Srpen 2014

Renaissance

31. srpna 2014 v 23:29 | Grey.t |  Zážitky a události
Nedá se říci, že by můj vztah byl stejně pozoruhodný, pestrý a fascinující jako renesanční a novověká filosofie. Dá se ale říci, že pro mě (tradičně: svým způsobem) znamená mnohem víc. A tři minuty nejsou dost na to, abych si urovnal v hlavě, co chci říct. Nejsou dost dlouhé ani na to, abych vymyslel dobrou první větu, na kterou bych mohl nějak přirozeně navázat. Možná jednoduše: Možná je přehnané přirovnat současnou situaci k renesanci, k tak pozoruhodnému období, ale já to stejně udělám. Protože i u mně se rodí znovu něco starého. Neobjevuji krásy Platóna, Plotína, Epikurejců či Pyrrhoniků. Rodí se ve mně ovšem něco, co jsem pociťoval dříve. Nová dávka zamilovanosti.
Nebudu si hrát na dokonalost. Efekt ponorky se tak snadno nevytratí. Ale ve chvíli, kdy vám znovu začne vadit, že nebudete nějaký čas trávit spolu, se dá mluvit o změně k lepšímu. Rozhodl jsem se vydat touto cestou a vydal jsem se jí. Nemůžu říct, že bych došel daleko, ale zatím to nevypadá tak zle, takže... uvidím.
To je také to jediné, co se v mém vztahu vlastně dá říct: uvidím. Uvidíme. Tak nějak to chodí. Pokus - omyl. Buď věci fungují, nebo nefungují. Buď je to krásné, nebo ne. Ale ono to není tak jasné. Není to "buď, nebo". Není tam vylučovací poměr, to by bylo příliš snadné. Je to trochu jako vaření. Nějak se to míchá, mísí, ochucuje... A někdy to prostě chutná líp a někdy hůř, ale většinou nepoznám, co tam přidat. Je to směs z buď a z nebo, směs z funkce a nefunkce. Já jsem já, ty jsi ty, my jsme my. A když spíme pod jednou peřinou, vzpomenu si na bludičku. Když se ráno probudím, vzpomenu si na Macelu. Myslím na všechny ty teorie o vztazích. Když jsem sám, vzpomenu si na partnera. Bez teorií.
Asi nejdůležitější je cítit. Cítím lásku. Znovu. Když říkám "miluju tě", cítím, že to není lež. Že je to pravda. Nevím, co se změnilo. Nevím, čím se to stalo. Snad to ohrožení všeho v pondělí večer. Nebo něco ještě dřív. Lítost.
Je to znovu krásné. S hořkou příchutí krize ta zamilovanost působí o tolik jinak. S příchutí strachu: "Jak dlouho to vydrží?". S příchutí světa, ve kterém žijeme. Světa, kde všechno pomíjí. Není tak snadné tu milovat. Není tak snadné tu obětovat, protože po nějakém čase zjistíme, že každá oběť je bez záruky. Můžeme se vzdát všeho, ale to, co získáme, nemusí být naše dlouho.
Stejně jsem rád, že jsem riskoval. Jsem rád, i kdybych tím získal jen týden. (Po tom týdnu bych mluvil jinak, víc hořce, víc o tom, jak jsem nerad...možná). Jsem rád, že mám možnost nasávat znovu tu sladkou chuť, ne jen v podobě vzpomínek. I když vím, že jednou to zas budou jen vzpomínky. Možná vážně ztrácím čas. Možná jsem vážně jen naivní hlupák. Ale to je má volba, protože mám pocit, že to za to stojí. (Protože asi nejdůležitější je cítit.)
(Nebudu si hrát na dokonalost. Není to pohádka, je to boj. Boj o porozumění, o soužití. Boj o každou minutu. Ale možná díky tomu to má náboj.)
Znovuzrodil se mi vztah. Kdo ví, co bude dál.


I won't let the sun go down

25. srpna 2014 v 23:48 | Grey.t |  Zážitky a události
Slíbil jsem Xeninovi, že budu pozitivní. Že můj článek bude pozitivní. A tak se prostě pokusím, protože dnešní den mi za to stojí.
Někdy vám totiž dojde, že vás lidi mají rádi. Ne všichni, ale taky ne žádní. Že jsou na světě lidé, co se s vámi rádi smějí, co čas s vámi nepovažují za ztracený. Někdy vám to dojde fakt extra. A já vlastně nevím, co psát.
Je úleva se opít a smát se. Je úleva nemít strach, že řeknete něco nepatřičného, protože když jste s některými lidmi, nic jako tabu, nepatřičné téma nebo tajemství není. Prostě je vám jedno, co vyklopíte. A hlavně je vám fakt dobře. A na tom prostě záleží.
Takže je vám pak jedno, že přijdete domů, vyfotíte si na rameni napsaný nápis "Grey is gay" a dáte si ho jako profilovku na facebook, přestože facebookový coming out je to nejtrapnější na světě. Je vám vlastně jedno úplně všechno, protože jsou tu lidi, co vás mají rádi. Magická formulka pro život.
jsem vlastně hrozně šťastný člověk, i když se to tak nezdá. Jsem šťastný proto, že když se mi stane cokoliv, jsou tu ty lidi. Mám jistotu, že budu mít vždycky komu jít bulet na rameno. Stejně jako že mám tu jistotu, že si někdo přečte můj ubulenej článek. Vím, že nejsem sám.
Možná to vím jen teď, možná se zítra probudím a budu si zas depkařit. To je život. A já jsem na to zvyklej.
Možná jsem Grey. Možná jsem věčeně ponurej, depresivní a melancholickej. Ale jsem to já a jsem - svým způsobem - šťastnej. Ano, to trapné "svým způsobem", ale je to to nejupřímnější.
Protože jsem prostě rád. Rád za dnešní dne, rád za svůj život, rád za ten pitomej vtipnej nápis, za tu mezi jistými lidmi zažitou hlášku. Rád za všechno. Rád za velkýho vanilkovýho šejka, kterýho jsem si dal na flóře, za dlouhou cestu domů, za to, že všichni spí. Jsem rád za všechno na světě a jsem rád, že za chvíli můžu jít spát taky. Jsem rád, že mám přátele a že jsem, jaký jsem. Že když mám někoho rád, odpouštím. Že beru lidi, jací jsou. A jsem rád, že mě mí přátele berou takového, jaký jsem. Jsem rád, že mi řeknou "jé, to bude dobrý", nebo "jé, to nesnáším". Jsem rád za cokoliv, co není "udělalo by mi radost, kdyby ses s ním rozešel." A člověku, co to řek, vzkazuji vztyčený prostředníček, protože prostě proto. (Ještě, že to nečte :D )
A to je prostě dnešek. Spousta věcí, které se slily do toho jednoho hrdého pocitu. Vážně do hrdosti, ne na orientaci, ne na žádnou jednotlivost. Do hrdosti na život. Do hrdosti na to, že jsem, kdo jsem. Že mám život, jaký mám. Možná nejsem zas tak jedinečný, jak bych si rád někdy namlouval, ale jsem něco mnohem víc, jsem milovaný a milující. Ne partnersky, tak nějak... šířeji. Přátelsky. Lidštěji.
Ať už je život cokoliv, ať je jakýkoliv... dneska, teďka jsem rád. Jsem šťastný. (Svým způsobem, samozřejmě, jakým jiným taky.) Jsem já. A nechci zapomenout na to, jak jsem šťastný, veselý a plný.
Prostě dnešek. Den s Xeninem. Den fajn.

Every breath death defying

24. srpna 2014 v 1:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Po dlouhé době opět procházka. Znovu sám. Dýchla na mě nostalgie, políbily mě ty starší časy, kdy jsem sám v Praze trávil tolik času. Dýchal jsem jinak.
Dolehl na mě znovu ten smutek tak typický pro osamělé procházky noční Prahou. Nádherný smutek. Vlastně to možná ani není smutek, jen takový šedý pocit, mírně teskný, ale svým způsobem - asi svou krásou - povzbudivý. Říkáte si, že takhle byste dokázali sedět navždy. Jen sedět a koukat na Nuselský most, kochat se jeho majestátností i ponurou historií.
Poslouchám Smoga - River guard. A myslím na všechny ty pocity, které jsem se naučil popisovat jeho slovy. Slovy z jedné jediné písně: přirovnání k chladné šedé řece; výlet za město, někam nahoru, odkud vidím; dlouhá tráva; že vše máme jen na zkoušku, protože to je způsob, jak být svobodný; že každým dechem vzdorujeme smrti. Jako by to byla má vlastní slova. Jako by mi byla něčím nejvlastnější. Tou realitou. Přesností. Tím, jak ostře zasáhnou cíl, který se mi žádným jiným slovem tolik zasáhnout nepovede.
Je to zvláštní pocit, když se cítíte šťastní, přestože jste naprosto zaplaveni vlastní ponurostí. Jsem tak nějak ponurý člověk, jsem melancholický, i když se často směju. A cítím se nejspokojenější, když někde sám sedím a hledím.

Ve vaně jsem přemýšlel nad existenčním a obecným kvantifikátorem. Pro každé x platí, že....

Byl jsem večer sám. Je to jako zaklínadlo. Jako důkaz svobody. Byl jsem večer sám. Důkaz, že samota mě neopustila kvůli nikomu jinému než kvůli mně. Moje nejvěrnější milenka. (Jediná milenka.)
Chtěl jsem vidět Vltavu a cestou na Vyšehrad jsem si udělal puchýře. Šel jsem rychle, ale odevzdaně. Odevzdal jsem se svému cíli a můj cíl si mě vzal. A když jsem k němu skoro dorazil, už nebylo cesty zpět. Dobelhal jsem se na svých opuchýřovaných chodidlech na lavičku s výhledem na můj oblíbený most. Na most sebevrahů. Na most, který vypadá tak majestátně, že mě z toho mrazí.
Ta scéna, ta chvíle... to jsem byl celý já. Jsem to celý já. A nevím, co tím chci říct.
Slova se mi derou na rty a já do nich sbaluji vše. Hlava nehlava. Jsem zaplaven slovy, jsem ověnčen větami. Je jedno, co řeknu. je jedno, jestli to bude přesné. Hlavně, abych říkal slova.
Slova
Slova
Slova
.
Nacházím v nich útěchu.
A pak cítím tu touhu po přesnosti. už nestačí slova. Už nestačí chrlit jedno krásné slovo za druhým, už musím hledat. Pátrat, které slovo se hodí. Řetězím je, spojuji je.
Moje příběhy začínají slovem. Ze slova je věta. Příběh nikde, jen ta věta.

Šel jsem ven.
Tak začal dnešní příběh. Šel jsem ven, sám, a toužil jsem jít na Vyšehrad. Toužil jsem jít svobodně a svým tempem. Zastavovat se a zamýšlet se.
Stalo se.
A já se cítím tolik jako dřív. Tak moc Šedý. Tak moc melancholický. Tak moc filosofický. Bez ironie.

Zíral jsem na auta, co opouští Prahu. Tak moc jsem jim záviděl. Kdybych chtěl někdy opustit své rodné město, chtěl bych jet přes Nuselský most. I kdybych pak celou tu velkou Matku měst musel objíždět. Tamtudy vede cesta ven. A já chtěl opravdu jít.
Co bys dělal v jiné zemi? Nemáš ani hotovou školu...
Něco. Prostě něco. Jako každej.
Dělal bych něco. Byl bych. A tak by to prostě bylo.
(Žádné město není vysněné, protože žádný život není vysněný. Kdybych byl milionář, byl bych tak typicky Hlaváčkovsky anemický. Byl bych ten potulný mdlý podivín, co se poflakuje jako bez duše městem. Žil bych pro ty chvíle a pro slova, která o nich napíšu. A možná by to byl vážně ten nejkrásnější život. Život plný puchýřů na nohách a promrzlých kostí.)

Byl bych. Byl jsem.
Jsem?


Shoříme

20. srpna 2014 v 1:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Oživilo se cosi. Pohled na tu tvář... Připomínka slov, která mě tehdy obklopovala. Síla se pomalu vytrácí, ale jednou za čas obnoví svůj důraz. Jsem pak obětí. A je v tom spousta slasti. Je nádherné se tomu oddat a taky to nádherně bolí. Bezpochyby je to obranný mechanismus. Jen potřebuji naději, potřebuji opět věřit v lásku.
Nevěřím na "bezpochyby".
Měl bych být za ty dva další dny "klidu" rád. Ale vidím v tom jedno velké Ne. Vidím v tom základní otázku: Chci tohle dál snášet?
Mám naprostou svobodu volby a nejsem schopný rozhodnout. I svoboda nese následky. Jsem ponechán beze slov. Bez vyjádření. Mám k disposici jen dohady. Ale něco není v pořádku.

Svět se mi zdá najednou o něco křehčí. Chtěl jsem důvod. Mám ho. Ale pořád bych z toho vyšel jako debil. Na druhou stranu jako debil z toho vyjdu i tak. A bez důvodu z toho nevyjdu vůbec.
Celý milostný život se mi redukuje na jeden velký otazník. A ten otazník zároveň vede k dalším otazníkům. Protože bez milostného života by mi možná nedělalo takový problém studovat filosofii i biologii zároveň. Nebo složit zkoušky za padesát kreditů během jednoho semestru.

Vzpomněl jsem si na ten pocit, kdy se k vám někdo tiskne a stojí vám u toho na nohou. Je to tak nechutně roztomilé a nevinné, upřímné a jo, romantické... A pak je tu najednou o důvod víc, proč zůstávat v něčem, co tak trochu občas bolí. Protože tak trochu občas bolí asi cokoliv. (Třeba život.)

Pořád vzpomínám na to, co se nikdy nestalo. Pořád ve mně prší staré deště... Některá zažehnutí se vám vypálí do života tak, že na ně už nikdy nezapomenete. Nikdy je znovu nezažijete, ale nikdy nezaplníte tu díru po nich.

Pořád cítím to posvátné nadšení z Ta muid. Tolik čistoty...
Mám pocit, že jsem o mnoho přišel.

Mám pocit, že melu blbosti. Že to potřebné nevychází. Že ksakru potřebuju vykřiknout něco... a nevím co. Že jsem rozčilený a rozrušený. Že mi vadí, že mi pořád chybí člověk, se kterým jsem se možná chtěl rozejít. Že mě pořád rozčiluje představa, že by si našel někoho jiného. Že nedokážu říct: "Nevěřím ti" a "někoho máš, vím to." Že nedokážu udělat to, co cítím, protože se bojím, že budu příliš teátrální, že budu jako z telenovely. Že budu za idiota.

Je tu tolik možností, co se mohlo stát.
Bojím se. Ale nevím. Pořád nevím. Protože se taky bojím, že se vážně rozejdeme. Bojím se všech možností, co mě napadají.
(Nebojím se smrti. Bojím se ale bolesti a toho, co by mohlo být potom.)

Možná je to bezvýznamná volba. Ale po roce a půl... a vzhedem k tomu, že by to mohlo pokračovat...
Jenže se cítím nejistý. Ale nechci se rozcházet proto, že nedokážu věřit.

Já vlastně vůbec nevím, co mám za problém. Potřebuju tu intenzitu. potřebuju vědět, že shoříme. Potřebuju trochu víry ve věčnost a přitom se všechna věčnost mého života točí kolem něčeho, co by každý soudný člověk považoval za pobláznění.
Potřebuju trochu zamíchat hormonama. A nebo jistotu.

Nedovedu si představit ten život potom. Vím, že bude. Vím, že to zvládnu. Ale je to jako za zdí, já prostě nevím, co tam může být. Tuším a odhaduju. Jsou věci, které se nezmění. Ale není toho málo, co se změní.

Mám přirozený strach. Všechno, co cítím, je přirozené. Je to až tak přirozené, že je mi z té přirozenosti na zvracení.
Když už jsem byl rozhodnutý, že to nechám všechno znovu vzkvétat, že se budu znovu snažit... je to jako kopnutí do slabin. Přesně to, co se stalo už tolikrát, ale tentokrát zase trochu jinak. Lhostejnost, která bolí.

A k tomu ty ozvěny. Představa, že tentokrát by to mohlo vyjít. Že by se to mohlo zrealizovat. Nebezpečná představa. Nevyjde to. Nebude to.
Chci něco křehkého. Něco krásného a křehkého. A zároveň chci něco, co mě ochrání, abych i já mohl být křehký. Chci si dovolit cítit víc bez strachu z dalšího velkého zranění.
Abych nebyl probodaný jako woodoo panenka, udělal jsem si krunýř. Jsem tvrdší a tvrdší a držím si větší a větší odstup. Ale nic víc.

Potřebuju žár. Potřebuju hořet. Potřebuju cítit, že shoříme.

(S Letní Bouří jsme shořeli.)

Shořme. Prosím, shořme.

Ta muid

19. srpna 2014 v 2:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mám trochu smutnou náladu. Rozkoly se neřeší. Na obou stranách vah se vrší další a další důvody, ale tak dokonale rovnoměrně, že jakákoliv vychýlení jsou vzácná a kratičká. Je tu spousta minulosti. Je tu spousta něčeho, co už není tak skutečné. Toho, že jsem kdysi byl romantik. Snílek. A najednou pomalu přestávám věřit ve věčnou lásku, v krásné chvíle. Najednou mě nenapadají ty roztomile debilní nápady na romantická posezení se sklenkou sladkého červeného vína (takže asi jedině portského?) pod hvězdami. Možná je to tím, že mi začlo docházet, že v Praze hvězdy nejsou dost romantické. Nebo jsem zpohodlněl.
(Nikdy jsem ti nekoupil růži. Mravenčí královna ode mě jednu dostala. Píchla se o trn a já měl škodolibou radost - tak moc zamilovaný jsem byl. S tebou jsem rok a půl. Žádné romantické dárky, snad kromě plyšáka navoněného mou voňavkou.)
Chvílemi cítím ty návaly lásky. Zamilovanosti. A pak zas pochyby, ohromné a srdcervoucí. Takové, že je ani nedokážu pochopit.
Toužím po nějakém bláznivém zážitku. S kýmkoliv. Po krásných a veselých chvílích. Místo toho ležím doma a lečím si dětskou kožní chorobu. To pokoření: po čtyřech letech vzdorování dětství s tím, že už jsem plnoletý, na mne udeří nemoc typická pro děti. Snad jediná útěcha mi plyne z toho, že ji měl měsíc přede mnou i můj otec. Namazaný léčivou mastí vypadám jak zombice. Zombice z naší ulice. Nechodím ven. Neholím se. Možná by se dalo říct, že začínám vypadat mužně. A navzdory očekávání se mi to i trochu zamlouvá. Možná, že by mi vousy slušely. Ale pak už bych definitivně ztratil svůj ideál éterické bytosti. Zní to možná šáhle, ale pořád se víc vnímám jako duši než jako tělo. Pořád jsem sám pro sebe spích jistým kouřem, než hmotnou postavou, co datluje do klávesnice. Možná bych měl dospět, možná bych se z toho měl vymanit, ale nevidím cestu ven. Nehledám ji. Nezajímá mě. Vidím se jak se vidím. Vidím se čistě, i když čistý nejsem. Jen skrz slova se občas vzdálím své hmotnosti.
Bláznivé zážitky se samy od sebe nedějí. A já nevím, s kým to prožít. Cítím se tak nechutně vážně a suše. Vysokoškolák. Tentokrát tomu druhému ročníku neuteču. Přestože nechci pracovat v oboru. I když mi nic jiného nezbyde.
Jsou lidi, kteří mi říkají, že to někam dotáhnu. Že mám na to a na ono. Nevidím, že bych na to mohl dosáhnout. A hlavně jsem nikdy nemyslel, že bych na něco takového chtěl vůbec sahat. Na blahobyt, finanční zajištění. I kdybych na to měl... neumím to. Nevím, jak na to. Nebavilo by mě to.
Mám moc asociací, nedokážu psát souvisle a nedokážu psát ani hezky. Chybí tomu lehkost, slova padají jako balvany a mě to rozčiluje. Nehýbu se mezi nimi jako vítr v listí, jsem jako slon v porcelánu. Jako brontosaurus, co se tu neohrabaně kolébá, zmateně mění směry a nic. Prostě nic.
Nedovedu si představit, že jednou budu pracovat. Nedovedu si představit, že mi jednou bude třicet (za necelých osm let). Nedovedu si představit, že budu mít partnera pět let a budu s ním bydlet. Nedovedu si představit, že budu bydlet jinde než doma. Nedovedu si představit, že mi bude čtyřicet, padesát, šedesát. Není to tak daleko. Nedovedu si představit, že budu stárnout. Nedovedu si představit, že budu ošklivý.
Jsem teď a nedovedu si představit svou existenci nikde jinde, nikdy jindy. Dovedu jen vzpomínat, nebo vnímat přítomnost. A budoucnost jen jako prodloužení přítomnosti. Jako kdyby to mělo být navždy tak, jak to je teď. Ale ono to tak nebude.
Nedovedu si to představit. Nechci si to představovat. Z toho pomyšlení je mi úzko. Představa tolika nutných voleb, rozhodnutí, povinností. Představa tolika dospělosti. Děsím se toho. Nevidím v tom radost.
Je mi smutno. A nikdo mě neutěší. Tolik lidí mi řekne, že jo. Že jsem se měl ozvat. Ale já to tak necítím. je mi smutno - to je skutečné. Je mi smutno a jsem tu sám. Ani mi tolik nevadí to, že tu se mnou není partner (sterilní slovo, až moc sterilní na to, že by mělo označovat osobu, kterou miluju, že?). Vadí mi prostě to, že se mnou nikdo nepůjde dělat bláznivé věci. Že v té představě, kterou mám, figuruje místo jakékoliv blízké osoby jen zosobněná nerealita. Že to nidky nebude ono. Idea bláznivého večera existuje dokonalá jen ve světě ideí. Zde se jen projevuje v nedokonalých obrazech ideálu. (Tedy Platónské pojetí bláznivého večera.)
Jsou dvě hodiny ráno a já už vidím, jak zítra budu ospalý. V 9:20 budíček na antibiotika, pak ven se psem, potom cvičit... Tolik věcí.
Končí mi prázdniny. Měl bych dělat rozhodnutí. Místo toho si chci užívat, ale nakonec si stejně neužívám. Jen sedím doma a mažu si mastičkou svoje impetigo a hraju od rána do večera The Sims 3. Je tak jednoduché tam studovat a pracovat. Stačí vypnout potřeby a jedete. Vy u klávesnice nic necítíte. Nedelá vám problém drillovat ty bezduché bytosti s binárně zakódovanou duší. Nedělá vám zas takový problém jim ublížit. Protože to nikoho nebolí.

Bojím se. Bojím se úplně všeho. Bojím se, že se mi život ztratí. A přesto nejsem schopný jít ho žít. Nedokážu to. Dovedu si představit ten bláznivý večer. Ale nevím, po čem toužím.
Asi se probudilo něco, co dlouho spalo. Asi jsem se zamiloval do něčeho, co jsem sám psal. Asi jsem si oživil ideu zamilovanosti. Touhu po zamilovanosti navždy. Touhu po něčem jiném než pragmatickém vztahu. (Pragmatickém ne snad v to smyslu, že by si to vyžádala situace, spíš v tom smyslu, že ten vztah má suchý průběh bez romanticky, funguje čistě pragmaticky, čistě suše vztahově - vyznání lásky bez špetky fantazie, prostě pro ten praktický účel, aby druhý věděl, že tu jsou stále nějaké city. "Sex" jen občas, když už to musí být. Mazlení, tulení... vlastně všechno jen v nějaké minimální nutné míře. Vztah, do kterého už nikdo nechce příliš investovat. A já moc dobře chápu, proč už nechci investovat. Protože investice prvního půl roku se mi vrátily v nevěře a investice druhého půl roku v hnusném chování a ve lžích. A pak, když jsem přestal investovat, to začlo fungovat. Na krátkou dobu, ale začlo. Možná už jsem jen tolik otupělý, že mi ke štěstí stačí méně...

Bylo by tak krásné se zase vrátit k pohanství - k tomu, co pro mě znamenalo mé pohanství. K životu, ve kterém je největší starostí člověka, co bude s přírodou. Kdy se člověk nestará o svou budoucnost ve smyslu kariéry, ale jen ve smyslu duchovního růstu.
Chci konec světa. Chci pád techniky. Pád kapitalismu. Chci život. Přitom nemám představu o tom, co je život, nebo co bych si počal bez techniky. Asi bych zahynul během první bitky.
Možná se nebojím smrti. Nejsem si jistý. Možná se bojím prostě jen té bolesti při umírání. A pak taky toho, že by po smrti mohlo něco být. Představa, že neexistuju, že jsem zahynul, zmizel, ta není tak hrozná. Ta mi nevadí. Vadí mi představa, že znovu jsem, že znovu musím něčemu čelit, že jsem zranitelný.

Přicházím o dětství. Bolí to.
(Bojím se. Ta muid.)



Počty

14. srpna 2014 v 23:02 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Na světě existuje tolik věcí a já je nikdy nepoznám. Možná bych toho měl litovat. Možná bych měl cítit bolest z toho, že svět je tak příliš velký, tak příliš mnohovrstevný. Že je tak moc provázaný významy, skrznaskrz (miluji to slovo, když je napsané v celku) propojený, až se nedá plně pochopit. Toužil bych - ne, toužím! - pochopit svět jako celek. Pochopit řád a smysl (nebo neřád a chaos a nesmysl), který světem vládne. Přeji si znát život natolik, nakolik ho lidská bytost může ve své omezené podstatě poznat - a přeji si ho znát i natolik, nakolik ho dokáže poznat to nekonečné v nás. Chci sepnout ty dva póly - to konkrétně poznané, data a fakta, všechno, co nasbírám rukama, s tím, co poznám jen abstraktně: své vědomí o Bohu, pocit plynulosti, všechny pocity a dojmy; všechno, co plyne i každou propast. Chci pocítit jednotu bytí. Chci vědět. A možná po tom toužím jen proto, že nevím, jak těžká je tíha skutečného vědění.
Přesto necítím lítost nad tím, že na některá místa světa se nepodívám. Že některé lidi na Zemi nepoznám. Že přes veškerou snahu mi zůstane spousta věcí skryta. Spousta jednotlivostí. Chci celek.
Cítím teď ale lítost nad něčím jiným. Že v tomto světě, který nikdy celý neprozkoumám, existuje i něco jiného, co nikdy celé nepochopím. Vlny Virginie Woolfové. Pomalu si uvědomuji tu nekonečnost. Ten fakt, že i kdybych je četl celý život neustále dokola, nepodaří se mi nikdy vyčíst z nich všechna slova. Nedokážu z nich všechno nasát a vstřebat. I když budu sát nejtoužebněji a nejlačněji, jak dovedu, pořád zbydou celé Vlny, stále celý svět k poznání. I když se ponořím úplně, i když jim životem i smrtí propadnu, nedostanu se hlouběji než pár metrů pod hladinu. A pravděpodobně budu mít stále jen smočené nohy, zatímco zbytek těla bude marně lačnit. Chtěl bych se v nich utopit. Úplně se ztratit, úplně se ponořit. Vpít se do Vln. Být Vlnami. Pak bych je snad mohl pochopit.
Cítím lítost nad tím, že můj život nikdy nebude plynulý. Chci zaznamenat, tak jako Bernard, každý okamžik. Větami uchopit celý svět a sepnout ho do příběhu. A především toužím větami uchopit vlastní život. Vázat ho v jeden celek, zachytit jeho přirozenost, jeho plynulost. A přesto vše, co popíšu, jsou okamžiky. Jednotlivé okamžiky; jsou rozdělené nekonečnem, jsou jako čísla. Ať vezmeme sebemenší čísla - jednu miliontinu a dvě miliontiny - stále je mezi nimi propast. Neexistuje nic jako plynulost čísel, celá ta řada, to jsou jen jednotlivosti. A mezi každým číslem je propast, nekonečno. Stejně tak mezi každým okamžikem. Ač bych rád zachytil plynulost věcí - to, co běžně prožíváme - nejde to. Přestože všichni pořád plyneme, popisem se vážeme k jednotlivým částem. Plynulý je pouze prožitek, popisem se vzdalujeme: stejně jako se od světa vzdaluje matematika. Nikdy nedovedu popsat, jak vypadá jízda autobusem. Nesvedu ani popsat chůzi. To ladné zvedání a pokládání nohou, jak se střídá levá a pravá, jak se houpou boky, jak se u toho kývají ruce, jak míjí krajina kolem a jak míjím já, jak se mi hlavou řinou myšlenky. Dovedu popsat jednotlivosti. Ale chvíle, život, prožitek - to je ztracené. Proti mně, proti mé veškeré snaze zachovat si plynulost ve slovech, vystupuje Čas. Cokoliv, co řeknu, je lež. Pravdivost každého popisu se tříští o čas, žádná molekula nesetrvá na místě tak dlouho, abych mohl zachytit neměnný celek. Zachytím číslo - ale pravdivost toho čísla pominula, existovala jen v tom momentě, kdy jsem ho zachytil. Teď už je to jiné číslo, i když jen o setinu tisíciny, o miliontinu nebo miliardtinu. Liší se o téměř nekonečně malý chloupek. Ale tenhle nepatrný rozdíl křičí, naprosto patrně: Lež!
Život se dá jen žít. Život se nedá popsat. A možná se proto nedá ani pochopit. Je něco věčné? Je něco, co se v čase nezmění ani o miliardtinu? Je něco, co v nekonečném čase neprojde ani infinitesimální změnou? (Je něco takového představitelné?)
A nad tím pociťuji lítost. Přál bych si totiž, aby mé články (jakkoliv je to zbytečné psaní, jakkoliv jsou to zbytečná slova, protože svět nezmění, ani se do něj nezaryjí tou hlubokou dráhou, jakou se zarývají velká díla) plynuly. Abych zde nezachytával jednotlivé okamžiky a jednotlivé pocity v jednu danou chvíli - ve chvíli, která existovala jen tehdy, v jediný moment, kdy to, co jsem napsal, byla pravda a teď už je to lež -, ale abych zde ztvárnil ten proud. To, že začátek souvisí s koncem, že nelze vyjmout jednu chvíli tak, aby si zachovala svůj důraz, svou výjimečnost a svůj ohromný význam.
Chtěl bych být řekou. Chtěl bych tvořit řeky.
Jsou chvíle v životě, které miluju. A jsou chvíle, které nenávidím. Nedokážu však říct - ne teď -, že bych miloval svůj život. Nevidím, jak bude pokračovat. Mohu ho milovat jen pro to, čím bude vždy - pro to, že je život. Nebo ho milovat proto, že je můj. Abych ho ale miloval tak, jak to cítím ze slov "miluji svůj život", musel bych cítit ten proud. Potřeboval bych nejen prožít, ale i vidět a cítit tu návaznost. Ne ji jen tušit jako její součást. Musel bych ji vidět a vědět tak, jako celek řeky ví sám sebe.
Cítím se neskutečně malý, ztracený v těch propastných rozdílech mezi čísly, které jsou téměr nekonečně nerozdílné. Chtěl bych mít tu sílu, abych sepnul život. Abych se cítil od začátku do teď. A s každou další chvílí dál a dál. Nejsem svou myslí s to obsáhnout něco tak velkého. Něco tak velkolepého a tak spletitého. Možná to je důvod milovat vlastní život.
Nikdy nepochopím Vlny. Nikdy nepochopím život. Nikdy nepochopím svět.
A taky nikdy nepochopím, co to je lidská bytost. Kdo je člověk. Kdo jsem já.
Vidím části a toužím je splést, sepnout a docílit toho, co nevidím. Nevidím celky.

Život

13. srpna 2014 v 22:43 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná mi je tak trochu smutno. Venku fouká vítr a musí tam být hrozná zima. Poslouchám Adele a vzpomínám na jednu část života, se kterou ji mám neoddělitelně spjatou. A asi by bylo lepší, kdyby s ní spjatá nebyla. Teď vzpomínám na jistou romantiku, i když fiktivní, stvořenou čistě mou rukou, mou fantazií, jen do počítače. Jako by to byl maják. Tolik světla. Tolik lásky.
Začínám nesnášet romantické příběhy. Něčím mě to provokuje. Unavuje. A venku je přesně taková noc, během které bych, být doma, vyšel do ulic, bloumal a uvažoval nad láskou. Doufal v realizaci přesně těch romantických příběhů, které mi někdy tak lezou na nervy.
Jsem tak trochu sám. Mohl bych využít svého partnerství, mohl bych si vyžádat společnost. Pořád mám jistá privilegia. Pořád mám možnost slyšet "miluju tě". Ale chci vědět, že bez toho dokážu žít. Že to slyšet nepotřebuju. A tak pokaždé před spaním položím mobil displayem dolů, zavřu oči a usínám bez ujištění o sounáležitosti. Vlastně se možná ani rozcházet nechci. Pořád by mi toho hrozně moc chybělo. Pořád bych měl pocit, že dělám hroznou chybu.
Ale když myslím do budoucnosti... Na ty praktické věci. Peníze, bydlení, život. Pokud se něco nezmění - hodně nezmění - tak žádná budoucnost být nemůže. Ale člověk nemůže myslet čistě prakticky.
Já se vlastně asi bojím. Bojím se - asi určitě - být sám. Ale víc mám strach z toho, že bych přišel o tu blízkost. O něco hrozně specifického, co vzniká, když jsme spolu. O atmosféru, o pocit. O ten podivný klid některých chvil.

Nic není navždy. (Láska je navždy.)

Já... vlastně nevím.

Jsem smutný. Prostě tak nějak smutný z toho, že mi chybí pocit bláznivého zamilovaného poblouznění. Chybí mi pocit nadšení. Chybí mi toho hrozně moc. Jsem rád, že jsem sám. A jsem rád, že jsem smutný. Cítím se víc, vnímám sám sebe. Jsem spokojený. Bojím se toho, co přijde. Proč prostě nemůžu tuhle starost odložit na dýl, než na týden? Proč je tu pořád ta hrozba, že už to brzy budu muset řešit? Chtěl bych to odložit na neurčito. neurčitě dlouho být prostě sám a pak, až budu připravený, se zase sejít.

Já vlastně možná... možná jsem rád za to, že se mnou teď nejsou téměř žádní lidé. Že nemám čas s nimi trávit čas na internetu. Že jsem víc odříznutí nejen od partnerství, ale od všech vztahů. Že jsem zavřený a můžu si číst Vlny Virginie Woolfové. Milovat každé slovo. Cítit plačtivou extázi, chvět se do morku kostí, chvět se celou duší. Dělat si výpisky. Číst svým tempem, ale ne pomalu. Číst bez zbytečného rušení. Číst bez internetu.
Líbí se mi to. To odpoutání. Ta dálka. Jsem tu. Jsem svobodný. Jsem já. Nepotřebuji druhé. Každé ráno vstanu, nasnídám se, zacvičím si, pak si čtu. Pak obědvám, pak si čtu. Pak hraju na housle a pak večeřím. A v noci píšu článek na blog. Článek možná o ničem, možná víceméně o pocitech toho dne.
Jsem ale daleko i od pocitů. Vzdaluji se četbou. Vzdaluji se od nich soustředěním. Večer je o to těžší je najít. A pak píšete něco pro někoho a odhalíte v sobě stesk po něčem, co už vám dlouho nikdo nedal. Stesk po sladkosti, po takové té kýčovité, ale prozářené sladkosti. Po náhodných setkáních, líbání v extázi, po překotně rychlých událostech, kdy člověk ani neví, co se s ním děje.
Chybí mi toho tolik. Tolik ze života.
Jsem pořád ještě mládě. Ale lidi stárnou tak rychle. Rok je tak dlouhá doba. A já nevím. Nevim nic. A jsem z toho hysterický. Jsem z toho plný agrese. NEVÍM NIC!! Chce se mi řvát, chce se mi házet věcmi. Protože nic nevím, ale sám na sebe tlačím: "Musíš vědět!"
Musím a nevím.

A tak prostě poslouchám Adele a vzpomínám a přemýšlím a bude to mít stejný výsledek, jako vždy. Žádný. Žádný, kromě k žádnému závěru nevedoucího článku.
A pak půjdu spát a ráno se probudím, budu cvičit...

Líbí se mi tu. Můj život je jako ta místnost, ve které právě teď sedím. Alespoň teď je takový. Je stejně drobný. Všechno se do něj vejde jen tak akorát a je vlastně určený jen na dočasné pobývání. Pak se bude můj život muset zas rozšířit. A stejně jako tady na mě tlačí stěny. Vím, že něco musím. Musím občas jít dál, za hranice. Musím občas udělat krok ze dveří, aby se ten život rozrostl. Ale je mi tu dobře. Vlastně mi tu teď nic nechybí. Jen vím, že tu nemůžu být navždy. Nemám tu vše, co potřebuju. Mám tu vše, co potřebuju teď. Ale celý život není teď.

Hrozně mě štve, že tu vystupuje na povrch jen to jedno téma. Teď. Pořád dokola ta samá písnička, až to člověka úplně rozčiluje. Chtěl by něco krásného, nového. Něco s nádechem větší abstraktnosti, víc pocitového, víc křehkého. Ne ten neohrabaný pocit, který mi něčím připomíná obří krávu.
Možná to znamená, že je to teď důležité téma. Že to vážně musím brzy vyřešit. Kdo ví. Uvidím. Uvidím. Uvidím. Nic jiného mi ani nezbývá. Než uvidět.
Začneme promluvou.

Jako malý jsem miloval promluvy. Byly to takové části učebnice obecné výchovy nebo něčeho takového. Měli jsme si to procházet s rodiči. Byla to taková morální témata k zamyšlení. Rád jsem si sednul s mámou a řešil to s ní. Přijde mi teď, že to nebylo zas tak dávno. Seděli jsme nad promluvou a já od toho čekal něco úžasného. Něco živého.
Čeká mě jistě ještě spousta promluv. Teď je vedu sám se sebou a nejsou najednou tak jednoznačné, jednoduché. Ale jsou živější. Něčím. Přestože také víc vyčerpávají.
Fascinuje mě ta mnohost. Mnohost výkladů. Mnohost pohledů na svět. Mnohost morálních postojů. Fascinuje mě, i když relativizuje hodnotu mých vlastních výkladů a postojů. Nemůžu s jistotou říct, co je lepší a co horší. Nemůžu ani s jistotou říct, že něco jako "lepší" a "horší" existuje. A vlastně jsem za to z části rád. Nepřijde mi to vlastně ubíjející, i když to tak může vypadat. Spíš živé. Oživující. Protože tuším, že správných cest je víc. A že možná nezáleží ani tolik na tom, jakou cestu si vyberu, jako spíš na tom, jak po ní půjdu.

Cítím se lehce. Jsem tu dočasně svobodný, přestože jsem tu z části jako ve vězení. Bojím se okamžiku, "kdy se vrátím do života". Vím, že živý jsem i teď. Ale přesto to bude návrat. Návrat do víru, který jsem na chvíli nechal za sebou. Je to jako dovolená. Vážně jako volno, protože den trávím najednou jinak, než obvykle. Vstávám dřív. Usínám dřív.

Měl bych říct něco na závěr. Ale dere se mi na rty jen jedno jediné slovo. Slovo, které mě teď prostupuje víc než co jiného, vře ve mně, bublá, roste. Čtěte ho nahlas, i kdyby jen v duchu:
Život

In the hour

11. srpna 2014 v 23:30 | Grey.t |  Střepy
Poslouchám potichu Melanie. Je mi trochu smutno. Je dnes těžké se cítit. Přijdu si daleko a odtržený. Utržený od problémů, od krizí. Cítím se nějak čistě, hladce, kamenně. A stejně si matně, jakoby z dálky, uvědomuji šrámy. Uvědomuji si úzkost. Možná jsem před ní utekl. Nedaří se jí mě pohltit. Ale vím, že tu je. Že je tu, stejná jako byla kdysi a přesto jiná. A já nevím, čeho se bojím.
Cítím závany minulosti. Jsou silně. Jako vždy, když poslouchám Melanie. Ty okamžiky plné osamělosti, ale zároveň ohromné lásky a štěstí. Chvíle, které jsem trávil ve Starkočském lomu. Ve Skalinách - protože tak jsme tomu lomu vždy říkali s dědečkem. K turistickému místu, ke kterému vede turistická značka, ale žádná cesta. Jen snad pokud byste byli ochotní jít buď podél hlavní silnice a pak kus po poli. Nebo přímo ze Starkoče přes kopec a pole, jak chodím já. Občas tam potkáte stádo divokých prasat. Jdete a nohy máte ošlehané od klasů obilí (pokud je tam zrovna zasazené obilí a pokud ještě není sklizené), nebo poškrábané od zbytků klasů (pokud už sklizeno je). Nebo se brodíte něčím jiným. Co si já pamatuju, bylo tam vždy obilí. Bylo tam tehdy - v té době, ze které ke mně teď vane hlas Melanie.
Šel jsem. Byl jsem tam. Cítil jsem se živý. Zoufale jsem se snažil cítit živý. Protože jsem tehdy cítil ten tlak, který mě zbavoval života, ať už to bylo cokoliv. Odevzdal jsem ho kamenům. Zemi. Dýchal jsem vzduch. Cítil jsem vítr. Byl jsem bez trička, ale cítil jsem se jako nahý. Cítil jsem se hříšně, divoce, přestože vím, že jsem byl krotký jako ovce. Seděl jsem tam. Vlastně se nic nedělo, ale pro mě to bylo nesmírně akční. Lézt po té miniaturní skáličce. Bylo mi osmnáct. (Proboha, už čtyři roky zpět.)
Ani nevím, proč se mi to teď vybavilo jako něco výrazného a silného. Snad proto, že z tehdejší doby pocházejí první úzkosti, které si pamatuju. Najednou prudce udeřily. Z ničeho nic. A já (snad kvůli nějakému obrannému mechanismu) prohlásil, že si musím někoho najít. Neznal jsem to. Nevěděl jsem, že to je úzkost. Chápal jsem to jako nesmírně vystupňovanou osamělost. Kdybych se tehdy zachoval jinak, pravděpodobně bych se nikdy nestal tím, kým jsem teď.
Pak se mi otevřel nový svět. Svět lidí s různými názory. Najednou jsem nebyl sám a můj vnitřní svět nebyl jediný svět. Jako bych teprve tehdy opustil svou ulitu. A začlo mě to drtit. Tolik odlišností, tolik rozporů a já nevěděl, co je správně. Netušil jsem, jestli to, co cítím, je správné. Netušil jsem, jestli mé názory jsou dobré, nebo špatné. Byly jiné než cizí. A já se hrozně bál, i když bych to tehdy asi nepřiznal. Byl jsem příšerně zmatený, protože má interpretace světa, moje porozumění životu, bylo v rozporu s jinými interpretacemi. Byl jsem jako strom, který nevěděl, jak má růst. Nevěděl jsem, jestli je správné to, co chci já, nebo to, co chtějí ostatní.
Vlastně nevím, jak jsem se s tím naučil žít. Netuším, čím jsem to vyřešil. Ale došel jsem nějak k závěru, po několika krizích, dlouhém ponuře depresivním období a jistému rozpadu jistot, že je nejlepší se řídit sebou. Najednou jsem se cítil jako Bůh. Jen to, co jsem viděl já, bylo správné a skutečné. Musel jsem, protože jsem stál na hraně propasti, ze které bych se možná už nevynořil. Když vás někdo nechá rozpustit - a musím podotknout, že mě rozpouštěl jen v tom, co jsem měl sám v sobě - nemáte moc na výběr. Buď se můžete podvolit, rozpadnout se, rozpustit a nebýt, ztratit všechno (vím, že taková ztráta je nereálná, že by se to nestalo), nebo se silou vůle nějak postavit. A jediná síla, která mě dokázala držet pohromadě, bylo umělé sebevědomí. Byl jsem až protivně sebejistý a sám jsem z části tušil, že je to klam. Pak jsem si časem mohl dovolit pochybovat.
Jako bych se znovu zrodil, a i když na počátku stála lež, nyní se cítím pravdivě. Uvědomuji si tu lež a chápu její funkci. A uvědomuju si sebe. Teď. Že tu jsem, že jsem omezený, jako každá lidská bytost. Že jsem v mnohém horší než jiní, v mnohém lepší.

Ten člověk, co mě rozpustil, se stále vrací, i se svou mravenčí kyselinou, kterou do mě napustil. S kyselinou, kterou nabourával tenké blány, kterými jsem se držel pohromadě. Pořád se vrací. Pořád mě konfrontuje. A já pořád cítím strach. Pořád se nedokážu úplně odpoutat a povznést, pořád budu mít potřebu ho démonizovat a zmenšovat. Uvědomuju si, že nemusí být zlý. Ke mně se zachoval hnusně. A já se zas zachoval hnusně k jiným lidem. Ale taky se chovám k mnoha lidem hezky. A on určitě taky. Je těžké si to připustit. Jak své zlo, tak jeho dobro.
Klidně bych mohl říct, že nechápu svůj život. Nechápu, jak jsem prošel od tehdy až k teď. Nechápu svou cestu a nedokážu ji plně vidět jako celek. Vidím ale ten rozdíl, tu dálku.
Dnes asi nedokážu být v přítomnosti. Dnes není ten den, kdy bych chtěl znovu pocítit svou současnou krizi. Ta tíha není jen o vztahu. Je o všech těch tématech, která se najednou znovu vynořila. Nemám úzkost jen z toho, že musím zvážit rozchod. Mám úzkost z toho, že se objevily věci, které jsem dávno nechal za sebou, přestože jsem je považoval za živé. Najednou vím, jak moc to byla minulost. Najednou si uvědomuji ten luxus vzpomínání - prožíváte něco a pouštíte si to k tělu. Ale to proto, že je to minulost, to proto, že už vás to teď nemůže ohrozit. Najednou ale přišlo vzkříšení. Ještě pár špetek imaginárních lásek ožilo. Ještě pár kapek mravenčí kyseliny. Pár pochyb o sobě. Pár vzpomínek na spáchané zlo.
Něco už vím. Že imaginární lásky nejsou o druhých. Jsou o mně. Tak jako mi Letní bouře dala spoustu života, přestože já jsem, budu a byl jsem vždy podzimní déšť. Tak jako mě čekanky naučily, že se ne vždy dočkám a že i já sám jsem krásný. Tak jako mě jedno štěstí naučilo, že i když hrozně moc milujete, i když si s někým hrozně moc rozumíte, nemusí to znamenat, že dokážete mít vztah. (Štestí nebylo imaginární.)
Minulost je bohatá. Když na ni teď hledím, přijde mi to jako země pokladů. Najednou vidím svůj život a cítím, že je na co být hrdý. Že jsem dosud žil dobře. Není důvod, aby to tak nebylo dál. (Bojím se, že ztratím nit, že ji přetrhnu. Že něco poseru, že se ztratím.)
Pomalu otvírám dvířka dnešní úzkosti. Dnešní realitě. Protože tak je to pro mě správné - pustit si k sobě svůj pocit. Protože i když se můžu zdát věčně smutný a depresivní, jsem jistým způsobem hrozně šťastný. Snad proto, že jsem sám k sobě upřímný. Aspoň v rámci možností.
Je mi smutno. A hrozně moc se bojím, i když nevím čeho. Necítím dnes ale nutnost jednat. Necítím naléhavost rozhodnutí. Ta chvíle přijde, chvíle, kdy budu muset nějak rozseknout uzel a jít dál. Cítím tu tíhu. Nepřestane mě trápit, to je mi jasné. Bude mě asi chvíli trápit i po tom rozhodnutí. Ale tak nějak tuším, pro co se rozhodnu. Pro tu snazší cestu, pro cestu, která nevyžaduje velké momentální vypětí. Leda bych najednou spatřil důvod. To je ta sladkost odloučení - chyby vyblednou, současná nespokojenost se stane minulostí, protože nemáte z čeho být nespokojení. Krize přestane být krizí. Máte svobodu.
Pořád cítím to jedovaté bodnutí úzkosti, když myslím na ten současný střep imaginární zamilovanosti. Nevím proč má teď větší sílu než obvykle. Nevím proč se zasekl do té které osoby. A vlastně mi je to jedno. Tuším to. Zbožňuju ten pocit, kdy mi někdo lichotí. A vždycky, vždycky žárlím, když to přestane. To je všechno, nejspíš. To je celé to kouzlo. Ale ten střep obnažil celou tu současnou krizi a tím se stal její součástí. Z části mi přijde ta krize neskutečná - jako by to byl jen další produkt toho střepu. Ale možná je to vážně jen něco, co bublalo pod povrchem. Možná, že ten střep byl jen ta poslední kapka.
(Cítím se hrozně dobře, když o tom můžu psát.)
Bojím se tohle komukoliv říkat. Komukoliv zúčastněnému. Protože jakmile se lidé v něčem najdou, přestanou poslouchat vás a začnou všechno překrucovat podle sebe. Jakmile by střep poznal, že je střepem, nedokázal by pochopit nic z toho, co říkám. Třeba že nejsem skutečně nadšený z něj nebo že mu nechci zničit vztah. Ale není nutné konfontovat střep (ale proboha, jak bych si zas přál s ním být v kontaktu, lichotky jsou jako droga).
Potají každý den ochutnávám babiččinu elektronickou cigaretu. Připomíná mi to to krátké období života, kdy jsem tajně kouřil. A taky celou tu romantiku kouření. Pořád se nedokážu odtrhnout od pocitu, že na kouření je něco nádherného. Kouř smrdí, lidé si ničí zdraví, mají zažloutlé prsty. Jsou závislí a omezení cigaretami. Ale stejně je v tom něco svobodného, něco bytostně živého, přestože jsou cigarety zosobněním smrti, mrtvým živlem.
Cítím úlevu, když to všechno píšu na blog. Vykládám karty na stůl. Koukám na ně. Začínám je lépe chápat.
Pomalu začínám chápat úlohu střepu. Odkryl krizi. Roztočil pomalu se roztáčející kolotoč na plnou rychlost. Byl tou poslední kapkou. A zbavil mě rovnou dvou jistot, rovnou dvou opor. Přišel jsem o lichotky a můj vztah je v ohrožení. Možná proto je střep tak významný. Vzal mi dvě opory, to není málo. Tím má moc. Tím má velikost. (A mým objevem ji ztrácí.)
Najednou mám pocit, že to zvládnu. Nějak se to vyřeší. Dnešek byl až nevýrazně lehký, přestože mě bodala úzkost víc než jindy. Neleží na mě ta ohromně těžká kráva, kterou nedokážu pochopit. Je tu konflikt. Je tu krize. A já tuším, že ji vyřeším.
Nějak se to zvládne. Já to zvládnu. My to zvládneme. Ať tak nebo tak. Protože tak jako tak půjde život dál.
Nejsem bezmocný. Jen trochu bezradný.

Sinfonietta

10. srpna 2014 v 22:37 | Grey.t |  Střepy
Když jste večer sami v centru Prahy a posloucháte Sinfoniettu od Janáčka, máte prostě chuť tak zůstat. Uprostřed Prahy, uprostřed těch světýlek a toho podivně tepajícího života. Přejete si sednout a sledovat. Přejete si chodit, být toho součástí, být sledování. Být součástí toho vibrujícího Václaváku, součástí všeho, co se tam děje. Přejete si splynout se vším.
A pak je tu realita. Za deset minut vám jede vlak z Masaryčky a vy ho stíháte. A nebo ho můžete nechat ujet a počkat si na další, takže budete mít čtyřicet minut. Ale k čemu vám najednou je těch případných čtyřicet minut? K čemu vám je, že se můžete potloukat takovou dobu po Praze, když budete celou dobu muset hlídat čas, když zas tak daleko nedojdete. Mohli byste se s někým sejít. Ale na půl hodiny? A kdo by asi byl v centru.
Najednou jste sami. A přicházíte na místo, kde to páchne močí a potácejí se tam bezdomovci, kteří se něčím podobají zombie. Plahočí se sem a tam, polehávají, smrdí. Děsí mě. A přestože bych na nich, kdybych chtěl, dokázal najít spoustu dobrého a krásného, teď to nevidím. Rychle mezi nimi proplouvám. Cítím se najednou nevhodně vznešeně. Můj smártfoun mi připadá jako výsměšný klenot. Jako něco, co k životu nepotřebuji. Něco navíc. Něco zbytečného. Ale cena toho klenotu by těm lidem mohla hrozně pomoci. Najednou si přijdu výsměšně důstojný. Výsměšně procházím mezi těmi lidmi. Každý krok je úšklebek a já se za sebe začínám stydět. Rychle mezi nimi projdu. Dojdu na nástupiště a nastoupím do vlaku. Najednou se iluze noční Prahy rozplyne, jsem tu jen já, sedím a zírám do okýnka a dochází mi, že ani z okýnka vlaku neuvidím nádhernou Prahu, neuvidím světýlka, lidská obydlí, město a jeho záhadný a podivný život. Uvidím jen svůj odraz. O ten nestojím.
A tak jedu domů.
A vlastně jsem z různých důvodů rád, že jsem Prahu opustil. Protože už v tu chvíli, kdy jsem po ní zatoužil, došlo mi, jakou bych při tom oživil bolest. Že by se vynořily staré úzkosti, které teď snažně potlačuji, ač si je jasně uvědomuji. Najednou mě zaplaví úleva. Že mě město nespolklo. Že se neoživila ta smutnější část mé duše - ta, která nežije až tak reálně, která žije tím, co by mohlo být, jako by to bylo. Která si vytváří iluze a prožívá je, dokud může. Jako bych probudil Astarael Tesklivou, jako bych slyšel to zvonění a už nemohl uniknout. Dnes jsem tomu předešel. Otočil jsem směr a vše se vypařila. Mohl bych mluvit o tom, co mohlo být. O tom, jak jsem mohl sedět ve městě. Nakonec se rozhodnout, že se nevrátím k babičce, že přespím doma, že se budu do půlnoci potloukat v centru s pytlem oříškových cereálií v ruce. Že budu neohrabaně chodit sem a tam a nasávat atmosféru. Že půjdu na nábřeží a budu obdivovat vodu a odraz světel na hladině, že budu mít nějaké romantické představy, vymýšlet romantické scénáře o mně a lidech, které znám, nebo i o lidech, které neznám. Že budu žít zas trochu jinak, ale zas trochu víc úplně.
Najednou to není reálné. Najednou se celá ta možnost rozplynula jako mlžný opar. Rozrazil jsem ty mlhy svou rychlou chůzí, ztěžkly pachem moči a lehly k zemi. Vsákly se, pohltila je Všepohlcující. A celý život se scvrknul do malé kuličky, do rajčátka, které jasně říkalo: pojedeš teď domů a budeš doma. A kolem toho rajčátka se vznášel ten opar, ta záhadná aura toho, co by mohlo být, jako něco, co nestihla pošpinit a zničit realita. Červnenost rajčete, jeho zralost, jeho lákavost a moje chuť do něj kousnout. To všechno bylo jen tím, co se mohlo stát, kdybych nezahnul k nástupišti, ale pokračoval k Václaváku. Podstata rajčete jsem já. Jedu vlakem, vidím svůj odraz. Není na tom nic kouzelného, ani nic chutného. Ale můj život, můj nejživější život, je živý díky tomu, co je kolem. Díky oparu, který nikdy neuvidím vlastníma očima, díky oparu, který tuším. Jsem živý tím, čím jsem, ale zároveň jsem někdy i tím, čím jsem jen mohl být.
Rozplynul se ten romantický pocit samoty, to kouzlo města. Rozplynula se krása noci. Zůstal jsem jen já. Lehce ulepený od potu, protože je léto. Protože léto znamená pot. Jen tak aby se neřeklo, ale přesně tolik, aby si člověk přišel ulepený a špinavý, ale aby zároveň věděl, že si to nejspíš jen namlouvá.
A pak jdu podchodem a dochází mi, že mám pořád jedno malé tajemství. Že je tu furt něco, co jsem neřekl. O té krizi, o tom rozhodování. Že je tu ještě jedna postavička, která hraje roli. Víceméně imaginární a nebudu jí dávat jméno. Nechci další Letní Bouři. Žádné racky, pronikavé oči, rty, které se budou vznášet před mýma očima. Nechci žádné Světle bledě modré, architekty a podobné věci. Věci, které nikdy nebyly pořádně reálně, ale přesto určovaly pravidla hry. Přes veškerou romantiku, kterou to poskytuje, to odmítám. Přes ten pocit života. Protože se bojím, že tentokrát ten život vykoupím smrtí. Určitou formou své vlastní smrti. A já nechci teď takovou smrt. A myslím, že je to celé jen tím, že bych dal přednost imaginární bolesti, bolesti, která není úplně tak reálná a která je z části vážně jen mým vlastním výtvorem, před bolestí, která je čistě reálná. Která se odvíjí od toho, co je. Ale ta reálná je nevyhnutelná, svým způsobem.
A tak se tu plodím se svým malým tajemstvím, které tentokrát asi zůstane alespoň trochu tajemné. Tajemstvím o tom, jak se vůbec nic nestalo, stát nemohlo, a přesto mě to ovlivnilo, vyvolalo to ve mně touhu po něčem, po čem ve skutečnosti netoužím, netoužil jsem a nechci toužit.
Pořád je tu něco čistého. Pořád je tu část mě, která je čistě ze snů. Pořád platí, že já jsem já. A že budu já, i když se rozhodnu pro kteroukoliv z těch dvou hlavním možností: řez, nebo šití.
A nakonec mi celý ten problém připadá nevýrazný. Nakonec cítím, že čas volby možná ještě není nutně teď. Že se k něčemu schyluje, ale ne nevyhnutelně. Pořád jsou tu střípky, ze kterých se dá posládat krásná mozaika. Ale zároveň tuším i opak. Že se jen pořežu, že mozaika nebude zas tak krásná a že nakonec nevznikne nic. Problém opět nabývá rozměru.
Ale cítím se. Uvědomuji si sám sebe. Jsem rád. Jsem vlastně spokojený. Tohle je přeci život. A i když jsem nešel do centra, cítím v sobě ten letně hřejivý noční vzduch, světla Prahy, hladinu Vltavy, i to tmavomodré kouzlo, půlnoční romantiku. Cítím v sobě, že vyždímané fráze mají objem, že vlastně všechno žije, i ty staré a vyčpelé věci. Že i cesty, ze kterých jsem vyšlapal poslední stopy, stále jsou cestami a stále někam vedou.
Jdu noční ulicí, září na mě oranžovozlaté světlo pouličních lamp. Vrhám stín a hraje Sinfonietta. A já se cítím živě. Dramaticky. Reálně, ale ne tím suchým faktickým způsobem. Jsem reálný tím způsobem, že v sobě obsahuji i veškerou svoji imaginaci, fantazii. Všechny mé světy. Můj stín je shrbeným démonem. A já jsem člověkem z knihy. Stávám se Ushikawou z 1Q84, uvědomuji si ho, a pak zas mizím a jsem jen já. Sundavám sluchátka. Jsem tu. Jsem u babičky a nic, co se mohlo stát, se nestalo. A najednou cítím, že si držím důstojnost. Úplně jinou, než jak jsem si ji kdy představoval. Ale důstojnější, reálnější. Mou.

Na západ od slunce

9. srpna 2014 v 22:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ve vzduchu leží pronikavá vůně. Myslím na tolik lidí při tolika věcech. Nejspíš na většinu lidí, kteří budou číst tyto řádky. Nevím, co chci říct. Nevím, o čem chci psát. Ale cítím tu potřebu, jako už tolikrát. Tu touhu se někam vypsat, do posledního písmenka vyprázdnit současný pocit, současný stav.
Když ale hledám slova a písmena v sobě, hledím do hluboké černé jámy. Jakoby i z ní něco zíralo na mě, hladově a zle, ale přesto s nějakou podivnou nepochopitelně zvrácenou zálibou. A já vím, že to není. I ta představa je prázdná a neskutečná, umělá. Jako tolik věcí, které o sobě s ohromnou samozřejmostí tvrdím. Už když ta slova vypouštím z úst, cítím tu prázdnotu, tu umělost. Ale pak, o pár chvil později, se nemůžu zbavit pocitu (a ani nechci), že to skutečné je. Že to již opravdovější být ani nemůže.
Dnes jsem přečetl Na jih od hranic, na západ od slunce. A opět jsem, stejně jako u dalších Murakamiho knih, cítil ten pocit, že je to kniha, která se přesně strefuje do tématu, které v současnosti řídí můj život. To, co nedovedu plně vyjádřit já, dostalo své vyjádření díky té knize. A přesto to nebylo přesně ono. Nebyla to ta samá situace, nebyl to ten samý scénář. Tolik se toho liší, ale pořád je tam něco stejného. Ten kontrast mezi dobrých vztahem a velkou láskou. Kontrast mezi životem, jaký je a jaký by mohl být. Téma času, který se nikdy nevrátí. Body bez návratu, rozhodnutí, která náš život přehodí nenávratně na jinou kolej. A všechno už vždy bude jiné, než jaké to mohlo být. Vyjádření toho, že mít rád a ublížit není v rozporu. Že i když člověk někomu nechce ublížit, ublížit mu může. Že nedokážu slíbit, že neublížím, jen konstatovat "mám tě rád". Že někdy je v konfliktu to, co chci a to, co ostatním neublíží. Že někdy toužím po něčem, čím ostatním ublížím, ale stejně vědomě volím tu sobeckou možnost. Že nejsem dobrý člověk, přestože nechci být špatný. Že někdy člověk volí zlo, protože kdyby volil dobro, přišel by sám o sebe. A pak lituje, do určité míry, ale ví, že by to udělal znovu.
Možná jsem víceméně spokojený se svým životem, ale něco na mě teď dopadá. Něco na mě sedá, sedí a nezvedá se. A já nevím, co si s tím počít. A jsem prostě jen a jen zasedlý. Drcený obří prdelí nepříjemné reality, která se ani nepředstavila. Možná, že velikost ji přikládám jen já. Že ve skutečnosti je jiná. Ale nedokážu nic říct. Nic vyvodit. Nedokážu o tom nic soudit. Cítím se divně. Protože nevím nic. Nevím, co chci, ani co nechci. Nedokážu udělat žádnou volbu, protože pocity se mění s každou situací. V jednu chvíli jsem s něčím šťastný a hned záhy jsem s tím samým nešťastný. A jak mám pak vědět, jestli to chci, nebo ne? Ale pomalu se rýsuje rozhodnutí. A vím, že to bude možná těžší a horší. Rozhodnutí pokračovat, nechat si to nejisté cosi a pracovat s tím. Přestože mě to může vysát a vysílit. Přestože udělat za vším tlustou čáru by bylo jednodušší. Sice také plné bolesti, ale bylo by to něco, co se stalo a s čím se musím smířit. Byl by to rychlý řez s velkým dopadem. Ale je jednodušší, než sáhodlouhé opatrné zašívání. Zašívání bez jistého výsledku. A možná, že si tím na sebe ušiju svěrací kazajdu. Kdo ví. Pro někoho se vyplatí být ve vězení. Pro někoho stojí za to obětovat spoustu věcí. Jsou lidé, kterým prostě ublížit nedokážete, ne přímo a rovnou.
Ale já se bojím, že to stejně jinak nepůjde.
A stejně je všechno, co jsem teď napsal, ploché a prázdné a bez významu. Jsou to jen kecy a nedokážu v tom najít ani střípek pravdy. Jako by to byla jedna velká lež. Jako by ten obyčejný popis ztratil realitu, protože ta realita se skrývá v něčem jiném. Není ve slovech. Není v tom popisu. To, co říkám, už není pravda, přestože se snažím pravdivě popsat pravdu. Místo toho tvořím lež. Lež plochosti a prázdnosti. Lež toho, že to není tak hrozné, nebo že jeto ještě horší. Lež o tom, že je to popsatelné.
Je to prostě něco, na co zíráte a nedokážete o tom říct jediné pravdivé slovo. Nejsou pro to slova. Existuje jen ten pocit a ta nustnost volby, přestože volba vám nezaručí vůbec nic. A volba zůstat a šít je bolestivá tím, že bude existovat pořád možnost zvolit tu druhou cestu. Z druhé není cesta zpět. Druhá se stane a bude. A já v ní teď vidím hroznou tmu, bolest a nejistou cestu. Ale v té první vidím něco podobného. Ne tak dramaticky a dobrodružně nejistého, ale spíš béžového, šedého, neutrálního a k smrti ubíjejícího. Obavu z toho, že přes veškerou snahu to bude jen delší oklika, která mě nakonec dovede tak jako tak na tu druhou cestu. Možná s větší jistotou, že to tak fakt mělo být, ale taky s větší bolestí nad ztrátou času, ztrátou možností.
Slyším ten křik: "Rozhodni se!" Ale já se rozhodnout nedokážu, protože moje chtění se mění každou vteřinou. Za dobu psaní tohoto článku se změnilo snad s každou napsanou větou. Jakmile se blížím jednomu rozhodnutí, začne mi to druhé připadat schůdnější, ale čím víc o něm přemýšlím, začnu se navracet k tomu prvnímu... A pořád dokola. Ani jedno rozhodnutí není dobré. A já se cítím hrozně těžký. Těžký tím, že jsem vůbec připustil tu možnost se rozhodovat v tomhle směru. Těžký tím, že jakmile vynesu možnost této volby na světlo, stane se z ní nutnost. A ta nustnost neustále nabírá na významu a už se nikdy plně nevytratí. Už mě bude pořád sledovat. Dokud neudělám řez nebo nedošiju.
Nechci dělat řez. Nechci dělat tohle rozhodnutí. Nechci na něj myslet. Nechci, aby na mě zírala ta možnost, aby se měnila v nutnost. Nechci myslet na to, že by se něco takového mohlo stát. Ale ono se to děje.

Wonderwall

8. srpna 2014 v 2:07 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ten pocit nádechu. Trochu vynuceného, ne úplně přirozeného a uvolněného, ale stále ještě nádechu, ve kterém je notná dávka svobody. Ten pocit, když se zhoupne houpačka a vy jste konečně zas na chvíli na druhé straně. Ale o to víc zmatení, protože když se vznesla ta otrávená oblaka, nedokážete rozlišit, co je skutečné: nedokážete už určit, co chcete a co je jen zkreslená touha vyvolaná situací, rozpoložením. Můžete si jen do nekonečna třít oči a doufat, že uvidíte o trochu jasněji, ale v téhle zemi je stále ponuré, zraku nepříznivé přítmí.
"Nevidím ti do hlavy..."
"Možná je to dobře," napadá mě. Je to dobře. Mám svá tajemství. Mám své obavy. Mám svůj strach. A ten jen tak nezmizí. Nevím, co chci a opět je to tak bolestně patrné.
Celé to najednou začíná být krásné, příjemné. Začínám si znovu všímat těch příjemných věcí, které by mi chyběly. Vím, že mi chybět budou, když bych se rozhodl dát přednost samotě a naději na něco nového. Ale všechno staré nemusí být špatné. Kéž by nebylo. Kéž by se objevila ta radost. Úplně plná a čistá.
Mám strach, protože jde o hodně. Velká rozhodnutí se nedělají sama. Nevyplynou jen tak snadno, nezazáří v temnotě. Proto jsou to velká rozhodnutí. Protože jsou těžká.
"I kdybychom se rozešli, nepřestal bych tě milovat."
Mám pocit, že najednou vidím naději. Ale nevím, jestli ji chci vidět. Jsem zmatený. V žilách mám jed, který mi zatemňuje mozek. Zatemňuje svět před mýma očima. Najednou mi dochází, že nic nemá jasné hrany. Tomu jedu se říká lidskost. Jsem jen člověk. Nevím vše.
Ale teď vidím ty krásné věci. Ty společné chvíle, které něčím znějí jako Wonderwall od Oasis. Protože jsou tak klidné. Někdy. Ležet bok po boku, tulit se, mlčet. Dýchat. Být. A necítit tíhu života, tíhu zodpovědnosti. Být ve stavu bytí a tím se stávat ještě skutečnějším. Společné usínání. Společné teplo, teplo dvou těl, která hoří. Drobné chvilky.
A vidím taky všechny ty červy pochybností, co tu vizi nakusují, nahlodávají a rozpouští kyselinami, co mají v kusadlech. Ideální obraz chvíli trvá, zachvěje se, je nahlodán, mlží se, míchají se barvy a vše je najednou pokřivené.

Najednou nedokážu udělat to rozhodnutí, které jsem udělal v úterý. Protože vidím víc. Vidím, že to, co vidím, není tak jednoduché, jak jsem to viděl. Když vidíte, jak vás někdo miluje, nedokážete mu vrazit kudlu do zad. Zvlášť, když sami nevíte, co cítíte. Když netušíte nic. Jste zabalení ve staronových pocitech jako v dece, potíte se, chcete pryč, je vám horko a dusno, ale čím víc se vrtíte, tím víc jste zamotaní. Musím se vypotit. Pak se snad vypotí i všechno ostatní. Včetně rozhodnutí.

Mládí nezná bolest

5. srpna 2014 v 23:48 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Pomalu si uvědomuju, že houpačka se opět začíná houpat. Po včerejším záseku v bídě a hnusu se přeci jen vyskytlo pár světlých chvil. Přitulit se k partnerovi a ohřát si nohy pod společnou peřinou. A přece tam něco bolí. Něco tam straší. Takové krátké chvíle radost a pak tolik pochybností. Pokaždé. Bojím se všeho, co mě napadá. Bojím se, protože ani jediné z těch možností se nedokážu bránit.
Rozhodnutí bude jako úder do gongu. Ale na takový úder není ještě ten správný čas. Musím pořád čekat. Nejsem si pořád jistý. Musím nechat všechno uzrát, ale ne shnít. A hrozně se bojím. Protože žádná příležitost netrvá. Nejednat je také rozhodnutí. I nerozhodovat je rozhodnutí. Nevolit je volba. A pořád běží čas. Člověka mrazí.
Mládí. Brní mi v kostech to vědomí, že už nežiju v bezbolestném mládí. Že s každým rokem budou šrámy hlubší a bolestivější. A času pořád míň a míň. Jenže když víte, co můžete ztratit. Když tušíte, že to ještě není nezbytně nutné. Není to nevyhnutelné. Ale možná se tomu stejně nevyhnu. Bojím se té tíhy. Té zodpovědnosti. Nejsem jediný, kdo cítí bolest.
Ale pořád ve mně zbývá trocha mládí. Trocha života. Trocha hojení. Pořád vím, že bych časem dokázal žít dál. Jinak, ale dobře.

Chvíli jsme si byl tak jistý. Ale realita není jistá. Realita není stoprocentní. Realita je vrtkavá, nepředvídatelná a děsivá. Není žádný neměnný fyzikální zákon, podle kterého by se dal řídit lidský život a který by ukazoval ty správné životní volby. Existuje jen risk. V jednu chvíli jsem přesně věděl, co udělat. Byl jsem rozhodnutý. A teď zas rozhodnutý nejsem. Jsou pro a jsou proti. Je spousta faktorů. A já si potřebuju sednout s někým, koho mám vážně a neomylně rád, kdo mě podrží a poradí mi. S někým, s kým jsem podobná sezení prováděl tak často. Potřebuju sáhodlouhou konverzaci. Podporu.
A stejně vůbec nevím, co a jestli udělám.
Ani nevím, jestli je vážně čas. Protože houpačka se aspoň trošičku houpe. A možná se zase zhoupne k těm pocitům zamilovanosti, k té kráse. Ještě je pár věcí, které bych mohl zkusit.

Jsem poučený, že láska není totéž, co vztah. Že milování kvalitní vztah nezaručí.
Možná se blíží největší krize.
Možná ne.
A možná mám prostě už jen moc velký zmatek v mozku. Možná prostě jen chvilkově nevím. Jsem chvilkově bez citů. Třeba se to vrátí.

Mám strach. Nebo tak něco. Tuším tolik možností. A realizace každé povede k ohromným ztrátám. Dny začínají být temné. A i když vím, že jsem ještě mladý, že ještě neucítím tu osudovou bolest, můžu přijít o dost. A pořád mi zůstanou jisté šrámy.
Asi o tom nedovedu pořádně mluvit. Živý šrám...

Sedlina

5. srpna 2014 v 0:40 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nejdřív nenápadná otázka: Co je včera? Co je dnes?
A pak abych nějak začal. Najednou nemam před očima vůbec nic - žádné myriády slov na jazyku, žádné nápady. Jen další jemný pocit, který chci zachytit svýma hrubýma rukama. Není vrtkavý, spíš stabilní. Jako by na mě sednul, zasednul mě. A sedí furt pryč. Je chladný. A křičí na mě "něco je špatně". A já nevím co, nevím proč.
Je ve mně pořád směsice pocitů posledních několika dnů, možná posledních dvou týdnů. Jako by bylo všechno nové, zamíchaly se všechny karty, nic není uspořádané. Nic není tak, jak by mělo být. Nejraději bych si sednul na bobek, složil hlavu do dlaní a probrečel či prosmutnil pár měsíců. Sám, abych mohl dýchat. (Nic jako sám neexistuje.)
Chybí mi toho tolik. Tolik zážitků, tolik dob. Jako bych pomalu zapomínal žít. A to mám na život dva měsíce. Z nich už víc než polovina utekla. A já nic. Možná dělám chybu, když si říkám, že svojí budoucnost musím brát vážně. Možná mám pořád ještě čas - pořád třeba můžu všechno změnit. Ale cítí se něčím svázaný, spoutaný. Mám co ztratit. Mám hodně co ztratit a nemám žádnou záruku, že najdu cokoliv lepšího.
Je tu pár věcí, které mi dají pocit, že někam patřím. Že jsem. Že nejsem úplně mimo.
Jsem pořád tak hrozně melancholický. A chvílemi mám najednou tak těžkou, zamotanou hlavu. Ne metaforicky.
Jsem kouř.

Cítím se dobře venku. V chladu, ve vzduchu po dešti, když je všechno ještě svěží, šedé, živé a stejně nějak polomrtvé. Jako kdyby se to rodilo a umíralo zároveň.
Je tolik věcí, kterých lituju.
Je tolik věcí, co mě trápí. Tolik lidí, kteří byli, jsou a budou, i když nechci, aby byli (jsem jedním z nich?)

Musím si udržet jediné - tu svojí svobodu. To něco.


Poslední měsíce jsou jako slepené střepy. Jako bych to nebyl já. Ale ne v tom smyslu uvolnění, svobody cizího života nebo tak. Jsem to já a všechno je jinak. Možná - docela se toho bojím - mi začíná jedno z těch horších období. Nebo lepších... jak se to vezme. Intimita melancholie je obohacující. Možná se to vrátí všechno - ta ohromná vykořeněnost, imaginární lásky, zmatek a zoufalá snaha všechno řešit resultující v ještě zoufalejší situace.

Proboha, jak já chci být sám. Dny. Týdny. Měsíce.
Nebo ne?
Nevím, co chci.

Když jsem si myslel, že všechno je v pořádku, tak se to zamotá. Stačí k tomu, hmmm, týden? Možná dva. Pár ťuknutí tu a tam a pak jedna chvíle opilosti - a vy se vynoříte a zjistíte, co je kolem. Protože dokud jste měli hlavu v písku, zdál se vám svět a život ideální. Říkali jste si, že už asi žádné problémy nemáte. Že už máte všechno vyřešené. A na jednou se objeví tolik témat, že byste mohli mluvit na psycholožku týden v kuse, než byste je všechny aspoň letmo zmínili.

Možná jen nechci ublížit. Možná, že už vážně nic necítím, jen nechci být úplná svině. Ale já nevím. Nevím vůbec nic.

Tohle nejsem já. To je nějaká krize.
Jen zírám na dětské hřiště kousek od hotelu Rhea, na kterém jsem byl někdy kolem sedmé třídy s jistou Ivetou. Ani nevím, co jsme tam dělali. Vypadalo tehdy větší. Mnohem větší. A když jsem byl malý, ty bílé práskací kuličky, co rostou na keřích, práskaly mnohem víc. Doléhá na mě tíha něčeho a já nevím, co to je. Ohýbám se. Jsem tak starý, jako snad ještě nikdy. Vrací se toho tolik. Něco se posralo.

Dokázal bych tenhle článek psát klidně ještě tři hodiny. Postupně bych přidával větu za větou. Ale ta tíha se nesnižuje. Je mi divně. Je mi zle. Je mi pořád tak smutno. A něco potřebuju a nevím co.
Chtěl bych někde ležet, ruce za hlavou, vzduch by byl chladný a já bych koukal na šedé nebe. A něco bych cítil. Nevím přesně co. Ale něco takového osvěžujícího a živého, smysluplného. Něco, co se podobá svobodě. S lehkou příměsí lásky. Cítil bych to, co teď cítit nedokážu. Snažím se sledovat, zkoumat každou chvíli s ním. Něco tam je. Ale nedokážu říct co. A rozhodně to není to, co by to mělo být - to, co bych si představoval.
Potřebuju, aby bylo všechno zas v pořádku. Abych se spravil. Dělám něco špatně?
(Chybí mi tolik věcí, tolik dní, tolik hodin.)
(Chybí mi Brno. Pro ten pocit, že někam vypadnu a všechno je najednou jinak.)

Celej svět se změnil a já si toho všiml až teď. Je to všechno špatně a já se cítím jak uzlíček nervů. Opět toužím po bílé vypolstrované místnosti. Po klidu, který je až nervydrásající. Ale chvíli by byl uspokojivý. Po odříznutí, po separaci. Po postavení mimo herní pole, mimo svět.
Ničemu nerozumím. Nakonec žádný problém nezmizel. Jen chvíli nebyly vidět, protože jsem musel hledět jinam.

Chci se stočit do klubíčka. Zmenšit se.

Chci úder, který všechno vyřeší. Náhlý záblesk porozumění. A nic nepřichází. Je to jako procházka v mlze. Nevidím na krok. Nevidím nic. Jsem zamotaný jako gordický uzel. Nemám řešení.
Chci ležet na místě, které neexistuje a cítit se tak, jak se nikdy cítit nebudu.
Chci zpět něco, co jsem nejspíš nikdy neměl.
Chci vidět.

eternal flame

4. srpna 2014 v 1:50 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tisíc slov na jazyku. Tisíc myšlenek. A všechno dává smysl. A pak najednou - jako úderem kyvadla - se vše rozsype na popel. Neumím z popelu složit slova. Vše se zdá bezcenné. Tolik vzpomínám. Cítím se tak letně. Cítím se jako malba z vodových barev, na kterou někdo kápnul vodu. Rozpíjím se do všech stran. V prostoru i v čase. Natahuju chapadla, i když žádná nemám. Jsem jako neuron - tisíce dendritů. Všechno se spojuje. Vše se dělí.
Cítím se tak šťastně a zároveň, tak nešťastně. Mám pocit, že myslím na všechno - že mé myšlenky myslí sviští nevídanou rychlostí. Tak rychle, že jsou ihned zapomenuty. Nezůstává po nich ani rýha. Jen cosi o konjugaci a genech a perfektních partnerech.
Cítím se sám. Bez přátel. Bez partnera. Jistým způsobem je to osvobozující. Jistým způsobem je to nepřekonatelně letní - tou dokonalou letností, která postrádá všechny ty hnusné věci, jako je vedro a pot. Vzpomínám na dokonalé rande. Na schůzku, kterou jsem uskutečnil před rokem. Na schůzku, která byla bez chyby. Ale která nikdy nebyla schůzkou dvou lidí, kteří by spolu moc být. Zatímco mě přítel podváděl, já jsem zazdíval své hvězdné rande, jak jen to šlo. Motýlí vzletnost flirtu jsem potopil betonovým kvádrem ignorance a bezcitného odmítání. Přestože jsem cítil. Jako bych odmítal sám sebe. Věděl jsem, co chci. Věděl jsem, co nechci. A stalo se obojí - a já nic nezískal.
Byl jsem podveden. Podvedl jsem.
(A on si tehdy pamatoval Idioteque. Pamatoval si ,co miluju. Doteď vzpomínám. Copak ty imaginární lásky nidky neskončí?)

Na rohu ulice, po odchodu z parku, stále s milionem věíc na srdci a na jazyku, ucítím vůni borovice, jehličí, pryskyřice. A jsem jinde. Jsem na english for you, jsem v okamžiku, který rozhodl celý můj život. Jsem ve chvíli, kdy jsem našel aspoň jednu osobu, která v mém životě za něco stojí. Asi první takovou osobu. Jsem ve chvíli, kdy jsem se stal - v určitém smyslu - člověkem.

Jsem jako pára nad hrncem. Chvíli jsem takový, chvíli makový a pak najednou nejsem.

Nejsem hrdina, nejsem umělec. Jsem jenom prázdná kurva.

Něco na sobě nenávvidím. Něco na sobě miluju. A můj život je jako já.

A zas slyším, jak tu někdo v Malešících šuká s otevřenym oknem. Tak náruživé vzlyky člověk jen tak neuslyší. A už vůbec je jen tak nezažije.

Chtělo by to několik litrů vody. (Chtěl bych být voda. Chtěl bych být jako voda.)

idioteque
idioteque
idioteque
idioteque
...
...
...
...

Co... co dělat.

cítím jistou ztrátu a nevím, co jsem ztratil. Možná cosi kdysi. Možná něco nedávno. Možná někdy v mezičase. A možná je to jenom blud. Chci něco, co vůbec neexistuje, chci bejt něco, co nejsem. Chci lítat z otevřenýho okna a vim že nemůžu. Tak aspoň padat, ale bydlim v přízemí.
Kdybych zítra zůstal sám, nestěžoval bych si.
Kdybych celý život zůstal sám... možná bych si taky nestěžoval.
Promeškal jsem mnoho. Prosral jsem mládí. Zapomněl jsem na spontaneitu a nerozvážnost, na svobodu a slast. Žiju, ale jak? S vědomím Boha, s vírou v Boha. Snažím se být slušnej člověk, ale dohajzlu. DOHAJZLU! K čemu to? Protože jsem tolik ztratil - slušností. A necítím, že bych mnoho získal - jestli něco, tak bezcennou špetku snad.

Mám dřevěnou hubu. A slova taky ze dřeva, že ani nic pořádně neřeknu, nenapíšu. Nic z toho, co jsem napsat chtěl. Naříkání nad vším, nad vztahy, nad vztahem, nad životem. Místo toho mám jen rozmazaný pohled někam dopředu a sem tam smetu nějakou hrubu, snažím se alespoň o trošku koordinace mezi myslí a tělem a stejně dál válčím.

Něco chci. Po něčem hrozně toužim. A nemůžu to dostat, protože nevim, co to je. A ať se to zdá být čímkoliv, stejně se to rozplyne, jakmile cokoliv konkrétního padne mně k nohám. Chci chtít? Chci být chtěný. Věčně, navždy.

Chci být marný, marnivý a marnotratný. Chci rozhazovat, chci se radovat, chci být povrchní. Chci si povídat s Xeninem o tom, jaký jsme lůzři (jako tehdy v říjnu) a pak já nevimco, asi se přežrat tisícem kousků sami maki a pořádnou hromadou wasabi a koulet se z ípáku různě po Praze. Nadávat na imaginární lásky a mluvit o nich s někym, kdo jim rozumí. Cejtit se s někym zas trochu doma, trochu míň mimo.
Prostě you know, I need a friend.

Jste jak spadlý do tý studny uprostřed louky. Do studny, co nikdo nevidí. Jak krásně hořelo to Norský dřevo.

A taky povrchní týnejdžr místo being super super super suicidal

Nenávidím víno (nalejme si čistýho vína)

Protože "ta je o takovejch lůzrech jako sme my"
Protože to prostě je pravda
Protože nemám co říct, ale potřebuju mluvit. Mluvit jako strojek a mlít klidně dokola ty samý hovna, co nikoho nezajímaj a neobohatěj, doufat v něco, co nidky nepřijde - doufat v něco, co stejně nechci.

Tolik toho chci, tolik toho nechci a vlastně je lepší nic nemít, než všechno mít. Dokázal bych o tom psát do rána. Hoří ve mně plamen ("stál v ní plamen, tklivý, lstivý, stál a z noci fialové táhli k němu dávní dnové, její dávno mrtví dnové. V suchých loktech suché dříví, vlky v patách. Jako živí. Lilo. Lilo.")
jsem unešenej vodou, co neexistuje. unešenej vodou na suchu.

Mam vymrdanej mozek. jako by v něm nic nebylo. jako by ani nebyl. A chtěl bych ho mít venku z hlavy. Na kaši. Bejt pryč.
Protože říjen. Protože únor. Protože Zola Jesus. Protože Růže. Protože všechno. Protože miluju svůj život a protože ho zároveň nenávidím a vidim ho jenom jako hromadu sraček.

Protože upřímnej nejsem ani když jsem ožralej.

Protože jsem odkryl tajemství.

Protože moc melu hubou.
Protože je všechno úplně jedno.
Protože prostě proto.

Protože jedno velký achjo.

Protože fakt nemam co říct a nechci mluvit. Chci bejt sám. Tejden. Měsíc. Prostě sám. Jako fakt sám. V klubíčku a huhlat si pro sebe. Chlastat si pro sebe. Bulet si pro sebe. Dělat cokoliv jenom a jenom pro sebe, protože bejt zadanej je fakt někdy úplně na hovno.

Je to moje slabost. Je to jejich slabost. Je to vaše slabost. A klidně to budu bez smyslu opakovat. Just to hear me speak.
Celej svět je jako rozmazaná čmouha. Nedokážu rozlišovat lidi, věci, činy, touhy. Všechno se rozpíjí a slejvá do jedný velký skvrny.
Jsem sám. Jsem bytostně sám samotou, kterou mi nikdo nikdy neodejme. Jsem sám samotou, kterou chci ale prožít, i kdybych se měl zhroutit až do morku kostí, až do poslední molekuly rozpadnout. Jsem sám a chci bejt sám, abychom moh skutečně bejt sám.

Takovej ten pocit (ten trapnej pocit, co maj úplně všichni, naprosto neoriginální pocit, by the way), že vám nikdo nerozumí. Sooo misunderstood. Nebo taky hovno.

Chci být všechny ty věci, co nejsem. A až budu ,tak budu chtít zas něco.
Never gonna stop

Prostě tak nějak ztracenej. A chtěl bych říkat furt. Pořád. Dokola, klidně. Bez ostychu. Ale něco mi brání. Něco mi říká, že pak už by to ani nemělo smysl. Že lepší bude spát. A doufat, že ráno je lepší, než tenhle posraný večer. Než tenhle posraný život.

(není to smutek, není to depka. je to stav. tak jsem, tak existuju.)


Zamotaná šachovnice

3. srpna 2014 v 19:55 | Grey.t |  Myšlenky a pseudofilosofie
Proč očima mám šachovnici. Je na ní rozehraná partie, které nerozumím. Není to již pár postaviček, jedna skupinka na jedné straně, druhá skupinka na druhé. Nejsou to dvě strany, které soupeří. Je to šachovnice, na které má každý své vlastní cíle, úmysly. Hra, ve které má každý hráč svou stranu.