Na západ od slunce
9. srpna 2014 v 22:17 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityKomentáře
[1]:Ani já nedokážu udělat ten rozhodující čin. Trhnout, nebo začít šít. U mně to asi ani není o síle, spíš o tom, že vážně nevím, co bych chtěl. Ale možná že se brzy dostanu do stavu, kdy už to vědět budu, ale budu vyčerpaný tím nynějším rozhodováním tolik, že už nebudu schopný nic dělat.
Rozchody jsou asi vždy snadné, když je nezažívá sám člověk. Ale věřím, že když k tomu citovému a vztahovému rozměru přibude ještě to praktické - byt, peníze, děti, společní přátelé... Má to úplně jinou povahu. Už se nejedná "jen" o odloučení od dlouhodobého partnera, ale, jak sama říkáš, o překopání celého současného života. Dovedu si představit, že bych se cítil nesmírně bezradně. Možná, že to je i další z důvodů, proč bych vždy chtěl mít nějaké vlastní místo, nějaký vlastní byt nebo něco... útočiště, které bych nesdílel s partnerem, abych se případně měl kam vrátit. Abych měl nějakou jistotu. Ale to je taková idealizovaná představa...
Ono to rozhodování má několik rovin. Nevím co chci, pocitově. Protože to se střídá. Ale logicky - mozkem - mám pocit, že konec je dříve či později nevyhnutelný. Že je to jen otázka času a způsobu...Můj život mi připadá hrozně křehkej, vratkej, bez jakýchkoliv jistot. A tak je každý krok do prázdna děsivější...Obzvlášť když nemám ani tu jistotu, že bych ho chtěla udělat.
Myslím, že existují lidi, kteří se s rozchody nepárají :)
Mít vlastní místo, to je přesně to, co jsem vždycky chtěla. Jistotu! Jenže tu já nemám v ničem. Ani naději, že ji mít budu. Denně chodím do práce, platím vysoký nájem, který bych sama neutáhla a nemám pořád nic. To je ta realita, která mě často táhne k myšlenkovému dnu. Je tak malý krůček k tomu stát se bezdomovcem. Když nikoho nemáš.
[3]: Otázka je, nakolik je mozek a rozum kompetentní rozhodovat o citových věcech... Jenže pocitově není jasné skoro nic... :(
Vlastní místo, jistota... Vůbec mi nedochází, jak těžké to musí být. Je pro mě vlastně nějak nepředstavitelné, že bych mohl nemít kam jít. Ale přitom to je vlastně reálná hrozba. Možná ne pro mě teď, ale... Musí to být hrozné.
Myslím, že by měl mozek hrát jistou roli. Některé vztahy jsou logickým (čili cizím a střízlivým) okem rovnou odsouzeny k záhubě. Jen tonoucí se stébla chytá a nechce si přiznat...
[5]: Někdy se to vyplatí, ale spousta věcí ve vztahu je tak nějak... ne logická. Já vlastně nevím, nakolik věřit těm cizím soudům a tak... a sám se nikdy čistě logicky dívat nedovedu.
Můžu dát jeden názorný příklad, aby bylo zřejmější, jak to myslím: Kdysi jsem byla zamilovaná do jednoho feťáka. Že vztah s takovým člověkem nemá budoucnost a bude pro mě jen trápením bylo víc než jasné. Jenže mozek tehdy úplně ustoupil, možná dokonce někam odcestoval
[7]: Vztahy s feťáky jsou hrozné, to je fakt... Trochu tuším...
To máš pravdu, takové vztahy budoucnost nejspíš nemají. Ale člověk hrozně rád doufá... Já mám pocit, že ve věcech lásky mozek moc nedokáže hrát roli...
Fascinuje mě otázka, jestli to co by mohlo být skutečně může být... Co když to není možné jen kvůli mě samotné. Kvůli tomu, že jsem tak citově a myšlenkově rozvrácená, že už to nic nezcelí? Že už se toho na mě tolik podepsalo, že ztrácím víru?
Moje pocity se také stále motají v kruhu. Necítím se ani na šití ani na roztržení. Možná tak opatrně párat? Což mi přijde tak ubohé.. Ale prostě nemám možná dost sil. Nebo mám strach je ze sebe všechny vydolovat. Všechno je těžké a prolíná se vším. Někdy mi přijdou cizí rozchody tak snadné. Prostě jen - sbohem, už s tebou být nechci. Konec tečka vyřešeno. Ale co společné bydlení? Co všechno okolo? Co svět, ve kterém je jednotlivec reálně nesamostatný. Jedním rozhodnutím muset překopat naprosto celý svůj život a otočit ho vzhůru nohama? Když není kam jít. A ještě ke všemu ta sžíravá melancholie...