Tisíc slov na jazyku. Tisíc myšlenek. A všechno dává smysl. A pak najednou - jako úderem kyvadla - se vše rozsype na popel. Neumím z popelu složit slova. Vše se zdá bezcenné. Tolik vzpomínám. Cítím se tak letně. Cítím se jako malba z vodových barev, na kterou někdo kápnul vodu. Rozpíjím se do všech stran. V prostoru i v čase. Natahuju chapadla, i když žádná nemám. Jsem jako neuron - tisíce dendritů. Všechno se spojuje. Vše se dělí.
Cítím se tak šťastně a zároveň, tak nešťastně. Mám pocit, že myslím na všechno - že mé myšlenky myslí sviští nevídanou rychlostí. Tak rychle, že jsou ihned zapomenuty. Nezůstává po nich ani rýha. Jen cosi o konjugaci a genech a perfektních partnerech.
Cítím se sám. Bez přátel. Bez partnera. Jistým způsobem je to osvobozující. Jistým způsobem je to nepřekonatelně letní - tou dokonalou letností, která postrádá všechny ty hnusné věci, jako je vedro a pot. Vzpomínám na dokonalé rande. Na schůzku, kterou jsem uskutečnil před rokem. Na schůzku, která byla bez chyby. Ale která nikdy nebyla schůzkou dvou lidí, kteří by spolu moc být. Zatímco mě přítel podváděl, já jsem zazdíval své hvězdné rande, jak jen to šlo. Motýlí vzletnost flirtu jsem potopil betonovým kvádrem ignorance a bezcitného odmítání. Přestože jsem cítil. Jako bych odmítal sám sebe. Věděl jsem, co chci. Věděl jsem, co nechci. A stalo se obojí - a já nic nezískal.
Byl jsem podveden. Podvedl jsem.
(A on si tehdy pamatoval Idioteque. Pamatoval si ,co miluju. Doteď vzpomínám. Copak ty imaginární lásky nidky neskončí?)
Na rohu ulice, po odchodu z parku, stále s milionem věíc na srdci a na jazyku, ucítím vůni borovice, jehličí, pryskyřice. A jsem jinde. Jsem na english for you, jsem v okamžiku, který rozhodl celý můj život. Jsem ve chvíli, kdy jsem našel aspoň jednu osobu, která v mém životě za něco stojí. Asi první takovou osobu. Jsem ve chvíli, kdy jsem se stal - v určitém smyslu - člověkem.
Jsem jako pára nad hrncem. Chvíli jsem takový, chvíli makový a pak najednou nejsem.
Nejsem hrdina, nejsem umělec. Jsem jenom prázdná kurva.
Něco na sobě nenávvidím. Něco na sobě miluju. A můj život je jako já.
A zas slyším, jak tu někdo v Malešících šuká s otevřenym oknem. Tak náruživé vzlyky člověk jen tak neuslyší. A už vůbec je jen tak nezažije.
Chtělo by to několik litrů vody. (Chtěl bych být voda. Chtěl bych být jako voda.)
idioteque
idioteque
idioteque
idioteque
...
...
...
...
Co... co dělat.
cítím jistou ztrátu a nevím, co jsem ztratil. Možná cosi kdysi. Možná něco nedávno. Možná někdy v mezičase. A možná je to jenom blud. Chci něco, co vůbec neexistuje, chci bejt něco, co nejsem. Chci lítat z otevřenýho okna a vim že nemůžu. Tak aspoň padat, ale bydlim v přízemí.
Kdybych zítra zůstal sám, nestěžoval bych si.
Kdybych celý život zůstal sám... možná bych si taky nestěžoval.
Promeškal jsem mnoho. Prosral jsem mládí. Zapomněl jsem na spontaneitu a nerozvážnost, na svobodu a slast. Žiju, ale jak? S vědomím Boha, s vírou v Boha. Snažím se být slušnej člověk, ale dohajzlu. DOHAJZLU! K čemu to? Protože jsem tolik ztratil - slušností. A necítím, že bych mnoho získal - jestli něco, tak bezcennou špetku snad.
Mám dřevěnou hubu. A slova taky ze dřeva, že ani nic pořádně neřeknu, nenapíšu. Nic z toho, co jsem napsat chtěl. Naříkání nad vším, nad vztahy, nad vztahem, nad životem. Místo toho mám jen rozmazaný pohled někam dopředu a sem tam smetu nějakou hrubu, snažím se alespoň o trošku koordinace mezi myslí a tělem a stejně dál válčím.
Něco chci. Po něčem hrozně toužim. A nemůžu to dostat, protože nevim, co to je. A ať se to zdá být čímkoliv, stejně se to rozplyne, jakmile cokoliv konkrétního padne mně k nohám. Chci chtít? Chci být chtěný. Věčně, navždy.
Chci být marný, marnivý a marnotratný. Chci rozhazovat, chci se radovat, chci být povrchní. Chci si povídat s Xeninem o tom, jaký jsme lůzři (jako tehdy v říjnu) a pak já nevimco, asi se přežrat tisícem kousků sami maki a pořádnou hromadou wasabi a koulet se z ípáku různě po Praze. Nadávat na imaginární lásky a mluvit o nich s někym, kdo jim rozumí. Cejtit se s někym zas trochu doma, trochu míň mimo.
Prostě you know, I need a friend.
Jste jak spadlý do tý studny uprostřed louky. Do studny, co nikdo nevidí. Jak krásně hořelo to Norský dřevo.
A taky povrchní týnejdžr místo being super super super suicidal
Nenávidím víno (nalejme si čistýho vína)
Protože "ta je o takovejch lůzrech jako sme my"
Protože to prostě je pravda
Protože nemám co říct, ale potřebuju mluvit. Mluvit jako strojek a mlít klidně dokola ty samý hovna, co nikoho nezajímaj a neobohatěj, doufat v něco, co nidky nepřijde - doufat v něco, co stejně nechci.
Tolik toho chci, tolik toho nechci a vlastně je lepší nic nemít, než všechno mít. Dokázal bych o tom psát do rána. Hoří ve mně plamen ("stál v ní plamen, tklivý, lstivý, stál a z noci fialové táhli k němu dávní dnové, její dávno mrtví dnové. V suchých loktech suché dříví, vlky v patách. Jako živí. Lilo. Lilo.")
jsem unešenej vodou, co neexistuje. unešenej vodou na suchu.
Mam vymrdanej mozek. jako by v něm nic nebylo. jako by ani nebyl. A chtěl bych ho mít venku z hlavy. Na kaši. Bejt pryč.
Protože říjen. Protože únor. Protože Zola Jesus. Protože Růže. Protože všechno. Protože miluju svůj život a protože ho zároveň nenávidím a vidim ho jenom jako hromadu sraček.
Protože upřímnej nejsem ani když jsem ožralej.
Protože jsem odkryl tajemství.
Protože moc melu hubou.
Protože je všechno úplně jedno.
Protože prostě proto.
Protože jedno velký achjo.
Protože fakt nemam co říct a nechci mluvit. Chci bejt sám. Tejden. Měsíc. Prostě sám. Jako fakt sám. V klubíčku a huhlat si pro sebe. Chlastat si pro sebe. Bulet si pro sebe. Dělat cokoliv jenom a jenom pro sebe, protože bejt zadanej je fakt někdy úplně na hovno.
Je to moje slabost. Je to jejich slabost. Je to vaše slabost. A klidně to budu bez smyslu opakovat. Just to hear me speak.
Celej svět je jako rozmazaná čmouha. Nedokážu rozlišovat lidi, věci, činy, touhy. Všechno se rozpíjí a slejvá do jedný velký skvrny.
Jsem sám. Jsem bytostně sám samotou, kterou mi nikdo nikdy neodejme. Jsem sám samotou, kterou chci ale prožít, i kdybych se měl zhroutit až do morku kostí, až do poslední molekuly rozpadnout. Jsem sám a chci bejt sám, abychom moh skutečně bejt sám.
Takovej ten pocit (ten trapnej pocit, co maj úplně všichni, naprosto neoriginální pocit, by the way), že vám nikdo nerozumí. Sooo misunderstood. Nebo taky hovno.
Chci být všechny ty věci, co nejsem. A až budu ,tak budu chtít zas něco.
Never gonna stop
Prostě tak nějak ztracenej. A chtěl bych říkat furt. Pořád. Dokola, klidně. Bez ostychu. Ale něco mi brání. Něco mi říká, že pak už by to ani nemělo smysl. Že lepší bude spát. A doufat, že ráno je lepší, než tenhle posraný večer. Než tenhle posraný život.
(není to smutek, není to depka. je to stav. tak jsem, tak existuju.)
Samota je dobrá i špatná. Je skvělé cítit se sám, když máš pocit, že by ses měl cítit sám. A je špatné cítit se sám, když se sám cítit nemáš. Proto ráda chodím do kina sama. Protože tam je přirozené cítit se sama. Je to tam příjemná samota. Ale ta osamělost, když jsem s lidmi, se kterými bych se osaměle cítit neměla a cítím.. ..ta je frustrující...
I když to nebylo rande, taky mám jednu takovou dokonalou vzpomínku. Já myslím, že dokonalost spočívá v tom, že to dále nepokračovalo. A proto to mohlo být zaznamenáno jen v tom jednom kouzelném okamžiku. Nestačilo se to pokroutit.Spontaneita? To se dá ještě napravit ne? Já jsem si asi v mládí užívala až moc. Horší je, že pořád nemůžu najít cestu od puberťáka do dospělého života. Místo abych se vybouřila a stačilo mi to, pořád mám pocit, že se nedokážu zklidnit a usadit. Smířit s běžným životem.
Já vím, co chci. Něhu, spřízněnost, blízkost, sounáležitost, duševní splynutí, bezpodmínečné přijetí. Jen nedovedu věřit, že by to mohlo skutečně existovat. A to je asi potíž. Též jsem přesvědčená, že ty skutečné věci jsou navždy. Navždy, ať už je jejich podoba jakákoliv.
Říkej si tomu klidně hovna, ale mě to zajímá, svým způsobem to čtu s jistou posedlostí, začínám být na tom tak trochu závislá. Útěk do dalšího světa. Trochu jako opít se. I když nedokážu zabránit tomu, že tady stejně jako všude se cítím trochu nevítaně. Ačkoliv si to snažím vymluvit :)