close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Shoříme

20. srpna 2014 v 1:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Oživilo se cosi. Pohled na tu tvář... Připomínka slov, která mě tehdy obklopovala. Síla se pomalu vytrácí, ale jednou za čas obnoví svůj důraz. Jsem pak obětí. A je v tom spousta slasti. Je nádherné se tomu oddat a taky to nádherně bolí. Bezpochyby je to obranný mechanismus. Jen potřebuji naději, potřebuji opět věřit v lásku.
Nevěřím na "bezpochyby".
Měl bych být za ty dva další dny "klidu" rád. Ale vidím v tom jedno velké Ne. Vidím v tom základní otázku: Chci tohle dál snášet?
Mám naprostou svobodu volby a nejsem schopný rozhodnout. I svoboda nese následky. Jsem ponechán beze slov. Bez vyjádření. Mám k disposici jen dohady. Ale něco není v pořádku.

Svět se mi zdá najednou o něco křehčí. Chtěl jsem důvod. Mám ho. Ale pořád bych z toho vyšel jako debil. Na druhou stranu jako debil z toho vyjdu i tak. A bez důvodu z toho nevyjdu vůbec.
Celý milostný život se mi redukuje na jeden velký otazník. A ten otazník zároveň vede k dalším otazníkům. Protože bez milostného života by mi možná nedělalo takový problém studovat filosofii i biologii zároveň. Nebo složit zkoušky za padesát kreditů během jednoho semestru.

Vzpomněl jsem si na ten pocit, kdy se k vám někdo tiskne a stojí vám u toho na nohou. Je to tak nechutně roztomilé a nevinné, upřímné a jo, romantické... A pak je tu najednou o důvod víc, proč zůstávat v něčem, co tak trochu občas bolí. Protože tak trochu občas bolí asi cokoliv. (Třeba život.)

Pořád vzpomínám na to, co se nikdy nestalo. Pořád ve mně prší staré deště... Některá zažehnutí se vám vypálí do života tak, že na ně už nikdy nezapomenete. Nikdy je znovu nezažijete, ale nikdy nezaplníte tu díru po nich.

Pořád cítím to posvátné nadšení z Ta muid. Tolik čistoty...
Mám pocit, že jsem o mnoho přišel.

Mám pocit, že melu blbosti. Že to potřebné nevychází. Že ksakru potřebuju vykřiknout něco... a nevím co. Že jsem rozčilený a rozrušený. Že mi vadí, že mi pořád chybí člověk, se kterým jsem se možná chtěl rozejít. Že mě pořád rozčiluje představa, že by si našel někoho jiného. Že nedokážu říct: "Nevěřím ti" a "někoho máš, vím to." Že nedokážu udělat to, co cítím, protože se bojím, že budu příliš teátrální, že budu jako z telenovely. Že budu za idiota.

Je tu tolik možností, co se mohlo stát.
Bojím se. Ale nevím. Pořád nevím. Protože se taky bojím, že se vážně rozejdeme. Bojím se všech možností, co mě napadají.
(Nebojím se smrti. Bojím se ale bolesti a toho, co by mohlo být potom.)

Možná je to bezvýznamná volba. Ale po roce a půl... a vzhedem k tomu, že by to mohlo pokračovat...
Jenže se cítím nejistý. Ale nechci se rozcházet proto, že nedokážu věřit.

Já vlastně vůbec nevím, co mám za problém. Potřebuju tu intenzitu. potřebuju vědět, že shoříme. Potřebuju trochu víry ve věčnost a přitom se všechna věčnost mého života točí kolem něčeho, co by každý soudný člověk považoval za pobláznění.
Potřebuju trochu zamíchat hormonama. A nebo jistotu.

Nedovedu si představit ten život potom. Vím, že bude. Vím, že to zvládnu. Ale je to jako za zdí, já prostě nevím, co tam může být. Tuším a odhaduju. Jsou věci, které se nezmění. Ale není toho málo, co se změní.

Mám přirozený strach. Všechno, co cítím, je přirozené. Je to až tak přirozené, že je mi z té přirozenosti na zvracení.
Když už jsem byl rozhodnutý, že to nechám všechno znovu vzkvétat, že se budu znovu snažit... je to jako kopnutí do slabin. Přesně to, co se stalo už tolikrát, ale tentokrát zase trochu jinak. Lhostejnost, která bolí.

A k tomu ty ozvěny. Představa, že tentokrát by to mohlo vyjít. Že by se to mohlo zrealizovat. Nebezpečná představa. Nevyjde to. Nebude to.
Chci něco křehkého. Něco krásného a křehkého. A zároveň chci něco, co mě ochrání, abych i já mohl být křehký. Chci si dovolit cítit víc bez strachu z dalšího velkého zranění.
Abych nebyl probodaný jako woodoo panenka, udělal jsem si krunýř. Jsem tvrdší a tvrdší a držím si větší a větší odstup. Ale nic víc.

Potřebuju žár. Potřebuju hořet. Potřebuju cítit, že shoříme.

(S Letní Bouří jsme shořeli.)

Shořme. Prosím, shořme.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 15:33 | Reagovat

K čemu ten důvod? Taky mám pocit, že bez něj to nelze. Ale proč ne? Někdy mi všechny moje důvody připadají malicherné. Prostě jen dokazují mou neschopnost přijmout realitu takovou jaká je. A bude. Třeba i s někým dalším...
Někdy si říkám, že je potřeba do té představy skočit. Šlápnout. Buď se uskuteční nebo rozpadne...
Jednou v životě jsem zjistila, že někdy není fajn, když se ti splní to, co si přeješ. Když jsem si přála milovat s menším nasazením. Postavila jsem si moc hezkou zeď. Ze všech stran. Někdy si říkám, že mi přece už nikdo není schopen tolik ublížit. Jen já. Ale to všechno zmírňuje city a způsobuje prázdnotu. Osamělost. Oddělenost od ostatních lidí. Bezpečí se stalo klecí. Ze který se chci dostat. Ale ještě pořád se bojím. Že pak budu bezbranná. Vydaná napospas.

2 A. A. | 20. srpna 2014 v 20:14 | Reagovat

Raději shořet než vyhasnout... :-)

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 21. srpna 2014 v 10:34 | Reagovat

[2]: Když shoříš, už se nezapálíš, už nemá co hořet. Když vyhasneš, pořád můžeš znovu vzplanout. A já bych byl vlastně vděčný i za jednoznačné vyhasnutí, protože by to bylo jasné a už bych věděl. Obojí je lepší, než skomírající plápolání, u kterého pořád nevíš, jestli to teda má cenu, dál zatápět, nebo ne...

[1]: To je právě ono. Kdyby se stalo něco velkého, bylo by to jasné pro oba: že je konec. Je jasné, kdo udělal chybu, dá se vyjasnit, proč ta chyba nebude odpuštěna a tak dál. Jenže když nenastane žádná kritická situace, musí se začít mluvit o mnohem hlubších a hůř zachytitelných věcech: "Mám pocit, že už to není, co to bylo; že se k sobě už nehodíme; že máme málo společného; že už jsme spolu jen ze zvyku. Už mi to nic nedává." Podle mě to ublíží mnohem víc, než hádka a rozchod kvůli tomu, že partner, já nevím, třeba lhal. Tam je partnerovi jasné, že udělal chybu a že "si to zaslouží"...  Ale je pravda, že ten velký důvod je z části jen zástěrka...

To mě mrzí. Mám pocit, že tě úplně chápu. Jít do lásky po hlavě je hrozně zraňující, čím víc do toho člověk dává, tím víc může ztratit. A zároveň láska, do které člověk nedává tolik, kolik by mohl a chtěl, protože se bojí, je vlastně taková utlumená...
Připomnělo mi to písničku I am a rock od Simona a Garfunkela. Mám ji moc rád a občas mi přijde, že přesně sedí na tohle vnímání... že je o tom, jak se člověk uzavře do sebe a žije jen v sobě... Svým způsobem je to hrozně osamělé, ale "skála necítí bolest a ostrovy nepláčou".

4 Elis Avian Elis Avian | Web | 23. srpna 2014 v 23:08 | Reagovat

Všichni sníme o naprosté svobodě volbě, ale je to jen ten sen. Ve skutečnosti jsme hrozně vyděšení, když nás někdo pustí z klece. Když se najednou máme rozhodnout. Vypadá to tak jednoduše. Mělo by to být jednoduché. Ale není. Jsou to jen samé kdyby a možná. Proč neustále přemýšlíme a zvažujeme... Možná občas přemýšlíme až příliš. Dokonce i o věcech, které doopravdy nejsou. Jsou jenom v nás a v naší hlavě.
Kruci... Nevím, co jsem vlastně chtěla napsat. Četla jsem oba tvé poslední články a celý večer jsem v nepříliš...dobrém rozpoložení. A teď si přijdu ještě o něco zmatenější a rozechvělejší, takže mi myšlenky a slova unikají. Promiň.
Také sním o bláznivých večerech, sním o svých představách...Někdy bývají tak skutečné, že je mi z toho úzko. Sním o tom, abych mohla přetřít svoji minulost, abych nebyla tak ublížená a zraněná, abych nikdy nedostala důvod všechno v sobě uzamknout a zakopat kamsi hluboko, kam sama nevidím. Abych byla schopná zase milovat...a hlavně, abych byla schopná přijmout něčí lásku. Abych mohla věřit....věřit sobě.
Je mi smutno, Greyi.
Nebojím se smrti a nejsem si jistá, jestli se bojím umírání. Možná, že jo. Smrt by měla být vykoupení. Aspoň já si to myslím. Věřím, že to tak je. Ale taky to jsou jen samé kdyby..

5 Lilien Lilien | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 23:44 | Reagovat

Rozumím. Taky jsem se pořád snažila a zachraňovala. Sebe. Nás. Snažila jsem se věřit. A dlouhou dobu žila v nevědomosti, v nucené nevědomosti, protože jsem se bála, že se zase něco dozvím. Protože jsem věděla, že se něco děje. Že když budu hledat, najdu. A tak jsem nakonec byla ta blbá holka, co se snaží se svým milým vymyslet vztahová ,,pravidla", abychom nepřehlíželi potřeby a touhy toho druhého. Zatímco on mě podváděl.
To co je za zdí může být příšerný. Nebudu ti lhát. Ale zasloužíš si někoho kvůli komu nebudeš psát palčivé články :)

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 12:11 | Reagovat

[5]: Dozvědět se pravdu je někdy vlastně horší než nevědět. Ale jak říkáš, někdy aby člověk nevěděl, musí se sám zaslepovat a v duchu stejně ví.
Vlastně si to dokážu živě představit, možná proto, že jsem o tomhle už tolikrát přemýšlel. Takové to, že se snažíš ze všech sil a ten druhý je jen parazit, který těží z tvé lásky, tebe má jako jistotu, vztah je dojná kráva a k tomu se "dojí" ještě jinde.
Taky se bojím, že se něco dozvím. Na druhou stranu se to dozvědět chci, ale nemám žádný důkaz pro nic, jen domněnky. Navíc současně je ten problém spíš v tom, že se vytrácí jiskra...

No, s těmi články... já bych je asi psal tak jako tak, akorát by se netýkaly vztahu, ale něčeho jiného. To už je dáno spíš tím, jak prožívám. Ale možná je lepší psát palčivé články kvůli sobě než kvůli někomu jinému.

7 grey.t grey.t | E-mail | Web | 25. srpna 2014 v 12:16 | Reagovat

[4]: Někdy je to, co je jen v naší hlavě, vlastně nejskutečnější. Pravda, všichni voláme po svobodě, ale běda tomu, kdo by nás pustil z naší tajně hýčkané klece, která nám poskytuje jasná pravidla, zázemí, jistotu. Nesvoboda má tu jednu zákeřnou vlastnost, že člověk má tak trochu jistotu. Na svobodě záleží všechno na něm a místo jistoty má zodpovědnost. A pak, když se má rozhodnout... brrr.

Pro mě je smrt záhada. Ale samotné umření mi nepřijde strašné. Spíš se bojím toho, co je před smrtí a toho, co je po ní. Pokud po ní není nic, bylo by to nádherné. Jak říkáš, vykoupení. Ale to je jen jedna z milionu možností.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama