close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Sinfonietta

10. srpna 2014 v 22:37 | Grey.t |  Střepy
Když jste večer sami v centru Prahy a posloucháte Sinfoniettu od Janáčka, máte prostě chuť tak zůstat. Uprostřed Prahy, uprostřed těch světýlek a toho podivně tepajícího života. Přejete si sednout a sledovat. Přejete si chodit, být toho součástí, být sledování. Být součástí toho vibrujícího Václaváku, součástí všeho, co se tam děje. Přejete si splynout se vším.
A pak je tu realita. Za deset minut vám jede vlak z Masaryčky a vy ho stíháte. A nebo ho můžete nechat ujet a počkat si na další, takže budete mít čtyřicet minut. Ale k čemu vám najednou je těch případných čtyřicet minut? K čemu vám je, že se můžete potloukat takovou dobu po Praze, když budete celou dobu muset hlídat čas, když zas tak daleko nedojdete. Mohli byste se s někým sejít. Ale na půl hodiny? A kdo by asi byl v centru.
Najednou jste sami. A přicházíte na místo, kde to páchne močí a potácejí se tam bezdomovci, kteří se něčím podobají zombie. Plahočí se sem a tam, polehávají, smrdí. Děsí mě. A přestože bych na nich, kdybych chtěl, dokázal najít spoustu dobrého a krásného, teď to nevidím. Rychle mezi nimi proplouvám. Cítím se najednou nevhodně vznešeně. Můj smártfoun mi připadá jako výsměšný klenot. Jako něco, co k životu nepotřebuji. Něco navíc. Něco zbytečného. Ale cena toho klenotu by těm lidem mohla hrozně pomoci. Najednou si přijdu výsměšně důstojný. Výsměšně procházím mezi těmi lidmi. Každý krok je úšklebek a já se za sebe začínám stydět. Rychle mezi nimi projdu. Dojdu na nástupiště a nastoupím do vlaku. Najednou se iluze noční Prahy rozplyne, jsem tu jen já, sedím a zírám do okýnka a dochází mi, že ani z okýnka vlaku neuvidím nádhernou Prahu, neuvidím světýlka, lidská obydlí, město a jeho záhadný a podivný život. Uvidím jen svůj odraz. O ten nestojím.
A tak jedu domů.
A vlastně jsem z různých důvodů rád, že jsem Prahu opustil. Protože už v tu chvíli, kdy jsem po ní zatoužil, došlo mi, jakou bych při tom oživil bolest. Že by se vynořily staré úzkosti, které teď snažně potlačuji, ač si je jasně uvědomuji. Najednou mě zaplaví úleva. Že mě město nespolklo. Že se neoživila ta smutnější část mé duše - ta, která nežije až tak reálně, která žije tím, co by mohlo být, jako by to bylo. Která si vytváří iluze a prožívá je, dokud může. Jako bych probudil Astarael Tesklivou, jako bych slyšel to zvonění a už nemohl uniknout. Dnes jsem tomu předešel. Otočil jsem směr a vše se vypařila. Mohl bych mluvit o tom, co mohlo být. O tom, jak jsem mohl sedět ve městě. Nakonec se rozhodnout, že se nevrátím k babičce, že přespím doma, že se budu do půlnoci potloukat v centru s pytlem oříškových cereálií v ruce. Že budu neohrabaně chodit sem a tam a nasávat atmosféru. Že půjdu na nábřeží a budu obdivovat vodu a odraz světel na hladině, že budu mít nějaké romantické představy, vymýšlet romantické scénáře o mně a lidech, které znám, nebo i o lidech, které neznám. Že budu žít zas trochu jinak, ale zas trochu víc úplně.
Najednou to není reálné. Najednou se celá ta možnost rozplynula jako mlžný opar. Rozrazil jsem ty mlhy svou rychlou chůzí, ztěžkly pachem moči a lehly k zemi. Vsákly se, pohltila je Všepohlcující. A celý život se scvrknul do malé kuličky, do rajčátka, které jasně říkalo: pojedeš teď domů a budeš doma. A kolem toho rajčátka se vznášel ten opar, ta záhadná aura toho, co by mohlo být, jako něco, co nestihla pošpinit a zničit realita. Červnenost rajčete, jeho zralost, jeho lákavost a moje chuť do něj kousnout. To všechno bylo jen tím, co se mohlo stát, kdybych nezahnul k nástupišti, ale pokračoval k Václaváku. Podstata rajčete jsem já. Jedu vlakem, vidím svůj odraz. Není na tom nic kouzelného, ani nic chutného. Ale můj život, můj nejživější život, je živý díky tomu, co je kolem. Díky oparu, který nikdy neuvidím vlastníma očima, díky oparu, který tuším. Jsem živý tím, čím jsem, ale zároveň jsem někdy i tím, čím jsem jen mohl být.
Rozplynul se ten romantický pocit samoty, to kouzlo města. Rozplynula se krása noci. Zůstal jsem jen já. Lehce ulepený od potu, protože je léto. Protože léto znamená pot. Jen tak aby se neřeklo, ale přesně tolik, aby si člověk přišel ulepený a špinavý, ale aby zároveň věděl, že si to nejspíš jen namlouvá.
A pak jdu podchodem a dochází mi, že mám pořád jedno malé tajemství. Že je tu furt něco, co jsem neřekl. O té krizi, o tom rozhodování. Že je tu ještě jedna postavička, která hraje roli. Víceméně imaginární a nebudu jí dávat jméno. Nechci další Letní Bouři. Žádné racky, pronikavé oči, rty, které se budou vznášet před mýma očima. Nechci žádné Světle bledě modré, architekty a podobné věci. Věci, které nikdy nebyly pořádně reálně, ale přesto určovaly pravidla hry. Přes veškerou romantiku, kterou to poskytuje, to odmítám. Přes ten pocit života. Protože se bojím, že tentokrát ten život vykoupím smrtí. Určitou formou své vlastní smrti. A já nechci teď takovou smrt. A myslím, že je to celé jen tím, že bych dal přednost imaginární bolesti, bolesti, která není úplně tak reálná a která je z části vážně jen mým vlastním výtvorem, před bolestí, která je čistě reálná. Která se odvíjí od toho, co je. Ale ta reálná je nevyhnutelná, svým způsobem.
A tak se tu plodím se svým malým tajemstvím, které tentokrát asi zůstane alespoň trochu tajemné. Tajemstvím o tom, jak se vůbec nic nestalo, stát nemohlo, a přesto mě to ovlivnilo, vyvolalo to ve mně touhu po něčem, po čem ve skutečnosti netoužím, netoužil jsem a nechci toužit.
Pořád je tu něco čistého. Pořád je tu část mě, která je čistě ze snů. Pořád platí, že já jsem já. A že budu já, i když se rozhodnu pro kteroukoliv z těch dvou hlavním možností: řez, nebo šití.
A nakonec mi celý ten problém připadá nevýrazný. Nakonec cítím, že čas volby možná ještě není nutně teď. Že se k něčemu schyluje, ale ne nevyhnutelně. Pořád jsou tu střípky, ze kterých se dá posládat krásná mozaika. Ale zároveň tuším i opak. Že se jen pořežu, že mozaika nebude zas tak krásná a že nakonec nevznikne nic. Problém opět nabývá rozměru.
Ale cítím se. Uvědomuji si sám sebe. Jsem rád. Jsem vlastně spokojený. Tohle je přeci život. A i když jsem nešel do centra, cítím v sobě ten letně hřejivý noční vzduch, světla Prahy, hladinu Vltavy, i to tmavomodré kouzlo, půlnoční romantiku. Cítím v sobě, že vyždímané fráze mají objem, že vlastně všechno žije, i ty staré a vyčpelé věci. Že i cesty, ze kterých jsem vyšlapal poslední stopy, stále jsou cestami a stále někam vedou.
Jdu noční ulicí, září na mě oranžovozlaté světlo pouličních lamp. Vrhám stín a hraje Sinfonietta. A já se cítím živě. Dramaticky. Reálně, ale ne tím suchým faktickým způsobem. Jsem reálný tím způsobem, že v sobě obsahuji i veškerou svoji imaginaci, fantazii. Všechny mé světy. Můj stín je shrbeným démonem. A já jsem člověkem z knihy. Stávám se Ushikawou z 1Q84, uvědomuji si ho, a pak zas mizím a jsem jen já. Sundavám sluchátka. Jsem tu. Jsem u babičky a nic, co se mohlo stát, se nestalo. A najednou cítím, že si držím důstojnost. Úplně jinou, než jak jsem si ji kdy představoval. Ale důstojnější, reálnější. Mou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tuleň Tuleň | E-mail | Web | 10. srpna 2014 v 23:33 | Reagovat

:)
Taková hromada myšlenek. Je skvělé, že je zachytíš

2 Molly Molly | Web | 11. srpna 2014 v 18:10 | Reagovat

Občas mě až zamrzí, jak si něčeho takového někdo nedokáže všimnout.

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 11. srpna 2014 v 21:50 | Reagovat

[1]: Jé, Tuleň! Ty sem ještě chodíš? To mě těší :) Jinak moc děkuji za komentář :)

[2]: Mně vlastně zas tolik ne... tím víc to můžu brát jako své malé tajemství, které sdílím jen s pár lidmi.

4 Molly Molly | Web | 12. srpna 2014 v 0:05 | Reagovat

Právě jsi mne donutil podívat se na to i z druhé strany.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 9:52 | Reagovat

Bezdomovce teď vídám na každém rohu. A nejvíc mi vadí v tramvaji a autobuse. Někdy bych s nimi dokázala cítit. Dokázala jsem to dřív. V rodném městě jsem se s kdejakými pochybnými existencemi i bavila. Ale tady jich je příliš. Je to něco běžného, úpadek. Pořád byli dva v naší čtvrti, které jsem měla svým způsobem "ráda". Jeden byl sympaťák, osamělý a četl si knížky v parku. A druhý měl tak smutný pohled. Ani jeden nebyl z těch co dělá bordel, řve, leze po čtyřech nebo se válí po chodníku.... Spoustu těch ostatních ignoruju. Přehlížím je a někdy se kvůli tomu cítím špatně, protože je to děsivé.
Taky mám někdy chuť hodit svůj telefon do rybníku :) Ale je to zkrátka takovej můj deníček bez papíru a bez tužky. Ta možnost si zaznamenat kdykoliv cokoliv a pak si to poslat do počítače... Bez toho by nevzniklo spousty vět a nezaznamenalo se spousty pocitů...A nemohla bych si každý den po probuzení číst tvůj blog...Někdy se ráda dívám na svůj odraz ve skle..nepřipadám si pak tak sama.. Jako bych cestovala s nejlepším kamarádem :)
Mám ráda svůj pot :D V tílku, ale ne v tričku. Voní mi. Taky mám moc ráda vůni svojí kůže - vůni ramen. Asi je to trochu divné :) Ještě to takhle napsat :)
Romantické představy... někdy se mi zdají tak nereálné a směšné, ale zároveň po nich tak dychtím...
Znám taková tajemství. Skrytá a nepřiznaná. Protože uvnitř mě můžu dělat, že neexistují. A jak je jednou vynesu na světlo, musím nést následky. Nemůžu si to vymluvit jako poblouznění. Musím to akceptovat. A to je někdy hodně těžké. Všechny ty imaginární snové věci a vztahy...
Někde v tom kruhu pocitů je i ten pocit, že je to vlastně všechno v pořádku. Život je životem. Jen já mu dávám příliš dramatičnost. Věci se dějí různým lidem, o nic nejde. Jen já dělám ze všeho vědu. Jen já všechno prožívám tak, jako kdyby už nemělo nikdy nic dalšího přijít...

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 23:13 | Reagovat

[5]: Bezdomovce-čtenáře občas vídám v městské knihovně. Když jsem tam chodil zatahovat některé přednášky, bylo těžké najít místo, kde zrovna neseděli (jako na potvoru obsadili zrovna ta místa, kde byla elektrická zásuvka, takže jsem si nemohl nabít notebook). Z části mi to bylo hrozně protivné, protože tam přeci jen byl cítit takový ten jejich pach. Ale zase jsem byl hrozně nadšený z toho, že nerezignovali. Že jsou vlastně schopní jít do knihovny a číst si knihu, dělat něco tak "luxusního", přestože mají nouzi i o chleba. Říkal jsem si, že vlastně mohou být i docela moudří a sečtělí. Ale možná se tam jen schovávali před zimou... Bůh ví.
Já do telefonu už nic nezapisuji. Dřív jsem to dělal, ale do toho současného to nejde, protože se hrozně zasekává. Rozčiluje mě to, ale vlastně už jsem si nějak zvykl si nic nezapisovat. Ale myslím, že bych bez něj nedal ani ránu, ať už kvůli zabíjení času před přednáškama a v tramvaji, kvůli hudbě, nebo i kvůli jízdním řádům a plánování trasy...
Myslím, že to je skvělé, že ho máš ráda. Já mám k potu hrozný odpor. A ještě větší k takové té ulepenosti. Ale když to tak vezmu, vyloženě si nesmrdím. Asi bych nedokázal říct, že mi můj pot voní, ale občas "zvědavě čenichám", jak mi "voní" podpaždí.
Vůně kůže je zvláštní. Když jsem zjistil, že někteří lidé voní, i když nejsou navonění, hrozně mě to překvapilo. Ke kůži vlastně čichám i rád.
Tajemství jsou vždy nejkrásnější, když zůstávají tajemná. Nevím, čím to je. Ale v té tajemnosti je i hrozba. Dokud jsou dost tajemná na to, aby nám byla vzdálená, je to vlastně tak trochu v pořádku. Víme, že tu něco je, ale můžeme to nějak přehlížet. Když se to trochu víc přiblíží, už je to výraznější, nedá se to přehlížet a pak začne ten boj: Co s tím? Protože už jsme to přiznali, ale vyřešené to není ani zdaleka. Na druhou stranu se tu objevuje ta možnost s tím pracovat... Mám ale tajemství svým způsobem rád. Něčím mě vzrušují.
Myslím, že na ten poslední odstavec vlastně nedokážu nijak odpovědět ani zareagovat...

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 14:18 | Reagovat

Abych pravdu řekla, tak v knihovně mi vadí. Nevzpomínám tedy, že bych je tam viděla číst. Spíš pospávat...
Kvůli tomu zasekávání jsem si koupila nový mobil. Myslím, že bez něj by se značně zúžil čas na věci, které mám tak ráda.
Někdy mám ráda i pot cizích lidí :D Ale vždycky jen ten pot čerstvý :D Ne uleželý a zatuchlý, vsáklý do oblečení, br. Ten úplně čerstvý na holé kůži.
Tajemství jsou krásná v tom, jak se rozehrávají ve vnitřním světě, nikým dalším nenarušována. Ale někdy mě mrzí, že to, že je nedokážu sdílet s někým dalším, znamená, že si od toho druhého držím odstup. Že mu nedůvěřuju tolik, abych se s ním mohla dělit o něco, co je pro mě důležité. A taky to znamená, že nejsem schopná stoprocentně si to přiznat jako danou věc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama