Nedá se říci, že by můj vztah byl stejně pozoruhodný, pestrý a fascinující jako renesanční a novověká filosofie. Dá se ale říci, že pro mě (tradičně: svým způsobem) znamená mnohem víc. A tři minuty nejsou dost na to, abych si urovnal v hlavě, co chci říct. Nejsou dost dlouhé ani na to, abych vymyslel dobrou první větu, na kterou bych mohl nějak přirozeně navázat. Možná jednoduše: Možná je přehnané přirovnat současnou situaci k renesanci, k tak pozoruhodnému období, ale já to stejně udělám. Protože i u mně se rodí znovu něco starého. Neobjevuji krásy Platóna, Plotína, Epikurejců či Pyrrhoniků. Rodí se ve mně ovšem něco, co jsem pociťoval dříve. Nová dávka zamilovanosti.
Nebudu si hrát na dokonalost. Efekt ponorky se tak snadno nevytratí. Ale ve chvíli, kdy vám znovu začne vadit, že nebudete nějaký čas trávit spolu, se dá mluvit o změně k lepšímu. Rozhodl jsem se vydat touto cestou a vydal jsem se jí. Nemůžu říct, že bych došel daleko, ale zatím to nevypadá tak zle, takže... uvidím.
To je také to jediné, co se v mém vztahu vlastně dá říct: uvidím. Uvidíme. Tak nějak to chodí. Pokus - omyl. Buď věci fungují, nebo nefungují. Buď je to krásné, nebo ne. Ale ono to není tak jasné. Není to "buď, nebo". Není tam vylučovací poměr, to by bylo příliš snadné. Je to trochu jako vaření. Nějak se to míchá, mísí, ochucuje... A někdy to prostě chutná líp a někdy hůř, ale většinou nepoznám, co tam přidat. Je to směs z buď a z nebo, směs z funkce a nefunkce. Já jsem já, ty jsi ty, my jsme my. A když spíme pod jednou peřinou, vzpomenu si na bludičku. Když se ráno probudím, vzpomenu si na Macelu. Myslím na všechny ty teorie o vztazích. Když jsem sám, vzpomenu si na partnera. Bez teorií.
Asi nejdůležitější je cítit. Cítím lásku. Znovu. Když říkám "miluju tě", cítím, že to není lež. Že je to pravda. Nevím, co se změnilo. Nevím, čím se to stalo. Snad to ohrožení všeho v pondělí večer. Nebo něco ještě dřív. Lítost.
Je to znovu krásné. S hořkou příchutí krize ta zamilovanost působí o tolik jinak. S příchutí strachu: "Jak dlouho to vydrží?". S příchutí světa, ve kterém žijeme. Světa, kde všechno pomíjí. Není tak snadné tu milovat. Není tak snadné tu obětovat, protože po nějakém čase zjistíme, že každá oběť je bez záruky. Můžeme se vzdát všeho, ale to, co získáme, nemusí být naše dlouho.
Stejně jsem rád, že jsem riskoval. Jsem rád, i kdybych tím získal jen týden. (Po tom týdnu bych mluvil jinak, víc hořce, víc o tom, jak jsem nerad...možná). Jsem rád, že mám možnost nasávat znovu tu sladkou chuť, ne jen v podobě vzpomínek. I když vím, že jednou to zas budou jen vzpomínky. Možná vážně ztrácím čas. Možná jsem vážně jen naivní hlupák. Ale to je má volba, protože mám pocit, že to za to stojí. (Protože asi nejdůležitější je cítit.)
(Nebudu si hrát na dokonalost. Není to pohádka, je to boj. Boj o porozumění, o soužití. Boj o každou minutu. Ale možná díky tomu to má náboj.)
Znovuzrodil se mi vztah. Kdo ví, co bude dál.
Máš pravdu. V tom, že nejdůležitější je cítit. V tom, že když člověk začne mít strach, že by mohl druhého ztratit, začne si víc vážit jeho existence. A souhlasím i s tím, že není buď anebo.. je to všechno mnohem komplikovanější. A podepisuju se i pod to Uvidíme. Možná, že to nějak dopadne... a možná to bude pořád jen dopadávat.. kdoví. Uvidíme.