5. srpna 2014 v 0:40 | Grey.t
|
Nejdřív nenápadná otázka: Co je včera? Co je dnes?
A pak abych nějak začal. Najednou nemam před očima vůbec nic - žádné myriády slov na jazyku, žádné nápady. Jen další jemný pocit, který chci zachytit svýma hrubýma rukama. Není vrtkavý, spíš stabilní. Jako by na mě sednul, zasednul mě. A sedí furt pryč. Je chladný. A křičí na mě "něco je špatně". A já nevím co, nevím proč.
Je ve mně pořád směsice pocitů posledních několika dnů, možná posledních dvou týdnů. Jako by bylo všechno nové, zamíchaly se všechny karty, nic není uspořádané. Nic není tak, jak by mělo být. Nejraději bych si sednul na bobek, složil hlavu do dlaní a probrečel či prosmutnil pár měsíců. Sám, abych mohl dýchat. (Nic jako sám neexistuje.)
Chybí mi toho tolik. Tolik zážitků, tolik dob. Jako bych pomalu zapomínal žít. A to mám na život dva měsíce. Z nich už víc než polovina utekla. A já nic. Možná dělám chybu, když si říkám, že svojí budoucnost musím brát vážně. Možná mám pořád ještě čas - pořád třeba můžu všechno změnit. Ale cítí se něčím svázaný, spoutaný. Mám co ztratit. Mám hodně co ztratit a nemám žádnou záruku, že najdu cokoliv lepšího.
Je tu pár věcí, které mi dají pocit, že někam patřím. Že jsem. Že nejsem úplně mimo.
Jsem pořád tak hrozně melancholický. A chvílemi mám najednou tak těžkou, zamotanou hlavu. Ne metaforicky.
Jsem kouř.
Cítím se dobře venku. V chladu, ve vzduchu po dešti, když je všechno ještě svěží, šedé, živé a stejně nějak polomrtvé. Jako kdyby se to rodilo a umíralo zároveň.
Je tolik věcí, kterých lituju.
Je tolik věcí, co mě trápí. Tolik lidí, kteří byli, jsou a budou, i když nechci, aby byli (jsem jedním z nich?)
Musím si udržet jediné - tu svojí svobodu. To něco.
Poslední měsíce jsou jako slepené střepy. Jako bych to nebyl já. Ale ne v tom smyslu uvolnění, svobody cizího života nebo tak. Jsem to já a všechno je jinak. Možná - docela se toho bojím - mi začíná jedno z těch horších období. Nebo lepších... jak se to vezme. Intimita melancholie je obohacující. Možná se to vrátí všechno - ta ohromná vykořeněnost, imaginární lásky, zmatek a zoufalá snaha všechno řešit resultující v ještě zoufalejší situace.
Proboha, jak já chci být sám. Dny. Týdny. Měsíce.
Nebo ne?
Nevím, co chci.
Když jsem si myslel, že všechno je v pořádku, tak se to zamotá. Stačí k tomu, hmmm, týden? Možná dva. Pár ťuknutí tu a tam a pak jedna chvíle opilosti - a vy se vynoříte a zjistíte, co je kolem. Protože dokud jste měli hlavu v písku, zdál se vám svět a život ideální. Říkali jste si, že už asi žádné problémy nemáte. Že už máte všechno vyřešené. A na jednou se objeví tolik témat, že byste mohli mluvit na psycholožku týden v kuse, než byste je všechny aspoň letmo zmínili.
Možná jen nechci ublížit. Možná, že už vážně nic necítím, jen nechci být úplná svině. Ale já nevím. Nevím vůbec nic.
Tohle nejsem já. To je nějaká krize.
Jen zírám na dětské hřiště kousek od hotelu Rhea, na kterém jsem byl někdy kolem sedmé třídy s jistou Ivetou. Ani nevím, co jsme tam dělali. Vypadalo tehdy větší. Mnohem větší. A když jsem byl malý, ty bílé práskací kuličky, co rostou na keřích, práskaly mnohem víc. Doléhá na mě tíha něčeho a já nevím, co to je. Ohýbám se. Jsem tak starý, jako snad ještě nikdy. Vrací se toho tolik. Něco se posralo.
Dokázal bych tenhle článek psát klidně ještě tři hodiny. Postupně bych přidával větu za větou. Ale ta tíha se nesnižuje. Je mi divně. Je mi zle. Je mi pořád tak smutno. A něco potřebuju a nevím co.
Chtěl bych někde ležet, ruce za hlavou, vzduch by byl chladný a já bych koukal na šedé nebe. A něco bych cítil. Nevím přesně co. Ale něco takového osvěžujícího a živého, smysluplného. Něco, co se podobá svobodě. S lehkou příměsí lásky. Cítil bych to, co teď cítit nedokážu. Snažím se sledovat, zkoumat každou chvíli s ním. Něco tam je. Ale nedokážu říct co. A rozhodně to není to, co by to mělo být - to, co bych si představoval.
Potřebuju, aby bylo všechno zas v pořádku. Abych se spravil. Dělám něco špatně?
(Chybí mi tolik věcí, tolik dní, tolik hodin.)
(Chybí mi Brno. Pro ten pocit, že někam vypadnu a všechno je najednou jinak.)
Celej svět se změnil a já si toho všiml až teď. Je to všechno špatně a já se cítím jak uzlíček nervů. Opět toužím po bílé vypolstrované místnosti. Po klidu, který je až nervydrásající. Ale chvíli by byl uspokojivý. Po odříznutí, po separaci. Po postavení mimo herní pole, mimo svět.
Ničemu nerozumím. Nakonec žádný problém nezmizel. Jen chvíli nebyly vidět, protože jsem musel hledět jinam.
Chci se stočit do klubíčka. Zmenšit se.
Chci úder, který všechno vyřeší. Náhlý záblesk porozumění. A nic nepřichází. Je to jako procházka v mlze. Nevidím na krok. Nevidím nic. Jsem zamotaný jako gordický uzel. Nemám řešení.
Chci ležet na místě, které neexistuje a cítit se tak, jak se nikdy cítit nebudu.
Chci zpět něco, co jsem nejspíš nikdy neměl.
Chci vidět.
Ve většině vět vidím sebe samu, až mi z toho běhá mráz po zádech.