close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Život

13. srpna 2014 v 22:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná mi je tak trochu smutno. Venku fouká vítr a musí tam být hrozná zima. Poslouchám Adele a vzpomínám na jednu část života, se kterou ji mám neoddělitelně spjatou. A asi by bylo lepší, kdyby s ní spjatá nebyla. Teď vzpomínám na jistou romantiku, i když fiktivní, stvořenou čistě mou rukou, mou fantazií, jen do počítače. Jako by to byl maják. Tolik světla. Tolik lásky.
Začínám nesnášet romantické příběhy. Něčím mě to provokuje. Unavuje. A venku je přesně taková noc, během které bych, být doma, vyšel do ulic, bloumal a uvažoval nad láskou. Doufal v realizaci přesně těch romantických příběhů, které mi někdy tak lezou na nervy.
Jsem tak trochu sám. Mohl bych využít svého partnerství, mohl bych si vyžádat společnost. Pořád mám jistá privilegia. Pořád mám možnost slyšet "miluju tě". Ale chci vědět, že bez toho dokážu žít. Že to slyšet nepotřebuju. A tak pokaždé před spaním položím mobil displayem dolů, zavřu oči a usínám bez ujištění o sounáležitosti. Vlastně se možná ani rozcházet nechci. Pořád by mi toho hrozně moc chybělo. Pořád bych měl pocit, že dělám hroznou chybu.
Ale když myslím do budoucnosti... Na ty praktické věci. Peníze, bydlení, život. Pokud se něco nezmění - hodně nezmění - tak žádná budoucnost být nemůže. Ale člověk nemůže myslet čistě prakticky.
Já se vlastně asi bojím. Bojím se - asi určitě - být sám. Ale víc mám strach z toho, že bych přišel o tu blízkost. O něco hrozně specifického, co vzniká, když jsme spolu. O atmosféru, o pocit. O ten podivný klid některých chvil.

Nic není navždy. (Láska je navždy.)

Já... vlastně nevím.

Jsem smutný. Prostě tak nějak smutný z toho, že mi chybí pocit bláznivého zamilovaného poblouznění. Chybí mi pocit nadšení. Chybí mi toho hrozně moc. Jsem rád, že jsem sám. A jsem rád, že jsem smutný. Cítím se víc, vnímám sám sebe. Jsem spokojený. Bojím se toho, co přijde. Proč prostě nemůžu tuhle starost odložit na dýl, než na týden? Proč je tu pořád ta hrozba, že už to brzy budu muset řešit? Chtěl bych to odložit na neurčito. neurčitě dlouho být prostě sám a pak, až budu připravený, se zase sejít.

Já vlastně možná... možná jsem rád za to, že se mnou teď nejsou téměř žádní lidé. Že nemám čas s nimi trávit čas na internetu. Že jsem víc odříznutí nejen od partnerství, ale od všech vztahů. Že jsem zavřený a můžu si číst Vlny Virginie Woolfové. Milovat každé slovo. Cítit plačtivou extázi, chvět se do morku kostí, chvět se celou duší. Dělat si výpisky. Číst svým tempem, ale ne pomalu. Číst bez zbytečného rušení. Číst bez internetu.
Líbí se mi to. To odpoutání. Ta dálka. Jsem tu. Jsem svobodný. Jsem já. Nepotřebuji druhé. Každé ráno vstanu, nasnídám se, zacvičím si, pak si čtu. Pak obědvám, pak si čtu. Pak hraju na housle a pak večeřím. A v noci píšu článek na blog. Článek možná o ničem, možná víceméně o pocitech toho dne.
Jsem ale daleko i od pocitů. Vzdaluji se četbou. Vzdaluji se od nich soustředěním. Večer je o to těžší je najít. A pak píšete něco pro někoho a odhalíte v sobě stesk po něčem, co už vám dlouho nikdo nedal. Stesk po sladkosti, po takové té kýčovité, ale prozářené sladkosti. Po náhodných setkáních, líbání v extázi, po překotně rychlých událostech, kdy člověk ani neví, co se s ním děje.
Chybí mi toho tolik. Tolik ze života.
Jsem pořád ještě mládě. Ale lidi stárnou tak rychle. Rok je tak dlouhá doba. A já nevím. Nevim nic. A jsem z toho hysterický. Jsem z toho plný agrese. NEVÍM NIC!! Chce se mi řvát, chce se mi házet věcmi. Protože nic nevím, ale sám na sebe tlačím: "Musíš vědět!"
Musím a nevím.

A tak prostě poslouchám Adele a vzpomínám a přemýšlím a bude to mít stejný výsledek, jako vždy. Žádný. Žádný, kromě k žádnému závěru nevedoucího článku.
A pak půjdu spát a ráno se probudím, budu cvičit...

Líbí se mi tu. Můj život je jako ta místnost, ve které právě teď sedím. Alespoň teď je takový. Je stejně drobný. Všechno se do něj vejde jen tak akorát a je vlastně určený jen na dočasné pobývání. Pak se bude můj život muset zas rozšířit. A stejně jako tady na mě tlačí stěny. Vím, že něco musím. Musím občas jít dál, za hranice. Musím občas udělat krok ze dveří, aby se ten život rozrostl. Ale je mi tu dobře. Vlastně mi tu teď nic nechybí. Jen vím, že tu nemůžu být navždy. Nemám tu vše, co potřebuju. Mám tu vše, co potřebuju teď. Ale celý život není teď.

Hrozně mě štve, že tu vystupuje na povrch jen to jedno téma. Teď. Pořád dokola ta samá písnička, až to člověka úplně rozčiluje. Chtěl by něco krásného, nového. Něco s nádechem větší abstraktnosti, víc pocitového, víc křehkého. Ne ten neohrabaný pocit, který mi něčím připomíná obří krávu.
Možná to znamená, že je to teď důležité téma. Že to vážně musím brzy vyřešit. Kdo ví. Uvidím. Uvidím. Uvidím. Nic jiného mi ani nezbývá. Než uvidět.
Začneme promluvou.

Jako malý jsem miloval promluvy. Byly to takové části učebnice obecné výchovy nebo něčeho takového. Měli jsme si to procházet s rodiči. Byla to taková morální témata k zamyšlení. Rád jsem si sednul s mámou a řešil to s ní. Přijde mi teď, že to nebylo zas tak dávno. Seděli jsme nad promluvou a já od toho čekal něco úžasného. Něco živého.
Čeká mě jistě ještě spousta promluv. Teď je vedu sám se sebou a nejsou najednou tak jednoznačné, jednoduché. Ale jsou živější. Něčím. Přestože také víc vyčerpávají.
Fascinuje mě ta mnohost. Mnohost výkladů. Mnohost pohledů na svět. Mnohost morálních postojů. Fascinuje mě, i když relativizuje hodnotu mých vlastních výkladů a postojů. Nemůžu s jistotou říct, co je lepší a co horší. Nemůžu ani s jistotou říct, že něco jako "lepší" a "horší" existuje. A vlastně jsem za to z části rád. Nepřijde mi to vlastně ubíjející, i když to tak může vypadat. Spíš živé. Oživující. Protože tuším, že správných cest je víc. A že možná nezáleží ani tolik na tom, jakou cestu si vyberu, jako spíš na tom, jak po ní půjdu.

Cítím se lehce. Jsem tu dočasně svobodný, přestože jsem tu z části jako ve vězení. Bojím se okamžiku, "kdy se vrátím do života". Vím, že živý jsem i teď. Ale přesto to bude návrat. Návrat do víru, který jsem na chvíli nechal za sebou. Je to jako dovolená. Vážně jako volno, protože den trávím najednou jinak, než obvykle. Vstávám dřív. Usínám dřív.

Měl bych říct něco na závěr. Ale dere se mi na rty jen jedno jediné slovo. Slovo, které mě teď prostupuje víc než co jiného, vře ve mně, bublá, roste. Čtěte ho nahlas, i kdyby jen v duchu:
Život
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 14:30 | Reagovat

Tu vidinu společné budoucnosti jsem odmítla přijmout. To, že se na ní neshodujeme. To, že máme jiné priority, že chceme úplně opačné věci. Jenže teď si to nedovedu představit. Nechci žít život, jaký žít nechci. A doufat, že se jeden z nás změní? Tak radikálně? Nebo jen samé ústupky sobě navzájem? Navíc chybí veškeré společné plánování. Což je pro mě důležitá součást vztahu. Náznak jistoty.
Potíž je právě v tom, že já si myslím, že to doopravdy skutečné je navždy. Ale ostatní si to nemyslí. Jsem přesvědčená, že opravdová láska nikdy nekončí. A nemůže skončit ani rozchodem (i kdyby k němu došlo). Že je postavena na několika pevných základech, že je zároveň přátelstvím, a tak podobně. Proto mě tolik mrzí, že tím, že s někým začneš chodit, riskuješ, že ho jednou nadobro ztratíš. Když byste zůstali kamarádi, tak můžete mít takový vztah do smrti. Alespoň tak to chodí. I když si myslím, že by to mělo chodit jinak.
Všechny tyhle chybění znám. Taky mi chybí.. zase se měnit s láskou. Zase dokázat hodiny ležet a dívat se do cizích očí... (já, která jsem stále posedlá snahou stačit toho nejvíc)... dokázat zapomenout na svět. Ale vědět, že to není něco povrchního, že to má sílu, i když ten žár pohasne...
Promluvy neznám.. možná jsem o hodně přišla..Správných cest je víc..to zní tak pozitivně :) Taky vidím spoustu možností, spoustu postojů a pohledů na svět a nedokážu rozeznat jaké jsou.. nejspíš prostě jen jsou.. Ale spíš si říkám, že všechny možnosti jsou špatné (pesimismus, fuj, ale je tak reálný).

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 1:04 | Reagovat

[1]: Vždy, když napíšeš, že láska by měla být navždy nebo něco podobného, vzpomenu si na jednu věc, kterou jsem napsal. Moc lidem to nedávám přečíst, ale nedá mi to. Snad se nebudeš zlobit, když ti to pošlu na email...

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 15:17 | Reagovat

Jsem ráda, že patřím mezi ty, co si to mohou přečíst. Určitě se nezlobím. Už jsem si to vytiskla, teď jen najít příhodnou chvilku na čtení. Ale byla by škoda to uspěchat :)

4 theet theet | Web | 20. června 2015 v 6:56 | Reagovat

pujcky online ihned praha :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama