Po dlouhé době opět procházka. Znovu sám. Dýchla na mě nostalgie, políbily mě ty starší časy, kdy jsem sám v Praze trávil tolik času. Dýchal jsem jinak.
Dolehl na mě znovu ten smutek tak typický pro osamělé procházky noční Prahou. Nádherný smutek. Vlastně to možná ani není smutek, jen takový šedý pocit, mírně teskný, ale svým způsobem - asi svou krásou - povzbudivý. Říkáte si, že takhle byste dokázali sedět navždy. Jen sedět a koukat na Nuselský most, kochat se jeho majestátností i ponurou historií.
Poslouchám Smoga - River guard. A myslím na všechny ty pocity, které jsem se naučil popisovat jeho slovy. Slovy z jedné jediné písně: přirovnání k chladné šedé řece; výlet za město, někam nahoru, odkud vidím; dlouhá tráva; že vše máme jen na zkoušku, protože to je způsob, jak být svobodný; že každým dechem vzdorujeme smrti. Jako by to byla má vlastní slova. Jako by mi byla něčím nejvlastnější. Tou realitou. Přesností. Tím, jak ostře zasáhnou cíl, který se mi žádným jiným slovem tolik zasáhnout nepovede.
Je to zvláštní pocit, když se cítíte šťastní, přestože jste naprosto zaplaveni vlastní ponurostí. Jsem tak nějak ponurý člověk, jsem melancholický, i když se často směju. A cítím se nejspokojenější, když někde sám sedím a hledím.
Ve vaně jsem přemýšlel nad existenčním a obecným kvantifikátorem. Pro každé x platí, že....
Byl jsem večer sám. Je to jako zaklínadlo. Jako důkaz svobody. Byl jsem večer sám. Důkaz, že samota mě neopustila kvůli nikomu jinému než kvůli mně. Moje nejvěrnější milenka. (Jediná milenka.)
Chtěl jsem vidět Vltavu a cestou na Vyšehrad jsem si udělal puchýře. Šel jsem rychle, ale odevzdaně. Odevzdal jsem se svému cíli a můj cíl si mě vzal. A když jsem k němu skoro dorazil, už nebylo cesty zpět. Dobelhal jsem se na svých opuchýřovaných chodidlech na lavičku s výhledem na můj oblíbený most. Na most sebevrahů. Na most, který vypadá tak majestátně, že mě z toho mrazí.
Ta scéna, ta chvíle... to jsem byl celý já. Jsem to celý já. A nevím, co tím chci říct.
Slova se mi derou na rty a já do nich sbaluji vše. Hlava nehlava. Jsem zaplaven slovy, jsem ověnčen větami. Je jedno, co řeknu. je jedno, jestli to bude přesné. Hlavně, abych říkal slova.
Slova
Slova
Slova
.
Nacházím v nich útěchu.
A pak cítím tu touhu po přesnosti. už nestačí slova. Už nestačí chrlit jedno krásné slovo za druhým, už musím hledat. Pátrat, které slovo se hodí. Řetězím je, spojuji je.
Moje příběhy začínají slovem. Ze slova je věta. Příběh nikde, jen ta věta.
Šel jsem ven.
Tak začal dnešní příběh. Šel jsem ven, sám, a toužil jsem jít na Vyšehrad. Toužil jsem jít svobodně a svým tempem. Zastavovat se a zamýšlet se.
Stalo se.
A já se cítím tolik jako dřív. Tak moc Šedý. Tak moc melancholický. Tak moc filosofický. Bez ironie.
Zíral jsem na auta, co opouští Prahu. Tak moc jsem jim záviděl. Kdybych chtěl někdy opustit své rodné město, chtěl bych jet přes Nuselský most. I kdybych pak celou tu velkou Matku měst musel objíždět. Tamtudy vede cesta ven. A já chtěl opravdu jít.
Co bys dělal v jiné zemi? Nemáš ani hotovou školu...
Něco. Prostě něco. Jako každej.
Dělal bych něco. Byl bych. A tak by to prostě bylo.
(Žádné město není vysněné, protože žádný život není vysněný. Kdybych byl milionář, byl bych tak typicky Hlaváčkovsky anemický. Byl bych ten potulný mdlý podivín, co se poflakuje jako bez duše městem. Žil bych pro ty chvíle a pro slova, která o nich napíšu. A možná by to byl vážně ten nejkrásnější život. Život plný puchýřů na nohách a promrzlých kostí.)
Byl bych. Byl jsem.
Jsem?
Tvůj popis procházek mě vždy láká a mám pak nutkání se nechat inspirovat. Jen se poslední dobou při věcech, které dělám, nedostavují ty pocity, které bych chtěla mít.
Taky bych někam zmizela.. Potíž je v tom, že spoustu věcí by stejně šlo se mnou, protože jsou uvnitř mě. A situace by se opakovaly.. byť na jiných místech.. A hlavně vše stejně po čase ztratí to kouzlo neznáma, novoty, přestane to zářít a zešedne to. Proto by se mi líbilo cestovat a být vždy někde tak dlouho, dokud dokážu cítit kouzlo toho místa a jakmile ho přestanu vnímat, přesunout se zase jinam.