close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Vlčí láska (trans)

24. července 2014 v 23:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem opět Karkulka ztracená v lese. A cítím tu vlčí sílu - ten strach, tu hrůzu. Mráz mi běhá po zádech a všude kolem je nádherná temná noc. S každým krokem jsem víc a víc ztracený. Někde za mnou je můj spasitel, můj vrah. Můj vlk. Tuším tu lásku - lásku vyjádřenou nenávistí, násilím a krví. Blíží se - a ať běžím, jak rychle chci, jednou mě dostihne. Utíkám před svými vlky, ale jednou mě doženou. Jednou jim budu muset čelit, nechci-li zemřít zbaběle. Jednou se budu muset otočit, pokud nechci umřít jedinou ranou do zad. Chci vidět tvář svého vlka.
A pak najednou - i já jsem vlk. Nejsem jen ta chudinka ztracená karkulka, ženoucí se lesem, bosá, s rozdrápanou kůží od trní, s několika modřinami od pádů. Nevidím na cestu, běžím slepě a pominutě. Najednou v sobě ale cítím i vlčí krev. I já někoho zabiju. I já jsem vrah, i když jen metaforický. I já, ač zběsile a zbaven rozumu i smyslů prchám, někoho pronásleduji. Všichni jsme karkulky a všichni jsme vlci. Všichni jsme propasti a všichni jsme ti, co do propastí hledí.

(Budí se ve mně ta touha tančit - tančit bosý v lese, po mechu a jehličí, cítit pod sebou tak nesmírně živou půdu. Cítit všude kolem sebe život, cítít se úplně jinak. Cítit se v Matčině náruči, téměr v transu, téměř bez rozumu. Chci řvát jako šelma. Chci trhat na kusy. Chci slavit. Chci si rvát vlasy v extázi. V blaženém vytržení ze slunečního svitu, z půdy pod nohama, z toho, že stromy žijí.)

Prchám dál lesem. A zároveň lovím. Lovec i kořist - ne postupně, ne časem. Obojí najednou. Protože sám nevím, kdy se mi do krku zakousnou vlčí zuby - a sám nevím, kdy sám někoho skolím. Všichni jsme ty malé dušičky, co žily ve světle a sestoupily na zem, aby zkusily utrpení a světlo Boží jim přišlo ještě jasnější. A všichni jsme i ty duše, co dobrovolně svolily, že budou ostatním působit bolest. Že druhým ublíží, aby pocítili temnotu, bolest, utrpení. Aby pochopili ještě víc, jak blažené je být s Bohem.
Všichni ubližujeme a všem nám je ubližováno. (Blažený život vede pryč od světla?)

(Část mě z lesa nikdy nevyjde. Z části zůstanu navždy uvězněný v té extázi, jakou ve mně budila Příroda. Část mě je prostě taková - pohanská, ušmudlaná od hlíny, téměř zarostlá do země a porostlá mechem. Část mě nikdy nepřestane milovat Cernunna a Morrigan. Část mě bude vždy ztracená v tom cyklu karkulek a vlků. Ale vlci jsou skuteční.)

Najednou vím, proč jsem byl pohanem. Vím, proč jsem dělal, co jsem dělal. Proč jsem žil, jak jsem žil. Už vím, odkud přicházely všechny ty pocity - cítím znovu tu explozi blaha a vzrušení. Teď cítím, že je stále živé to, co jsem považoval za mrtvé.

(Schází mi ten pocit zakořeněnosti. Toho, že jsem byl doma, kdekoliv jsem byl. Protože můj nejbližší domov byla země pod nohama. Potřebuji spojit Nebe se Zemí, přestože nikdy nebyli oddelěni. Potřebuji najít cestu, kterou jsem nikdy neztratil - cestu, která zmizela tak, jako se na svět rodí děti. Jako by mě to čekalo. Jako by Bůh a Příroda konečně byli jedním. Čekám, až srostou. Čekám, až dvě stejné věci budou skutečně stejné. A přesto jsem voda. Příroda je Země a Bůh je oheň a vzduch. Kam odteču? Kam patřím?)

Už ze mě vytéká krev. Už ji cítím, jak mi stéká do úst. Já jsem svým vlkem. Svým největším vlkem. Sám sebe sežeru. Sám sebe poznám. Splynu. Krev chutná sladce. Po železe. Karmínové řeky. Lhostejné kameny. Chlad. Věnec a závoj nevěsty. Drápy ženicha. Extáze se blíží vrcholu, jak tlapy strhnou šaty a závoj, jak si zuby derou cestu skrz bledou kůži. Jak vytryskne první kapka krve. Zbývá jen žrát. Zbývá jen krvácet.
Nikdy nebudu sytý. Nikdy nebudu mrtvý. Cítím život, jak mi tepe v žilách. Cítím, jak ho sám v sobě přelévám. Karmínové řeky mých žil. A tlapa zabijáka. Vůně, pach. Živočišnost plná čistoty. Posvátná jatka.

(Zírám do sebe jako do propasti. Poznal jsem další kousíček ze sebe - ale co je ten kousíček ve srovnání s nekonečnou propastí, která se rozléhá uvnitř? Nevím, kdo jsem. Nevím, protože tuším nedozírnou hloubku, nepopsatelný chaos lidské bytosti. Povrch je roztžený a z díry zeje propast. Nemohu do ní úplně sestoupit. A přesto čelím sám sobě, čelím té temnotě, čelím nepochopitelnému a rozplétám uzlík po uzlíku, až narození do smrti. Jednou za čas něco pochopím - právě teď. Jsem sám svou největší propastí?)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama