Jsem to já. Venku padají kapky, je šedo. Jsem to já. Je to můj svět. K tomu zvuk houslí - Secret Garden. Něco, co jsem tak dlouho neposlouchal, neslyšel. Co už tak dlouho nemělo kouzlo a najednou ožilo. Svět jako diamant. Tisíce odlesků, nekonečný třpyt. Jako křišťál. Tak čistý. Déšť, který spláchne všechno špinavé - všechnu špínu a zlo tohoto města. A sám přitom zůstane čistý. Každá kapka něco znamená. Všechno má svou duši. A já dýchám. Dýchám ten vlký svěží vzduch - vzduch, kterého se mi v létě zoufale nedostává. Dýchám a jsem. (To je nejdůležitější.)
Takový déšť je jeden z milionu. Tak šedý. Tak plný života, životodárného smutku, melancholie, osvěžení. Tak plný slz. A uprostřed něj se řítí autobus, ze kterého oknem, po němž stékají pramínky dešťové vody, vykukuje jeden člověk, co si uvědomil, že žije. Jeden šedý. Těžko to popsat, těžko to zachytit. Jsou pocity, které člověka dovedou k extázi, ale jsou nestálé jako kouř. V jednu chvíli je cítíme, až se chvějeme do morku kostí, a v druhé chvíli nikde nic. Tohle byl jeden z nich. A já napínám oči, abych zachytil alespoň pár ozvěn toho kouře.
Vystoupil jsem z autobusu. Každá kapka do mě dopadala, jako kdyby padala na hladinu. Každá ve mně nechávala dlouhou ozvěnu, rozlévala se ve mně jako kruhy na vodě. Probudily se mé prameny a já se zaplnil. Jsem plný. Jsem svěží. Jsem čerstvý. Země je jedno velké zrcadlo s nestálým povrchem, po kterém chodím. Dokonale rozvlněný, dokonale v pohybu. Dokonale stálý a svůj. Všechno se slilo. Všechno se spojilo. Svět je jeden celek. Svět je jedna duše. A ta čistota na člověka volá ze všech koutů. Déšť je jedna symfonie.
A najednou to jsem já. Najednou vím, že tohle všechno jsem já. Že jsem déšť... Zvuk houslí v dešti. Ta deštivá šedá Praha a její dokonalá vlhká vůně. Melancholie plná štěstí. Objevuji se - znovu. Vidím to, co se mi ze zraku před dávnem ztratilo. Vidím se. Jsem šedý. Jsem Šedý. A jsem jako déšť, jako voda, jako chlad, jako šedá Praha. Vidím, jak velký smysl dával poslech Secret Garden. Vidím všechno. Vidím svůj smutek. Cítím ho. A miluju ho. Ne. Není to můj smutek. Jsem to já, je to já smutek. Smutek, který není smutný, jen ten tichý pocit, který se smutku nečím blíží - pocit, který mě odnese pryč od všeho - přímo do mě.
Záleží na jediném - že to jsem já. Že já jsem já.
Text krásný, písnička také....:*