close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Proud

20. července 2014 v 16:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Konečně trocha klidu. A trocha puštěného post-rocku. Doufám, že nezůstane u trošky. Úplně toužím po té záplavě - nechat se unést křehoučkým pocitem. Je to jako létat na závoji nebo zácloně. Unese vás něco tak neskutečně nepatrného. Jen takový ten pocit. Prostě post-rock. Vynoří se smutek, který není smutný, ale vlastní. Je to smutek, o kterém jde říct snad jen: "Jsem to já". Jako by to byla ta nejskutečnější, nejpravdivější definice sebe sama. Největší štěstí života. Pomalé rozplynutí, plynutí, splynutí...
Jsem hrozně rád sám. Ty chvíle jsou tak vzácné. Jsou tak krátké. Jsem zvyklý být sám. Jsem zvyklý na svůj klid, na svůj režim. Na to, že bezohledně kormidluju svůj život - svou vlastní loď, na které jsem jen já, kormidelník, kapitán. Je to nezvyk, když musím brát ohledy na posádku. Když mi někdo bere kormidlo, když si nemůžu jít zacvičit prostě proto, že jsem si to z čista jasna ráno umanul - asi kvůli tomu snu o plavání. Neuměl jsem zpívat, byl jsem tak všední... a pak jsem skočil do vody a byl jsem úžasný (už jsem neplaval víc jak rok?).
Kdybych se nyní utopil, utopil bych se v Mono. V úžasných názvech skladeb. V té hudbě, kde se prolíná klavír, elektrické kytary, smyčce...
Post-rock je tak neletní. Tak vysvobozující. Protože najednou není vedro. Člověku se v srdci vylíhne ten chlad, který se skrýval.
Jak říct milovanému člověku, že ho milujete, ale prostě už ho máte plné zuby, protože se nemůžete pořádně vyspat, nemůžete si pustit vlastní hudbu, nemůžete se flákat, číst si, psát si s přáteli? Chybí mi ta samota. Svoboda. Moc mi to chybí. Cítím se roztrhaně. Jsem vděčný. Nebo nevděčný?
(Chtěl bych být jako vzduch. Nenápadný jako slova v závorce. Tichý, pomalý, chladný, vlhký. Šedý.)
Někdy jako bych se nemohl prokopat dost hluboko. Jako kdybych byl víc suchý, víc skalnatý, víc z kamene. Víc povrchní.

Představte si to ticho ve vesmíru, v meziplanetárním prostoru. Představte si ten klid. Tu hloubku. Tu sebestřednost, sebevšímavost, introspekci, vhled. Nekonečnou imaginaci. Nekonečné hvězdy. Někdy na to myslím. Na ten věčný klid, věčnou krásu. Stav bez potřeb, stav úplné spokojenosti, úplného splynutí.
(Je to jen sen.)

Je to tak blízko a tak daleko. Ten post-rockový pocit, to unesení, zmizení. Ty zavřené oči, ten klid. Jako bych na to nemohl dosáhnout. To úžasné.
Chci to.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 30. července 2014 v 12:32 | Reagovat

Tohle je pro mě obtížná situace, které jsem stále nepřišla na kloub. Samota přináší svobodu a tolik vytoužené intenzivnější prožitky a pocity. Jako by o samotě všechno chutnalo, vonělo, vypadalo o tolik výrazněji. Jako by se uvnitř rozhostil klid. A pak ten pocit viny. Není to špatně? Neměly by tyhle pocity být sdílené? Není to právě o tom, že toho druhého vezmeš do svého světa? Že všechnu tu krásu vnímáte stejnýma očima, že se naladíte na jednu vlnu, která vás nese. Společně. Neznamená touha po samotě, že vztah s druhou osobou není dostatečně silný? Nebo není reálné, aby tak silný mohl být? Aby existovalo my a ne jen ty a já?

2 Mar Mar | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 9:19 | Reagovat

To je hodně těžká věc. Říct něco takového. Ale já mám štěstí, že můj přítel tomuhle rozumí a často si třeba jen sedneme a každý si dělá to, co potřebuje nebo to, co chce.. Sice to není úplná samota, ale přijde mi celkem dostačující..

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 0:11 | Reagovat

[1]: Taková ideální láska zní kouzelně. Úplné splynutí, úplně pochopení. Bojím se, že nic takového ale není. Leda by snad ten druhý byl úplně stejný... a potom by to asi nebyl zas tak zábavný vztah. Občas si přijdu, že se nemůžu rozhodnout mezi těma dvěma póly: mezi podobností a doplňováním se.
Mám pocit, že lidi nenaslouchají. Ale já nevím, asi je něco špatně se mnou...

[2]: Já bych potřeboval svobodu - moct se kdykoliv zvednout a jít na půl dne někam. Bez ohlášení, bez omluvy, bez výčitek, s tím, že se stane cokoliv. že se může stát cokoliv. A ono se sice stejně nestane nic, ale jde spíš o to, že jdu... Mít soukromí, i když tu je partner, to mi asi bohužel nestačí...

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 9:02 | Reagovat

[3]: Někdy mám pocit, že nejsou dvě kategorie - podobnost a doplňování se. Spíš podobnost a odporování si.
Takovou svobodu si taky představuju. Nemuset nic vysvětlovat, nemuset se obhajovat, nemuset přemýšlet, jestli bych se měla chovat takhle nebo jinak. Zjistila jsem, že už nemám žádné klučičí kamarády... Protože když mám vztah, není možné nějaké získat... Už to je nesvoboda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama