14. srpna 2014 v 23:02 | Grey.t
|
Na světě existuje tolik věcí a já je nikdy nepoznám. Možná bych toho měl litovat. Možná bych měl cítit bolest z toho, že svět je tak příliš velký, tak příliš mnohovrstevný. Že je tak moc provázaný významy, skrznaskrz (miluji to slovo, když je napsané v celku) propojený, až se nedá plně pochopit. Toužil bych - ne, toužím! - pochopit svět jako celek. Pochopit řád a smysl (nebo neřád a chaos a nesmysl), který světem vládne. Přeji si znát život natolik, nakolik ho lidská bytost může ve své omezené podstatě poznat - a přeji si ho znát i natolik, nakolik ho dokáže poznat to nekonečné v nás. Chci sepnout ty dva póly - to konkrétně poznané, data a fakta, všechno, co nasbírám rukama, s tím, co poznám jen abstraktně: své vědomí o Bohu, pocit plynulosti, všechny pocity a dojmy; všechno, co plyne i každou propast. Chci pocítit jednotu bytí. Chci vědět. A možná po tom toužím jen proto, že nevím, jak těžká je tíha skutečného vědění.
Přesto necítím lítost nad tím, že na některá místa světa se nepodívám. Že některé lidi na Zemi nepoznám. Že přes veškerou snahu mi zůstane spousta věcí skryta. Spousta jednotlivostí. Chci celek.
Cítím teď ale lítost nad něčím jiným. Že v tomto světě, který nikdy celý neprozkoumám, existuje i něco jiného, co nikdy celé nepochopím. Vlny Virginie Woolfové. Pomalu si uvědomuji tu nekonečnost. Ten fakt, že i kdybych je četl celý život neustále dokola, nepodaří se mi nikdy vyčíst z nich všechna slova. Nedokážu z nich všechno nasát a vstřebat. I když budu sát nejtoužebněji a nejlačněji, jak dovedu, pořád zbydou celé Vlny, stále celý svět k poznání. I když se ponořím úplně, i když jim životem i smrtí propadnu, nedostanu se hlouběji než pár metrů pod hladinu. A pravděpodobně budu mít stále jen smočené nohy, zatímco zbytek těla bude marně lačnit. Chtěl bych se v nich utopit. Úplně se ztratit, úplně se ponořit. Vpít se do Vln. Být Vlnami. Pak bych je snad mohl pochopit.
Cítím lítost nad tím, že můj život nikdy nebude plynulý. Chci zaznamenat, tak jako Bernard, každý okamžik. Větami uchopit celý svět a sepnout ho do příběhu. A především toužím větami uchopit vlastní život. Vázat ho v jeden celek, zachytit jeho přirozenost, jeho plynulost. A přesto vše, co popíšu, jsou okamžiky. Jednotlivé okamžiky; jsou rozdělené nekonečnem, jsou jako čísla. Ať vezmeme sebemenší čísla - jednu miliontinu a dvě miliontiny - stále je mezi nimi propast. Neexistuje nic jako plynulost čísel, celá ta řada, to jsou jen jednotlivosti. A mezi každým číslem je propast, nekonečno. Stejně tak mezi každým okamžikem. Ač bych rád zachytil plynulost věcí - to, co běžně prožíváme - nejde to. Přestože všichni pořád plyneme, popisem se vážeme k jednotlivým částem. Plynulý je pouze prožitek, popisem se vzdalujeme: stejně jako se od světa vzdaluje matematika. Nikdy nedovedu popsat, jak vypadá jízda autobusem. Nesvedu ani popsat chůzi. To ladné zvedání a pokládání nohou, jak se střídá levá a pravá, jak se houpou boky, jak se u toho kývají ruce, jak míjí krajina kolem a jak míjím já, jak se mi hlavou řinou myšlenky. Dovedu popsat jednotlivosti. Ale chvíle, život, prožitek - to je ztracené. Proti mně, proti mé veškeré snaze zachovat si plynulost ve slovech, vystupuje Čas. Cokoliv, co řeknu, je lež. Pravdivost každého popisu se tříští o čas, žádná molekula nesetrvá na místě tak dlouho, abych mohl zachytit neměnný celek. Zachytím číslo - ale pravdivost toho čísla pominula, existovala jen v tom momentě, kdy jsem ho zachytil. Teď už je to jiné číslo, i když jen o setinu tisíciny, o miliontinu nebo miliardtinu. Liší se o téměř nekonečně malý chloupek. Ale tenhle nepatrný rozdíl křičí, naprosto patrně: Lež!
Život se dá jen žít. Život se nedá popsat. A možná se proto nedá ani pochopit. Je něco věčné? Je něco, co se v čase nezmění ani o miliardtinu? Je něco, co v nekonečném čase neprojde ani infinitesimální změnou? (Je něco takového představitelné?)
A nad tím pociťuji lítost. Přál bych si totiž, aby mé články (jakkoliv je to zbytečné psaní, jakkoliv jsou to zbytečná slova, protože svět nezmění, ani se do něj nezaryjí tou hlubokou dráhou, jakou se zarývají velká díla) plynuly. Abych zde nezachytával jednotlivé okamžiky a jednotlivé pocity v jednu danou chvíli - ve chvíli, která existovala jen tehdy, v jediný moment, kdy to, co jsem napsal, byla pravda a teď už je to lež -, ale abych zde ztvárnil ten proud. To, že začátek souvisí s koncem, že nelze vyjmout jednu chvíli tak, aby si zachovala svůj důraz, svou výjimečnost a svůj ohromný význam.
Chtěl bych být řekou. Chtěl bych tvořit řeky.
Jsou chvíle v životě, které miluju. A jsou chvíle, které nenávidím. Nedokážu však říct - ne teď -, že bych miloval svůj život. Nevidím, jak bude pokračovat. Mohu ho milovat jen pro to, čím bude vždy - pro to, že je život. Nebo ho milovat proto, že je můj. Abych ho ale miloval tak, jak to cítím ze slov "miluji svůj život", musel bych cítit ten proud. Potřeboval bych nejen prožít, ale i vidět a cítit tu návaznost. Ne ji jen tušit jako její součást. Musel bych ji vidět a vědět tak, jako celek řeky ví sám sebe.
Cítím se neskutečně malý, ztracený v těch propastných rozdílech mezi čísly, které jsou téměr nekonečně nerozdílné. Chtěl bych mít tu sílu, abych sepnul život. Abych se cítil od začátku do teď. A s každou další chvílí dál a dál. Nejsem svou myslí s to obsáhnout něco tak velkého. Něco tak velkolepého a tak spletitého. Možná to je důvod milovat vlastní život.
Nikdy nepochopím Vlny. Nikdy nepochopím život. Nikdy nepochopím svět.
A taky nikdy nepochopím, co to je lidská bytost. Kdo je člověk. Kdo jsem já.
Vidím části a toužím je splést, sepnout a docílit toho, co nevidím. Nevidím celky.
Ta pestrost mě někdy láká a jindy děsí. Někdy se těžko vybírá ze spousty možností. A někdy je zase fajn objevovat něco nového. To se mi líbí na Praze. Že jí nikdy nepoznám celou, každý kout. A že se často můžu cítit jako někde na výletě. Je to něco nevšedního a speciálního. A zároveň mám často ráda ty osvědčené věci, osvědčená místa, atd... a nemám zrovna chuť měnit (nebo zkoušet něco), když mám na dosah to, co mi vyhovuje. Záleží na náladě :)
Pocit, že vše je v dokonalé jednotě, souvisí spolu, že je v harmonii, byť třeba chaotické, mám ráda. Ale dostavuje se spíše výjimečně. Nezapomenu asi na týdenní období, kdy jsem to cítila pořád. Bylo to tak dokonalé. Myslela jsem, že už to nikdy neskončí. Že už to budu cítit stále, byla jsem tak nadšená! A pak to vyšumělo, jak mávnutím kouzelného proutku.
Vždycky jsem si myslela, že to musí přijít. Říkám tomu poznání. Nebo třeba osvícení. Že jednou prostě všechno pochopím a budu vědět. Jak žít, proč. Co dělat, jak. Že mi to bude dávat nějakej vyšší smysl, že tomu porozumím. Všemu. Pochopím, proč se některé věci dějou tak a jiné onak. Ale věřím tomu den ode dne míň a míň...Říkala jsem si, že si něco od Woolfové přečtu. Když už jsem byla tolik nadšená z Deníků. Ale bojím se, že to pro mě bude těžká a nesrozumitelná četba, příliš náročná. Navíc dávám přednost životopisným knížkám, deníkům, dopisům, to na mě působí nejsilněji.
Nemyslím, že moje deníkové zápisky mají, nebo by mohly mít, nějakou hodnotu. Ale podle mě je v nich zachycen tok života. Není to jen výtažek pocitů. Jsou to jednotlivé dny se vším, co se v nich odehrálo. Kamínky zážitků, střípky pocitů, myšlenek, svým způsobem to takový tok je... Taky tím, že si často zaznamenávám pár vět do mobilu, ve chvíli, kdy něco cítím, kdy se něco děje, není to jen jednorázové shrnutí, ale je v tom pohyb... Navíc jsem posedlá zaznamenáváním svých dnů už dlouhou dobu a konečně jsem objevila formu, která mi naprosto vyhovuje. Jako bych musela z každého dne udělat nějaký ten malý obtisk, abych ho nenechala navždy zmizet a vypařit se. Abych věděla, že jsem vůbec žila, konala, cítila, myslela... Ztrácí se to všechno tak rychle...
Nevím, jestli jsem někdy řekla, že miluju svůj život. Obávám se, že jsem spíš alespoň stokrát řekla větu opačnou....