Shoříme
20. srpna 2014 v 1:17 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityKomentáře
[2]: Když shoříš, už se nezapálíš, už nemá co hořet. Když vyhasneš, pořád můžeš znovu vzplanout. A já bych byl vlastně vděčný i za jednoznačné vyhasnutí, protože by to bylo jasné a už bych věděl. Obojí je lepší, než skomírající plápolání, u kterého pořád nevíš, jestli to teda má cenu, dál zatápět, nebo ne...
[1]: To je právě ono. Kdyby se stalo něco velkého, bylo by to jasné pro oba: že je konec. Je jasné, kdo udělal chybu, dá se vyjasnit, proč ta chyba nebude odpuštěna a tak dál. Jenže když nenastane žádná kritická situace, musí se začít mluvit o mnohem hlubších a hůř zachytitelných věcech: "Mám pocit, že už to není, co to bylo; že se k sobě už nehodíme; že máme málo společného; že už jsme spolu jen ze zvyku. Už mi to nic nedává." Podle mě to ublíží mnohem víc, než hádka a rozchod kvůli tomu, že partner, já nevím, třeba lhal. Tam je partnerovi jasné, že udělal chybu a že "si to zaslouží"... Ale je pravda, že ten velký důvod je z části jen zástěrka...
To mě mrzí. Mám pocit, že tě úplně chápu. Jít do lásky po hlavě je hrozně zraňující, čím víc do toho člověk dává, tím víc může ztratit. A zároveň láska, do které člověk nedává tolik, kolik by mohl a chtěl, protože se bojí, je vlastně taková utlumená...
Připomnělo mi to písničku I am a rock od Simona a Garfunkela. Mám ji moc rád a občas mi přijde, že přesně sedí na tohle vnímání... že je o tom, jak se člověk uzavře do sebe a žije jen v sobě... Svým způsobem je to hrozně osamělé, ale "skála necítí bolest a ostrovy nepláčou".
Všichni sníme o naprosté svobodě volbě, ale je to jen ten sen. Ve skutečnosti jsme hrozně vyděšení, když nás někdo pustí z klece. Když se najednou máme rozhodnout. Vypadá to tak jednoduše. Mělo by to být jednoduché. Ale není. Jsou to jen samé kdyby a možná. Proč neustále přemýšlíme a zvažujeme... Možná občas přemýšlíme až příliš. Dokonce i o věcech, které doopravdy nejsou. Jsou jenom v nás a v naší hlavě.
Kruci... Nevím, co jsem vlastně chtěla napsat. Četla jsem oba tvé poslední články a celý večer jsem v nepříliš...dobrém rozpoložení. A teď si přijdu ještě o něco zmatenější a rozechvělejší, takže mi myšlenky a slova unikají. Promiň.
Také sním o bláznivých večerech, sním o svých představách...Někdy bývají tak skutečné, že je mi z toho úzko. Sním o tom, abych mohla přetřít svoji minulost, abych nebyla tak ublížená a zraněná, abych nikdy nedostala důvod všechno v sobě uzamknout a zakopat kamsi hluboko, kam sama nevidím. Abych byla schopná zase milovat...a hlavně, abych byla schopná přijmout něčí lásku. Abych mohla věřit....věřit sobě.
Je mi smutno, Greyi.
Nebojím se smrti a nejsem si jistá, jestli se bojím umírání. Možná, že jo. Smrt by měla být vykoupení. Aspoň já si to myslím. Věřím, že to tak je. Ale taky to jsou jen samé kdyby..
Rozumím. Taky jsem se pořád snažila a zachraňovala. Sebe. Nás. Snažila jsem se věřit. A dlouhou dobu žila v nevědomosti, v nucené nevědomosti, protože jsem se bála, že se zase něco dozvím. Protože jsem věděla, že se něco děje. Že když budu hledat, najdu. A tak jsem nakonec byla ta blbá holka, co se snaží se svým milým vymyslet vztahová ,,pravidla", abychom nepřehlíželi potřeby a touhy toho druhého. Zatímco on mě podváděl.
To co je za zdí může být příšerný. Nebudu ti lhát. Ale zasloužíš si někoho kvůli komu nebudeš psát palčivé články :)
[5]: Dozvědět se pravdu je někdy vlastně horší než nevědět. Ale jak říkáš, někdy aby člověk nevěděl, musí se sám zaslepovat a v duchu stejně ví.
Vlastně si to dokážu živě představit, možná proto, že jsem o tomhle už tolikrát přemýšlel. Takové to, že se snažíš ze všech sil a ten druhý je jen parazit, který těží z tvé lásky, tebe má jako jistotu, vztah je dojná kráva a k tomu se "dojí" ještě jinde.
Taky se bojím, že se něco dozvím. Na druhou stranu se to dozvědět chci, ale nemám žádný důkaz pro nic, jen domněnky. Navíc současně je ten problém spíš v tom, že se vytrácí jiskra...
No, s těmi články... já bych je asi psal tak jako tak, akorát by se netýkaly vztahu, ale něčeho jiného. To už je dáno spíš tím, jak prožívám. Ale možná je lepší psát palčivé články kvůli sobě než kvůli někomu jinému.
[4]: Někdy je to, co je jen v naší hlavě, vlastně nejskutečnější. Pravda, všichni voláme po svobodě, ale běda tomu, kdo by nás pustil z naší tajně hýčkané klece, která nám poskytuje jasná pravidla, zázemí, jistotu. Nesvoboda má tu jednu zákeřnou vlastnost, že člověk má tak trochu jistotu. Na svobodě záleží všechno na něm a místo jistoty má zodpovědnost. A pak, když se má rozhodnout... brrr.
Pro mě je smrt záhada. Ale samotné umření mi nepřijde strašné. Spíš se bojím toho, co je před smrtí a toho, co je po ní. Pokud po ní není nic, bylo by to nádherné. Jak říkáš, vykoupení. Ale to je jen jedna z milionu možností.
K čemu ten důvod? Taky mám pocit, že bez něj to nelze. Ale proč ne? Někdy mi všechny moje důvody připadají malicherné. Prostě jen dokazují mou neschopnost přijmout realitu takovou jaká je. A bude. Třeba i s někým dalším...
Někdy si říkám, že je potřeba do té představy skočit. Šlápnout. Buď se uskuteční nebo rozpadne...
Jednou v životě jsem zjistila, že někdy není fajn, když se ti splní to, co si přeješ. Když jsem si přála milovat s menším nasazením. Postavila jsem si moc hezkou zeď. Ze všech stran. Někdy si říkám, že mi přece už nikdo není schopen tolik ublížit. Jen já. Ale to všechno zmírňuje city a způsobuje prázdnotu. Osamělost. Oddělenost od ostatních lidí. Bezpečí se stalo klecí. Ze který se chci dostat. Ale ještě pořád se bojím. Že pak budu bezbranná. Vydaná napospas.