Sinfonietta
10. srpna 2014 v 22:37 | Grey.t | StřepyKomentáře
Občas mě až zamrzí, jak si něčeho takového někdo nedokáže všimnout.
Právě jsi mne donutil podívat se na to i z druhé strany.
Bezdomovce teď vídám na každém rohu. A nejvíc mi vadí v tramvaji a autobuse. Někdy bych s nimi dokázala cítit. Dokázala jsem to dřív. V rodném městě jsem se s kdejakými pochybnými existencemi i bavila. Ale tady jich je příliš. Je to něco běžného, úpadek. Pořád byli dva v naší čtvrti, které jsem měla svým způsobem "ráda". Jeden byl sympaťák, osamělý a četl si knížky v parku. A druhý měl tak smutný pohled. Ani jeden nebyl z těch co dělá bordel, řve, leze po čtyřech nebo se válí po chodníku.... Spoustu těch ostatních ignoruju. Přehlížím je a někdy se kvůli tomu cítím špatně, protože je to děsivé.
Taky mám někdy chuť hodit svůj telefon do rybníku :) Ale je to zkrátka takovej můj deníček bez papíru a bez tužky. Ta možnost si zaznamenat kdykoliv cokoliv a pak si to poslat do počítače... Bez toho by nevzniklo spousty vět a nezaznamenalo se spousty pocitů...A nemohla bych si každý den po probuzení číst tvůj blog...Někdy se ráda dívám na svůj odraz ve skle..nepřipadám si pak tak sama.. Jako bych cestovala s nejlepším kamarádem :)
Mám ráda svůj pot
V tílku, ale ne v tričku. Voní mi. Taky mám moc ráda vůni svojí kůže - vůni ramen. Asi je to trochu divné :) Ještě to takhle napsat :)
Romantické představy... někdy se mi zdají tak nereálné a směšné, ale zároveň po nich tak dychtím...
Znám taková tajemství. Skrytá a nepřiznaná. Protože uvnitř mě můžu dělat, že neexistují. A jak je jednou vynesu na světlo, musím nést následky. Nemůžu si to vymluvit jako poblouznění. Musím to akceptovat. A to je někdy hodně těžké. Všechny ty imaginární snové věci a vztahy...
Někde v tom kruhu pocitů je i ten pocit, že je to vlastně všechno v pořádku. Život je životem. Jen já mu dávám příliš dramatičnost. Věci se dějí různým lidem, o nic nejde. Jen já dělám ze všeho vědu. Jen já všechno prožívám tak, jako kdyby už nemělo nikdy nic dalšího přijít...
[5]: Bezdomovce-čtenáře občas vídám v městské knihovně. Když jsem tam chodil zatahovat některé přednášky, bylo těžké najít místo, kde zrovna neseděli (jako na potvoru obsadili zrovna ta místa, kde byla elektrická zásuvka, takže jsem si nemohl nabít notebook). Z části mi to bylo hrozně protivné, protože tam přeci jen byl cítit takový ten jejich pach. Ale zase jsem byl hrozně nadšený z toho, že nerezignovali. Že jsou vlastně schopní jít do knihovny a číst si knihu, dělat něco tak "luxusního", přestože mají nouzi i o chleba. Říkal jsem si, že vlastně mohou být i docela moudří a sečtělí. Ale možná se tam jen schovávali před zimou... Bůh ví.
Já do telefonu už nic nezapisuji. Dřív jsem to dělal, ale do toho současného to nejde, protože se hrozně zasekává. Rozčiluje mě to, ale vlastně už jsem si nějak zvykl si nic nezapisovat. Ale myslím, že bych bez něj nedal ani ránu, ať už kvůli zabíjení času před přednáškama a v tramvaji, kvůli hudbě, nebo i kvůli jízdním řádům a plánování trasy...
Myslím, že to je skvělé, že ho máš ráda. Já mám k potu hrozný odpor. A ještě větší k takové té ulepenosti. Ale když to tak vezmu, vyloženě si nesmrdím. Asi bych nedokázal říct, že mi můj pot voní, ale občas "zvědavě čenichám", jak mi "voní" podpaždí.
Vůně kůže je zvláštní. Když jsem zjistil, že někteří lidé voní, i když nejsou navonění, hrozně mě to překvapilo. Ke kůži vlastně čichám i rád.
Tajemství jsou vždy nejkrásnější, když zůstávají tajemná. Nevím, čím to je. Ale v té tajemnosti je i hrozba. Dokud jsou dost tajemná na to, aby nám byla vzdálená, je to vlastně tak trochu v pořádku. Víme, že tu něco je, ale můžeme to nějak přehlížet. Když se to trochu víc přiblíží, už je to výraznější, nedá se to přehlížet a pak začne ten boj: Co s tím? Protože už jsme to přiznali, ale vyřešené to není ani zdaleka. Na druhou stranu se tu objevuje ta možnost s tím pracovat... Mám ale tajemství svým způsobem rád. Něčím mě vzrušují.
Myslím, že na ten poslední odstavec vlastně nedokážu nijak odpovědět ani zareagovat...
Abych pravdu řekla, tak v knihovně mi vadí. Nevzpomínám tedy, že bych je tam viděla číst. Spíš pospávat...
Kvůli tomu zasekávání jsem si koupila nový mobil. Myslím, že bez něj by se značně zúžil čas na věci, které mám tak ráda.
Někdy mám ráda i pot cizích lidí
Ale vždycky jen ten pot čerstvý
Ne uleželý a zatuchlý, vsáklý do oblečení, br. Ten úplně čerstvý na holé kůži.
Tajemství jsou krásná v tom, jak se rozehrávají ve vnitřním světě, nikým dalším nenarušována. Ale někdy mě mrzí, že to, že je nedokážu sdílet s někým dalším, znamená, že si od toho druhého držím odstup. Že mu nedůvěřuju tolik, abych se s ním mohla dělit o něco, co je pro mě důležité. A taky to znamená, že nejsem schopná stoprocentně si to přiznat jako danou věc.
:)
Taková hromada myšlenek. Je skvělé, že je zachytíš