close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ta muid

19. srpna 2014 v 2:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám trochu smutnou náladu. Rozkoly se neřeší. Na obou stranách vah se vrší další a další důvody, ale tak dokonale rovnoměrně, že jakákoliv vychýlení jsou vzácná a kratičká. Je tu spousta minulosti. Je tu spousta něčeho, co už není tak skutečné. Toho, že jsem kdysi byl romantik. Snílek. A najednou pomalu přestávám věřit ve věčnou lásku, v krásné chvíle. Najednou mě nenapadají ty roztomile debilní nápady na romantická posezení se sklenkou sladkého červeného vína (takže asi jedině portského?) pod hvězdami. Možná je to tím, že mi začlo docházet, že v Praze hvězdy nejsou dost romantické. Nebo jsem zpohodlněl.
(Nikdy jsem ti nekoupil růži. Mravenčí královna ode mě jednu dostala. Píchla se o trn a já měl škodolibou radost - tak moc zamilovaný jsem byl. S tebou jsem rok a půl. Žádné romantické dárky, snad kromě plyšáka navoněného mou voňavkou.)
Chvílemi cítím ty návaly lásky. Zamilovanosti. A pak zas pochyby, ohromné a srdcervoucí. Takové, že je ani nedokážu pochopit.
Toužím po nějakém bláznivém zážitku. S kýmkoliv. Po krásných a veselých chvílích. Místo toho ležím doma a lečím si dětskou kožní chorobu. To pokoření: po čtyřech letech vzdorování dětství s tím, že už jsem plnoletý, na mne udeří nemoc typická pro děti. Snad jediná útěcha mi plyne z toho, že ji měl měsíc přede mnou i můj otec. Namazaný léčivou mastí vypadám jak zombice. Zombice z naší ulice. Nechodím ven. Neholím se. Možná by se dalo říct, že začínám vypadat mužně. A navzdory očekávání se mi to i trochu zamlouvá. Možná, že by mi vousy slušely. Ale pak už bych definitivně ztratil svůj ideál éterické bytosti. Zní to možná šáhle, ale pořád se víc vnímám jako duši než jako tělo. Pořád jsem sám pro sebe spích jistým kouřem, než hmotnou postavou, co datluje do klávesnice. Možná bych měl dospět, možná bych se z toho měl vymanit, ale nevidím cestu ven. Nehledám ji. Nezajímá mě. Vidím se jak se vidím. Vidím se čistě, i když čistý nejsem. Jen skrz slova se občas vzdálím své hmotnosti.
Bláznivé zážitky se samy od sebe nedějí. A já nevím, s kým to prožít. Cítím se tak nechutně vážně a suše. Vysokoškolák. Tentokrát tomu druhému ročníku neuteču. Přestože nechci pracovat v oboru. I když mi nic jiného nezbyde.
Jsou lidi, kteří mi říkají, že to někam dotáhnu. Že mám na to a na ono. Nevidím, že bych na to mohl dosáhnout. A hlavně jsem nikdy nemyslel, že bych na něco takového chtěl vůbec sahat. Na blahobyt, finanční zajištění. I kdybych na to měl... neumím to. Nevím, jak na to. Nebavilo by mě to.
Mám moc asociací, nedokážu psát souvisle a nedokážu psát ani hezky. Chybí tomu lehkost, slova padají jako balvany a mě to rozčiluje. Nehýbu se mezi nimi jako vítr v listí, jsem jako slon v porcelánu. Jako brontosaurus, co se tu neohrabaně kolébá, zmateně mění směry a nic. Prostě nic.
Nedovedu si představit, že jednou budu pracovat. Nedovedu si představit, že mi jednou bude třicet (za necelých osm let). Nedovedu si představit, že budu mít partnera pět let a budu s ním bydlet. Nedovedu si představit, že budu bydlet jinde než doma. Nedovedu si představit, že mi bude čtyřicet, padesát, šedesát. Není to tak daleko. Nedovedu si představit, že budu stárnout. Nedovedu si představit, že budu ošklivý.
Jsem teď a nedovedu si představit svou existenci nikde jinde, nikdy jindy. Dovedu jen vzpomínat, nebo vnímat přítomnost. A budoucnost jen jako prodloužení přítomnosti. Jako kdyby to mělo být navždy tak, jak to je teď. Ale ono to tak nebude.
Nedovedu si to představit. Nechci si to představovat. Z toho pomyšlení je mi úzko. Představa tolika nutných voleb, rozhodnutí, povinností. Představa tolika dospělosti. Děsím se toho. Nevidím v tom radost.
Je mi smutno. A nikdo mě neutěší. Tolik lidí mi řekne, že jo. Že jsem se měl ozvat. Ale já to tak necítím. je mi smutno - to je skutečné. Je mi smutno a jsem tu sám. Ani mi tolik nevadí to, že tu se mnou není partner (sterilní slovo, až moc sterilní na to, že by mělo označovat osobu, kterou miluju, že?). Vadí mi prostě to, že se mnou nikdo nepůjde dělat bláznivé věci. Že v té představě, kterou mám, figuruje místo jakékoliv blízké osoby jen zosobněná nerealita. Že to nidky nebude ono. Idea bláznivého večera existuje dokonalá jen ve světě ideí. Zde se jen projevuje v nedokonalých obrazech ideálu. (Tedy Platónské pojetí bláznivého večera.)
Jsou dvě hodiny ráno a já už vidím, jak zítra budu ospalý. V 9:20 budíček na antibiotika, pak ven se psem, potom cvičit... Tolik věcí.
Končí mi prázdniny. Měl bych dělat rozhodnutí. Místo toho si chci užívat, ale nakonec si stejně neužívám. Jen sedím doma a mažu si mastičkou svoje impetigo a hraju od rána do večera The Sims 3. Je tak jednoduché tam studovat a pracovat. Stačí vypnout potřeby a jedete. Vy u klávesnice nic necítíte. Nedelá vám problém drillovat ty bezduché bytosti s binárně zakódovanou duší. Nedělá vám zas takový problém jim ublížit. Protože to nikoho nebolí.

Bojím se. Bojím se úplně všeho. Bojím se, že se mi život ztratí. A přesto nejsem schopný jít ho žít. Nedokážu to. Dovedu si představit ten bláznivý večer. Ale nevím, po čem toužím.
Asi se probudilo něco, co dlouho spalo. Asi jsem se zamiloval do něčeho, co jsem sám psal. Asi jsem si oživil ideu zamilovanosti. Touhu po zamilovanosti navždy. Touhu po něčem jiném než pragmatickém vztahu. (Pragmatickém ne snad v to smyslu, že by si to vyžádala situace, spíš v tom smyslu, že ten vztah má suchý průběh bez romanticky, funguje čistě pragmaticky, čistě suše vztahově - vyznání lásky bez špetky fantazie, prostě pro ten praktický účel, aby druhý věděl, že tu jsou stále nějaké city. "Sex" jen občas, když už to musí být. Mazlení, tulení... vlastně všechno jen v nějaké minimální nutné míře. Vztah, do kterého už nikdo nechce příliš investovat. A já moc dobře chápu, proč už nechci investovat. Protože investice prvního půl roku se mi vrátily v nevěře a investice druhého půl roku v hnusném chování a ve lžích. A pak, když jsem přestal investovat, to začlo fungovat. Na krátkou dobu, ale začlo. Možná už jsem jen tolik otupělý, že mi ke štěstí stačí méně...

Bylo by tak krásné se zase vrátit k pohanství - k tomu, co pro mě znamenalo mé pohanství. K životu, ve kterém je největší starostí člověka, co bude s přírodou. Kdy se člověk nestará o svou budoucnost ve smyslu kariéry, ale jen ve smyslu duchovního růstu.
Chci konec světa. Chci pád techniky. Pád kapitalismu. Chci život. Přitom nemám představu o tom, co je život, nebo co bych si počal bez techniky. Asi bych zahynul během první bitky.
Možná se nebojím smrti. Nejsem si jistý. Možná se bojím prostě jen té bolesti při umírání. A pak taky toho, že by po smrti mohlo něco být. Představa, že neexistuju, že jsem zahynul, zmizel, ta není tak hrozná. Ta mi nevadí. Vadí mi představa, že znovu jsem, že znovu musím něčemu čelit, že jsem zranitelný.

Přicházím o dětství. Bolí to.
(Bojím se. Ta muid.)


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Molly Molly | Web | 19. srpna 2014 v 15:09 | Reagovat

Opět jsem se začetla a nemohla se od toho odtrhnout. Opět jsem se v některých tvých slovech viděla. Opět bych ti k tomu chtěla napsat něco normálního, ale místo toho plácám nesmysly.

2 sarush ef sarush ef | Web | 19. srpna 2014 v 22:09 | Reagovat

Zažít něco, cokoli. Ale člověk tomu musí jít naproti. Jaks řekl. A tak nějak vůbec. Souhlasím - a děsím se, jak moc stejně to vidím.

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 1:23 | Reagovat

[1]: Neplácáš, jsem rád za to, co píšeš. Jsem rád za jakoukoliv reakci. Sám vím, jak je těžké se k některým věcem vyjádřit. Člověk zůstane zasažený a omráčený, ale zároveň nedokáže to souznění vyjádřit slovy, protože se to každým slovem ztrácí.
Je to prostě takové: "Já vím!"

[2]: Jít tomu naproti... a někdy vlastně nevíme, kde to "naproti" je...
Co přesně je na tom to děsivé? Míra podobnosti, nebo spíš to, v čem ta podobnost spočívá?

Děkuji vám za oba komentáře. Je fajn slyšet nějakou reakci... a je fajn tušit, že člověk v tom není zas tak sám, jak mu občas připadá.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 15:29 | Reagovat

A co třeba začít s nějakou bláznivinou sám od sebe? :) Třeba se někdo přidá :) Strhnout někoho sebou :)
Na finančním zajištění není nic špatného. Bohužel v penězích je spousta svobody. A hlavně času.
Na práci není nic tak hrozného :D Na práci samo o sobě. Horší je ta spousta života, který spolkne..
Já si zase nedovedu představit, že se vdám a budu mít dítě. A že sebe přestanu vnímat jako holku, ale budu se považovat za ženu.. Děsí mě ta dospělost. To, že bych dospělá měla být, ale nejsem. Necítím se tak. Mám obavy, že nikdy nebudu. A budoucnost mě stále děsí...
A jaké bláznivé věci bys chtěl dělat? :)
Mně spíš chybí spontánost. A potrhlost. Lehká :) A ty bláznivé věci jsou pro mě většinou až moc radikální nápady. Z minuty na minutu někam utéct. Pryč od všeho. Koupit všechny zvířátka ze zverimexu a dát jim svobodu... Nevím, jestli tyhle bláznivé nápady by bylo dobré opravdu realizovat :D
Spontání věci si většinou nestihneš dostatečně dopředu vyfantazírovat. A proto je vnímáš jako skutečnější a intenzivnější, než ty situace, o kterých tušíš, jaké by měly být, ale pak se malinko odlišují. Třeba.
Idea zamilovanosti. Která se snad dá vtělit do konkrétní osoby. Krátkodobá dokonalost, možná. Ale pak to asi vždycky bude chtít hodně práce. Sám na sobě.
Strach z investic. Dobře znám. Abych nedávala příliš. Dávat si pozor.. I to je sebekontrola a narušování přirozeného toku emocí. Já se zdržuji větších investic, protože mám strach ze závislosti na druhém. Potřebuji být u někoho na prvním bezkonkurenčním místě. A vědět, že mě nepřestane mít rád, i kdyby cokoliv. Přestala jsem investovat, protože jsem procitla. A zjistila, že to My, které jsem viděla, nebylo tak celistvé, jak jsem si myslela. Že se v jistých ohledech se mnou nepočítá tolik, jak jsem byla přesvědčena, že by se počítat mělo...
Bojím se smrti. A bojím se umírání. Ne, toho že zmizím. Toho, že to probíhá tak jako v mých nejnesnesitelnějších nočních můrách.

5 grey.t grey.t | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 17:48 | Reagovat

[4]: Třeba jo. Jenže právě problém je v tom, že vlastně ani nevím, co bláznivého by to mělo být. Asi nejsem moc bláznivý člověk, nebo si to asi nedokážu představit za střízliva. A myslím, že aby to bylo opravdu bláznivé, muselo by to být neplánované, vyplynout ze situace...

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 23:32 | Reagovat

Za střízliva mi taky tolik věcí nepřijde tak super nápad jako za opila :D Tak můžeš bláznit v opilosti.. ale toho člověk občas může zalitovat :D Možná když tu touhu po bláznění budeš mít v hlavě..časem se objeví spontánně realizovatelný nápad

7 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 11:29 | Reagovat

[6]: Když to je právě to... když budu bláznit v opilosti, bude to prostě jen další opilost. Víš, jak to myslím? Prostě to chce něco opileckého za střízliva, aby to bylo skutečně bláznivé, protože za opilosti jsou ty bláznivé věci tak trochu typické.
Je to možné. Snad se něco objeví :) Snad brzy :)

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 14:52 | Reagovat

Spousta věcí je snažších, když mizejí pochybné zábrany.. Jsem zvědavá, až něco uskutečníš :) Člověka takové věci dobíjejí..

9 Lilien Lilien | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 23:26 | Reagovat

Vůbec tě neznám a jsem tu vlastně poprvé. A možná proto, že se už taky připozdívá a že znám tyhle upřímné noční nálady mi připadá, že jsem zahlédla kousek tvojí duše. Všechny ty strachy a důležitá rozhodnutí.
Někdy je ve vztahu potřeba radikální řez. Sama jsem byla nešťastná, vlastně oba jsme byli nešťastní a mě z toho vytrhla pravda o jeho nevěrách. Nikdo si nezaslouží, aby se k němu někdo choval zle a neuctivě a nezáleží na tom, jak moc ho miluje. Srdce je někdy tak bolavý, že dělá nepraktický sebedestruktivní rozhodnutí.

10 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 12:06 | Reagovat

[9]: To máš pravdu, někdy to je určitě potřeba... Ale pro mě je v tom vztahu ještě spousta věcí, pro které bych rád ještě naposledy zabojoval...
Upřímné noční nálady jsou hrozné, hlavně potom, co se člověk ráno probudí. Najednou si není úplně jistý, jestli to byl dobrý nápad, být tak otevřený. Aspoň u mě to tak bývá, ale už jsem si za těch pár let "blogování" zvykl...
Moc děkuji za komentář a za názor :)

11 Lilien Lilien | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 19:14 | Reagovat

Jo no, já těm ranním stavům po upřímných článcích říkám ,,moralní kocovina" :D A proto mám dva blogy - jeden uzavřený pro pár vyvolených, kam píšu výlevy, na který mi nestačí papírový deník a pak druhý, na který se snažím psát inspirující a upřímné niterné články (ale pořád inspirující). Ale já mám prostě potřebu si víc hlídat soukromí.
Tyhle noční články jsou ve své podstatě hrozně krásný, akorát je z nich pak člověku tak spolutrpitelsky smutno :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama