlnočně modře šedý, i když to vůbec nedává smysl.

Všechno se smaže. Pár tónů a svět je jiný. Malá událost může změnit svět. Co bylo před třemi lety mi mění dnešní den. Mění mi to život. Mění to mě. Jsem spolutvořen svou minulostí. ("Jen zvony ví, co jsi mi dal, jen zvony ví, co bude dál...")
Miluju písně o spaní. Písně ke spaní. Ukolébavky pro dospělé. Ukolébavky plné lásky, která neexistuje. Iluze, která má tu tmavomodrou barvu těsně před usnutím.
(A jednou si to přečtu a budu vzpomínat na ten večerní pocit. Nebo si řeknu, že je to jeden z těch slabších článků, že mi nic nepřipomíná. Nebo že připomíná to samé, co skoro všechny ostatní. Nikdy nevím. Nikdy netuším dopředu.)
Nejraději mám dvě písmena. P a F. (Ale musí být ve správných slovech. Ve správných jménech.)

Jsem kouzelný. Řekli mi to. Jsem kouzelný. Vzpomínám na nejkrásnější slova, jaká mi kdo řekl. Nebo možná nebyla nejkrásnější. Vzpomínám na slova, která pro mě znamenala tolik. ("Kdybych byla Letní Bouří...")
Přál bych si milovat někoho, kdo by se mnou tančil blues. Kdo by se mnou tančil blues takovým tím způsobem. Bluesově, zamilovaně, tmavomodře...
Přál bych si toho tolik... Přál bych si toho moc.
Cítit cizí tělo. Žár lásky. Všechna ta cliché. Půlnoční blues. Pomalé taneční kroky. Rytmus v bocích, v kolenou. Láska v pohybu. Netělesná tělesnost. Jako by se veškerá vulgarita vytratila. Vše je vyjádřeno uměním pohybu. Neexistuje nic jako polibky, ale cítíte dech na tváři. Cítíte napětí. Cítíte tu přitažlivost. Kouzlo okamžiku. Oba tančící jsou kouzelní.
Chci tančit. Pomalu. Osvojit si rytmus. Poddat se.



Tři (abych znovu navázal)

8. září 2014 v 1:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Není to romantika jako v písničkách Lany. Neunáší to člověka tím temně erotickým, oddaným rytmem. Prostě se jen tak plácáme jak ryby na suchu a říkáme tomu láska. Možná by mi to přišlo i celkem vtipné, kdybych tomu nebyl tak blízko. Všechno je to vlastně takový trapný pokus, který vypadá spíš jako parodie. Zdálky komedie, z blízka celkem tragédie. Nejsme shopní se domluvit na ničem. Nejsme sehraní. Když už to vypadá na přihrávku, letí míč někam do háje.
Žádné ultraviolence. Žádná láska, která boří hranice, překračuje meze. Láska, která se nedá projevit v tradičních hodnotách. Tohle je prostě cliché. Typický vztah po dvaceti letech, akorát ještě neuplynuly ani dva roky. Ohromná emocionální síla v kontrastu k příšerně trapných chybám. K čítankových chybám.
Pomalu ve mně vyprchává ta dnešní extáze. (hah, vzhledem k událostem dnešního dne bych se vážně nedivil, kdyby to mělo něco společného s tou tabletkou, ale fakt nevím, jak by se do mě dostala.) Pořád čekám na únavu. Na spánek delší než čtyři hodiny, na pořádný celonoční spánek. Na náladu, která nebude šíleně akční, ale tak nějak typicky greyovská. S vyprcháním návalů energie se zas objevují staré a už známé útesy. Říkám si - tak hrozně automaticky, tak nějak tradičně a neodůvodněně jistě: To jsem já.
Jsem to vážně já? Dnes jsem se viděl jinak. Míň omezeně, míň smutně. Víc pohyblivě. Žil jsem život, o kterém jsem přesvědčený, že není upřímný. Ale on upřímný byl. Možná se jen nedá žít ustavičně. Únava nikde a já čekám dál.
Jak to pomalu vyprchává, stávám se zas tím starým Greyem. Prostě sebou. Slavnost je slavnost právě proto, že netrvá věčně. Jinak by to už nebyla slavnost, ale všednost. Hranice se mohou porušovat, ale i to porušování má svou mez, jinak už to nebudou hranice. Mez si mě našla a já jsem její mezek. Ale možná jsem rád.
Když nehledám ve slovech útěchu, ale snažím se je jen tvarovat bez toho vnitřního soužení, jako kdyby mi kladla odpor.
Rád bych prožil něco víc poetického. Něco, co jsem si kdysi vysnil. Ideál, které jsem pak zahodil s tím, že je nereálný. To ale ideály bývají. Ideál se nemusí naplnit. Stačí orientačně. Ne?
Občas prostě zatoužím po té téměř perfektní romantice jako z povídek, které jsem kdysi psával. Všechno tak přeslazené, ale tak slastné. Téměř kýč, ale ještě ne úplně. Ne pro mě. Ne v tu chvíli, spíš jen krásný sen, dokud se na to nepodívá cynické oko.
Pořád toužím po něčem víc. Pořád toužím po něčem, co nemám. Ztrácí věc hodnotu s tím, jak ji získám?
Možná se přeci jen přibližuje únava. Snad už je tedy čas spát, osvobodit se. A já se neskonale těším na svobodu. Až budu ležet a bude mi stačit spát. Zdá se to tak jednoduché.
I will love you till the end of time...
To je přesně ten kousek romantiky, co mi chybí. Ten pocit, že to může klidně být navždy. Přeslazenost, která se nepřejí.
Cukrová vata. Ostružinový koktejl. (Řetězí se mi představy, mám asociace.)
(Bože. Born to die.)


Pššššt.

Be yourself

7. září 2014 v 6:46 | Grey.t |  Zážitky a události
Bál jsem se. Bál jsem se marně. A zůstal jsem do pěti. Bylo to "zůstaň". Ale nebylo to to zůstaň, kdy zůstanu z donucení. Bylo to "zůstaň", které mě jen podpořilo. Zůstaň - nechoď ještě spát. Zůstaň - bav se dál. Protože jsem se vážně bavil. A vlastně moc nevím, co o tom napsat. Že čas letěl rychleji, než jsem ho stíhal sledovat a jedna noční tramvaj za druhou mi ujížděly... a mně to ze začátku možná trochu vadilo a pak už vlastně ani ne.
Byl jsem dole, byl jsem nahoře. Doslova, žádná metafora. Prostě dole pod zemí, nahoře nad zemí. A byl jsem vlastně celkem spokojený, přestože jsem byl mezi lidmi, mezi které tak nějak nepatřím. (Tak nějak se mi mezi ně dočasně patřilo celkem příjemně).
(Pořád nevím, co napsat. Prostě spoustu věcí a spoustu zážitků, které se nedají popsat takovým tím tradičním epickým popisem, na které nestačí ani žádné lyrické žvatlání. Prostě se něco děla a já tam byl a dělo se to dál. Nedá se říct, že bych pařil, spíš kolem byli lidi, co pařili a já se koukal a občas jsem se pokoušel přidat.)
Spousta krásných lidí. Beautiful people. Beautiful bodies. Strach se rozplynul. A nějak mi to bude chybět. Od prvního setkání s Xeninem až po svítání nad Prahou. Co to vlastně chtělo? Trochu se uvolnit? Trochu já nevím čeho a člověku je líp. Nějak. Něčím. Prostě to tak chodí. Kolem se děly věci a já se smál a možná jsem se smál tak trochu mimoňsky, ale vlastně mi to nevadilo. Byl jsem.
Možná už nejsem ten Grey, který jsem býval. Možná už vůbec nejsem Grey. Možná už to chce jenom rozdupnout skořápku, do které jsem namačkaný tak nějak ze zvyku. (Možná ne, kdo ví.)
A recitoval jsem Adama a Evu (Evě) a zamotaly se mi sloky. A nějak to nevadilo.
JSEM ADAM! křičel na lesy a mraky šly jak procesí. JSEM ADAM! VŠE SE ZAČÍNÁ A KONČÍ OD ZAČÁTKU
Be yourself. Debilní nápis na debilní zdi. Debilně rádobyhluboké sdělení, ale ještě debilněji nezodpověditelná otázka: Jsem sám sebou?
Jsou pózy a masky, které si člověk neuvědomuje. Které má tak přirostlé... Necítil jsem se takhle - tak blogově. Tak jak se cítím většinu času - že tohle je jen vnější život, ale uvnitř je něco jiného. Bylo to všechno jedno. Jedno jako fuk i jedno jako prostě 1. Nebylo tam žádné skryté: ale uvnitř cítím to a to. Bylo tam prostě: jó, zábava.
(Stejně je hrozně divné se představovat jako Grey. Jako by to napůl ani nebylo skutečné.)
Prostě fajn lidi. Možná už nejsem tak hrozně asociální, jak jsem býval. A to je určitě dobře.
(Mám na zápěstí panáčka, jůů!)
(A v lednici ještě asi kilo hummusu, co musím snít... asi ho sním hned potom, co dosojkuju...)
(A třeba to tak vůbec nebylo, žejo, ale to je vlastně jedno.)
Asi bych měl popsat všechny ty zážitky. Jenže já to stejně neudělám, protože prostě proto. Vlastně nevím, čím to všechno bylo - to kouzlo okamžiku, atmosféra. Asi lidma. Asi hlavně Xeninem, Joshem. Nebo i něčím dalším. (Možná tím redbullem s trochou alkoholu?) Vlastně jsem vůbec nečekal, že to bude fajn. A dočkal jsem se něčeho skvělého. Huh huh. Žádné problémy (jó to jsme my, hakunamatata), žádný ty. (Zjistil jsem, že tě vlastně tolik nepotřebuju. Že mi je dobře. Že nemusím snášet pořád nějaké excesy a že si můžu žít vlastní život. Že něco jako život je, že je to i jiné než introvertní, introspektivní a depresivní. Že je to prostě... i venku.)
Nemít křeče v břiše, asi bych tam byl ještě dýl. I když bůh ví. Čeká mě vychlazená postel a spánek přes den. A taky někdy žehlení.
Možná, ale vážně jen možná, bych měl zvážit změnu životního stylu. Protože je vážně skvělý pocit, když někam jdete večer po probděném dni a vracíte se někdy za svítání domů s hrozně dobrým pocitem. Necítíte ani tak tu nostalgii, ještě ne. Je to prostě dobře užitý čas a vy jedete domů. Jste mnohem víc svěží a bdělí než po desetihodinovém spánku a všechno kolem vás je naruby. Lidé vstávají, vy jdete spát. Lidé vycházejí z domovů, vy domů mířite. Je to vlastně úplně skvělé. Nevyčerpatelná radost, možná. Hlavně fajn zážitek. Fajn rozlučka. Fajn konec prázdnin.
(Xenine, mám tě vážně rád. A moc díky, protože to bylo fakt úžasný! A tak jednu pro tebe... : )


Dva (abych pokračoval v tradici)

6. září 2014 v 19:11 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dnes to tedy bude. Znovu zkouška toho, jak jsem schopný vydržet nápor cizích lidí v cizím prostředí. Jak jsem schopný ustát kluby plné podivných individuí, podivné hudby (všichni lidé jsou podivní... a všechna hlasitá hudba taky). Jen s pár lidmi, které znám. Jen jednu z těch lidí mohu nazvat skutečnou velkou kamarádkou. Bojím se. Protože tam neslyším, nevidím.
(Je zvláštní zároveň psát svůj článek a zároveň cizí číst.) Dnes není den, kdy bych se cítil na lidi. (Není týden, kdy bych se cítil na lidi.) Prostě bych se nejraději zahrabal doma. U čehokoliv, co neobnáší lidskou interakci. Ukájel se hořkostí vlastního vzteku, Hlaváčkovou poezií, a možná i Skácelovou a Šiktancovou. Ukájel bych se svým prvním Hummusem, kterého jsem připravil jak pro regiment vojáků. Ukájel bych se čímkoliv, co by zrovna bylo po ruce, protože chci být kojen a ukojen. Chci nasát a být plný. (Chci vypustit a být prázdný. Obojí je tak slastné, ale člověk nemůže mít obojí zároveň. Vyber si ze slastí a nezapomeň cítit tu hořkost z toho, že nemůžeš mít opak.)
Něco chci a nevím co. Snědl jsem spoustu hummusu. (Je mi trochu blbě a mám škytavku. Neumírněná slast plodí strast. Nepoznal jsem svou mez.) Mám pocit, že jsem něco neudělal. Měl jsem vytřít barák. Alespon jednou týdně, nebo kdykoliv je potřeba. Je potřeba a já to neudělal. Je tu našlapáno po dešti a já to odkládal a odkládal. Je to odložené. Na kdy? (Alespoň jednou týdně, to bylo včera, ne?)
Zdá se mi to, nebo jsou písmenka menší a hranatější? Kostnatější a osamělejší? Rozčiluje mě to, jsem zvyklý na jiná písmenka. (Nebo jsem si jen odvykl na tato? Je to tím, že zároveň čtu v jiném fontu?)
Nad něčím jsem včera přemýšlel. Nebo předvčírem. A chtěl jsem to napsat a byl jsem si jistý, že si to zapamatuju. Vyprchalo to. Včera bylo krásně. A taky trochu osaměle, když přišel pozdnější večer. Když se večer lámal s noci. Být sám doma není zas taková výhra, ale je to příjemnější, než tu být s rodiči. než tu být s kýmkoliv. Je tu víc místa a míň pravidel. Mám víc prostoru pro setkání sám se sebou. A taky víc prostoru pro strach z dnešního večera. Bojím se. (Bojím se, protože nikdo nepochopí, proč chci po hodině a půl odejít a já jim to nedokážu vysvětlit. Proč budu chtít odejít? Protože mi je na takových místech zle. Jdu tam kvůli kamarádce a bojím se, že se jí nebude líbit, že odcházím. Nechci se vymlouvat, nechci říkat ani rezolutní NE. Chci svobodně přijít a svobodně odejít jako svobodný člověk, bez výčitek a nátlaku.)
Miluju obrázky u post-rockových písní na youtube. Někteří lidé mají vkus vystihnout ten pocit. Takové to tamto. Prostě to, co moc nedokážu popsat. Směs radosti a smutku, osamělosti a vzrušení, rezignace a odhodlanosti. Směs protikladů, která člověka drtí, ale dodává mu velikosti.
Čas se nikdy nevrátí. (Miluju totiž i jména post-rockových skladeb.) A je to pravda. Možná mi chybí nějaké vzrušení. Nějaký risk. Být mužem na laně. Přejít lano natažené mezi dvojčaty. (Už nestojí, nemohl bych ani kdybych chtěl.) Být jako z obalu desky Belladonny. Být ohrožený na životě, žít možná poslední chvíli. Všechno se může zhroutit. Uniknout o vlásek smrti. Nebo taky ne, protože to k tomu riziku patří. Zažít nebezpečí. (Dnešek není nebezpečí, dnešek je nepříjemná situace.)
Nechci nést zodpovědnost za některé situace. Nechci řešit otázky, na které neexistuje správná odpověď. Ano. Ne. Je to jedno. Obojí může být špatně. Ublížím sobě. Ublížím jinému.
Je to jen jeden den. Je to tak nepodstatné. (Je tak nepodstatné ublížit jeden den sobě, ale je tak hrozné ublížit jeden den jinému? Blbost.)
Někdy mívám pocit, že jsem sobec. Jindy, že až moc myslím na druhé. ("Přebíráte až moc zodpovědnost za druhé.") Stejně vím, jak to dopadne. Podobné situace dopadnou vždy stejně. Buď výčitky, nebo vězení. Ale před půlnocí prostě chci odjet. Basta.
Čas nepoběží zpátky. Dnes je dnes a už se to nevrátí. Dnes je dnes jen dnes. Zítra bude jiný den. Dnes je maličkost. (Kyselé hrozny, tak směšné kyselé hrozny, že to ani nefunguje. Tak naivní racionalizace.)
Nechci říct, že dnes přežiju. Nechci tvrdit už nic o dnešku a dnešním večeru. Nějak to dopadne. Nenávidím mezilidské vztahy přesně proto. Lidé nejsou hračka, kterou můžete odložit na rok do skříně. Vztahům se člověk musí věnovat, udržovat je. "Dlouho jsme se neviděli". A to znamená "máme se vidět." Neznamená to automaticky: "už se mi stýská, těším se." Je to prostě povinnost. Přátelská povinnost. Asi nejsem moc dobrý kamarád. Přátelství je možná o tom, že to lidé dělají rádi. ne že se někdy prostě vykrucují a vymlouvají, nebo jdou jen proto, že ví, že už vážně musí. Proč se tolik bojím říct: "Nechce se mi"? Proč se bojím, že je to urážka? Neberu to jako pádný argument. Není to důvod. Protože čas se nikdy nevrátí. Protože teď je příležitost, která nikdy jindy být nemusí. Bojím se říct "nechce se mi," protože mám pocit, že to není důvod. Že to není dost dobrý důvod. Že je třeba se překonat. Mám pořád tendenci něco překonávat, hlavně sebe. Posunovat hranice všeho. Někdy je to možná správně. (Někdy ne. V případě toho druhého někdy mě to možná zabije.)
Měl bych víc sledovat, jak se chovám k ostatním. Jak se rozhoduji, když mě někdo prosí. Proč neumím říkat Ne.



Jedna (protože mě nic lepšího nenapadlo)

4. září 2014 v 22:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A little bit of pain again. Ale tak to asi chodí. Nevím, jestli z toho vinit jiné, nebo jen sám sebe. Můj pokoj je moc velký, přál bych si, aby se smrsknul. Aby byl mnohem menší, abych měl blízko ke všem zdem. Aby tu nebyly dveře. Aby tu nebyla okna. Chci být jenom tady.
Cítím, jak se každým slovem roztahuju. Chci se smršťovat. Chci se spoutat slovy, stáhnout se jimi jako svěrací kazajkou. Chci mít všemohoucí slova, slova, která tvoří. Co slova nedokáží, doháním písněmi z filmů Twilight (jediná věc, která se jim nedá upřít, je skvěle vybraná hudba).
Pořád jsem obklopený spoustou iluzí. Možná proto, že se bojím, co bych uviděl, kdyby mi nezastiňovaly oči. Pravda dovede být děsivá a skličující. Někdy je horší než lež. Na druhou stranu... když zná člověk pravdu, ví, s čím se má vypořádat. Co mi stojí v cestě?
Myslím na něco, mám to před očima, ale netuším, kde jsem to viděl. Přál bych si to vybavit.

Potřebuji si zase zacpat mozek. Zalít ho něčím tuhým, co ho znehybní. Zpitomět se, zpomalit si myšlenky. Na stole mi leží Etika Níkomachova a nečtu ji. Čím dál tím víc se vzdaluji filosofii, čím dál tím míň mě zajímají sáhodlouhé důkazy o tom, proč si někdo myslí to, co si zrovna myslí.
Nechce se mi nic, nechce se mi nikam. Nechce se mi mezi lidi. Nenávidím všechny příležitosti, které mě k tomu nutí. Miluju svůj pokoj, noční Prahu, prázdné ulice. Miluju svůj klid. Internet, který mi dovolí regulovat dávky mezilidského kontaktu. Stačí vypnout počítat, ignorovat telefon. A je ticho. Stačí cvak. Když chci, pouštím si lidi k tělu, když nechci, zavřu přívod jako u vodovodního kohoutku.
(Mohl bych zase začít používat trapná přirovnání k Twilight filmům. Mohl bych si zase trapně dokazovat, že ty filmy nejsou úplně zbytečné, že nejsou úplně prázdné. Že mají smysl... Konec konců, pro mě ano. Mají smysl jako vymílač mozku, jako odstraňovač, odlehčovač. Mají smysl pro trapná přirovnání.)
(Je čtvrtek... Už je čtvrtek.)

Chci si stěžovat jako malé děcko. Bez rozmyslu, bez skrupulí, bez veškeré cenzury sebestředně ječet, že se cítím sám. Ječet kvůli ptákovinám, které mě trápí. Ječet jen tak. Bez následku. Jsem hrozně sobecký člověk a přesto se nedokážu přenést přes jistou hranici. Stát se prostě a jednoduše sebestředným sobcem. Dělat věci, protože chci. Bez ohledu na ostatní, bez ohledu na cizí dobro, na cizí pocity. Je to můj život, ale jsou v něm i jiní lidé, než já.

Mám pocit, jako kdybych si neměl kde odpočinout. Přitom odpočívám skoro pořád. Ale mám pocit, že je to povinnost. Přátelská povinnost. Partnerská povinnost. Věci, které mám dělat kvůli nějakým zažitým pořádkům, kvůli přátelství, i když mi ubližují.
Rád bych odešel bez rozloučení. Odešel a nechal všechno za sebou. Prostě se tak nějak nenápadně vypařil. Možná bych byl opuštěný, ale zároveň bych byl volnější. Svobodnější. Rád bych na chvíli nechal za sebou všechny starosti a pochybnosti. Přetvářku, která se sama objeví, když jsme s kýmkoliv. Protože vypadám jako pohodový člověk, jako veselý člověk. Jsem veselý člověk? Možná se směju, ale to nikdo nevidí, že je to výsměch, že shazuju sám sebe, znevažuju se, aby mi nikdo jiný tu hodnotu nevzal? Spousta věcí je očividná. Do očí bijící. A lidi to nevidí. (Kolik toho asi nevidím já?)
Kolem mě je svět. A to je to zlo. Bez něj bych žádné zlo páchat nemohl. Ani zakoušet. Ale co když jsem já ten svět? Co když já jsem to zlo?
Nebaví mě bojovat s pochybnostmi, když mi je okolí stále pumpuje do žil. Nebaví mě bojovat s větrnými mlýny. Ale jediná další možnost je vzdát se.
Dřívější bolesti byly krásné, protože byly zbytečné. Protože jsem sám věděl o tom, jak hloupoučké to všechno je. Teď to není hloupoučké, teď má všechno význam. Jak se toho zbavit?
Potřebuju zimu. Sníh. Železné konstrukce. Bílo. Potřebuju být venku sám. Sám v mrazu. Netuším, co od toho čekám. Chci to. Prostě chci.

Chybí mi vlhkost. Voda. A nebo mráz, abych zmrznul a už se neodpařoval. (Jsem divnej. Mám trapná přirovnání. A už ani nedokážu napsat nic sebeironického, co by mě zachránilo před tím sebeodsouzením.)
(Ještě že voda může být i v hudbě...)

Let the only sound be the overflow... Chci přetéct. V té své malé smrštěné komůrce. A utopit se sám v sobě. Utopit se ve svých řekách.


Prvního září

1. září 2014 v 9:58 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ranní káva se smetanou. Výhled z okna na ulici. Je prvního září, ze stromů začíná pomalu padat listí, děti se ženou ze školy. Lidé chodí do práce. Na chvíli se naplní ulice a silnice a pak po lidech znovu slehne zem. Jen sem tam někdo. A já v teple, doma. Jsem mimo to dění. Jsem tu jen jako pozorovatel. Netýká se mě to. Přesto mě to dojímá, sahá to na mě. Mystika prvního září, mystika rána. Duchovno mokrých silnic, mravenčí lidské úkoly a transcendence jejich životů. Malé figurky s velkými příběhy. A já tu sedím a zírám. Jakoby bez příběhu, jakoby mimo. Jede zmrzlinář a já cítím bodnutí dětství. Není to moje.
Moje je teplá káva s cukrem a se smetanou. Můj je poslech Radůzy. Prázdný byt, předčasné probuzení, chlad. Jsem za okny. Jsem za sklem. Pozoruji, ale cítím se, jako bych byl sám pozorován. V akváriu. Jde o můj příběh. Jde o něj proto, že to říkám já. Člověku jde hlavně o vlastní příběh. A když se snaží jen pomáhat ostatním, dělá to kvůli svému - snad trpitelskému, rádoby obětavému - příběhu.
Na autě se pohnuly stěrače. (Ó větře, duj!) Nádech. Výdech. Tíha prvního září, tíha života školáků, tíha povinnosti. Tíha pracujících. To je mimo mě. Mě čeká zkouška z novověké filosofie a vědy a to je vše. Čeká mě druhý ročník na biologii. To je vše. Jsem mimo tíhu pracujících. Mimo tíhu běžných školáků. Škola mi nezačíná prvního září, nebudu v ní ode dneška sedět každý všední den daný počet hodin. Nedostanu sestavený rozvrh, budu si ho muset sestavit sám.
Ulice jsou prázdnější a prázdnější, život se vyprázdnil zde a plní se jinde. Venku je krásně. Krásné bolavé počasí. Šedá, která řeže, která bolí. Šedá podzimu, šedá po dešti. Šedá, kvůli které jsem šedý. Šedá, kterou jsem si vyvolil. Šedá, která si vyvolila mě. Abych byl, jaký jsem. Abych byl sám sebou.
Minulost se neopakuje. Nebudu dělat laboratorní techniku, nebudu poslouchat Radůzu na cestě sedmičkou na Albertov. Nebudu se smát, že nemám pít chemikálie. Nebudu si každé úterní ráno číst skripta laboratorní techniky, abych věděl, co dělat. Bude něco jiného. Zamiloval jsem si to, co bylo. Dokážu milovat to, co bude?
(Musela by to být bezpodmínečná láska, nezměrná sebeláska, protože nevím, co bude.)
Každopádně to bude.
Dopil jsem svou ranní kávu. Ulice jsou osamělé,p řestože na nich je pár lidí. Chybí jim chůze davů, dupot a hluk, život. Jsou tu jen jednotliví lidé. Pár jedinců, každý uzavřený ve svém světě. Vnímají a zpracovávají okolní svět (pokud nějaký vůbec je), vidí ho po svém.
Ráno. (Už je spíš dopoledne.)
"Lásko má, pojď blíž..." Nejdokonalejší hudba. Láska. A já v tom vidím nás dva. Jako by se svět smrštil na jednu partnerskou postel, jako by byli jen dva lidé: Já a Ty. Konkrétní já a ty, nebo možná prostě libovolné Já a Ty, prázdná osobní zájmena, která čekají na naplnění.
(Bůh je buď neomezený, nebo dobrý. A nebo obojí, pak ale existuje jen dobro a nic jako zlo není. Tvoří Bůh na úkor sebe, nebo tvoří uvnitř sebe?)
Plešatý muž s plnovousem. Starší světlovlasá paní čekající u silnice. Popochází sem a tam. Muž se dcerkou jdou ze školky. Pro paní přijelo taxi. A mně se vybavuje prosinec, vybavuje se mi Štětí a vybavují se mi ty pocity. Cokoliv vykoukne, je jako bodnutí. Všechno mě bolí. Ne bolestí, ale tím náhlým úderem. Je to spíš leknutí, než bolest. Proud adrenalinu v žilách: "Tohle jsem taky já."
Chybí mi sounáležitost se školáky. Chybí mi střední škola, chybí mi gympl, chybí mi maturitní ročník. Chybí mi opravdové první září. (První září skutečně existuje jen pro školáky a jejich rodiče. Mně je vzdálené. Pro mě je to děj za oknem, děj, ke kterému mám daleko.)
"...a tygr, který je láska..."
I minulý rok je daleko. I včerejšek je daleko. Začátek článku je daleko. Blízko je jen teď. A teď je nekonečný pohyb, nekonečný sprint, abych nezamrznul v minulosti. Nekonečný sprint, abych se nevzdálil sám sobě. A nekonečná mysl, která se snaží spojit to, co bylo, to, co je a to, co bude. Co může být. Potenci budoucnosti, chcete-li. (Chci-li.)
Spadané listy tančí po silnici. Všechno je mokré. Vlhké, jako já. Šedé a tím nepopsatelným způsobem subtilně bolavé. (Subtilnost smutku. Sžil jsem se s Hlaváčkem.)
Všechno je mi blízko. Najednou jako by mě někdo sepnul do jednoho bodu v celičkém vesmíru. Jsem tak malý. Všichni jsme. A přitom, kdybychom se rozepli...
Nevím, co je člověk. Nevím nic o životě, nevím nic o Bohu, nevím nic o sobě. Jsem. (Jsem?)
Ulice jsou zase prázdné. A pak na ně znovu vkročí lidé, vjedou auta. Svět je v pohybu, já jsem v pohybu. Život je jako pád listu (prostě aby to mělo nějakou patetickou metaforu).
Chtěl bych se položit a být. Cítit ten pohyb, cítít ho nekonečně a vymanit se z času. Být jen tím pohybem. (Může být pohyb bez času?) Jsem.
Skončilo léto. Skončily prázdniny. Svět se změnil, jakoby trhnutím. Jakoby znenadání. A já jsem stále.
Je vůbec něco jako mystika rána, mystika prvního září? Nebo je prostě jen ulice a já, který na ni zírám?
Jsem rád, že mám uvnitř svět, do kterého se mohu stáhnout. Jsem rád, že jsem já a že svět má díky tomu kouzlo. Jsem znovu stržen do vírů nekonečna, věčnosti a omezenosti a časovosti. Rozpínám se. Mám hlad, chci víc. Ale nedostanu víc, než mi náleží. Jsem. Jsem ohromný, veliký. Jsem všude.
Jsem i v prvním září, jsem součástí té ulice.
(Existuje mystika. Je v člověku.)