close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

In the hour

11. srpna 2014 v 23:30 | Grey.t |  Střepy
Poslouchám potichu Melanie. Je mi trochu smutno. Je dnes těžké se cítit. Přijdu si daleko a odtržený. Utržený od problémů, od krizí. Cítím se nějak čistě, hladce, kamenně. A stejně si matně, jakoby z dálky, uvědomuji šrámy. Uvědomuji si úzkost. Možná jsem před ní utekl. Nedaří se jí mě pohltit. Ale vím, že tu je. Že je tu, stejná jako byla kdysi a přesto jiná. A já nevím, čeho se bojím.
Cítím závany minulosti. Jsou silně. Jako vždy, když poslouchám Melanie. Ty okamžiky plné osamělosti, ale zároveň ohromné lásky a štěstí. Chvíle, které jsem trávil ve Starkočském lomu. Ve Skalinách - protože tak jsme tomu lomu vždy říkali s dědečkem. K turistickému místu, ke kterému vede turistická značka, ale žádná cesta. Jen snad pokud byste byli ochotní jít buď podél hlavní silnice a pak kus po poli. Nebo přímo ze Starkoče přes kopec a pole, jak chodím já. Občas tam potkáte stádo divokých prasat. Jdete a nohy máte ošlehané od klasů obilí (pokud je tam zrovna zasazené obilí a pokud ještě není sklizené), nebo poškrábané od zbytků klasů (pokud už sklizeno je). Nebo se brodíte něčím jiným. Co si já pamatuju, bylo tam vždy obilí. Bylo tam tehdy - v té době, ze které ke mně teď vane hlas Melanie.
Šel jsem. Byl jsem tam. Cítil jsem se živý. Zoufale jsem se snažil cítit živý. Protože jsem tehdy cítil ten tlak, který mě zbavoval života, ať už to bylo cokoliv. Odevzdal jsem ho kamenům. Zemi. Dýchal jsem vzduch. Cítil jsem vítr. Byl jsem bez trička, ale cítil jsem se jako nahý. Cítil jsem se hříšně, divoce, přestože vím, že jsem byl krotký jako ovce. Seděl jsem tam. Vlastně se nic nedělo, ale pro mě to bylo nesmírně akční. Lézt po té miniaturní skáličce. Bylo mi osmnáct. (Proboha, už čtyři roky zpět.)
Ani nevím, proč se mi to teď vybavilo jako něco výrazného a silného. Snad proto, že z tehdejší doby pocházejí první úzkosti, které si pamatuju. Najednou prudce udeřily. Z ničeho nic. A já (snad kvůli nějakému obrannému mechanismu) prohlásil, že si musím někoho najít. Neznal jsem to. Nevěděl jsem, že to je úzkost. Chápal jsem to jako nesmírně vystupňovanou osamělost. Kdybych se tehdy zachoval jinak, pravděpodobně bych se nikdy nestal tím, kým jsem teď.
Pak se mi otevřel nový svět. Svět lidí s různými názory. Najednou jsem nebyl sám a můj vnitřní svět nebyl jediný svět. Jako bych teprve tehdy opustil svou ulitu. A začlo mě to drtit. Tolik odlišností, tolik rozporů a já nevěděl, co je správně. Netušil jsem, jestli to, co cítím, je správné. Netušil jsem, jestli mé názory jsou dobré, nebo špatné. Byly jiné než cizí. A já se hrozně bál, i když bych to tehdy asi nepřiznal. Byl jsem příšerně zmatený, protože má interpretace světa, moje porozumění životu, bylo v rozporu s jinými interpretacemi. Byl jsem jako strom, který nevěděl, jak má růst. Nevěděl jsem, jestli je správné to, co chci já, nebo to, co chtějí ostatní.
Vlastně nevím, jak jsem se s tím naučil žít. Netuším, čím jsem to vyřešil. Ale došel jsem nějak k závěru, po několika krizích, dlouhém ponuře depresivním období a jistému rozpadu jistot, že je nejlepší se řídit sebou. Najednou jsem se cítil jako Bůh. Jen to, co jsem viděl já, bylo správné a skutečné. Musel jsem, protože jsem stál na hraně propasti, ze které bych se možná už nevynořil. Když vás někdo nechá rozpustit - a musím podotknout, že mě rozpouštěl jen v tom, co jsem měl sám v sobě - nemáte moc na výběr. Buď se můžete podvolit, rozpadnout se, rozpustit a nebýt, ztratit všechno (vím, že taková ztráta je nereálná, že by se to nestalo), nebo se silou vůle nějak postavit. A jediná síla, která mě dokázala držet pohromadě, bylo umělé sebevědomí. Byl jsem až protivně sebejistý a sám jsem z části tušil, že je to klam. Pak jsem si časem mohl dovolit pochybovat.
Jako bych se znovu zrodil, a i když na počátku stála lež, nyní se cítím pravdivě. Uvědomuji si tu lež a chápu její funkci. A uvědomuju si sebe. Teď. Že tu jsem, že jsem omezený, jako každá lidská bytost. Že jsem v mnohém horší než jiní, v mnohém lepší.

Ten člověk, co mě rozpustil, se stále vrací, i se svou mravenčí kyselinou, kterou do mě napustil. S kyselinou, kterou nabourával tenké blány, kterými jsem se držel pohromadě. Pořád se vrací. Pořád mě konfrontuje. A já pořád cítím strach. Pořád se nedokážu úplně odpoutat a povznést, pořád budu mít potřebu ho démonizovat a zmenšovat. Uvědomuju si, že nemusí být zlý. Ke mně se zachoval hnusně. A já se zas zachoval hnusně k jiným lidem. Ale taky se chovám k mnoha lidem hezky. A on určitě taky. Je těžké si to připustit. Jak své zlo, tak jeho dobro.
Klidně bych mohl říct, že nechápu svůj život. Nechápu, jak jsem prošel od tehdy až k teď. Nechápu svou cestu a nedokážu ji plně vidět jako celek. Vidím ale ten rozdíl, tu dálku.
Dnes asi nedokážu být v přítomnosti. Dnes není ten den, kdy bych chtěl znovu pocítit svou současnou krizi. Ta tíha není jen o vztahu. Je o všech těch tématech, která se najednou znovu vynořila. Nemám úzkost jen z toho, že musím zvážit rozchod. Mám úzkost z toho, že se objevily věci, které jsem dávno nechal za sebou, přestože jsem je považoval za živé. Najednou vím, jak moc to byla minulost. Najednou si uvědomuji ten luxus vzpomínání - prožíváte něco a pouštíte si to k tělu. Ale to proto, že je to minulost, to proto, že už vás to teď nemůže ohrozit. Najednou ale přišlo vzkříšení. Ještě pár špetek imaginárních lásek ožilo. Ještě pár kapek mravenčí kyseliny. Pár pochyb o sobě. Pár vzpomínek na spáchané zlo.
Něco už vím. Že imaginární lásky nejsou o druhých. Jsou o mně. Tak jako mi Letní bouře dala spoustu života, přestože já jsem, budu a byl jsem vždy podzimní déšť. Tak jako mě čekanky naučily, že se ne vždy dočkám a že i já sám jsem krásný. Tak jako mě jedno štěstí naučilo, že i když hrozně moc milujete, i když si s někým hrozně moc rozumíte, nemusí to znamenat, že dokážete mít vztah. (Štestí nebylo imaginární.)
Minulost je bohatá. Když na ni teď hledím, přijde mi to jako země pokladů. Najednou vidím svůj život a cítím, že je na co být hrdý. Že jsem dosud žil dobře. Není důvod, aby to tak nebylo dál. (Bojím se, že ztratím nit, že ji přetrhnu. Že něco poseru, že se ztratím.)
Pomalu otvírám dvířka dnešní úzkosti. Dnešní realitě. Protože tak je to pro mě správné - pustit si k sobě svůj pocit. Protože i když se můžu zdát věčně smutný a depresivní, jsem jistým způsobem hrozně šťastný. Snad proto, že jsem sám k sobě upřímný. Aspoň v rámci možností.
Je mi smutno. A hrozně moc se bojím, i když nevím čeho. Necítím dnes ale nutnost jednat. Necítím naléhavost rozhodnutí. Ta chvíle přijde, chvíle, kdy budu muset nějak rozseknout uzel a jít dál. Cítím tu tíhu. Nepřestane mě trápit, to je mi jasné. Bude mě asi chvíli trápit i po tom rozhodnutí. Ale tak nějak tuším, pro co se rozhodnu. Pro tu snazší cestu, pro cestu, která nevyžaduje velké momentální vypětí. Leda bych najednou spatřil důvod. To je ta sladkost odloučení - chyby vyblednou, současná nespokojenost se stane minulostí, protože nemáte z čeho být nespokojení. Krize přestane být krizí. Máte svobodu.
Pořád cítím to jedovaté bodnutí úzkosti, když myslím na ten současný střep imaginární zamilovanosti. Nevím proč má teď větší sílu než obvykle. Nevím proč se zasekl do té které osoby. A vlastně mi je to jedno. Tuším to. Zbožňuju ten pocit, kdy mi někdo lichotí. A vždycky, vždycky žárlím, když to přestane. To je všechno, nejspíš. To je celé to kouzlo. Ale ten střep obnažil celou tu současnou krizi a tím se stal její součástí. Z části mi přijde ta krize neskutečná - jako by to byl jen další produkt toho střepu. Ale možná je to vážně jen něco, co bublalo pod povrchem. Možná, že ten střep byl jen ta poslední kapka.
(Cítím se hrozně dobře, když o tom můžu psát.)
Bojím se tohle komukoliv říkat. Komukoliv zúčastněnému. Protože jakmile se lidé v něčem najdou, přestanou poslouchat vás a začnou všechno překrucovat podle sebe. Jakmile by střep poznal, že je střepem, nedokázal by pochopit nic z toho, co říkám. Třeba že nejsem skutečně nadšený z něj nebo že mu nechci zničit vztah. Ale není nutné konfontovat střep (ale proboha, jak bych si zas přál s ním být v kontaktu, lichotky jsou jako droga).
Potají každý den ochutnávám babiččinu elektronickou cigaretu. Připomíná mi to to krátké období života, kdy jsem tajně kouřil. A taky celou tu romantiku kouření. Pořád se nedokážu odtrhnout od pocitu, že na kouření je něco nádherného. Kouř smrdí, lidé si ničí zdraví, mají zažloutlé prsty. Jsou závislí a omezení cigaretami. Ale stejně je v tom něco svobodného, něco bytostně živého, přestože jsou cigarety zosobněním smrti, mrtvým živlem.
Cítím úlevu, když to všechno píšu na blog. Vykládám karty na stůl. Koukám na ně. Začínám je lépe chápat.
Pomalu začínám chápat úlohu střepu. Odkryl krizi. Roztočil pomalu se roztáčející kolotoč na plnou rychlost. Byl tou poslední kapkou. A zbavil mě rovnou dvou jistot, rovnou dvou opor. Přišel jsem o lichotky a můj vztah je v ohrožení. Možná proto je střep tak významný. Vzal mi dvě opory, to není málo. Tím má moc. Tím má velikost. (A mým objevem ji ztrácí.)
Najednou mám pocit, že to zvládnu. Nějak se to vyřeší. Dnešek byl až nevýrazně lehký, přestože mě bodala úzkost víc než jindy. Neleží na mě ta ohromně těžká kráva, kterou nedokážu pochopit. Je tu konflikt. Je tu krize. A já tuším, že ji vyřeším.
Nějak se to zvládne. Já to zvládnu. My to zvládneme. Ať tak nebo tak. Protože tak jako tak půjde život dál.
Nejsem bezmocný. Jen trochu bezradný.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 14:37 | Reagovat

Existuje spousty druhů úzkosti a spousty jsem jich zažila na vlastní kůži. Ale ne že bych na ně ráda vzpomínala. Nejhorší byly asi ty dětské, protože jsem si je nedovedla nijak vysvětlit. Okolo osmnácti let jsem poznala panické úzkosti a nejdříve jsem si myslela, že je to můj konec. Ale nebyl. Zatím. I když Van Gogh si taky myslel, že jeho duševní zdraví se zlepšuje.. a jak dopadnul...
Taky jsem měla (a asi ještě mám?) pocit, že ostatní vidí svět jinýma očima. Měla jsem pocit, že jsem divná. A asi jsem byla (a jsem?). Nějak moc věcí mě ovlivnilo, asi. Vždycky mi přišlo, že pravdu musí mít většina, že je nejspíš problém ve mně, když všichni ostatní se shodnou... A jak jsem si to v sobě uzavřela? Asi s tím, že se musím smířit, že mě ostatní nikdy nebudou moc chápat. (Ale na větu - Ježíší, ty všechno hrozně moc neřešíš! Popřípadě - Nesmíš všechno tak řešit. - jsem pořád šíleně alergická.)
Kouření je fajn. Ale jen výýýjimečné. Takový ty dvě cigaretky, co jsem si občas dávala při rozjímání. Všechno je výjimečné, když se to stane obřadem a ne samozřejmostí, ne denním chlebem.
Vzpomínám si na období, kdy jsem se zapřela a řekla jsem si, že všechno o čem jsem dosud snila a v co jsem věřila byly iluze. Prostě nic jako splynutí duší neexistuje, jsem samostatná bytost, jsem na světě sama, a tak jsem sama pro sebe nejdůležitější a ostatní budou vždycky na druhém místě. Hodně mě to tenkrát pomohlo. Ale touhy po iluzích se zase časem vrátily...
A taky si vzpomínám na jedno probrečené odpoledne. Kdy jsem si říkala, jak můžu cítit zase takové náhle vzplanutí..vždyť jsem ve šťastném vztahu. Je se mnou něco špatně? Jako bych si neuměla přestat vytvářet smyšlené vztahy. Různé intenzity. A s různými představami.
Už nechci v sobě nic popírat. Ani to uměle posilovat. Cítím věci, které cítím a sakra už je nechci hodnotit. Posuzovat, jestli jsou dobré nebo špatné. Jestli si to smím nebo nesmím dovolit. Jestli mi to ublíží nebo neublíží. Prostě to je. A já to chci nechat žít svým vlastním životem. Cítit, co cítím. Nesoudit to. Nepotlačovat, nevyžívat se v tom. Nechat to. Ať se stane, co se má stát. Někdy je potřeba nabít si hubu, než se ze strachu bránit.
Na minulost nejsem zrovna pyšná. Ale vím, že jsem věci řešila tak, jak jsem v tu chvíli nejlépe dovedla. Mám pro sebe pochopení. Někdo by ho pro mě přece měl mít, ne? :) Tak proč ne já?
Imaginární lásky pro mě znamenají touhu po opravdovém. Po silném, pevném, neporušitelném, vysněném, definitivním - napořád. Po splynutí, spříznění, jednotě, jistotě. Asi po tom všem, co jsem vždy potřebovala a nikdy neměla. Idealizování si. Asi.
Ano, lichotky jsou droga. A ještě větší je zájem. Zbožňuju pozornost, potřebuju pozornost. Nepředstíraný zájem je asi nejvíc, co mi je kdo schopný dát.

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 14:39 | Reagovat

Koukám, že moje komentáře mají článkovou délku. Stydím se :)

3 Aneta Aneta | E-mail | 12. srpna 2014 v 22:34 | Reagovat

Dobrý den prosím nemáte ještě nahrávky ze žluté sovy? Já jsem si je omylem smazala a už mi nejdou znovu stáhnout pokud ano zaslal by jste mi je na email prosím děkuji. anetkahozlova@seznam.cz

Omlouvám se vím že to není k tématu ale je to pro mě hodně důležité.

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 12. srpna 2014 v 22:35 | Reagovat

[2]: Za to se vůbec nestyď. Mám tvé komentáře moc rád, protože z nich z části cítím porozumění a z části o trošičku jiný pohled. Vždy, když je čtu, jsem svým způsobem hrozně nadšený, vděčný za pochopení i za další podněty, které v tom nacházím. A hrozně bych ti chtěl na všechny odpovědět, reagovat na každou větu a každou myšlenku, ale většinou to prostě nedokážu a mám pocit, že akorát blábolím z cesty.
Každopádně ti zkusím odpovědět na ty dnešní, ale bohužel to asi nezvládnu dnes, i když to zkusím. Jsem na týden u babičky, nemám tu pořádně připojení k internetu a hlavně mi tu chybí takové to pohodlí a klid, který mám doma - to, že se můžu klidně hodinu soustředit a formulovat dokola to, co chci říct.

Úzkosti ti nezávidím. Já nikdy nezažil ty opravdové úzkosti, ty silné. Spíš takové slabší, i když někdy trvaly dlouho. Nikdy jsem ale vyloženě neměl pocit, že bych měl omdlít nebo že bych měl mít zástavu srdce, jen ve mně pořád vystřelovala taková ta svíravá chladná bolest. Když na to ale vzpomínám, občas mi připomínala vzrušení a něčím i život, živost.
Na tu větu jsem taky alergický. Nesnáším, když mi někdo říká, že věci moc řeším, protože mám pocit, že je řeším přesně tak, jak si vyžaduje situace. Kdyby mě to netrápilo, neřeším to. Když mě to trápí, řeším to právě tak, jak mě to trápí, ne? Vlastně mi přijde, že někdy mají lidé tendenci shazovat takto cizí problémy. Možná se bojí, že by se mohli nakazit...
Ten svět jinýma očima - musí být hrozně těžké být v menšině. U mě to byla spíš pluralita názorů, kdy měl každý jiný postoj k realitě, k duchovnu.. .a ve mně z toho povstával zmatek. Vymezit se proti většině, uchopit svůj názor jako správný, jako svůj, přestože většina si myslí něco jiného, to musí být asi mnohem těžší.
Já už nedokážu vykouřit ani celou cigaretu. Je mi pak hrozně špatně. Asi je to tím, že jsem kouřil vždycky hrozně málo. Pro kuřáky jsem byl víceméně nekuřák (a zdroj cigaret, protože krabičku jsem nevykouřil většinou ani za měsíc, tak jsem pořád všem rozdával), pro nekuřáky jsem byl zas kuřák.
Mě stále fascinuje ta dvojznačnost. Zároveň chceme žít pro sebe, ale zároveň toužíme po splynutí. Sami jsem úplní, ale jako kdybychom skrz lásku byli ještě úplnější. Já mám někdy pocit, že úplné splynutí je spíš záležitost okamžiku. Že je možná jen skrz nějaký mystický zážitek opravdové jednoty, a ten je chvilkový. Ta jednota možná trvá, ale je to jako kdybychom k ní, k jejímu plnému procítění, měli přístup jen výjimečně. Sám jsem to asi nezažil. Možná se i bojím, že bych se v tom druhém člověku rozplynul, ztratil.
Vzplanutím se poroučet nedá. Také se mi občas stane, že zahořím pro někoho... pro lásku, která se vlastně ani nikdy nenaplní. Někdy mi to přijde silnější a skutečnější než reálný vztah.
Asi tuším, co myslíš tím "prostě to je". Vidím v tom takovou tu nesmyslnost toho, že by člověk měl popírat něco, co cítí, jako kdyby to bylo nereálné. Sám se většinou snažím prožívat pocity mimo morálku. Ale někdy se možná nutím k tomu, abych něco necítil. Řekl bych, že si stále spoustu věcí odmítám přiznat. Čtu teď Úzkost a její smysl a přijde mi to vlastně dost vystihující pro podobné situace. I když to hrozně psychologizuje ty prožitky, ty zamilovanosti a vzplanutí, svým způsobem to nějak dává smysl.
Mít pochopení pro sebe je myslím nejlepší pochopení, jaké můžeš mít. Člověk asi vždy nejlíp pochopí sám sebe, líp, než jak ho pochopí ostatní.
Vlastně i o tom jsem se dnes dočetl v té Úzkosti a její smyslu. Ale přijde mi to naprosto pochopitelné, naprosto normální. Mít radost z pozornosti, toužit po ní. Toužit po takovém tom zájmu, cítit, že někoho zajímám já jako osoba, prostě sám od sebe. Jako by to člověku dodalo na důležitosti, na velikosti. Je to jasný signál, že jsem zajímavý, když to tak vezmu...

5 Aneta Aneta | E-mail | 12. srpna 2014 v 22:58 | Reagovat

Děkuji že jste mi poslal tyto nahrávky jsem moc ráda děkuji vám a nemáte náhodou ještě nějaké? já tam měla ještě další a tu my syn smazal prosím kouknete se? děkuji

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 14:26 | Reagovat

Jaké máš nahrávky ze Žluté sovy? Já poslouchám každý večer relaxační dýchání - a pak svou vlastní namluvenou autosugesci. Mám ještě autogenní trénink, ale to nejsem schopná poslouchat, protože nesnáším, když se říká těžké - že ruce, nohy těžknou - mám ráda slovíčko lehké, a to jsem v žádném namluveném autogenním tréninku nenašla :)
Neblábolíš z cesty :D v žádným případě :) To já to tady hrozně zahlcuju :D
V těch panických úzkostech jsem měla vždycky strach, že zešílím. To byl jediný a extrémně silný strach. Derealizace...Někdy jsem měla pocit, že myšlenky v hlavě se začínají tříštit, že nejsem schopná udržet si směr uvažování, souvislosti. Hnus. Pak je spousty jiných a nepublikovatelných úzkostí.. ale celkově spíš převažuje vnitřní neklid a pak taky různé nahodilé a vyfantazírované strachy...
Já mám tedy pocit, že řeším víc než situace vyžaduje, ale jsem zkrátka taková řešivá no :) Někdy jsem za to ráda, někdy závidím lidem, co se s ničím nemažou..
Dokážu si uchovat svůj názor, ale nikdy si nejsem jistá, co je a není správné. Ale nikdy ten názor nedokážu prosazovat.
Já jsem nejradši, když jsem s kamarádkou a můžeme si dát cigaretu napůl. To je tak akorát nejlepší :)
Už si skoro na ten pocit ani nevzpomínám. Vím, že jsem to dřív vnímala s kamarádkama. Docela často. Třeba s L. jsme byly kdysi zamilovaný do dvou kamarádů a trápily se kvůli nim. Pořád jsme to spolu probíraly, cítily jsme se dost stejně... byly jsme si tak blízko, že když se jedna koupala a myla si vlasy, tak ta druhá seděla u ní v koupelně, jen aby sme mohly být spolu a povídat si. Usínaly jsme spolu a držely se za ruce. Byly jsme zkrátka semknuté. Nebo s A. jsme si pouštěly při svíčkách Nirvanu a já jsem nám k tomu udělala čaj z listů toho mého stromu..jako bych jí vzala do svého světa... byly to prostě kouzelné okamžiky. Ale nejen ty okamžiky. Vím, že jsme se třeba navzájem prozváněly, když jedna šla spát, když jsme přišly ze školy domů, jako bysme tím způsobem spolu byly stále. Psaly jsme si dopisy, ačkoliv jsme se denně viděly. Pak jsem to cítívala, když jsem se s někým opila. Teď už ani to ne. Nevím, kam to všechno odešlo :( Lidi se asi mění. Jen mám pocit, že já zas tak moc ne... Ten pocit spřízněnosti jsem vnímala jako něco typu: A odteď jsme na vše dva (dvě)... nevím, jak to popsat. Ale vím, že to existovalo a věřím, že existovat může. Splynutí v některých okamžicích a spříznění trvalé.
Kde jsou hranice mezi naplnitelným a nenaplnitelným vzplanutím? O jednom vztahu, o jednom člověku, jsem snila tak silně, že věřím, že jsem si to vysnila. I některé věci se pak staly tak, jak jsem si je vizualizovala. Někdy si říkám, že to opravdu může fungovat. Že si něco tak silně přeješ, neustále si to barvitě představuješ a ono se to pak vážně stane. Ne všechno a ne přesně tak, ale ty zásadní věci a pocity se objeví i v realitě. Vše je možné...
Zájem a pozornost mi spíš připadají jako důkaz toho, že existuju. Že mě může mít někdo rád takovou, jaká jsem. Záleží na okolnostech. Někdy mám pocit, že abych se cítila milovaná potřebuju toho zájmu možná až příliš...

7 grey.t grey.t | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 0:59 | Reagovat

Já už nevím jaké, ale nějaké relaxační dýchání. Buď mám dvě z úzkosti, nebo jedno z úzkosti a jedno z deprese, jistý si nejsem. Každopádně je vůbec neposlouchám, protože když při úzkosti začnu praktikovat to dechové cvičení, tak se mi to nevímproč zhorší...
To spojení mezi přáteli je někdy nádherné. Jen mám pocit, že musí být neustále pěstované, udržované a často to zanikne prostě proto, že na to jeden nebo oba nemají už tolik času... začne se vytrácet intimita, přirozenost, plynulost... tak nějak mi to přijde. Pořád toho člověka máš hrozně ráda, ale najednou ho necítíš tak... propojeně.

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 15:14 | Reagovat

Já jsem se k tý nahrávce dostala z knížky. Ale poslouchám jí jen na zklidnění myšlenek před spaním. Když mám nějaký úzkosti, tak jsem tak leda ráda, že jsem ráda :)
Přesně tak. Přátelství by se mělo udržovat a hýčkat... jen občas se stane, že se životy dvou lidí prostě nějak oddělí, někdo se trochu změní, začne mít jiné priority.. je to škoda. Tu blízkost teď postrádám asi ve všech vztazích.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama