close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Na západ od slunce

9. srpna 2014 v 22:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ve vzduchu leží pronikavá vůně. Myslím na tolik lidí při tolika věcech. Nejspíš na většinu lidí, kteří budou číst tyto řádky. Nevím, co chci říct. Nevím, o čem chci psát. Ale cítím tu potřebu, jako už tolikrát. Tu touhu se někam vypsat, do posledního písmenka vyprázdnit současný pocit, současný stav.
Když ale hledám slova a písmena v sobě, hledím do hluboké černé jámy. Jakoby i z ní něco zíralo na mě, hladově a zle, ale přesto s nějakou podivnou nepochopitelně zvrácenou zálibou. A já vím, že to není. I ta představa je prázdná a neskutečná, umělá. Jako tolik věcí, které o sobě s ohromnou samozřejmostí tvrdím. Už když ta slova vypouštím z úst, cítím tu prázdnotu, tu umělost. Ale pak, o pár chvil později, se nemůžu zbavit pocitu (a ani nechci), že to skutečné je. Že to již opravdovější být ani nemůže.
Dnes jsem přečetl Na jih od hranic, na západ od slunce. A opět jsem, stejně jako u dalších Murakamiho knih, cítil ten pocit, že je to kniha, která se přesně strefuje do tématu, které v současnosti řídí můj život. To, co nedovedu plně vyjádřit já, dostalo své vyjádření díky té knize. A přesto to nebylo přesně ono. Nebyla to ta samá situace, nebyl to ten samý scénář. Tolik se toho liší, ale pořád je tam něco stejného. Ten kontrast mezi dobrých vztahem a velkou láskou. Kontrast mezi životem, jaký je a jaký by mohl být. Téma času, který se nikdy nevrátí. Body bez návratu, rozhodnutí, která náš život přehodí nenávratně na jinou kolej. A všechno už vždy bude jiné, než jaké to mohlo být. Vyjádření toho, že mít rád a ublížit není v rozporu. Že i když člověk někomu nechce ublížit, ublížit mu může. Že nedokážu slíbit, že neublížím, jen konstatovat "mám tě rád". Že někdy je v konfliktu to, co chci a to, co ostatním neublíží. Že někdy toužím po něčem, čím ostatním ublížím, ale stejně vědomě volím tu sobeckou možnost. Že nejsem dobrý člověk, přestože nechci být špatný. Že někdy člověk volí zlo, protože kdyby volil dobro, přišel by sám o sebe. A pak lituje, do určité míry, ale ví, že by to udělal znovu.
Možná jsem víceméně spokojený se svým životem, ale něco na mě teď dopadá. Něco na mě sedá, sedí a nezvedá se. A já nevím, co si s tím počít. A jsem prostě jen a jen zasedlý. Drcený obří prdelí nepříjemné reality, která se ani nepředstavila. Možná, že velikost ji přikládám jen já. Že ve skutečnosti je jiná. Ale nedokážu nic říct. Nic vyvodit. Nedokážu o tom nic soudit. Cítím se divně. Protože nevím nic. Nevím, co chci, ani co nechci. Nedokážu udělat žádnou volbu, protože pocity se mění s každou situací. V jednu chvíli jsem s něčím šťastný a hned záhy jsem s tím samým nešťastný. A jak mám pak vědět, jestli to chci, nebo ne? Ale pomalu se rýsuje rozhodnutí. A vím, že to bude možná těžší a horší. Rozhodnutí pokračovat, nechat si to nejisté cosi a pracovat s tím. Přestože mě to může vysát a vysílit. Přestože udělat za vším tlustou čáru by bylo jednodušší. Sice také plné bolesti, ale bylo by to něco, co se stalo a s čím se musím smířit. Byl by to rychlý řez s velkým dopadem. Ale je jednodušší, než sáhodlouhé opatrné zašívání. Zašívání bez jistého výsledku. A možná, že si tím na sebe ušiju svěrací kazajdu. Kdo ví. Pro někoho se vyplatí být ve vězení. Pro někoho stojí za to obětovat spoustu věcí. Jsou lidé, kterým prostě ublížit nedokážete, ne přímo a rovnou.
Ale já se bojím, že to stejně jinak nepůjde.
A stejně je všechno, co jsem teď napsal, ploché a prázdné a bez významu. Jsou to jen kecy a nedokážu v tom najít ani střípek pravdy. Jako by to byla jedna velká lež. Jako by ten obyčejný popis ztratil realitu, protože ta realita se skrývá v něčem jiném. Není ve slovech. Není v tom popisu. To, co říkám, už není pravda, přestože se snažím pravdivě popsat pravdu. Místo toho tvořím lež. Lež plochosti a prázdnosti. Lež toho, že to není tak hrozné, nebo že jeto ještě horší. Lež o tom, že je to popsatelné.
Je to prostě něco, na co zíráte a nedokážete o tom říct jediné pravdivé slovo. Nejsou pro to slova. Existuje jen ten pocit a ta nustnost volby, přestože volba vám nezaručí vůbec nic. A volba zůstat a šít je bolestivá tím, že bude existovat pořád možnost zvolit tu druhou cestu. Z druhé není cesta zpět. Druhá se stane a bude. A já v ní teď vidím hroznou tmu, bolest a nejistou cestu. Ale v té první vidím něco podobného. Ne tak dramaticky a dobrodružně nejistého, ale spíš béžového, šedého, neutrálního a k smrti ubíjejícího. Obavu z toho, že přes veškerou snahu to bude jen delší oklika, která mě nakonec dovede tak jako tak na tu druhou cestu. Možná s větší jistotou, že to tak fakt mělo být, ale taky s větší bolestí nad ztrátou času, ztrátou možností.
Slyším ten křik: "Rozhodni se!" Ale já se rozhodnout nedokážu, protože moje chtění se mění každou vteřinou. Za dobu psaní tohoto článku se změnilo snad s každou napsanou větou. Jakmile se blížím jednomu rozhodnutí, začne mi to druhé připadat schůdnější, ale čím víc o něm přemýšlím, začnu se navracet k tomu prvnímu... A pořád dokola. Ani jedno rozhodnutí není dobré. A já se cítím hrozně těžký. Těžký tím, že jsem vůbec připustil tu možnost se rozhodovat v tomhle směru. Těžký tím, že jakmile vynesu možnost této volby na světlo, stane se z ní nutnost. A ta nustnost neustále nabírá na významu a už se nikdy plně nevytratí. Už mě bude pořád sledovat. Dokud neudělám řez nebo nedošiju.
Nechci dělat řez. Nechci dělat tohle rozhodnutí. Nechci na něj myslet. Nechci, aby na mě zírala ta možnost, aby se měnila v nutnost. Nechci myslet na to, že by se něco takového mohlo stát. Ale ono se to děje.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 9:34 | Reagovat

Fascinuje mě otázka, jestli to co by mohlo být skutečně může být... Co když to není možné jen kvůli mě samotné. Kvůli tomu, že jsem tak citově a myšlenkově rozvrácená, že už to nic nezcelí? Že už se toho na mě tolik podepsalo, že ztrácím víru?
Moje pocity se také stále motají v kruhu. Necítím se ani na šití ani na roztržení. Možná tak opatrně párat? Což mi přijde tak ubohé.. Ale prostě nemám možná dost sil. Nebo mám strach je ze sebe všechny vydolovat. Všechno je těžké a prolíná se vším. Někdy mi přijdou cizí rozchody tak snadné. Prostě jen - sbohem, už s tebou být nechci. Konec tečka vyřešeno. Ale co společné bydlení? Co všechno okolo? Co svět, ve kterém je jednotlivec reálně nesamostatný. Jedním rozhodnutím muset překopat naprosto celý svůj život a otočit ho vzhůru nohama? Když není kam jít. A ještě ke všemu ta sžíravá melancholie...

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 22:52 | Reagovat

[1]:Ani já nedokážu udělat ten rozhodující čin. Trhnout, nebo začít šít. U mně to asi ani není o síle, spíš o tom, že vážně nevím, co bych chtěl. Ale možná že se brzy dostanu do stavu, kdy už to vědět budu, ale budu vyčerpaný tím nynějším rozhodováním tolik, že už nebudu schopný nic dělat.
Rozchody jsou asi vždy snadné, když je nezažívá sám člověk. Ale věřím, že když k tomu citovému a vztahovému rozměru přibude ještě to praktické - byt, peníze, děti, společní přátelé... Má to úplně jinou povahu. Už se nejedná "jen" o odloučení od dlouhodobého partnera, ale, jak sama říkáš, o překopání celého současného života. Dovedu si představit, že bych se cítil nesmírně bezradně. Možná, že to je i další z důvodů, proč bych vždy chtěl mít nějaké vlastní místo, nějaký vlastní byt nebo něco... útočiště, které bych nesdílel s partnerem, abych se případně měl kam vrátit. Abych měl nějakou jistotu. Ale to je taková idealizovaná představa...

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 14:16 | Reagovat

Ono to rozhodování má několik rovin. Nevím co chci, pocitově. Protože to se střídá. Ale logicky - mozkem - mám pocit, že konec je dříve či později nevyhnutelný. Že je to jen otázka času a způsobu...Můj život mi připadá hrozně křehkej, vratkej, bez jakýchkoliv jistot. A tak je každý krok do prázdna děsivější...Obzvlášť když nemám ani tu jistotu, že bych ho chtěla udělat.
Myslím, že existují lidi, kteří se s rozchody nepárají :)
Mít vlastní místo, to je přesně to, co jsem vždycky chtěla. Jistotu! Jenže tu já nemám v ničem. Ani naději, že ji mít budu. Denně chodím do práce, platím vysoký nájem, který bych sama neutáhla a nemám pořád nic. To je ta realita, která mě často táhne k myšlenkovému dnu. Je tak malý krůček k tomu stát se bezdomovcem. Když nikoho nemáš.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 1:14 | Reagovat

[3]: Otázka je, nakolik je mozek a rozum kompetentní rozhodovat o citových věcech...  Jenže pocitově není jasné skoro nic... :(
Vlastní místo, jistota... Vůbec mi nedochází, jak těžké to musí být. Je pro mě vlastně nějak nepředstavitelné, že bych mohl nemít kam jít. Ale přitom to je vlastně reálná hrozba. Možná ne pro mě teď, ale... Musí to být hrozné.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 15:24 | Reagovat

Myslím, že by měl mozek hrát jistou roli. Některé vztahy jsou logickým (čili cizím a střízlivým) okem rovnou odsouzeny k záhubě. Jen tonoucí se stébla chytá a nechce si přiznat...

6 grey.t grey.t | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 17:51 | Reagovat

[5]: Někdy se to vyplatí, ale spousta věcí ve vztahu je tak nějak... ne logická. Já vlastně nevím, nakolik věřit těm cizím soudům a tak... a sám se nikdy čistě logicky dívat nedovedu.

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. srpna 2014 v 23:37 | Reagovat

Můžu dát jeden názorný příklad, aby bylo zřejmější, jak to myslím: Kdysi jsem byla zamilovaná do jednoho feťáka. Že vztah s takovým člověkem nemá budoucnost a bude pro mě jen trápením bylo víc než jasné. Jenže mozek tehdy úplně ustoupil, možná dokonce někam odcestoval

8 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. srpna 2014 v 11:28 | Reagovat

[7]: Vztahy s feťáky jsou hrozné, to je fakt... Trochu tuším...
To máš pravdu, takové vztahy budoucnost nejspíš nemají. Ale člověk hrozně rád doufá... Já mám pocit, že ve věcech lásky mozek moc nedokáže hrát roli...

9 bludickka bludickka | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 14:55 | Reagovat

No, mám pocit, že poslední dobou jsem občas schopná použitím mozku v situacích, které mu nepřísluší, sama sebou manipulovat. Nevýhoda je, že pak se stane vše ještě zamotanějším...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama