In the hour
11. srpna 2014 v 23:30 | Grey.t | StřepyKomentáře
Koukám, že moje komentáře mají článkovou délku. Stydím se :)
Dobrý den prosím nemáte ještě nahrávky ze žluté sovy? Já jsem si je omylem smazala a už mi nejdou znovu stáhnout pokud ano zaslal by jste mi je na email prosím děkuji. anetkahozlova@seznam.cz
Omlouvám se vím že to není k tématu ale je to pro mě hodně důležité.
[2]: Za to se vůbec nestyď. Mám tvé komentáře moc rád, protože z nich z části cítím porozumění a z části o trošičku jiný pohled. Vždy, když je čtu, jsem svým způsobem hrozně nadšený, vděčný za pochopení i za další podněty, které v tom nacházím. A hrozně bych ti chtěl na všechny odpovědět, reagovat na každou větu a každou myšlenku, ale většinou to prostě nedokážu a mám pocit, že akorát blábolím z cesty.
Každopádně ti zkusím odpovědět na ty dnešní, ale bohužel to asi nezvládnu dnes, i když to zkusím. Jsem na týden u babičky, nemám tu pořádně připojení k internetu a hlavně mi tu chybí takové to pohodlí a klid, který mám doma - to, že se můžu klidně hodinu soustředit a formulovat dokola to, co chci říct.
Úzkosti ti nezávidím. Já nikdy nezažil ty opravdové úzkosti, ty silné. Spíš takové slabší, i když někdy trvaly dlouho. Nikdy jsem ale vyloženě neměl pocit, že bych měl omdlít nebo že bych měl mít zástavu srdce, jen ve mně pořád vystřelovala taková ta svíravá chladná bolest. Když na to ale vzpomínám, občas mi připomínala vzrušení a něčím i život, živost.
Na tu větu jsem taky alergický. Nesnáším, když mi někdo říká, že věci moc řeším, protože mám pocit, že je řeším přesně tak, jak si vyžaduje situace. Kdyby mě to netrápilo, neřeším to. Když mě to trápí, řeším to právě tak, jak mě to trápí, ne? Vlastně mi přijde, že někdy mají lidé tendenci shazovat takto cizí problémy. Možná se bojí, že by se mohli nakazit...
Ten svět jinýma očima - musí být hrozně těžké být v menšině. U mě to byla spíš pluralita názorů, kdy měl každý jiný postoj k realitě, k duchovnu.. .a ve mně z toho povstával zmatek. Vymezit se proti většině, uchopit svůj názor jako správný, jako svůj, přestože většina si myslí něco jiného, to musí být asi mnohem těžší.
Já už nedokážu vykouřit ani celou cigaretu. Je mi pak hrozně špatně. Asi je to tím, že jsem kouřil vždycky hrozně málo. Pro kuřáky jsem byl víceméně nekuřák (a zdroj cigaret, protože krabičku jsem nevykouřil většinou ani za měsíc, tak jsem pořád všem rozdával), pro nekuřáky jsem byl zas kuřák.
Mě stále fascinuje ta dvojznačnost. Zároveň chceme žít pro sebe, ale zároveň toužíme po splynutí. Sami jsem úplní, ale jako kdybychom skrz lásku byli ještě úplnější. Já mám někdy pocit, že úplné splynutí je spíš záležitost okamžiku. Že je možná jen skrz nějaký mystický zážitek opravdové jednoty, a ten je chvilkový. Ta jednota možná trvá, ale je to jako kdybychom k ní, k jejímu plnému procítění, měli přístup jen výjimečně. Sám jsem to asi nezažil. Možná se i bojím, že bych se v tom druhém člověku rozplynul, ztratil.
Vzplanutím se poroučet nedá. Také se mi občas stane, že zahořím pro někoho... pro lásku, která se vlastně ani nikdy nenaplní. Někdy mi to přijde silnější a skutečnější než reálný vztah.
Asi tuším, co myslíš tím "prostě to je". Vidím v tom takovou tu nesmyslnost toho, že by člověk měl popírat něco, co cítí, jako kdyby to bylo nereálné. Sám se většinou snažím prožívat pocity mimo morálku. Ale někdy se možná nutím k tomu, abych něco necítil. Řekl bych, že si stále spoustu věcí odmítám přiznat. Čtu teď Úzkost a její smysl a přijde mi to vlastně dost vystihující pro podobné situace. I když to hrozně psychologizuje ty prožitky, ty zamilovanosti a vzplanutí, svým způsobem to nějak dává smysl.
Mít pochopení pro sebe je myslím nejlepší pochopení, jaké můžeš mít. Člověk asi vždy nejlíp pochopí sám sebe, líp, než jak ho pochopí ostatní.
Vlastně i o tom jsem se dnes dočetl v té Úzkosti a její smyslu. Ale přijde mi to naprosto pochopitelné, naprosto normální. Mít radost z pozornosti, toužit po ní. Toužit po takovém tom zájmu, cítit, že někoho zajímám já jako osoba, prostě sám od sebe. Jako by to člověku dodalo na důležitosti, na velikosti. Je to jasný signál, že jsem zajímavý, když to tak vezmu...
Děkuji že jste mi poslal tyto nahrávky jsem moc ráda děkuji vám a nemáte náhodou ještě nějaké? já tam měla ještě další a tu my syn smazal prosím kouknete se? děkuji
Jaké máš nahrávky ze Žluté sovy? Já poslouchám každý večer relaxační dýchání - a pak svou vlastní namluvenou autosugesci. Mám ještě autogenní trénink, ale to nejsem schopná poslouchat, protože nesnáším, když se říká těžké - že ruce, nohy těžknou - mám ráda slovíčko lehké, a to jsem v žádném namluveném autogenním tréninku nenašla :)
Neblábolíš z cesty
v žádným případě :) To já to tady hrozně zahlcuju
V těch panických úzkostech jsem měla vždycky strach, že zešílím. To byl jediný a extrémně silný strach. Derealizace...Někdy jsem měla pocit, že myšlenky v hlavě se začínají tříštit, že nejsem schopná udržet si směr uvažování, souvislosti. Hnus. Pak je spousty jiných a nepublikovatelných úzkostí.. ale celkově spíš převažuje vnitřní neklid a pak taky různé nahodilé a vyfantazírované strachy...
Já mám tedy pocit, že řeším víc než situace vyžaduje, ale jsem zkrátka taková řešivá no :) Někdy jsem za to ráda, někdy závidím lidem, co se s ničím nemažou..
Dokážu si uchovat svůj názor, ale nikdy si nejsem jistá, co je a není správné. Ale nikdy ten názor nedokážu prosazovat.
Já jsem nejradši, když jsem s kamarádkou a můžeme si dát cigaretu napůl. To je tak akorát nejlepší :)
Už si skoro na ten pocit ani nevzpomínám. Vím, že jsem to dřív vnímala s kamarádkama. Docela často. Třeba s L. jsme byly kdysi zamilovaný do dvou kamarádů a trápily se kvůli nim. Pořád jsme to spolu probíraly, cítily jsme se dost stejně... byly jsme si tak blízko, že když se jedna koupala a myla si vlasy, tak ta druhá seděla u ní v koupelně, jen aby sme mohly být spolu a povídat si. Usínaly jsme spolu a držely se za ruce. Byly jsme zkrátka semknuté. Nebo s A. jsme si pouštěly při svíčkách Nirvanu a já jsem nám k tomu udělala čaj z listů toho mého stromu..jako bych jí vzala do svého světa... byly to prostě kouzelné okamžiky. Ale nejen ty okamžiky. Vím, že jsme se třeba navzájem prozváněly, když jedna šla spát, když jsme přišly ze školy domů, jako bysme tím způsobem spolu byly stále. Psaly jsme si dopisy, ačkoliv jsme se denně viděly. Pak jsem to cítívala, když jsem se s někým opila. Teď už ani to ne. Nevím, kam to všechno odešlo :( Lidi se asi mění. Jen mám pocit, že já zas tak moc ne... Ten pocit spřízněnosti jsem vnímala jako něco typu: A odteď jsme na vše dva (dvě)... nevím, jak to popsat. Ale vím, že to existovalo a věřím, že existovat může. Splynutí v některých okamžicích a spříznění trvalé.
Kde jsou hranice mezi naplnitelným a nenaplnitelným vzplanutím? O jednom vztahu, o jednom člověku, jsem snila tak silně, že věřím, že jsem si to vysnila. I některé věci se pak staly tak, jak jsem si je vizualizovala. Někdy si říkám, že to opravdu může fungovat. Že si něco tak silně přeješ, neustále si to barvitě představuješ a ono se to pak vážně stane. Ne všechno a ne přesně tak, ale ty zásadní věci a pocity se objeví i v realitě. Vše je možné...
Zájem a pozornost mi spíš připadají jako důkaz toho, že existuju. Že mě může mít někdo rád takovou, jaká jsem. Záleží na okolnostech. Někdy mám pocit, že abych se cítila milovaná potřebuju toho zájmu možná až příliš...
Já už nevím jaké, ale nějaké relaxační dýchání. Buď mám dvě z úzkosti, nebo jedno z úzkosti a jedno z deprese, jistý si nejsem. Každopádně je vůbec neposlouchám, protože když při úzkosti začnu praktikovat to dechové cvičení, tak se mi to nevímproč zhorší...
To spojení mezi přáteli je někdy nádherné. Jen mám pocit, že musí být neustále pěstované, udržované a často to zanikne prostě proto, že na to jeden nebo oba nemají už tolik času... začne se vytrácet intimita, přirozenost, plynulost... tak nějak mi to přijde. Pořád toho člověka máš hrozně ráda, ale najednou ho necítíš tak... propojeně.
Já jsem se k tý nahrávce dostala z knížky. Ale poslouchám jí jen na zklidnění myšlenek před spaním. Když mám nějaký úzkosti, tak jsem tak leda ráda, že jsem ráda :)
Přesně tak. Přátelství by se mělo udržovat a hýčkat... jen občas se stane, že se životy dvou lidí prostě nějak oddělí, někdo se trochu změní, začne mít jiné priority.. je to škoda. Tu blízkost teď postrádám asi ve všech vztazích.
Existuje spousty druhů úzkosti a spousty jsem jich zažila na vlastní kůži. Ale ne že bych na ně ráda vzpomínala. Nejhorší byly asi ty dětské, protože jsem si je nedovedla nijak vysvětlit. Okolo osmnácti let jsem poznala panické úzkosti a nejdříve jsem si myslela, že je to můj konec. Ale nebyl. Zatím. I když Van Gogh si taky myslel, že jeho duševní zdraví se zlepšuje.. a jak dopadnul...
Taky jsem měla (a asi ještě mám?) pocit, že ostatní vidí svět jinýma očima. Měla jsem pocit, že jsem divná. A asi jsem byla (a jsem?). Nějak moc věcí mě ovlivnilo, asi. Vždycky mi přišlo, že pravdu musí mít většina, že je nejspíš problém ve mně, když všichni ostatní se shodnou... A jak jsem si to v sobě uzavřela? Asi s tím, že se musím smířit, že mě ostatní nikdy nebudou moc chápat. (Ale na větu - Ježíší, ty všechno hrozně moc neřešíš! Popřípadě - Nesmíš všechno tak řešit. - jsem pořád šíleně alergická.)
Kouření je fajn. Ale jen výýýjimečné. Takový ty dvě cigaretky, co jsem si občas dávala při rozjímání. Všechno je výjimečné, když se to stane obřadem a ne samozřejmostí, ne denním chlebem.
Vzpomínám si na období, kdy jsem se zapřela a řekla jsem si, že všechno o čem jsem dosud snila a v co jsem věřila byly iluze. Prostě nic jako splynutí duší neexistuje, jsem samostatná bytost, jsem na světě sama, a tak jsem sama pro sebe nejdůležitější a ostatní budou vždycky na druhém místě. Hodně mě to tenkrát pomohlo. Ale touhy po iluzích se zase časem vrátily...
A taky si vzpomínám na jedno probrečené odpoledne. Kdy jsem si říkala, jak můžu cítit zase takové náhle vzplanutí..vždyť jsem ve šťastném vztahu. Je se mnou něco špatně? Jako bych si neuměla přestat vytvářet smyšlené vztahy. Různé intenzity. A s různými představami.
Už nechci v sobě nic popírat. Ani to uměle posilovat. Cítím věci, které cítím a sakra už je nechci hodnotit. Posuzovat, jestli jsou dobré nebo špatné. Jestli si to smím nebo nesmím dovolit. Jestli mi to ublíží nebo neublíží. Prostě to je. A já to chci nechat žít svým vlastním životem. Cítit, co cítím. Nesoudit to. Nepotlačovat, nevyžívat se v tom. Nechat to. Ať se stane, co se má stát. Někdy je potřeba nabít si hubu, než se ze strachu bránit.
Na minulost nejsem zrovna pyšná. Ale vím, že jsem věci řešila tak, jak jsem v tu chvíli nejlépe dovedla. Mám pro sebe pochopení. Někdo by ho pro mě přece měl mít, ne? :) Tak proč ne já?
Imaginární lásky pro mě znamenají touhu po opravdovém. Po silném, pevném, neporušitelném, vysněném, definitivním - napořád. Po splynutí, spříznění, jednotě, jistotě. Asi po tom všem, co jsem vždy potřebovala a nikdy neměla. Idealizování si. Asi.
Ano, lichotky jsou droga. A ještě větší je zájem. Zbožňuju pozornost, potřebuju pozornost. Nepředstíraný zájem je asi nejvíc, co mi je kdo schopný dát.