close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Závan

13. července 2014 v 23:19 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Když se mísí ozvěny Nirvany s Placebem. Když na vás padne taková ta melancholická večerní nálada. Když nic z toho, co jste prožili, vlastně nemá moc velký význam, moc velký smysl. Když jste prostě jen jeden z mnoha - jeden typický.
Když z poslechu Kim Carnes chytíte touhu být nalezen. Když si uvědomíte, že jste se ztratili. Nevíte kdy, nevíte kde, ani vlastně moc nevíte, jakým způsobem jste ztraceni, protože se cítíte... - prostě jako byste se nikdy neztratili.
Jako bych se pomalu odebíral na věčnost (na smrt). Jako bych pomalu odcházel - a vlastně už jsem dávno pryč. Vlastně už jsem dávno za oponou. Tolik věcí skončilo. Jako bych už nebyl. Jako bych... jako bych se ztratil.
Sny jsou daleko.

Není na co se ptát... (Není?)
Někdy se člověk cítí tak nějak... plující životem. Jako kdyby prostě všechno nějak bylo. A na jednu stranu tuším, že když to nechám jít dál, nikdy nebudu nikým. (Nikdy nebudu někým.) Že budu jako další milion lidí, co měli někdy sen. Jako sedm miliard lidí, z nichž asi každý měl někdy sen. A budu stejný jako všichni ti, co ho opustili - jako dětskou naději, jako hloupost. Nechci tak skončit.
Skončím tak.
(Bojím se toho. Tuším to.)

Jako kdyby tu nebyly žádné řeky. Jako bych byl daleko. (Daleko od sebe?) Jako bych nevěděl, kam jít. Jdu. Neptám se. Přijdu si suchý. Přijdu si rychlý. Přijdu si... zbytečný?
Ale možná, že cílem života není mít nějaký héroický úkol, mít nějaké nezměrné břímě, bojovat s démony a nestvůrami, uvnitř i vně. Možná, že se život vážně má jen žít a užít.
Možná, že život je prostě takový.
Možná, že život je úplně jiný.

Někdy se ptám, co kdy budu mít. Co kdy budu.
Ale... Proč tak moc chci něčím - někým - být?

Někdy světu nerozumím.
Někdy nerozumím sobě.

A já nevím. Prostě jdu. A je tu spousta krásných chvil, spousta míst, na která v té chůzi narážím, která si užiju, kterými projdu. I když nemám cíl.
(Je tohle způsob vyrovnání s existenční krizí?)
(Je tohle konec?)
A vlastně můžu říct, že jsem nějak spokojený.
A je to všechno?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veritas Veritas | 14. července 2014 v 17:47 | Reagovat

Ty už jsi někým. Víc než kdekdo jiný, koho (ne)znám. Věř mi. Nedovedu si představit, že zrovna Ty bys mohl být ohrožený tím, že jednou nikým nebudeš. Neboj se. Připadáš mi esenciálně významný.
^ö^

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. července 2014 v 18:33 | Reagovat

Vzlety a pády. Tohle je ten stav dole. I když svým způsobem ne tak úplně nepříjemný, protože je skutečný. Někdy si myslím, že kdyby nebyly stavy tohohle podivného smutku, nemohly by přicházet ani ty euforicky vnímavé :)

3 Myšák Myšák | Web | 19. července 2014 v 13:41 | Reagovat

Proč tady chci tolik po sobě něco zanechat?

4 grey.t grey.t | E-mail | Web | 20. července 2014 v 15:28 | Reagovat

[1]: Možná jsem esenciálně významný pro blízké lidi... Ne pro ty daleké. Ale být důležitý pro blízké je asi důležitější, nesrovnatelně... :)

[2]: Já mám i ten smutek tak nějak rád. Jako třeba když si pustím Pink Floyd. Najednou se cítím tichý, smutný, ale vlastně šťastný a sám sebou, jednoduchý.

[3]: Zvláštní pocit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama