Mládí nezná bolest
5. srpna 2014 v 23:48 | Grey.t | Koutek pro Greye a jeho pocityKomentáře
[1]: Nadpis je vlastně přeložené jméno jedné písně od Lykke Li. Taky o něm často přemýšlím a nesouhlasím. Ale myslím, že šrámy mládí se snáze hojí a ta bolest je víc pomíjivá nebo tak něco. Ale sám s tím nesouhlasím... té bolesti je pořád dost.
Peřinové pranice jsem vyřešil tím, že jsem si pro sebe vzal druhou deku, jinak bych noci trávil odkrytý a vůbec bych se nevyspal. Ale je fakt, že už u takových drobností celý ten partnerský konflikt začíná... Volbu nevolit si volím i já. Zatím budu prostě přemýšlet a pozorovat a snad uvidím.
Ono i když je s kým, tak to člověku často pořádně nepomůže, protože si to nejvíc ze všeho, myslím, potřebujeme vždy poskládat sami v sobě.
Těžko říct, čím se řídit. V takových chvílích člověk neví, jestli je všechno špatné proto, že se zrovna špatně cítí sám, jestli je to jen chvilkový výkyv, nebo jestli je vážně něco špatně na té druhé straně.
Vztahy jsou asi nejsložitější věc, se kterou jsem se zatím setkal. (Tedy až po biochemii. A po životě.)
Myslím, že ta bolest různá je. Asi tak, že při prvním rozchodu (ono se to skoro ani za chození nedalo považovat no...) jsem byla zralá podřezat si žíly, byl to pro mě konec světa. Byla to prudká a intenzivní bolest, po které zůstaly následky, ale přesto nebyla tak dlouhotrvající. S každým dalším rozchodem pak spíš ubývaly iluze a svět se posunul spíš k negativnímu vnímání lásky a nenaplněným očekáváním. Stalo se z toho dlouhodobé omráčení, ne už tak prudkou, zato neústupnou bolestí...
A tím to právě končí..druhou peřinou :) Dřív jsem si nedovedla představit, že můj přítel spí pod jinou peřinou. Bylo to jen když jsme se třeba pohádali. A pak jsem nemohla celou noc spát. A když jsme leželi pod jednou dekou bylo to pro mě maximální štěstí, byť to mělo spousty nevýhod, ale cítila jsem v tom tu jednotu, to my. Vždy mi přišlo smutné, když láska ustoupí pohodlnosti...ale do takového stádia jsem se dopracovala též, už před delší dobou.
Ono nejde o to, že bych chtěla něčí rady. Možná jen pár vhodně položených otázek... Stačilo by to porozumění a podpora. Možná objetí a teplá dlaň... Nebýt na svoje myšlenky a pocity sama, moct se podělit. Nečekám od nikoho nějakou spásu :)
Někdy mi připadá složité úplně všechno.. i dýchání. A někdy se mi zdá zase všechno tak krásně jednoduché a prosté :)
[3]:[3]: Spát pod jednou peřinou je hrozně romantické. Asi máš pravdu, to "my" tam hraje velkou roli.
Já to beru tak, že když nechám partnerovi svou milovanou péřovou peřinu a vezmu si obyčejnou deku, tak je to taky z lásky. Ale asi to dělám vážně jen pro sebe. Nemám šanci udržet si peřinu, tak se radši smířím s dekou
Chápavého posluchače? Takových je žalostně málo. Většinou se snažím k ostatním být chápavý a poslouchat, ale pak mám zas pocit, že chtějí něco slyšet a já nedokážu říct nic víc, než "Chápu, jak se cítíš" nebo "to chápu, že ti je z toho zle". Ale deptá mě to, protože bych chtěl říct něco, co člověku samo o sobě pomůže, něco víc, než frázi, i když je upřímná. A sám to u ostatních postrádám. Je pár lidí, kterým se rád vypovídám a pomůže mi to, ale vídám je málo a když už je vidím, nechci vynášet ponurá témata.
Romantické to je, dokud ti to přijde víc romantické než nepohodlné :) Nebo dokud to tak nepřijde tomu druhému, to je snad ještě smutnější.
Posluchači by se možná i našli. Potíž je v tom přídavném jméně :)
Mně asi nejvíc pomáhá věta: Kdybych byla ve stejné situaci, cítila bych se stejně. Nebo když se někdo snaží opsat moje pocity jinými slovy, pak vnímám, že mi rozumí. Nebo ještě lépe, když se podělí o podobnou situaci, ve které se choval (cítil) stejně, mám pak pocit, že nejsem jediná, že na to nejsem sama...
Taky nerada vytahuju negativní témata při setkáních, která se mi zdají tak výjimečná, že si je chci užít a ne je profňukat :)
S nadpisem bych tak úplně nesouhlasila. Jinak mám pocit, jako kdyby sme prožívali podobná životní období, byť jsem o pár let starší...
Už jen peřinou začíná, jestli dá člověk přednost my nebo já. Jak moc naplno se vloží do vztahu... aspoň u mě to tak bývalo...
Já si zatím volím volbu nevolit. Protože nevím. A nevím, jestli mám zrovna v aktuální době sílu vědět. Nést následky vědění. Jen čekat, kdyby se to rozseklo nějak samo...
Potřebovala bych svoje city a pocity rozpitvat a poskládat. Ale není s kým. Neunesu další kritiku a odsouzení. A nedostává se mi podpory a porozumění. Takže nezbývá než probrat to sama se sebou. I k tomu je ale potřeba sebrat odvahu. Času je míň a už ho nezbývá na oddalování či na experimenty. Je toho nějak moc v sázce... A já jdu pořád jen z extrému do extrému. Dokážu dát všechno anebo taky nic. Buď je pro mě vztah alfou a omegou nebo se uzavírám ve vlastním světě. Nevím, jestli jsem ještě schopná v sobě oživit víru, že je možné nalézt a vybudovat to, po čem toužím. Můžu mít tisíc vztahů...ale pokud je problém ve mně tak co? Když každý den cítím něco jiného, jak vědět, čím se řídit? A jak se nebát, když to zjistím?