close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Mládí nezná bolest

5. srpna 2014 v 23:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pomalu si uvědomuju, že houpačka se opět začíná houpat. Po včerejším záseku v bídě a hnusu se přeci jen vyskytlo pár světlých chvil. Přitulit se k partnerovi a ohřát si nohy pod společnou peřinou. A přece tam něco bolí. Něco tam straší. Takové krátké chvíle radost a pak tolik pochybností. Pokaždé. Bojím se všeho, co mě napadá. Bojím se, protože ani jediné z těch možností se nedokážu bránit.
Rozhodnutí bude jako úder do gongu. Ale na takový úder není ještě ten správný čas. Musím pořád čekat. Nejsem si pořád jistý. Musím nechat všechno uzrát, ale ne shnít. A hrozně se bojím. Protože žádná příležitost netrvá. Nejednat je také rozhodnutí. I nerozhodovat je rozhodnutí. Nevolit je volba. A pořád běží čas. Člověka mrazí.
Mládí. Brní mi v kostech to vědomí, že už nežiju v bezbolestném mládí. Že s každým rokem budou šrámy hlubší a bolestivější. A času pořád míň a míň. Jenže když víte, co můžete ztratit. Když tušíte, že to ještě není nezbytně nutné. Není to nevyhnutelné. Ale možná se tomu stejně nevyhnu. Bojím se té tíhy. Té zodpovědnosti. Nejsem jediný, kdo cítí bolest.
Ale pořád ve mně zbývá trocha mládí. Trocha života. Trocha hojení. Pořád vím, že bych časem dokázal žít dál. Jinak, ale dobře.

Chvíli jsme si byl tak jistý. Ale realita není jistá. Realita není stoprocentní. Realita je vrtkavá, nepředvídatelná a děsivá. Není žádný neměnný fyzikální zákon, podle kterého by se dal řídit lidský život a který by ukazoval ty správné životní volby. Existuje jen risk. V jednu chvíli jsem přesně věděl, co udělat. Byl jsem rozhodnutý. A teď zas rozhodnutý nejsem. Jsou pro a jsou proti. Je spousta faktorů. A já si potřebuju sednout s někým, koho mám vážně a neomylně rád, kdo mě podrží a poradí mi. S někým, s kým jsem podobná sezení prováděl tak často. Potřebuju sáhodlouhou konverzaci. Podporu.
A stejně vůbec nevím, co a jestli udělám.
Ani nevím, jestli je vážně čas. Protože houpačka se aspoň trošičku houpe. A možná se zase zhoupne k těm pocitům zamilovanosti, k té kráse. Ještě je pár věcí, které bych mohl zkusit.

Jsem poučený, že láska není totéž, co vztah. Že milování kvalitní vztah nezaručí.
Možná se blíží největší krize.
Možná ne.
A možná mám prostě už jen moc velký zmatek v mozku. Možná prostě jen chvilkově nevím. Jsem chvilkově bez citů. Třeba se to vrátí.

Mám strach. Nebo tak něco. Tuším tolik možností. A realizace každé povede k ohromným ztrátám. Dny začínají být temné. A i když vím, že jsem ještě mladý, že ještě neucítím tu osudovou bolest, můžu přijít o dost. A pořád mi zůstanou jisté šrámy.
Asi o tom nedovedu pořádně mluvit. Živý šrám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 8:59 | Reagovat

S nadpisem bych tak úplně nesouhlasila. Jinak mám pocit, jako kdyby sme prožívali podobná životní období, byť jsem o pár let starší...
Už jen peřinou začíná, jestli dá člověk přednost my nebo já. Jak moc naplno se vloží do vztahu... aspoň u mě to tak bývalo...
Já si zatím volím volbu nevolit. Protože nevím. A nevím, jestli mám zrovna v aktuální době sílu vědět. Nést následky vědění. Jen čekat, kdyby se to rozseklo nějak samo...
Potřebovala bych svoje city a pocity rozpitvat a poskládat. Ale není s kým. Neunesu další kritiku a odsouzení. A nedostává se mi podpory a porozumění. Takže nezbývá než probrat to sama se sebou. I k tomu je ale potřeba sebrat odvahu. Času je míň a už ho nezbývá na oddalování či na experimenty. Je toho nějak moc v sázce... A já jdu pořád jen z extrému do extrému. Dokážu dát všechno anebo taky nic. Buď je pro mě vztah alfou a omegou nebo se uzavírám ve vlastním světě. Nevím, jestli jsem ještě schopná v sobě oživit víru, že je možné nalézt a vybudovat to, po čem toužím. Můžu mít tisíc vztahů...ale pokud je problém ve mně tak co? Když každý den cítím něco jiného, jak vědět, čím se řídit? A jak se nebát, když to zjistím?

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 13:56 | Reagovat

[1]: Nadpis je vlastně přeložené jméno jedné písně od Lykke Li. Taky o něm často přemýšlím a nesouhlasím. Ale myslím, že šrámy mládí se snáze hojí a ta bolest je víc pomíjivá nebo tak něco. Ale sám s tím nesouhlasím... té bolesti je pořád dost.

Peřinové pranice jsem vyřešil tím, že jsem si pro sebe vzal druhou deku, jinak bych noci trávil odkrytý a vůbec bych se nevyspal. Ale je fakt, že už u takových drobností celý ten partnerský konflikt začíná... Volbu nevolit si volím i já. Zatím budu prostě přemýšlet a pozorovat a snad uvidím.

Ono i když je s kým, tak to člověku často pořádně nepomůže, protože si to nejvíc ze všeho, myslím, potřebujeme vždy poskládat sami v sobě.

Těžko říct, čím se řídit. V takových chvílích člověk neví, jestli je všechno špatné proto, že se zrovna špatně cítí sám, jestli je to jen chvilkový výkyv, nebo jestli je vážně něco špatně na té druhé straně.

Vztahy jsou asi nejsložitější věc, se kterou jsem se zatím setkal. (Tedy až po biochemii. A po životě.)

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 7. srpna 2014 v 9:14 | Reagovat

Myslím, že ta bolest různá je. Asi tak, že při prvním rozchodu (ono se to skoro ani za chození nedalo považovat no...) jsem byla zralá podřezat si žíly, byl to pro mě konec světa. Byla to prudká a intenzivní bolest, po které zůstaly následky, ale přesto nebyla tak dlouhotrvající. S každým dalším rozchodem pak spíš ubývaly iluze a svět se posunul spíš k negativnímu vnímání lásky a nenaplněným očekáváním. Stalo se z toho dlouhodobé omráčení, ne už tak prudkou, zato neústupnou bolestí...
A tím to právě končí..druhou peřinou :) Dřív jsem si nedovedla představit, že můj přítel spí pod jinou peřinou. Bylo to jen když jsme se třeba pohádali. A pak jsem nemohla celou noc spát. A když jsme leželi pod jednou dekou bylo to pro mě maximální štěstí, byť to mělo spousty nevýhod, ale cítila jsem v tom tu jednotu, to my. Vždy mi přišlo smutné, když láska ustoupí pohodlnosti...ale do takového stádia jsem se dopracovala též, už před delší dobou.
Ono nejde o to, že bych chtěla něčí rady. Možná jen pár vhodně položených otázek... Stačilo by to porozumění a podpora. Možná objetí a teplá dlaň... Nebýt na svoje myšlenky a pocity sama, moct se podělit. Nečekám od nikoho nějakou spásu :)
Někdy mi připadá složité úplně všechno.. i dýchání. A někdy se mi zdá zase všechno tak krásně jednoduché a prosté :)

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 8. srpna 2014 v 23:34 | Reagovat

[3]:[3]: Spát pod jednou peřinou je hrozně romantické. Asi máš pravdu, to "my" tam hraje velkou roli.
Já to beru tak, že když nechám partnerovi svou milovanou péřovou peřinu a vezmu si obyčejnou deku, tak je to taky z lásky. Ale asi to dělám vážně jen pro sebe. Nemám šanci udržet si peřinu, tak se radši smířím s dekou :D
Chápavého posluchače? Takových je žalostně málo. Většinou se snažím k ostatním být chápavý a poslouchat, ale pak mám zas pocit, že chtějí něco slyšet a já nedokážu říct nic víc, než "Chápu, jak se cítíš" nebo "to chápu, že ti je z toho zle". Ale deptá mě to, protože bych chtěl říct něco, co člověku samo o sobě pomůže, něco víc, než frázi, i když je upřímná. A sám to u ostatních postrádám. Je pár lidí, kterým se rád vypovídám a pomůže mi to, ale vídám je málo a když už je vidím, nechci vynášet ponurá témata.

5 bludickka bludickka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 9:28 | Reagovat

Romantické to je, dokud ti to přijde víc romantické než nepohodlné :) Nebo dokud to tak nepřijde tomu druhému, to je snad ještě smutnější.
Posluchači by se možná i našli. Potíž je v tom přídavném jméně :)
Mně asi nejvíc pomáhá věta: Kdybych byla ve stejné situaci, cítila bych se stejně. Nebo když se někdo snaží opsat moje pocity jinými slovy, pak vnímám, že mi rozumí. Nebo ještě lépe, když se podělí o podobnou situaci, ve které se choval (cítil) stejně, mám pak pocit, že nejsem jediná, že na to nejsem sama...
Taky nerada vytahuju negativní témata při setkáních, která se mi zdají tak výjimečná, že si je chci užít a ne je profňukat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama