Ten pocit nádechu. Trochu vynuceného, ne úplně přirozeného a uvolněného, ale stále ještě nádechu, ve kterém je notná dávka svobody. Ten pocit, když se zhoupne houpačka a vy jste konečně zas na chvíli na druhé straně. Ale o to víc zmatení, protože když se vznesla ta otrávená oblaka, nedokážete rozlišit, co je skutečné: nedokážete už určit, co chcete a co je jen zkreslená touha vyvolaná situací, rozpoložením. Můžete si jen do nekonečna třít oči a doufat, že uvidíte o trochu jasněji, ale v téhle zemi je stále ponuré, zraku nepříznivé přítmí.
"Nevidím ti do hlavy..."
"Možná je to dobře," napadá mě. Je to dobře. Mám svá tajemství. Mám své obavy. Mám svůj strach. A ten jen tak nezmizí. Nevím, co chci a opět je to tak bolestně patrné.
Celé to najednou začíná být krásné, příjemné. Začínám si znovu všímat těch příjemných věcí, které by mi chyběly. Vím, že mi chybět budou, když bych se rozhodl dát přednost samotě a naději na něco nového. Ale všechno staré nemusí být špatné. Kéž by nebylo. Kéž by se objevila ta radost. Úplně plná a čistá.
Mám strach, protože jde o hodně. Velká rozhodnutí se nedělají sama. Nevyplynou jen tak snadno, nezazáří v temnotě. Proto jsou to velká rozhodnutí. Protože jsou těžká.
"I kdybychom se rozešli, nepřestal bych tě milovat."
Mám pocit, že najednou vidím naději. Ale nevím, jestli ji chci vidět. Jsem zmatený. V žilách mám jed, který mi zatemňuje mozek. Zatemňuje svět před mýma očima. Najednou mi dochází, že nic nemá jasné hrany. Tomu jedu se říká lidskost. Jsem jen člověk. Nevím vše.
Ale teď vidím ty krásné věci. Ty společné chvíle, které něčím znějí jako Wonderwall od Oasis. Protože jsou tak klidné. Někdy. Ležet bok po boku, tulit se, mlčet. Dýchat. Být. A necítit tíhu života, tíhu zodpovědnosti. Být ve stavu bytí a tím se stávat ještě skutečnějším. Společné usínání. Společné teplo, teplo dvou těl, která hoří. Drobné chvilky.
A vidím taky všechny ty červy pochybností, co tu vizi nakusují, nahlodávají a rozpouští kyselinami, co mají v kusadlech. Ideální obraz chvíli trvá, zachvěje se, je nahlodán, mlží se, míchají se barvy a vše je najednou pokřivené.
Najednou nedokážu udělat to rozhodnutí, které jsem udělal v úterý. Protože vidím víc. Vidím, že to, co vidím, není tak jednoduché, jak jsem to viděl. Když vidíte, jak vás někdo miluje, nedokážete mu vrazit kudlu do zad. Zvlášť, když sami nevíte, co cítíte. Když netušíte nic. Jste zabalení ve staronových pocitech jako v dece, potíte se, chcete pryč, je vám horko a dusno, ale čím víc se vrtíte, tím víc jste zamotaní. Musím se vypotit. Pak se snad vypotí i všechno ostatní. Včetně rozhodnutí.
Pozor, aby ses nedostal do stavu, kdy budeš sám sebou manipulovat. Nutit se něco cítit, popř. necítit. Pak se můžeš snadno dostat až do fáze, kdy už vůbec nedokážeš rozpoznat, co je skutečné...
Jako kdyby si vyhodil boty, které jsou pěkné, ale tlačí tě. A chodil bos (což může být příjemné možná jen chvíli..) a nevěděl, jestli někdy někde ještě koupíš lepší a co všechno tě to bude stát... Až budeš holýma nohama dřít o všechny ty kamínky a nerovnosti, budeš jen teskně vzpomínat na ty původní, bude to bolet, ale zároveň to bude jistá úleva. Taky je určitá pravděpodobnost, že si přivykneš a už nové boty vůbec nebudeš chtít... Možností je přespříliš...